Evropská komise přišla s novými návrhy na řešení migrační krize, který byl univerzálně odmítnut nejen českými politiky. Terčem kritiky je i dohoda s Tureckem, kdy není jisté, zda vůbec bude fungovat. Navíc na řecko-makedonských hranicích probíhají tvrdé střety a narůstající frustrace migrantů může vést k vyhrocení konfliktu. I zástupci OSN očekávají další konflikty. Jak by měla teď postupovat Evropská unie a jaký předpokládáte další vývoj?
Ty takzvané nové návrhy nic nového nepřinášejí. Jde pouze o variace na již dlouho omílaná témata kvót a přerozdělování běženců ve snaze učinit je „stravitelnějšími“ občanům, a tím i politickým reprezentacím jednotlivých zemí EU. Viditelně se to moc nedaří.
Že dojde k dalším konfliktům s migranty, a to nejen na hranicích s Makedonií, je prakticky jisté. Téměř jistě je nebudou vyvolávat bojovníci vyslaní do Evropy Islámským státem. Určitě ale budou mezi těmi, kteří budou šikovně podněcovat frustraci migrantů a posilovat v nich nenávist k Evropanům, kteří je z jejich pohledu podvedli a místo očekávaného blahobytu jim nabídli jenom další utečenecké tábory a humanitární almužnu.
Základní starostí EU by mělo být co nejrychlejší zastavení proudu utečenců na hranicích Unie a izolace a řádná selekce těch, kteří již na území EU jsou. Ty, kteří nemají na pomoc nárok, co nejrychleji deportovat tam, odkud přišli. A samozřejmě aktivně podpořit jakékoliv iniciativy jednotlivých členských zemí nebo jejich skupin, například V4, směřující k omezení interního pohybu běženců po území Unie. Bude také nutné zásadně přehodnotit podléhání evropských orgánů tlaku Německa na dohodu s Tureckem, které viditelně hraje na několik stran a rozhodně ho nelze pro budoucnost považovat za spolehlivého partnera, nebo dokonce člena EU.
Německá tajná služba sdělila, že mezi imigranty nejspíše budou bojovníci Islámského státu a že situaci podcenila. Současně se objevují nepříjemná čísla o nárůstu kriminality uprchlíků – zejména prý mladých mužů, kteří přišli bez rodin. Všeobecný strach z terorismu vládne Evropě. Jak takovým věcem předejít a jak bezpečnostní situaci řešit?
Nejsem specialista na boj proti terorismu, mojí doménou jsou spíše armádní záležitosti. Je však naprosto jisté, že mezi běženci, zatím stále denně pronikajícími po tisících do Evropy, jsou rovněž bývalí bojovníci IS. Někteří z nich prošli speciálními výcvikovými tábory a jejich úkolem je organizovat v zemích, které znají nebo kam byli vysláni, muslimskou komunitu podle představ lidí, kteří jejich školení, výcvik a návrat do EU zaplatili. Další vývoj může postupovat v podstatě dvěma základními směry.
Nemyslím si, že by Evropě bezprostředně hrozily masové teroristické útoky proti původním obyvatelům nebo islamistická povstání. Na to je islámská komunita ještě příliš slabá a nově příchozí se dostatečně neorientují v prostředí zemí, kam se dostali. Ideologičtí a náboženští vůdci, v jejichž plánech je zakalkulováno dobytí světa islámem, nejsou rozhodně hlupáci. Vědí, že se vyplatí čekat.
Pokud půjde vývoj v Evropě dosavadním, pro islamisty výhodným směrem, budou muslimské ženy dělat to, k čemu jsou Alláhem předurčeny, tedy rodit děti, a evropské vlády to, co jedině umějí – ustupovat v rámci politické korektnosti dalším a dalším požadavkům muslimů. K násilí dojde až poté, co muslimská „menšina“ definitivně získá politickou a bezpečnostní iniciativu do svých rukou a nebude si muset brát servítky. Pak nastoupí tvrdé uplatňování práva šaría proti všem, kteří v mezidobí nepřestoupili na islám. Tento vývoj může trvat 10-15 let.
