Do příchodu Věcí veřejných ale nikdo z nakupování poslanců neučinil přímo systém. Nebylo to u nás asi nikdy valné, ale přece snad v každé parlamentní straně bylo možné najít politiky, kterým šlo o dodržování demokratických principů.

S Bártou vstoupila po politiky dceřinná společnost soukromé firmy, ve které se poslušnost zajišťovala odposlechy a obálkami plnými peněz. Úspěch Věcí veřejných byl podvod na veřejnosti. Věci veřejné lhaly voličům, lhaly médiím, lhaly politickým partnerům, lhaly sobě navzájem a lhaly i soudu. A teprve zde narazily. To, co véčkaři stále považují za normální, soudce označil za trestný čin. Na Bártovi i Škárkovi je vidět, že to stále nechápou. Stále jsou přesvědčeni, že to co dělali a dělají, je přece v pořádku.

Věci veřejné jsou společenstvím, které nezákonně sloužilo svým zájmům. Ušily na veřejnost boudu. Kdyby občany včas informovaly, jak se vzájemně odposlouchávají a jak se uplácejí, nikdo by jim nikdy hlas nedal. Zvláštní je, jak si členové tohoto spolku nejsou schopni uvědomit, že je něco špatně na způsobu, jak se dali do téhle práce najmout a jak to celé funguje. Jeden z poslanců u soudu bezelstně vysvětloval, že to chápali jako rozumnou a správnou věc, že jim Bárta vyplácí obnosy na přilepšenou. Radek John dokonce řekl, že pro Bártu je půl milionu jako pro něj padesát korun a že je to takový dobrák, že by i panu Tluchořovi z druhého tábora pomohl, kdyby za ním přišel s žádostí o výpomoc. Ano, ano, čirá dobrota je to, co se skrývá za všemi těmi odposlouchávacími zařízeními a obálkami…