Tyto věty, které zaznamenal server Idnes.cz na říjnové veřejné debatě v Hradci Králové, by asi nestály za komentář, kdyby je řekl jen čestný předseda okrajové SPOZ, která v senátních volbách už podruhé nezískala žádný mandát a ve volbách do krajů jen asi 3% hlasů. Ale pronesl je člověk, který byl předsedou vlády a (rovněž) podruhé kandiduje na prezidenta republiky. Miloš Zeman je v československé a posléze české politice už 22 let a musí vědět, že cokoliv, co v této situaci během prezidentské kandidatury říká, bude zaznamenáno a hodnoceno nejen u nás doma, ale také v zahraničí.

K tomuto hodnocení se chci připojit několika následujícími poznámkami.

Nemyslím si, že by prioritou naší země v oblasti zahraniční politiky měla být podpora násilných vojenských řešení a to kdekoliv na světě. Naše země je součástí systému kolektivní obrany (NATO) a je také politicky integrována do EU. Vzhledem k naší velikosti a tím i malému podílu na evropské či dokonce světové ekonomice je rozhodně v našem zájmu koordinovat zahraniční i vojenskou politiku v rámci mezinárodních organizací a institucí. Náš obranný rozpočet se trvale snižuje i za pravicových vlád, akceschopnost armády je po sérii reforem a podezřelých zbrojních akvizic přinejmenším sporná. V této souvislosti budou jakákoliv válečnická vyjádření českých politiků působit trapně, směšně a nepatřičně. A to se týká i „prezidentů“, dokonce i ve fázi jejich pouhé kandidatury. Ona nepatřičnost určitě platí i ve vztahu k arabským zemím, kde má Česká republika doposud slušný kredit a dobré vztahové zázemí.

Celá politická scéna se dnes v Česku shoduje na tom, že mezi strategické cíle diplomacie patří podpora exportu. Nemyslím si, že by se kvůli tomu musel český premiér snižovat k devótním výrokům, jakých se nedávno dopustil předseda ODS Nečas na veletrhu v Brně. Zkusme si ale představit, co by podpora agresivní politiky, kterou navrhuje Miloš Zeman, udělala třeba s našimi vztahy se zeměmi BRIC.