Abychom navázali znovu na „impíčmentové výslechy“ v USA: Svědčila například někdejší velvyslankyně na Ukrajině Yovanovitchová, která si na Trumpa mohutně stěžovala. Ale celé jí to zkazil republikánský kongresman, když se jí zeptal, zda ví o nějaké kriminální aktivitě prezidenta Trumpa. A ona musela přiznat, že ne. Jak to celé obecně pokračuje? Došlo k nějakým vážnějším posunům?
Fotogalerie: - Národní atrakce
Čekala jsem, že budou mít demokraté ten „impíčment“ lépe připravený, ale místo toho je to zatím hodně křečovité a v křečovitém opakování až nudné. Zatím nezaznělo nic, kvůli čemu by si měl Trump začít dělat starosti, což ostatně potvrzuje i rychlá analýza nizozemské Rabobank, která zkouší odhadovat, jak se bude vnitropolitická situace v USA vyvíjet dál, a dochází k závěru, že zatím demokraté Trumpovi ještě nijak zásadně „neuškodili“. A když už i vlajková loď antitrumpovců, New York Times, přiznává, že většinu Američanů ta „impíčovací“ procedura taky nudí, tím spíš, že ani nevědí, komu a čemu mají (nebo spíš můžou) věřit a komu a čemu ne, tak se – přinejmenším prozatím – zdá, že Demokratická strana s deep statem silně přecenily svoje síly a přestřelily. A už brzy proto lze čekat začátek operací na „omezování škod“. Uvidíme, ale jak říkám, čekala jsem něco třeskutého, a on nic. Jen trapnost.
9. prosince se sejde tzv. normandský summit, kde se bude jednat o Ukrajině. Stane se tak v Paříži, přičemž je známo, že prezident Macron v otázce Ruska trochu „vyměkl“, a jak už naši čtenáři vědí, ani ukrajinský prezident Zelenskyj se nejeví jako „jestřáb“. O co tedy jde? Kdo má jaké karty a koho tlačí čas?
Nevím, jestli se to dá pojímat z úhlu pohledu „koho tlačí čas“. Teoreticky by čas měl tlačit všechny, ale… Logicky by měl nejvíc tlačit Ukrajinu, protože v důsledku více méně zamrzlého konfliktu ztrácí nejvíc, ale Zelenskyj naráží na odpor domácích radikálů i některých jestřábích západních kruhů. Snaží se to překonávat vypouštěním nejrůznějších a často protiřečících si „slibů“, ale uvidíme, jaké budou jeho konkrétní činy.
Západ se tlačí k řešení hlavně proto, že má „ukrajinského problému“ už plné zuby, skoro žádné západní propočty se „nesešly“ s realitou, a k tomu by už přinejmenším některé státy EU chtěly vztahy s Ruskem znovu normalizovat. To ale neznamená, že by klidně ještě rok dva pět nemohl Západ tu „ukrajinskou káru“ tlačit před sebou dál. Myslím, že největším chybným propočtem Západu je, že sankce a zhoršení vztahů spojil s Krymem, který Rusko ale – bez války – nevzdá. Ve výsledku by to tedy znamenalo, že i sankce musejí zůstat navždy, což je ale nesmysl, takže to nakonec skončí buď ztrátou tváře Západu, když zruší sankce a Krym se beztak nevrátí, nebo sankce zůstanou formálně v platnosti navždy, ale nikdo je nebude dodržovat. Něco jako se nedodržuje třebas formálně stále platné „nesesmilníš“…
No, a Rusko se tváří, že má času habaděj, ale i pro něj by obnovení vztahů s Evropou bylo výhodné, ale v důležitých bodech neustoupí, to raději, stejně jako Evropa, bude klidně ještě tu „ukrajinskou káru“ tlačit chvíli dál.
Problém je samozřejmě v tom, že krize, která dosáhla nějaké úrovně během pěti let, se nedá vyřešit jedním summitem. Přinejmenším i proto, že značná část Ukrajiny i tamní deep state jsou pod kontrolou nacionalistů různých intenzit a odstínů, což je síla, která nějaké razantní změny hned tak nedopustí. Pokud ale summit ve Francii alespoň položí základy toho, že Ukrajina začne plnit minské dohody, tak už jen to bude ohromný pokrok. Všechno ale ještě nějakou dobu potrvá, to je jasné.
Turecký prezident napíná Donalda Trumpa v otázce ruských prvků protiraketové obrany S-400. Že se jich prý nevzdá. Myslí to vážně? Jde pouze o praktické výhody oněch zbraňových systémů nad americkými, nebo je to gesto, kterým něco sleduje?
Nevyznám se ve zbraních. Nicméně, faktem zůstává, že po bezpilotníkových a raketových útocích, jimiž jemenští rebelové v půli září vyřadili z provozu polovinu saúdských rafinérií, a americké Patrioty jim v tom nezabránily, zahájili Saúdové rychlá jednání o ruských S-400. Z čehož nejspíš plyne, že na těch ruských systémech asi fakt něco bude. V případě Turecka ale nemusí být ve hře ani tak strach z nějakých bezpilotníků jako spíš snaha ukázat „nezávislost“ na Západu, který Turky už tolikrát zklamal – po dekádách slibů přiznal, že je nechce do EU, pověřil je být nástupištěm džihádu do Sýrie, ale teď veškerou vinu i tíhu migrace hází na Ankaru, najednou se nad Tureckem ošklíbá, že je to diktatura, i když to ještě před pár lety nikomu nevadilo… A problém není jen v těch raketách jako takových, neboť se Turecko stává také křižovatkou ruských plynovodů, vstupuje do eurasijských a „čínských“ ekonomických spolků, hraje nezávislou regionální politiku, kterou Čína s Ruskem na rozdíl od Západu do značné míry akceptují… Pokud z toho všeho lze něco usuzovat, tak se Ankara naplno a aktivně podílí na budování nečernobílého, multipolárního světa. Pokud s ní budeme dál jednat v rámci „černobílého“ světa a navíc z pozice síly a jakési nadřazenosti, bude to ve finále jen k naší škodě.
