Nejde mi však v tomto případě o konkrétní parametry této konkrétní amnestie, ale o princip. Dle mého názoru je totiž tento institut dávno překonaný a v moderní době již nemá místo. Pokusím se vysvětlit proč.

Slovo amnestie pochází z řeckého amnéstia, což v překladu znamená zapomenutí. V praxi se jedná o prominutí spáchané trestné činnosti vyšší mocí, dříve panovníkem, dnes většinou prezidentem. A právě v tomto posunu vidím potíž. Amnestie je dle mého přesvědčení pozůstatkem majestátu, kdy měl panovník takřka absolutní moc nad životy svých poddaných, mohl dávat i brát, odsoudit i odpouštět, to vše bez žádoucí kontroly demokratických institucí a možnosti občanů rozhodnutí ovlivnit. To zaprvé.
 
Dalším nemalým záporem je amnestie jako demotivační faktor pro bezpečnostní složky a justiční systém. Vyšetřovatelé, státní zástupci, soudci, všichni věnují některým případům doslova roky života a nepočítaně práce, která v případě vyhlášení „odpustku“ přichází vniveč, což vede k propadu morálky těchto důležitých složek státní moci. Narušen je i výchovný faktor pobytu za mřížemi pro odsouzené a u řady z nich, především drobných kriminálníků, vede dle odborníků k pocitu beztrestnosti a recidivě.
 
Z principu mého demokratického smýšlení tedy nemohu s institutem amnestie souhlasit, a to ať je jen částečná, nebo širšího rázu. Obzvlášť při příležitosti první přímé volby prezidenta je zřejmé, že pán Pražského hradu by již více neměl požívat absolutistických přežitků z časů, kdy se občané k záležitostem své země nemohli svobodně vyjádřit, a s nimi související moc zasahovat takto radikálně do lidských životů, ať už na straně odsouzených, nebo poškozených.
 
Zároveň by bezpečnostní a justiční složky měly mít jistotu, že jejich tvrdá práce nebude v budoucnu zmařena jedním či dvěma podpisy. S tímto nejhlubším přesvědčením bych také k problému amnestií přistupoval v případě zvolení prezidentem republiky.
 
Vyšlo na blogu Aktuálně