Jiná situace ovšem nastane, pokud se EU a evropské země aktivně postaví proti šíření islámu a začnou podnikat opatření k omezení islamismu jako zločinné ideologie, potlačující v principu práva žen, podporující pedofilii, šířící nenávist k jinověrcům a bezvěrcům a veřejně vyzývající k jejich fyzické likvidaci obzvláště zavrženíhodnými způsoby. Pak můžeme očekávat podstatně rychlejší reakci, kdy se skupiny islamistů mohou teroristickými útoky pokusit narušit akceschopnost bezpečnostních systémů evropských zemí a vyvolat chaos, kterého by mohli využít k vytvoření podmínek pro masové povstání evropských muslimů, kterým by s velkou pravděpodobností přišla „bratrsky“ pomoci turecká armáda (paradoxně možná s odvoláním na článek 5 Washingtonské smlouvy). Toto riziko je velmi reálné, zejména uvědomíme-li si obrovskou zranitelnost našich „globalizovaných“, potravinově nesoběstačných ekonomik, životně závislých na pohybu obrovských mas zboží a potravin jak směrem do Evropy, tak po jejím území.
Pokud jde o vládu České republiky, na jaké kroky by se měla chystat?
Úkoly, které stojí před vládou ČR pro nejbližší období, jsem již obecně nastínil v předcházejících odpovědích. Několikrát jsem o nich hovořil i pro ParlamentníListy.cz a nerad bych se opakoval.
Především by si členové vlády v čele s premiérem Sobotkou měli uvědomit, že právě oni jsou v této pro EU i ČR přelomové době odpovědni za bezpečnost občanů ČR a v případě zásadního selhání mohou být voláni nejen k politické odpovědnosti. Jejich úkolem je starost o zájmy občanů ČR, a ne o geostrategické problémy, na jejichž řešení si nemají šanci sáhnout ani náhodou. Co mě jako občana například opravdu nezajímá, je osud Tibetu, jehož obyvatelé si navíc, alespoň podle dostupných informací, díky čínské nadvládě významně polepšili. Všichni, kteří při příležitosti návštěvy čínského prezidenta v ČR mávali tibetskými vlajkami, tím jen ukazovali svou hloupost a ovlivnitelnost protičeskou propagandou, protože navazování nových spojenectví a ekonomických partnerství je v nejvlastnějším zájmu občanů, a tudíž i vlády ČR, která by to měla prezentovat také navenek.
V oblasti bezpečnosti vnímám jako nejdůležitější úkol vlády pro nejbližší období co nejrychleji navrhnout na bázi konsenzu všech politických stran silnou bezpečnostní strategii ČR a začít ji uplatňovat v praxi. Její součástí musí být změna přístupu k Armádě České republiky, policii i dalším složkám bezpečnostního systému ČR, v uplynulých 25 letech doslova a do písmene hanebně rozkrádaných a zanedbávaných. Konečně bude také třeba umožnit vznik fungujícího Národního úřadu pro vyzbrojování, garantujícího kontinuitu a účelnost zbrojních programů bez ohledu na aktuální politickou konstelaci a zabraňujícího takovým excesům, jako je současná kauza s nevyhovujícími neprůstřelnými vestami, které se za každou cenu snaží protlačit do české armády firma, jež sice vyrábí výborné zbraně, ale o neprůstřelných vestách v ní nemá nikdo ani páru.
Výsledek nedávného referenda v Nizozemsku, ve kterém lidé odmítli asociační dohodu s Ukrajinou, považují někteří za příznak rozkladu důvěry občanů kmenové země EU vůči Unii, jiní za výsledek ruské propagandy. Tak tedy, ztrácí euroestablishment půdu pod nohama, nebo bylo hlasování ovlivněno Putinovou propagandou?
Putinova propaganda! Tak to jste mě opravdu dostal. Nota bene v Nizozemsku, kde je ještě v živé paměti sestřelení letu MH-17, místními médii stále dokola prezentované jako akce Putinova Ruska. Nevím, kdo s tímto zdůvodněním přišel, ale jedna věc je jistá – jedná se o učebnicový příklad krystalicky čisté protiruské propagandy, který nemá smysl ani komentovat.
