Dvojnásob těžké je to v českém prostředí, kde konsenzus na "Evropu chceme" vůbec není automatický. A monotónní absolutorium na vše, co z Evropy přichází, je nakonec jen vždy pádnějším důvodem kritiky omezené suverenity. Lze chtít nejen společný hospodářský prostor, ale i demokratickou, mírovou Evropu, a přece odmítat drastické škrty domluvené na málo legitimních summitech? Myslím, že dokonce nelze jinak.

Summit je jen jiný název pro jednání Evropské rady, složené z představitelů států EU, nejčastěji premiérů. Jejich drtivá většina dnes patří od neogaullisty Sarkozyho po kancléřku Merkelovou k pravici. Tak i navrhovaná řešení. Shrňme je takto: půjčit předluženým státům evropského jihu skrze Mezinárodní měnový fond za dosud nestanovených, ale očekávatelných neoliberálních podmínek. Redukce sociálního státu, škrtů ve veřejné sféře a její privatizace. V případě odporu dosadit úřednické vlády, co nejvíc omezit zadlužování ostatních, zabránit odchodu kohokoliv z eurozóny a zvýšení množství eurooběživa kvůli hrozbě růstu inflace.

Co vypadá na první pohled paradoxně, tedy že premiér Nečas pomohl zabránit škrtům v Evropě, je ve skutečnosti logické: ODS přechodně nadřadila při jednáních v EU své neoliberální teorii škrtů svou mafiánskou praxi, kterou lze provozovat jen se "suverenitou", zato bez dohledu EU.

Přetrvávající neochota zaplavit trh eurem, zdůvodňovaná ve velmi pravděpodobné recesi velmi nepravděpodobnou inflací, zaviní a prodlouží stagnaci Evropy jako celku. Úřednické vlády v zadlužených státech přenášejí málo demokratické rozhodování na summitech EU dokonce do členských států a odnímají protikrizovým opatřením poslední zbytky legitimity.