Na Ukrajině hrozí po dlouhé době ostrý střet. Moskva tvrdí, že se ukrajinské speciální síly pokusily vtrhnout na Krym a že při dvou přestřelkách „s diverzními a teroristickými silami“ byli zabiti dva ruští vojáci a několik dalších bylo zraněno. Incident prudce vyostřil rusko-ukrajinské vztahy. Putin ve středu obvinil Kyjev, že sahá po teroru, místo aby se snažil o mírové urovnání konfliktu. Ruský list Kommersant píše, že šlo o cíleně plánovaný útok z Ukrajiny. Porošenko nařídil jednotkám u Krymu nejvyšší pohotovost. Nakolik je situace vážná? A do jaké míry je pravděpodobné, že skutečně na Krym vtrhli „ukrajinští diverzanti“?
I když to naše média budou zpochybňovat, je nejdřív potřeba říci, že se tato událost stala. Televize na východě ukazují zajatého ukrajinského důstojníka, zaměstnance ministerstva obrany, a ukazují i zbraně, které měl. Mám-li být upřímný, když jsou vztahy mezi státy napjaté, je přirozené, že zpravodajské služby na území druhého státu působí. Jedna věc je, když sbírají informace, a druhá, když kladou bomby. Samozřejmě jsem také četl, že Ukrajina tvrdí, že vše bylo zinscenováno, že důstojník byl unesený, ale víme, že už několik týdnů stahují Ukrajinci vojáky ke Krymu. Řečeno jinak, něco se děje, otázkou je co.
Fotogalerie: - Noční vlci na Václaváku
Především je potřeba vidět širší kontext. Rusku se podařilo dostat se do pozoruhodné diplomatické ofenzívy. I když jsme v souvislosti se setkáním Erdogana s Putinem mohli v Česku číst o tom, že je Rusko čím dál více geopoliticky izolováno, podařilo se mu několik neuvěřitelných tahů právě v oblasti blízko hranic s Ukrajinou. Den před setkáním s Erdoganem se Putin v Baku sešel s ázerbájdžánským a íránským prezidentem. To byla nesmírně důležitá schůzka, která ukazuje na vytváření další, nechci říct vojenské osy, ale mimořádně zajímavé diplomaticko-obchodní severojižní osy. Ázerbájdžán může hrát důležitou roli ve vztahu k Íránu i Turecku, má vazby na obě strany a pro Rusko je důležité najít obchodní kontakty, které mu nahradí obchodní kontakty se Západem zablokované sankcemi. Rusové postupují na této ose velmi pomalu a zvlášť, a to je pozoruhodné, ve vztahu k Íránu. Víme, že to bylo Rusko, které pomáhalo Íránu dostat se z embarga, izolace, vyřešit jaderný problém. Přičemž obchod Ruska s Íránem v 15. roce měl obrat 1,3 miliardy dolarů, zatímco s Tureckem v témže období to bylo 23,4 miliardy dolarů.
Vytváří se strašně důležité spojení, které signalizuje velké změny globálního významu. Když se dnes hádáme o vztahu Ruska s Tureckem, zpravidla uvažujeme v rovině obchod a sestřelené letadlo, ale je potřeba vidět celou dějinnost. Od poloviny 16. století vedlo Rusko s Tureckem dvanáct válek včetně tureckých útoků na Krym a Kavkaz během první světové války. To jsou statisíce mrtvých. Je třeba tohle brát dnes jako varování před jakýmikoli zjednodušenými tahy v oblasti diplomacie a vojenství. Podle mě tohle Kreml velmi dobře pochopil a nenechal se sestřelením letadla k ničemu vojenskému vyprovokovat. Počkal si, vydržel, počkal si na změny v Turecku a dnes se nám tu vytváří skutečné euroasijské propojení. A to díky nesmírně hloupé politice Západu. Krok za krokem jsou dotlačovány státy včetně Turecka ke spolupráci v euroasijském rozměru, nikoli atlantickém.
Fotogalerie: - Noční vlci rudoarmějcům
My tohle prožíváme v menším s Ukrajinou. Ukrajina je dnes klientský stát zcela závislý na Západu. Během tiskové konference v Baku Lavrov řekl, že se připravuje setkání normandské čtyřky v Číně během summitu G 20. Někdo se tomu pokusil zabránit a podle všeho se mu to podařilo. Normandský formát, to znamená Německo, Francie, Ukrajina, Rusko, je velmi dobrý pro řešení rusko-ukrajinských sporů a hlavně ukrajinské občanské války. Má v sobě zakódovaný ale jeden velký problém. Kyjevská vláda je závislý stát, a to ne na Francii a Německu, ale na Spojených státech. Francie a Německo jsou ti, kteří byli vyzváni, aby platili ekonomické problémy Ukrajiny, ale politicko-vojensky, a dokonce, pokud jde o rozdávání peněz na Ukrajině přidělených ze zahraničí, je to záležitost, která se řeší jinde než v Berlíně a v Paříži. Ta se řeší ve Washingtonu včetně vazby na vojenské jednotky. Tedy, jestli se někdo snažil zabránit setkání v Číně, udělal to tímto způsobem. Rusko má před sebou jeden úkol a bude ho plnit se stejným klidem jako problém s Tureckem. Ukrajina nemá vůbec žádnou šanci ustát svou šílenou politiku ekonomicky. Bude se snažit strhnout na sebe pozornost, aby se jí Západ snažil pomoct. A zase má k tomu výhodnou situaci.
