Dámy a pánové, se zájmem jsem si vyslechl vystoupení některých řečníků. Mohu vás ujistit, že stejná diskuze byla i na vládě, protože si i vláda uvědomuje, že je to trochu jiný typ zákona než většina těch, kterými se tady běžně zabýváme. Přesto si troufám tvrdit, že neplatí teze, že co máme dnes před sebou, je něco specificky českého.

Působil jsem 4,5 roku v USA a tam to rozlišují. Je tam Law a Act. Toto je v zásadě akt. Ale i akt v anglosaském pojetí práva má sílu zákona. Pokud mám správné informace, i v americkém Kongresu je podobný návrh, který si klade za cíl ocenit zásluhy Václava Havla v širším měřítku, než je jen úsilí a zápas. Zápas je nikdy nekončící.

Probírali jsme to na výborech, kde jsem vysvětloval, proč jsme se od tradice trochu odchýlili. Konstatování je poněkud jiné než v případě T. G. Masaryka, Rostislava Štefánika nebo Edvarda Beneše. Jsou tady zdůrazněny zásluhy o svobodu a demokracii, což v případě Václava Havla je nepochybně výstižnější.

Zároveň si myslím, že v politice má občas cenu ctít symboly a tradice. Jakkoli souhlasím s tím, že nelze uzákoňovat pravdu, občas má cenu říci pravdu. Tady tento nástroj máme. Zabývat se tím, co by tomu říkal Václav Havel, kdyby tu mezi námi byl, nemá příliš velký smysl. Mluvíme-li o tradici, byl jediný člověk, který mohl říci "děkuji, nechci to", a to byl T. G. Masaryk v roce 1930.

Když tehdy československý parlament tuto tradici zakládal, T. G. Masaryk nejen že žil, ale stále ještě působil jako prezident v plné síle na Pražském hradě. Protože to tehdy neřekl, jakási tradice se tím založila. Jménem vlády konstatuji, že si myslím, že je dobré se této tradice v modifikované podobě držet.