Každá skupina zainteresovaných si stále dokola tvrdí to své a věci se neřeší. Není pak divu, že ve veřejnosti čím dál víc převládá dojem, že si stát neví se Šumavou rady. Je na čase veřejně přiznat, že zařazení NP Šumava do kategorie IUCN II bylo jen pochybnou ambicí pánů Bursíků, Miků a Krejčích a v reálných podmínkách v ní lze toto území sotva za každou cenu udržet. Mimochodem, Krkonošský národní park je v kategorii IUCN V a nikomu to v tomto státě zjevně nevadí.

Šumava přece není jen územím ekologicky cenným, ale i místem života spousty lidí. Proto se bez jisté míry kompromisu v dohadování o její budoucnosti nelze obejít. Otázkou je, jestli jsou toho ale zainteresované instituce schopné. Velmi bych si to přál. Bez toho se z názorových barikád nepohneme ani o metr! Což platí i o návrhu zákona o NP Šumava z dílny ministra Chalupy. Ten, protlačovaný silou moci, tím ideálem zjevně není. Účinně chránit šumavskou přírodu totiž paradoxně znamená i silnou míru sebereflexe, do níž patří i vědomí, že zde po staletí bývaly hospodářské lesy. Jsme jí ale schopni?