Asi je čas probrat Hongkong, protože se tam zřejmě rodí slušná mezinárodní krize. Průběh je jasný. Studenti tvrdí, že demonstrují pro demokracii. Číňané tvrdí, že jsou vandalové sponzorovaní ze zahraničí. A v posledních dnech už prý Číňané začali „pálit ostrýma“. Kde vidět jakousi rovnováhu? A jak celá věc může souviset s neustále probíhajícími rozhovory o amerických celních tarifech na Čínu? I laik ví, že lidská práva všude po světě nejsou zrovna hlavním tématem Trumpovy administrativy.
Upřímně, nejen Trumpovy administrativy. Výčet diktatur, které americké administrativy podporovaly a podporují, nebo je dokonce samy instalovaly a instalují k moci, je dlouhatánský. V západní zahraniční politice hrají lidská práva jen úlohu klacku na nepohodlné, u pohodlných si žádného porušování nevšímáme. A ani sami u sebe, samozřejmě.
A když nyní USA podporují v Hongkongu „prodemokratické“ demonstranty, kteří se místy chovají jak brutální řezníci, tak jen aby nadělaly Pekingu nějaké problémy navíc. Žádnou touhu po prosazování demokracie bych v tom nehledala. Ostatně, i za britské nadvlády byla „demokracie“ v Hongkongu dost „specifická“ a občané Hongkongu byli v Británii bráni oficiálně jako lidé druhé kategorie a mnozí do Británie ani nesměli.
Je pak už jen cynické, že USA leží na srdci osud demonstrací v Hongkongu, kde policie za ty dlouhé týdny ještě nikoho ani nezabila, a ani nemuknou o Bolívii nebo Chile, kde proamerické vlády zabíjejí demonstranty po desítkách… Celé je to ze všeho nejvíc pokrytecké a trapné a vypovídá to spíš o Západu a jeho „hodnotách“ než o Číně, která se navíc nikdy do žádných vzletných hesel o lidských právech ani nehalila, a tak je hloupé jí vyčítat zrovna absenci demokratičnosti…
Kauza výpovědi české organizace Člověk v tísni z Ruska skončila tím, že ruský velvyslanec dostal od Petříčkova náměstka za úkol informovat ruskou stranu o našem stanovisku, že se nám to nelíbí. Premiér Babiš Člověka v tísni podpořil jako úspěšnou organizaci. Co nám po té přestřelce vlastně zůstalo a co jsme se dozvěděli?
Hodnotit Člověka v tísni je poměrně složité. Na jedné straně je samozřejmě pozitivní, když někde v Africe vykopou studnu nebo postaví školu, na straně druhé je příznačné, že „šíří demokracii“ v zemích, které USA zrovna považují za nepřátelské. Když k tomu přičtete i americké peníze, tak ta organizace vypadá i jako nefalšovaná „prodloužená ruka“ americké zahraniční politiky.
Nesleduji jejich činnost nijak detailně, a tak ani nevím, proč byli vyhozeni z Ruska, ale je jasné, že Američané tam nějaké své záměry mají a někdo je prostě prosazovat musí, ne? Může to být v zásadě podobné, jak když Člověk v tísni v syrské válce působil důsledně jen na územích ovládaných džihádem, z čehož pro změnu plyne naprosto logická nutnost s tím samým džihádem, nebo s teroristy, chcete-li, přímo spolupracovat. Bez jejich povolení a souhlasu – a nejspíš i bez odvádění „daní“ džihádu – by si tam ani neškrtli. Ale zakázka nejspíš zněla právě tak, džihád v Sýrii byl dlouho placený z podobných zdrojů, a tak… Někdy asi před měsícem jsem zahlédla zprávičku, že Člověk v tísni končí s činností na severovýchodě Sýrie, protože tam vstoupila turecká armáda a její džihádisté. Ale vždyť to jsou ti samí džihádisté, po jejichž boku Člověk v tísni v Sýrii roky působil, tak co najednou ty cavyky?
Zkrátka, jak říkám, Člověk v tísni je propletenec pozitiv a negativ. Nemá asi smysl vylévat s vaničkou i dítě, ale stejně je špatné, když se zavírají oči nad poměrně zásadními otázkami spjatými s jeho činností.
Tak jsme tedy oslavili 30 let návratu svobody a demokracie. Také jsme si zademonstrovali a zakřičeli na ty, kteří také chtěli slavit, ale část z nás je nemá ráda. Jak se vám oslavy líbily?
Moc jsem to nesledovala, maximálně titulky na internetu. To mi bohatě stačilo. Namísto bujarých oslav jsem si dala „milion chvilek“ sebereflexe. Zkoušela jsem si těch 30 let zhodnotit z hlediska svého života. Fakt zajímavé: na chvíli se zastavit, přehrát si pár věcí, zamyslet se. A nehledat všemožné viny pořád jen u někoho jiného…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Každý si jistě pro sebe nějakou zajímavost najde
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
