Hrozí v příštích 10 letech vypuknutí opravdu velké války v Evropě nebo západní Asii, která drsně zasáhne i nás?Anketa
Je to kniha, která po dvou letech od svého původního vydání vyšla v českém překladu i u nás. Určena je prý hlavně „všem 7762 lidem, kteří byli ke dni vydání této knihy zatčeni při akcích hnutí Occupy“. Počítají se mezi ně první zadržení od 24. září 2011 při protestním pochodu v New York City i další dva, jež zatkla 15. června 2013 sanfranciská policie při zátahu na stanové ležení akce ´Liberate Land´ před oploceným pozemkem opuštěné farmy Hayes Valley, kterou protestující aktivisté okupovali několik týdnů. A kdo je jejím autorem? Noam Chomsky.
Jelikož ParlamentníListy.cz o akcích hnutí Occupy v minulosti často informovaly, zvláště poté, kdy se dostalo i na naše území, je jistě zajímavé sledovat, jak na dopad snah těchto protestů nahlíží světoznámý americký filozof, kognitivní vědec, lingvista, společenský kritik a logik židovského původu. Pozornost jeho úhlu pohledu přitom před několika dny ve svém komentáři zveřejněném ParlamentnímiListy.cz věnoval i publicista a historik Josef Skála (KSČM).
„Hnutí Occupy je podle Noama Chomského první významnou veřejnou odezvou na předchozích třicet let třídního boje. Aktivity tohoto hnutí odstartovaly v září 2011 a během několika týdnů se rozšířily do mnoha koutů světa včetně České republiky. Chomsky se v jeho poslední knize naplněné rozhovory snaží reagovat na nejpalčivější otázky příznivců hnutí. Například: jak jsme se dostali do bodu, kdy jedno procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům? Jakou spojitost má ekonomická krize a náš politický systém? Jakým způsobem můžeme oddělit finance a politiku? Jak by měly vypadat opravdu demokratické volby?“ konstatoval Skála.
Nutno uvést, že Noam Chomsky přitom už v minulosti proslul průlomy v lingvistice, desítky let je i bardem levicové kritiky poměrů. Významně na sebe upozornil, když před pár dny v Česku pobýval. Jak jinak – opět průlomovým, pro mnohé kontroverzním, vyjádřením.
První veřejná odezva na nerovný třídní boj proti pracujícím
Kniha s jednoduchým, avšak všeříkajícím názvem Hnutí Occupy se skládá z celé kolekce projevů a rozhovorů Chomského na jeho podporu. Hnutí Occupy je tam představeno coby „první veřejná odezva po třiceti letech skutečně drsného třídního boje“. A ten podle filosofa vyústil v posledních letech v sociální, ekonomická a politická opatření, jež rozdupala demokratický systém na prach. Podle Josefa Skály je konkrétně v knize míněn třídní boj těch, komu Amerika říká ‚pane‘. Tedy, jak on to popisuje společně s autorem ze zámoří – jde o nerovný třídní boj proti pracujícímu lidu.
PhDr. Josef Skála, CSc.
„Občané jsou naštvaní, znechucení, rozhořčení – a mají pro to dobrý důvod. Během posledních několika generací se uplatňovala politika, která vedla k neúměrné koncentraci majetku v rukou velmi malé části populace,“ uvádí Chomsky. Jak dodává, jeho drtivá většina je usměrňována doslova jednou desetinou procenta populace, samozřejmě tou nejbohatší, což je tak malá část obyvatelstva, že se ani neprojeví při sčítání lidu.
Stále více práce a dluhů – jedině tak se dá přežít?
Chomsky však popisuje tragédii současného lidstva i civilizace dál. A to nijak optimisticky či pozitivně. Poukazuje na to, že příjmy většiny obyvatel povážlivě stagnují, zatímco reálné mzdy stagnují ještě povážlivěji nebo občas přímo klesají.
Psali jsme:
„Lidé ve Spojených státech přežívají jen díky tomu, že si nakládají víc práce a stále víc a víc se zadlužují, což se dříve či později stane neudržitelným, a dále díky iluzím různých ´bublin´ - jako byla nedávno realitní bublina, která praskla (jak už to tak bubliny dělávají) a způsobila papírovou ztrátu ve výši osmi tisíc miliard dolarů v neprospěch některých částí obyvatelstva. Soustřeďování majetku jde zcela automaticky ruku v ruce se soustřeďováním politické moci, což se promítá do legislativy, která přirozeně nahrává těm, kteří zákony zavádějí; a to ještě prohlubuje začarovaný kruh, který vede k rozhořčenosti, naštvanosti a znechucení. A k rozpadu společnosti,“ konstatuje ve své knize Chomsky.