V nizozemském referendu hlasovalo proti asociační dohodě EU – Ukrajina celkem 60 procent voličů při celkové účasti 32 procent. Pro platnost referenda bylo přitom postačující, aby se ho zúčastnilo minimálně 30 procent voličů.
Tento výsledek vypovídá především o třech věcech. Za prvé je to nezájem vlády o názor občanů vlastní země, což je jev, který můžeme běžně vidět i v ČR. Nizozemská vláda totiž doporučila parlamentu dohodu ratifikovat ještě předtím, než byl znám výsledek referenda. Za druhé svým NE vyjádřili nizozemští voliči velmi důrazně svou skepsi vůči správnosti současné politiky EU, což může mít dopad na rozhodování britských voličů při červnovém referendu o setrvání Británie v EU. A konečně za třetí, výsledek referenda signalizuje významný posun názorů Nizozemců na problém migrace – jedním z nejčastějších argumentů euroskeptiků byl i prudký nárůst migrace z Ukrajiny do starých evropských zemí v případě zrušení víz jejím občanům. Nizozemci tím dali zároveň ukrajinskému vedení jasně najevo, že o Ukrajinu za dané situace obyvatelé EU prostě nestojí.
Pokud jde o Ukrajinu, její premiér Arsenij Jaceňuk odstoupil a situace není dobrá. „Rozhodl jsem se rezignovat na funkci premiéra Ukrajiny. V úterý 12. dubna rezignaci předám parlamentu. Moje rozhodnutí je založeno na několika důvodech – politická krize ve vládě byla vyvolána uměle, touha vyměnit jednu osobu politiky oslepila a paralyzovala jejich vůli provést v zemi skutečné změny,“ řekl podle agentury Reuters. Politolog profesor Alexander Tomský se vyjádřil, že Ukrajincům nikdo nepomůže, protože Evropa má dost svých starostí, zvlášť v souvislosti s migrační krizí. Do jaké míry se podle vás bude Evropa zabývat Ukrajinou? A jak ovlivní situaci rezignace Jaceňuka?
Ukrajina má prostě smůlu. Její obyvatelé svého času podlehli chiméře skvělé budoucnosti, která je čeká, jakmile se připojí k mýtickému „Západu“. Organizátoři a investoři Majdanu jim nějak zapomněli sdělit, že k Západu se připojí hlavně jejich doly a lomy, část továren, hlavně těch se „špinavými“ provozy, a zejména úžasná černozem, vhodná k pěstování hybridní kukuřice a dalších rostlin s „cinknutou“ DNA. A oni, řadoví obyvatelé Ukrajiny se svými sny, problémy a očekáváními se stanou z větší části přítěží a z té menší mizerně placenými dělníky a podřízenými v oněch fabrikách, jejichž provoz by nikdo v EU nepovolil. Netušili toho podstatně víc, ani to, že budou muset válčit proti svým spoluobčanům v Doněcku a Luhansku.
Evropa ztratila o Ukrajinu zájem. Především z ekonomických důvodů. Ale měla by být ve střehu. Z ukrajinské armády se pomalu, ale jistě začíná stávat rizikový faktor, jehož budoucnost je nevypočitatelná. Ukrajina, uměle vybalancovaná na hraně státního bankrotu, stále více zabředá do ekonomické, energetické, bezpečnostní a etické krize a uvědomuje si, že ji vysněný Západ vlastně jen mění v bezprávnou kolonii a že za současný stav vděčí nedomyšlenému projektu asociace s EU. Chyba je jednoznačně na straně Unie a byla způsobena neschopností, nebo spíše neochotou unijních orgánů anticipovat důsledky tohoto kroku.
Ukrajina samozřejmě má legitimní právo usilovat o vstup do EU, ale orgány Unie neměly právo jí nabídnout asociační smlouvu, protože nesplňovala většinu podmínek pro asociaci. Takový strategický krok vyžaduje odpovědnou a kvalifikovanou analýzu situace, možných dopadů a především přípravu podmínek vstupu. To se nestalo. Vedení EU navíc nerespektovalo ani fakt, že se dobývá do sféry ruského vlivu v momentě, kdy ruské vedení začalo usilovat o obnovu velmocenského postavení Ruské federace (RF).