Americké volby jako součást konfrontace mezi Clintonovou a Trumpem otevřely otázku Ruska – Clintonová studenoválečnické povídání o Rusku a Trump: „Tak my se dohodnem.“ A aby se ukázalo, jak je Trump amatérský, je potřeba mimo jiné ukázat, že Putin je agresor na Ukrajině, že zase a zase útočí. Není důležité v podstatě to, zda přišel na Krym ukrajinský důstojník klást bomby, důležité je, že se to bude říkat. Důležité je, že se bude říkat, že jsou Ukrajinci ochotní bojovat, a to všemi prostředky proti ruské agresi. Stává se z toho vedlejší téma amerických voleb. Takový je kontext.
Fotogalerie: - Za ukrajinské komunisty
Vrátila bych se ještě k situaci na Krymu. Počátkem týdne se objevily nepotvrzené zprávy, že Rusko přesunulo k hranici mezi Ukrajinou a anektovaným Krymem vojenské jednotky. Bez vysvětlení také uzavřelo tři ze čtyř hraničních přechodů. Do regionu zřejmě přesouvá těžkou techniku i Ukrajina. Podle ukrajinského prezidenta Petra Porošenka jsou ruská obvinění o „teroru na Krymu“ nesmyslná a cynická, „stejně jako tvrzení o absenci ruských vojsk v Donbasu“. Ruské „fantazie“ jsou podle něj jen záminkou k novým vojenským hrozbám na adresu Ukrajiny. Může mít Rusko nějaký zájem na případném prohlubování hybridní války?
Kreml má na tom nulový zájem. Proč by to proboha dělal? Pro něj je to velmi nepříjemná vedlejší fronta. Všude jinde je více méně v ofenzívě. Sýrie, Turecko, Írán, Čína. Tam se evidentně Rusku dobře daří. A teď si bude vytvářet problém s nějakou Ukrajinou? Problém je jen v tom, že spolu hraničí. Rusko potřebuje na hranicích klid a platí, že když si počká, tak se dočká, protože kyjevská elita svůj ekonomicko-sociální chaos nemůže ustát. Když se nic nestane v následujících volbách, tak v dalších volbách. Proč by Rusové válčili někde na hranicích?
Psali jsme:
Vy jste hovořil o „euroasijském propojení“. Ankara se Moskvě omluvila za loňské sestřelení ruského vojenského letadla na syrsko-turecké hranici, následovalo odvolání ruských odvetných sankcí a uvolnění obchodu a turistiky. Putin podle ruských médií rovněž opakovaně ujišťoval tureckého prezidenta o své loajalitě během pokusu o vojenský puč. Teď máme za sebou Erdoganovu misi do Petrohradu. Má se Západ tohoto nového spojenectví obávat? Může se oteplování vztahů mezi Moskvou a Ankarou dostat dál než na předkrizovou úroveň?
Situace má několik rovin. V ekonomické rovině se vše dá vyřešit během roku. Teď je otázka, jestli se podaří obnovit vzájemnou důvěru; a to je o něčem jiném. To je psychopolitická záležitost, je v tom spousta ideologie a předsudků. Erdogan ještě před odjezdem a pak na tiskové konferenci v Petrohradě nazval Putina svým přítelem, z druhé strany to nezaznělo a při veřejném vystupování Putin zůstal poměrně chladný. Jak to vypadalo za zavřenými dveřmi, to samozřejmě nevíme. Existují interpretace událostí v Turecku, že zatýkání je vlastně odpovědí na zatýkání v roce 2005 také za Erdogana. Tehdy byli členové atatürkovského hnutí, které bylo euroasijsky orientováno, pozatýkáni, šlo většinou o intelektuály, novináře atd. Nás to tehdy nezajímalo ve sdělovacích prostředcích, protože se věc týkala právě euroasijců. Jsou autoři, kteří interpretují současné události tak, že soudci včetně těch, kteří v roce 2005 zatýkali, si teď šli sednout na jejich místo. Dokonce, prokazatelně někteří z těch, kteří byli zavření v roce 2005, byli v Moskvě v předvečer pokusu o armádní puč a přesvědčovali Rusy, že je potřeba se domluvit s Erdoganem, protože je to jediná šance na spolupráci. Pak teprve následoval pokus o puč. To znamená, pokud je na tom něco pravdy, že je příprava obnovení důvěry dál, než si myslíme. Jenže kam jít dál? Vůbec nevíme, na čem se dohodl Putin s Erdoganem ve vztahu k Sýrii. Dalším velkým problémem jsou Kurdové. Vše ostatní se dá posouvat dál.