De facto se tak připojuje do řady mnoha dalších odborníků, kteří varují před tím, že lidská civilizace dosáhla určitého bodu zlomu a dost možná stojí v podobě, jakou ji známe, před svým koncem. Ostatně i ParlamentnímListům.cz v době nedávno minulé poskytlo hned několik osobností na toto téma rozhovor – namátkou stačí připomenout psychologa Jeroným Klimeše, egyptologa Miroslava Bártu, geologa, klimatologa a filosofa Václava Cílka či úspěšného podnikatele a buddhistu Libora Malého.
Psali jsme:
Ovšem vraťme se k Chomskému. Ten hospodářskou krizi, co odstartovala v roce 2008, vnímá vážnější, než byla ta na prahu 30. let minulého století. Možná i proto, že ji sám pamatuje.
Krize v 30. letech byla jiná než ta současná – panovala i jiná nálada
„Jsem dost starý na to, abych pamatoval Světovou hospodářskou krizi. Po prvních několika letech krize, tedy v polovině třicátých let, panovala úplně jiná nálada než dnes – a přitom byla tehdejší situace o dost tvrdší. Přesto převládalo mínění, že to ´nějak překonáme´ ve smyslu ´zase bude líp´, a to dokonce i mezi nezaměstnanými, k nimž patřilo i mnoho mých příbuzných. Dnes je to zcela jiné. V řadě lidí ve Spojených státech převládají pocity beznaděje, někdy přímo zoufalství. Myslím, že je to v americké historii naprostá novinka,“ připomíná Noam Chomsky.
Podle něj to však vše má logické opodstatnění. Ve třicátých letech dvacátého století mohli totiž nezaměstnaní lidé očekávat, že dostanou práci zpátky. Pokud však je někdo dělníkem ve výrobě dnes (současná míra nezaměstnanosti je přibližně stejná jako za krize ve třicátých letech, připomíná Chomsky ve svém díle ) a pokud se vývoj bude ubírat stejným směrem, práce se mu už s vysokou pravděpodobností nevrátí. Proč?
„Příčinou je zásadní zvrat v ekonomice – zvrat několikasetletého vývoje směrem k industrializaci a růstu, a nastolení deindustrializace a zbrzdění růstu. Výroba pokračovala dál v zámoří – velmi výnosná, ale nevýhodná pro pracovní sílu. Spolu s tím ekonomika zvolna přestávala být výrobním odvětvím – vyrábějícím věci, které lidi potřebují a mohou použít – a zhlédla se ve finanční manipulaci. A mohlo by být ještě hůř. Mohlo by jít o období nezvratného úpadku. Protože to jedno procento – přesněji jedna desetina jednoho procenta – se má zkrátka skvěle. Jsou bohatší než kdy dřív, mocnější než kdy dřív, ovládají politický systém, na veřejnost neberou ohledy. A jestli existuje možnost, že by to mohlo pokračovat, jednoznačně si řeknou, proč ne?“ konstatuje Chomsky.
Svět se dělí na dva bloky – plutonomii a ten zbytek
Historik Josef Skála si pak všímá i konkrétních příkladů. „Třeba taková Citigroup. Již desítky let se řadí k prokazatelně nejzkorumpovanějším z předních investičních bankovních společností, kterou opakovaně vyplácejí z problémů daňoví poplatníci – nejdřív v počátcích Reaganovy éry a teď zas. Nebudu podrobně líčit, v čem ta korupce spočívá – pravděpodobně jste o tom také slyšeli - je to však zcela ohromující. Investiční banka Citigroup vydala v roce 2005 brožurku nazvanou ´Plutonomie: nakupování luxusního zboží, vysvětlení světové nerovnováhy´. Nabádá investory, aby vložili peníze do takzvaného ´plutonomického indexu´. V textu přitom stojí: ´Svět se dělí na dva bloky – na plutonomii a na ten zbytek´,“ připomněl Skála ve svém komentáři k vydané knize. Na místě je asi třeba vysvětlit, že plutonomie se vztahuje k těm nejbohatším, kteří nakupují luxusní zboží. Právě tam je ohnisko veškerého dění. Brožura zmiňované banky přitom tvrdí, že jejich plutonomický index převýší výnosnost celého trhu a že by do něj tudíž lidé měli investovat peníze.