Rezignace Jaceňuka nebude mít na aktuální vývoj situace na Ukrajině žádný dopad. Není důvod. Výměna figurek ve vládě, která reálně nevládne, a to včetně té nejvyšší, nemůže v daném okamžiku cokoliv změnit.
V Praze se konal seminář s názvem „Mýty o Rusku“, kde padla poměrně odvážná tvrzení. „Celé století od revoluce roku 1917 až po současnost je tvořené neuvěřitelně manipulační propagandou západních zemí proti Sovětskému svazu a později Ruské federaci,“ zdůraznil například Tomio Okamura. Šéf SPD se také domnívá, že se „do Evropy valí statisíce migrantů infiltrovaných islamistickými teroristy, ale Severoatlantická aliance místo obrany před islámskou invazí straší Ruskem“. Jak je to s americkou propagandou u nás? A neměli bychom se bát spíš té ruské?
V tom s panem Okamurou musím souhlasit. Sovětský svaz i současné Rusko byly a jsou prostě prezentovány jako nepřítel číslo jedna, riziko pro demokracii a pokrok. Bez ohledu na realitu, ať politickou, nebo ekonomickou. Toto propagandistické vytváření obrazu nepřítele ovšem bylo oboustranné a na straně SSSR, popřípadě RF, nezůstávali a ani nezůstávají Západu nic dlužni. Bohužel pro propagandisty na obou stranách barikády, věk internetu přináší zcela novou kvalitu přístupu k informacím, byť provázenou daleko většími nároky na jejich chápání a selekci.
O propagandě, jako nástroji ovlivňování myšlení a směrování velkých skupin lidí ke konkrétním cílům, má smysl hovořit pouze v autokratických režimech, bez ohledu na jejich primární charakter (fašistické režimy, severokorejský režim apod.). Hovořit v souvislosti s děním v ČR o nějaké „propagandě“, ať ruské, nebo americké, je hodně ošidné a musím uznat, že národ tak odolný vůči propagandě jakéhokoliv druhu jako Češi je rozhodně minimálně evropským unikátem. Zřejmě je za tím v podstatě permanentní život v něčím područí, počínaje Rakouskem-Uherskem, přes Protektorát až po bratrskou pomoc. Proto také se u nás s nadšenou podporou nesetkala myšlenka vytvoření americké vojenské základny na Libavé, nemluvě o protiraketovém radaru v Brdech. V obou případech šlo o intenzivní propagandistické akce, na nichž se prokazatelně podílela i americká ambasáda, a přitom jejich dopad na mínění obyvatel ČR byl z pohledu propagandistů mizivý. Stejně tak se nijak nepodepsaly na popularitě Miloše Zemana akce s červenými kartami a jeho šance na znovuzvolení do pozice prezidenta ČR jimi paradoxně ještě vzrostly.
Na zmiňovaném semináři také vystoupil generál Andor Šándor, který se také nedomnívá, že by ohrožení Ruskem bylo žhavé. „Kdyby se politici ve Washingtonu nebo v Paříži skutečně domnívali, že Rusko je hrozbou pro Západ, tak by vojenská opatření byla úplně jiná, než jsou dnes. To by v důsledku povyku kolem Ukrajiny a ruské hrozby nebyla do východní Evropy přesunuta jen jedna americká brigáda, která v tom vojenském poměru sil neznamená skutečně vůbec nic.“ Mělo by NATO posílit své vojenské pozice v Evropě, nebo jsou dostatečné?
S generálem Šándorem souhlasím. Zásadní otázkou je, zda a kdo vlastně ohrožuje Evropskou unii. Jsem si prakticky jist, že to není Rusko, které má jednak svých starostí dost a jednak by vojenskými avantýrami v Evropě naprosto nic nezískalo.
