Proto stojí za to si po čase opět připomenout, že v zásadě hrozí z takto prováděného integračního procesu v Evropské unii pouhopouhá dvě nebezpečí:
 a) že se nepovede nebo
 b) že se povede.
 Každá z těchto možností znamená cestu do kopru.

Začněme rozborem té první možnosti: že se vytvoření eurofederace (nazvěme ji pro účely tohoto článku stejně jako ji nazývají ti echt eurofederalisté: Spojené státy evropské – USE) nezdaří a že se integrace do USE v jisté fázi zadrhne. „Jádro“ se stane natolik nestabilní, že se samovolně rozpadne.

Důvodem mohou být dluhy některých států v kombinaci s přebujelou nárokovostí v přeregulovaných ekonomikách (viz pozn. pod čarou č. 1). To povede k transnacionálním pocitům křivdy, ke krachům a/nebo k fiskálním transferům mezi státy. A ty rozhodně nebudou populární a velmi posílí vulgární nacionalizmus.

Nepřekonatelnou překážkou dobudování USE se obecně může ukázat různorodost evropských států. Nemyslím si, že by bylo dobré danou heterogenitu silou či zákonem odstraňovat. Bohužel, to se právě děje. Pokud má různorodost zmizet (a vůbec není jisté, zdali by to bylo dobře a pokud, tak do jaké míry), měl by to být dlouhodobý přirozený proces, nikoliv záležitost sociálního inženýrství jedné generace. Výsledný produkt by rozhodně neměl rychleně dozrávat za „umělého osvětlení“ jen kvůli furiantským ambicím některých europolitiků, kteří chtějí ještě za svého života držet v rukou opravdu velké otěže.

Umělé stlačování národů dohromady vyvolá reakci. Hrozby válkou, které občas slýcháme z úst představitelů EU (kancléřka Merkelová, polské předsednictví EU), se mohou zhmotnit, nicméně z naprosto opačného důvodu, než oni tvrdí. Nikoliv kvůli nedostatku integrace, ale právě kvůli její příliš velké a s vysokou frekvencí podávané dávce. V evropském Montgomery by mohly zvonit zvony.