Psali jsme:
O lidech, kteří jsou v prekérní situaci…
Ovšem co se bude dít s tím zbytkem? „Ty necháme na pospas osudu. Musejí tu být, aby tvořili hmotu státu, který nás chrání a dává nám finanční náplasti. Těmto lidem se dnes někdy říká ´prekariát´, což jsou lidé v prekérní situaci žijící na okraji společnosti. Už to ale není žádný okraj. Ve Spojených státech i všude jinde se z něj přitom stává celkem podstatná součást společnosti,“ uvádí Chomsky.
Z díla filosofa tedy jasně vyplývá, že se svět současnosti opravdu dělí na takzvanou plutonomii a prekariát. Tj. ono 1 procento a zbylých 99 procent, na což upozorňovalo a před čím varovalo právě i hnutí Occupy. S velkou pravděpodobností nejde o přesná čísla, ale přece jen o poměrně výstižné vyjádření popisující aktuální stav.
Nezvítězí se hned, bude to těžký boj
„Plutonomie je ohniskem dění a mohlo by to tak být klidně dál. Kdyby to tak dál bylo, dějinný zvrat započnuvší v sedmdesátých letech dvacátého století by se stal nezvratným. K tomu směřujeme. A hnutí Occupy je první skutečnou a vysoce hybnou silou z lidu, jež by to mohla odvrátit. Ovšem v prvé řadě je třeba se smířit se skutečností, že to bude dlouhý a těžký boj. Zvítězit se nedá zítra. Budete to muset táhnout dlouho, budete muset vytvořit struktury, které vydrží, přečkají těžké časy a dosáhnou významných vítězství,“ upozorňuje Noam Chomsky.
Psali jsme:
Podle něj Occupy bylo tedy jakousi snahou o vzkříšení hnutí za občanská práva, podobné jako to, které v minulosti vedl Martin Luther King.
Josef Skála si pak všímá pasáže, v které Chomsky konstatuje, že důležitější bude začlenit do onoho boje dělnické hnutí. To, podobně jako kdysi ve dvacátých letech, bylo téměř mrtvé, ovšem v krizových třicátých letech znovu povstalo. Bylo pak hlavním hybatelem změn vedoucích k zavedení zákonů Nového údělu a úspěšného ekonomického rozvoje padesátých a šedesátých let. Ono bylo podle Chomského též pak na pozadí i událostí šedesátých let.
„Od té doby se po něm šlape a hnutí Occupy by se mělo s vynaložením všech pokusit je začlenit a propojit s ním. Jde o vazby, které budou podle mého soudu klíčové. Dokud se dělnické hnutí nepozvedne na úroveň, na jaké bylo ve třicátých letech dvacátého století, je málo pravděpodobné, že dosáhne masových rozměrů a skutečně uspěje,“ doporučoval Chomsky. Ovšem dnes už je jisté, že hnutí Occupy přes veškeré úsilí a snahy bylo potlačeno. Alespoň tak, aby se objevovalo a působilo v masové podobě, jak tomu bylo v minulosti. Přesto nad ním hůl mnozí lidé nezlomili – podobně jako Noam Chomsky, který jeho důležitost připomíná ve své knize.
Hnutí mrtvé není, ale...
„To hnutí stále mrtvé není, současná situace dává za pravdu těm protestujícím, protože je jasně vidět, že se hned tak nezlepší. Problémem je to, že nyní jsou už politici a vlády řady zemí, kde se toto hnutí objevilo, po jistém prvotním váhání a jakési bezradnosti, jak proti vlně protestů postupovat, připraveni a vědí, jak zasáhnout. To samozřejmě mění možnosti. Takže se nyní například spíš natáčejí dokumentární filmy, které zcela zřetelně popisují vše, co k situaci, proti které se vlna odporu zvedla, vedlo. Samozřejmě, nebudou mít zcela masovou podporu, ale jsou velmi kvalitně natočené, takže lidi, které to zajímá, si k nim cestu najdou. V současné době, po restrikcích, které byly uplatněny, chybí lidem impuls k tomu, aby vstoupili do protestů v té míře, jako tomu bylo před necelými dvěma lety, nicméně neznamená to, že ten vývoj k tomu opět nedojde,“ řekl pro ParlamentníListy.cz před časem na toto téma americký novinář Erik Best.
Hnutí sílilo a bylo masové necelé dva roky
Occupy Wall Street (OWS) a hnutí Occupy obecně (zahrnující většinou v sobě vždy název místa, kde se skupina protestujících vytvořila) se rozšířilo ke konci září 2011 po celém světě. Jak upozornil v té době mimo jiné i web s názvem Socialistická solidarita, znovuobjevilo masový zápas a radikální politiku ve Spojených státech. Došlo k tomu, že prakticky během jediného týdne našla desetiletí nashromážděná hořkost a nespokojenost svůj politický výraz a začala ovlivňovat politiku v celostátním měřítku.