Jiná věc jsou islámští migranti. Jak jsem již uvedl, existují minimálně dva scénáře islamizace Evropy, vedoucí k rozpoutání evropské apokalypsy. Prvním je plíživé vítězství islámu ve většině evropských zemí a zahájení „konečného čištění“ od nepřátel islámu (to přece známe z poměrně nedávné historie, ale tehdy se tomu říkalo „konečné řešení“ a holocaust), druhým snaha násilně zabránit evropským zemím potlačit islámský vliv v Evropě a zastavit šíření islámu na kontinentu. Tohle je navíc i problém Ruska, které je proto spíše než protivníkem naším přirozeným spojencem. Někomu se to samozřejmě nemusí líbit, ale je to fakt.
Otázka týkající se síly NATO v Evropě naprosto postrádá smysl, ale přesně odráží podstatu schizofrenního vztahu mezi EU a NATO. Většina členů NATO jsou evropské země, jejichž primárním zájmem je bezpečnost a prosperita EU, nikoliv euroatlantické zájmy USA. Většina z nich, včetně ČR, však nedisponuje armádou, která by byla schopna a připravena bránit území svých států před vojenským útokem. Ukázalo se, že otrocké omílání tezí o „vzájemné pomoci“ na základě článku 5 Washingtonské smlouvy bylo jen hrou na uklidněnou, pohádkami politiků, kterými sobě a zejména „plebsu“ omlouvali likvidaci vojenských schopností a neustálé snižování výdajů na obranu vlastních zemí a vytvářeli kouřovou clonu, za níž probíhalo rozkrádání obranných rozpočtů a rozprodeje majetků evropských armád, a to včetně výzbroje a munice. Ještě že jsou naši američtí spojenci připraveni nedostatek vojenských schopností evropských zemí kdykoliv nahradit, přisunout na území EU své jednotky a vytvořit zde „dočasné“ základny, k velké radosti místního domorodého obyvatelstva.
Ministerstva obrany zemí EU se konečně musí přestat tvářit, že armády, které řídí, nepatří jejich zemím, ale NATO, a musí konečně začít plánovat jejich společné akce směřované na ochranu schengenské hranice a vnitřních hranic jednotlivých zemí bez ohledu na mínění amerických velitelů této organizace. Bezpečnostní prioritou současné EU nemůže být funkční Severoatlantická aliance, postavená především na schopnostech armády USA, ale fungující vojenská aliance evropských zemí, postavená na akceschopnosti jejich národních armád. Jak ukázal poslední vývoj, doposud okázale prosazovaná koncepce Evropy jako hlavního představitele tzv. soft-power v podstatě jen zastírala její reálnou vojenskou impotenci, která nedává nám, Evropanům, v současném měnícím se světě moc šancí na přežití.
Psali jsme:
Ve zprávách se čas od času dozvídáme, že jednotky arabských spojenců podporované USA občas dobudou zpět některé z měst obsazené Islámským státem. Bývá to ale i naopak, zejména v Sýrii na hranici s Tureckem. Konflikt se táhne už několik let, Islámský stát se stále nevzdává, teroristé mají v něm pořád základnu a brutálních útoků v Evropě přibývá. Opravdu ještě nenastal čas, aby se NATO do konfliktu zapojilo razantnější pozemní operací? Mají pravdu kritikové, kteří tvrdí, že oslabená Evropa, jež se bojí teroristických útoků, Spojeným státům spíše vyhovuje?
Takže nejprve k samotnému Islámskému státu. Jeho existence stojí a padá s finanční a materiální podporou, plynoucí mu především prostřednictvím Saúdské Arábie a Turecka, a s přílivem radikalizovaných islamistických bojovníků z Evropy včetně Ruska, Asie, Afriky i USA. A také s existencí „klidných“ míst pro výcvik a „další vzdělávání“ rekrutů v duchu militantního šíitského islamismu.
