Liberalizace poštovního trhu totiž vychází z evropské směrnice a na nás je, coby členském státu EU, tuto směrnici implementovat. Neznamená to však, že budeme se založenýma rukama sledovat, jak si s něčím takovým volný trh poradí. To by bylo značně neuvážené a pro mnoho lidí by to mohlo mít katastrofální důsledky.

Tentokrát mi to nedá a dříve, než se pustím do hlubšího rozboru problému, napíši pár poněkud osobních vět. Mám historický motocykl a rád relaxuji nejen jízdou, ale i tím, že provádím občasnou údržbu. Potřebné díly samozřejmě v obchodě posledních zhruba 20 let nevedou, tak mi nezbývá, než se spolehnout na soukromé inzeráty a internet. A tady je kámen úrazu. Pokud mi něco prodávající pošle pomocí některé soukromé společnosti, dost často se se svým balíkem minu. Jsem značně zaměstnaný, bydlím zhruba 40 kilometrů od Prahy, navíc jsem občas na zahraničních cestách…  Leckdy proto takové doručování připomíná spíš akční komedii. Když mi naopak zásilka přijde „normální“ poštou, prostě si ji vyzvednu na pobočce pár metrů od bydliště, až budu mít čas. A tím se dostáváme k prvnímu problému.

Česká pošta si něco takového může dovolit, protože má již od Rakouska-Uherska vybudovanou hustou síť poboček, kde může uskladnit nejen můj balík, ale třeba i doporučený dopis s trestním příkazem pro pana XY. A zatímco já nedoručení svého balíku nějak přežiji, pro pana XY může něco podobného mít fatální následky. Soukromý poštovní přepravce si určitě otevře pobočku v Praze, možná dokonce několik poboček, nejspíš si otevře pobočku i v Čáslavi, ale vesnice o pár číslech někde v pohraničí pro něj atraktivní nebude.  Je to úplně stejné jako v dopravě, kde si draví soukromníci zabrali nejlukrativnější trasy, a leckdy o ně mezi sebou i bojují – zatímco na lokálky se sami nepohrnou.

To ostatně věděl i americký prezident Benjamin Franklin, který v jednom z historicky prvních poštovních zákonů jasně uvedl, že poštovní služba má být dostupná.