Psali jsme:
Zajímavé je , že na prahu roku 2012 zveřejnila prominentní Pew Foundation jeden ze svých každoročních průzkumů, majících zjistit, v čem lidé spatřovali největší příčiny napětí a konfliktu ve společnosti. A tehdy vůbec poprvé se na horních příčkách tohoto žebříčku umístily obavy z nerovných příjmů. V prvních řádcích zmiňované zprávy prý doslova podle Chomského stojí tato slova: ´Hnutí Occupy už neokupuje Wall Street, avšak otázka třídního boje zůstala v povědomí veřejnosti a znepokojuje stále víc lidí.´
Nelidská ideologie, co lidem neleze do hlavy
Došlo tak totiž ke konfrontaci samotné ideologie, která je tak nelidská, že lidem zkrátka neleze do hlavy. Ideologie vycházející z toho, že se má každý starat jen o sebe a na nikoho jiného nemyslet. „Hnutí Occupy začalo ale razit požadavky, k nimž se hlásí většina obyvatelstva. Například řešení problémů nerovnosti, řešení problémů šikany ze strany finančních institucí a z toho, jakým způsobem ovlivňují vládu. Že pak vyplácí a zachraňuje viníky zodpovědné za krizi – a ti jsou stále bohatší a mocnější, zatímco na oběti se nehledí. Hnutí Occupy předneslo ale i velmi konkrétní požadavky týkající se regulace daní z finančních transakcí, návrhy k přepracování daňového zákona do podoby bližší té, jež platila v době, kdy ještě nejbohatší nebyli takřka osvobozeni od daně i mnohé další,“ popisuje dále Chomsky.
Historik Josef Skála v těchto souvislostech doplňuje, že Noam Chomsky se hlásí k programu, shrnutém Garem Alperovitzem v knize America Beyond Capitalism (Ameriku za horizont kapitalismu). I on sám má za to, že za krize by „měli sami dělníci v širším slova smyslu měli převzít rušené podniky, zprovoznit je a třeba přeorientovat na jiný typ výroby, využít je k jinému účelu“.
„Když ale byly fakticky zestátněny General Motors, nabízely se různé alternativy. Jednou z nich byla reorganizace a navrácení původním majitelům – nikoli stejným jménům, ale stejné třídě, tedy stejným bankám a tak dále. Tak to nakonec dopadlo. Další možnost byla předat výrobu dělnické samosprávě a přidružené komunitě, a přeorientovat se na něco, co země skutečně potřebuje,“ upozorňuje Skála. Podle něj tedy i Chomsky ví, proč se podobné kroky daří nyní jen docela výjimečně.
Když se obyvatelstvo vymkne kontrole, je třeba vojsko
Ve své knize však filosof nahlíží i do jiných koutů kuchyně třídního boje proti většině. Na situace, kdy se v posledních desetiletích Američané začali vymykat kontrole a bylo potřeba mít v pohotovosti dostatek vojáků – i na úkor toho, že byly utlumeny některé válečné aktivity.
„Víte, a právě podle toho – když se vláda začne mít na pozoru – se pozná, že se vliv protestů skutečně projevil,“ říká Chomsky.
Degradace demokracie?
Dá se však říci, že jeho nová kniha je též i o degradaci americké demokracie. „Dostat peníze z politiky je klíčový úkol; ale tento problém nás netrápí od včerejška. V současnosti je nicméně vyloženě extrémní. Volby se už dlouho podobají cirkusu, při němž tiskoví mluvčí co čtyři roky vyburcují občany, aby se zvedli z gauče a ´stiskli tlačítko´, a pak se zase vrátili domů a na všechno zapomněli. Spojené státy dospěly do bodu, kdy kdokoli usiluje o nějakou pozici, musí si ji – dokonce i v Kongresu – doslova koupit. Kdysi to bývalo tak, že do funkcí dosazovaly politické strany své členy za zásluhy, za přínos společnosti, za zkušenosti a podobně. Dnes musí zájemce straně zaplatit,“ uvádí také Chomsky. Nutno připomenout, že ve svém díle nenechává stranou zájmu opět i mediální svět.
Téma nazývá „výrobou souhlasu“. V jednom ze svých minulých děl (kniha Media Control - Nadvláda médií) napsal: „Propaganda znamená pro demokracii totéž, co pro totalitní režim obušek.“ V této současné knize to dál rozvádí.