Na území ovládaném IS existuje odhadem kolem 60–100 výcvikových základen. Výcvik v nich je podle dostupných informací dobře organizován, trvá přibližně 90 dnů, a měsíčně produkují kolem tisícovky nových bojovníků IS. Většina z nich se v současnosti nachází na území Iráku, podstatně menší počet na území Sýrie, v blízkosti tureckých hranic. Důvod tohoto rozdělení je prozaický – intenzivní a přesné bombardování těchto táborů ze strany ruského letectva na straně jedné, a relativně benevolentní přístup k jejich existenci ze strany anti-IS koalice vedené USA na straně druhé. Blízkost tureckých hranic umožňuje rychlý přesun bojovníků z táborů v Sýrii na jeho území v případě, že hrozí riziko útoků syrských nebo ruských letadel. Část výcvikových středisek včetně personálu navíc již byla podle všeho přesunuta na území Libye a do Jemenu.
Existence táborů má velmi úzký vztah k potenciálnímu nárůstu muslimského terorismu v Evropě, Česko nevyjímaje. Neprobíhá v nich totiž pouze vojenský výcvik, ale slouží rovněž k selekci budoucích absolventů podle jejich schopností. Rekrutují se zde mj. i IT specialisté, ekonomičtí odborníci a také, což je pro nás velmi důležité, budoucí organizátoři džihádu znalí evropských poměrů a jazyků, s kontakty a osobními vazbami na evropské prostředí. Tito lidé po kratším působení u bojových jednotek, kde musí nejprve projevit svou věrnost a nemilosrdnost vůči nepřátelům islámu, jsou stahováni z boje a odesíláni studovat do táborů „jiného typu“, obvykle dislokovaných na území našeho spojence v NATO, Turecka, případně v Saúdské Arábii. Tam projdou intenzivní přípravou, zaměřenou na organizování „odbojových skupin“, organizujících všemožné akce, od veřejných nátlakových až po teroristické, a rovněž ideologickou „výchovou“ k radikálnímu chápání islámu a k životu striktně řízenému právem šaría, zaměřenou na nesmiřitelnost k nevěřícím a vyznavačům jiných náboženství. Tito lidé jsou pak cíleně začleňováni mezi migranty a s falešnými doklady a konkrétními úkoly se vracejí do svých rodných zemí.
Už z tohoto popisu je jasné, že zapojení NATO jako vojenské organizace do války na Blízkém východě postrádá jakýkoliv smysl. Takzvaný Islámský stát není státem v pravém slova smyslu. Fakt, že ovládá určité území, vykonává na nich určité správní činnosti, a dokonce provádí zahraniční obchod s komoditami, které zcizuje státům, na jejichž území působí, nemá se státností nic společného. Za současné situace ho proto ani nelze porazit vojensky „zvenčí“. Lze pouze zlikvidovat jeho bojovníky, případně je vytlačit z jimi ovládaných území, patřících skutečným státům. To ostatně pochopili jako první Rusové. Ti začali letecké útoky velmi rychle zaměřovat právě na výcviková zařízení IS, v nichž se soustřeďují bojovníci pocházející z území RF. Jejich cílem bylo zlikvidovat souběžně s infrastrukturou i maximální počet ruskojazyčných vojáků islámu, kteří by jim po návratu na území RF dělali problémy tak říkajíc doma. Škoda, že podobnou taktiku nezvolila i aliance pod vedením USA. Oběti teroristických činů islamistů v Evropě, ty minulé i ty budoucí, by to určitě ocenily. Bohužel, nelze stejně jednoduše zlikvidovat ideologickou základnu IS. Ta je pevně zakotvena v myslích vyznavačů a šiřitelů islámu.
Navíc asi nikdo nezná odpověď na otázku, co by se vlastně mělo dělat po vítězném tažení vojsk NATO Blízkým východem. Dosadit na dobytých územích místní okupační správy? K tomu není žádný důvod, protože ta území už patří konkrétním zemím. Z téhož důvodu není ani možné ponechat na těchto územích vojska NATO v případě výhrad legitimních vlád, protože pak by se ze strany Aliance jednalo o okupaci v rozporu s Chartou OSN. Navíc situace na Blízkém východě je v současné době natolik geopoliticky, zájmově, vojensky a nábožensky citlivá a výbušná, že „hladký“ vstup jednotek NATO do děje by mohl vyvolat velmi vážný konflikt za situace, kdy nejméně dvě země v regionu vlastní jaderné zbraně a Rusko dalo jasně najevo, že Sýrie je jeho zásadní zájmová oblast. Masivní pozemní operace navíc pouze urychlí nejen přesun vycvičených bojovníků do Turecka a dalších zemí, ale zejména jejich návrat domů, do Evropy, za situace, kdy EU bezpečnostně nezvládá ani současný zatím relativně mírný nápor běženců.
Mise NATO by byla pravděpodobně v rozporu se zněním samotné Washingtonské smlouvy. Už v její preambuli se mimo jiné praví: „Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami.“
Touto preambulí je jednoznačně dána její návaznost na Chartu OSN. V souladu s ní smluvní strany, včetně jak USA, tak ČR, deklarují svoji touhu žít v míru se všemi národy. Toto politicko-právní prohlášení je jednoznačné a nezpochybnitelné a celý další text odpovídá tomuto duchu a nelze ho ani jinak interpretovat. Je jasně zdůrazněno, že se jedná zejména o povinnost urovnávat veškeré mezinárodní spory mírovými prostředky a zdržet se hrozby silou nebo použití síly. Tento závazek má absolutní váhu, nemůže být žádným výkladem zpochybněn a nelze vůči němu uplatnit jakoukoliv relevantní námitku. Zásah NATO v blízkovýchodním konfliktu by tak byl téměř jistě v rozporu s Chartou OSN a nejen z pohledu dotčených zemí. Mohl by být prezentován, jako akt agrese. Z tohoto důvodu i z pohledu určení NATO jako obranné organizace by bylo daleko rozumnější, kdyby se spíš než přímo na Blízkém východě angažovalo v Evropě, při zastavování toku migrantů (a s nimi i bojovníků IS), zejména v Řecku a Turecku, které je ostatně také členem Aliance, i když se tak momentálně netváří.
Český veřejný prostor občas rozčeří umělci. Lenka Dusilová i David Koller v sobotním přímém televizním přenosu kritizovali hlavu státu. Negativní hodnocení zaznělo i na adresu bývalého prezidenta Václava Klause a ministra financí Andreje Babiše. Zazněla varování před změnou azimutu země směrem na východ. Je to oprávněná výtka vůči Zemanovi? A jak postupovat v tomto globálním světě? Držet se Západu, nebo být multipolární? Do jaké míry brát vážně univerzální doktríny lidských práv?
Nedovedu si dost dobře představit, jak ČR „mění azimut směrem na východ“. To je jen bezduché plácání nesmyslů bez reálného obsahu. Jak si aktéři této čistě mediální PR akce představují, že k této změně dojde? Občanskou válkou, vyvolanou nespokojenými občany? Nebo snad vítězstvím KSČM ve volbách? To se prostě nedá ani komentovat. Ne nadarmo patřili umělci, hezky česky komedianti, do poloviny 19. století ke spodině společnosti, a ač už tehdy bylo pero údajně silnější meče, obvykle to v přímém souboji s mečem prohráli. Pak se to ale nějak zvrtlo a dnes patří mezi společenskou elitu. Formálně pro to není žádný důvod, dělají totéž, co staletí předtím – baví lidi, kteří dokáží na rozdíl od nich něco, co má skutečnou hodnotu – vést lidi, léčit, učit nebo vyrábět. Cokoliv. Zřejmě to někomu začalo vyhovovat.
Na kritiku hlavy státu i dalších zmíněných osob samozřejmě mají oba umělci svaté právo. Ostatně to patří k jejich profesi – šaškům je přece dovoleno zesměšnit i krále. Zdaleka to však neznamená, že si uvědomují, co a proč vlastně kritizují. Zejména když je kritizovaní intelektuálně, zkušenostně i svými počiny převyšují o několik tříd.
Na závěr ještě drobná úvaha nad poslední otázkou. Česká republika by měla být především svou. Její politické vedení by mělo chránit zájmy většinové populace, starat se o potravinovou soběstačnost, surovinovou a vojenskou bezpečnost a podobně. To se pohříchu neděje. A díky tomu nemůže existovat univerzální doktrína lidských práv. Alespoň v praxi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