„Existují různé systémy propagandy – otevřená a sofistikovaná, skrytá. Ta lidem neříká: ‚Tomuhle byste měli věřit.‘ Nevyslovuje nahlas a jasně dogma, ale místo toho vám je podsouvá, až se stane čímsi jako vzduchem, který dýcháte. Nasměruje téma diskuse, takže pak vedeme předem jasně vymezenou debatu,“ rozebírá mimo jiné v tomto tématu filosof.
Vzestup a pád pod taktovkou mocných
V době, kdy bylo hnutí Occupy na vrcholu, tedy v roce 2011, posloužil nakonec každý čin policejní represe jen dalšímu zapojování nových sil do boje. Na podzim roku 2011 se k hnutí aktivně přidaly desetitisíce lidí napříč Spojenými státy a statisíce lidí se zapojily do masových protestů. Problém však nastal poté, co se hnutí Occupy začalo názorově štěpit a objevilo se i tvrdé jádro považované až za extrémní levici. To ubližovalo nejen myšlenkám hnutí, ale i v očích veřejnosti působilo odliv sympatií.
Například v Londýně byli přívrženci hnutí Occupy zařazeni dokonce mezi osoby s podezřením na terorismus, v Německu zase byly tábory Occupy vyklizeny právě na popud obyčejných lidí, kteří ve svém okolí měli tábory aktivistů. To byl ostatně i případ českých Occupy, kteří se na jaře 2012 rozhodli k „okupaci“ Klárova. Jejich tábor byl násilně vyklizen taktéž na základě stížností místních obyvatel z okolí, na „růžích ustláno“ pak neměla ni skupina, která rozložila svých několik stanů na pražském Vyšehradě.
Psali jsme:
Ze zveřejněných dokumentů v roce 2012, na které upozornil britský deník Guardian, vyplynulo, že násilné potlačení protestů Occupy, k nimž došlo v Americe na podzim, koordinovaly samy velké mezinárodní banky. Hnutí Occupy tam bylo potlačeno prostřednictvím násilného zatýkání a likvidace organizační struktury demonstrantů.
Síť koordinovaného útlaku
I proto americký Fond Partnerství pro občanské svobody zažádal o zveřejnění dokumentů zaznamenávajících systematický útlak, zatímco americká mainstreamová média mlčela. Z dokumentů a odborníků, kteří je zpracovávali, přitom prý vyplynulo, že v USA vznikla síť koordinovaného útlaku, v rámci níž spolupracovaly ministerstvo pro vnitřní bezpečnost, FBI, policie, regionální integrační centra a soukromý podnikatelský sektor. V některých případech měla vzniknout jednotná organizace, navíc američtí policisté, ministerstvo pro vnitřní bezpečnost a banky údajně spolupracovaly v útlaku, zatýkání a neutralizaci pokojných amerických občanů.
Plány potlačit akce hnutí Occupy vypracovala prý FBI a předložila je k schválení bankám, proti nimž hnutí Occupy zamýšlelo demonstrovat. Ve zprávě se dokonce prý objevily i návrhy použít ostřelovače, kteří by usmrtili vedoucí představitele hnutí Occupy. Ty jsou však údajně v dokumentaci začerněny. Možná i proto, že je to v rozporu s běžnou praxí FBI. Ta má totiž povinnost informovat politické aktivisty, pokud jsou ohroženi na životě.
Hrozba spočívá ve spolupráci bank a bezpečnostních institucí?
Autorka článku v Guardian Naomi Kleinová dokonce upozornila na to, že dokumenty o spolupráci bank, FBI a ministerstva pro vnitřní bezpečnost při potlačování pokojných občanských protestů v USA měly mít zřejmě zastrašovací účinek, aby si lidé rozmysleli, zda chtějí protestovat. A také na to, že spolupráce bezpečnostních institucí a bank znamená novou závažnou hrozbu.
„Všichni občanští aktivisté se mohou stát WikiLeaks, jak na to poukazuje ve své nedávné knize Julian Assange. Vzhledem k tomu, že se pro potlačování protestů dala policie a banky dohromady, znamená to, že jsou občanské protesty vážně ohroženy: finance, které mají k dispozici občanští aktivisté, jsou totiž uloženy v bankách, které k nim aktivistům mohou odepřít přístup obdobně, jako americké úvěrové společnosti VISA a ACCESS a PayPal odmítly přijímat finanční dary pro server WikiLeaks,“ upozornila mimo jiné Kleinová v Guardian.
Vše pak doplňuje i autor předmluvy knihy Noama Chomského Greg Ruggiero. „Třebaže za zločiny ekonomického hromadného ničení národa nebyl zatčen jediný bankéř, došlo k červenci 2013 v celkem 122 městech k zatčení více než 7760 lidí za to, že se zúčastnili protestních akcí hnutí Occupy.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