Jen je tu ještě nešťastná americká základna v Turecku, kde jsou letci, kteří teď bombardují tzv. Islámský stát. Jenže je to základna NATO, kde je 50 jaderných bomb, které nemíří ani na Sýrii, ani na Irák. Jak to bude dál s členstvím Turecka v NATO? Tohle jsou koncové otázky sporů. Myslím si, že Turecko nebude tlačit, aby si vyřešilo nově svůj vztah k Alianci, to si musí promyslet Turci sami, pochopit, kdo je pro ně větší spojenec, co vydělávají na tom, že se podřizují Spojeným státům, když mají alternativní euroasijskou možnost – třeba i v budoucnu s možným vstupem do Šanghajské organizace spolupráce. Když tam mohl vstoupit Pákistán a Indie a vstoupí tam v nejbližších měsících Írán. Proč by tam nemohlo být Turecko? To už jsou pak velké geopolitické otázky, kdy si odpovědi můžeme formulovat v hypotézách, ale ukáže až čas, co je pravda. Prudkých obratů v Erdoganově politice, a je potřeba říci, že hraje neuvěřitelně, bylo příliš mnoho. Musíme počkat.
Fotogalerie: - Pražský Majdan 5.10.2014
Turecko pokračuje v nátlaku. Po USA žádá vydání Erdoganova arcinepřítele Fethullaha Gülena a po Západu obecně zpřetrhání veškerých vazeb s gülenistickým hnutím Hizmet. Pro deník Le Monde pak Erdogan uvedl, že Turecko nedodrží migrační dohodu s EU, pokud Unie nesplní ujednání o bezvízovém styku. „Pokud nebudou naše požadavky splněny, vracení uprchlíků už nebude možné,“ řekl. Jaký předpokládáte další vývoj? Nakolik je obava o vypuštění milionů migrantů z Turecka do EU opodstatněná?
Myslím si, že to neudělá kvůli vízům. Je potřeba říci, že si nechá zaplatit. Mám-li být úplně upřímný, činí tak právem. Problémem nejsou migranti na balkánské stezce. Problémem je válka v Sýrii a Iráku. Když Erdogan rozhodne, že bude vyhánět migranty na balkánskou cestu, dá se to zablokovat. On to podle mého neudělá, protože ví, že se Evropa bojí a bude platit na migranty, které některé členské státy EU a NATO pomáhají vytvářet podporováním války v Sýrii, Iráku a Afghánistánu. Především je problém v Sýrii. Spojené státy, Francie, Británie se musí dohodnout na tom, že přestanou podporovat tzv. umírněnou opozici zbraněmi k útokům na vládní jednotky. Co je na nich umírněného? To je podporování jedné strany občanské války. Je nutné se dohodnout, že válka musí skončit, tím skončí problém s migranty i turecké vyhrožování. To, že si nechávají platit za miliony migrantů, které v Turecku spoluvytváří NATO a EU, na tom nevidím nic mimořádného. Několik let tohle nikoho nezajímalo a nikdo jim nepřispíval. Ať se Turecko stará.
Už jste v rozhovoru zmínil americkou předvolební kampaň. Vyhraje-li Hillary Clintonová, jak na mezinárodní scéně rozdá karty? A pokud by byl příštím americkým prezidentem Donald Trump, jak a v čem může podle vás tato změna ovlivnit jak vztahy na Blízkém východě, tak komunikaci mezi Evropskou unií a Tureckem či Evropskou unií a Ruskem?
Máme zatím málo informací. Více méně s jistotou můžeme říci, že Clintonová znamená pokračování současné politiky s tím, že bude spíše tvrdší, takže můžeme srovnávat s prvním Obamovým obdobím. Když se podíváme na to, v čem chce pokračovat, to znamená bushismus bez Bushe, pak vidíme, že za období vlády Bushe a Obamy nám počet ozbrojených konfliktů narůstá. Pokud v tomto chce pokračovat, pak se všichni spojenci včetně České republiky mají na co těšit. To je velmi nepříjemná zpráva. Žádné lineární pokračování v současné politice není šancí pro klid v Česku a v Evropě. Narůstá počet konfliktů a chaos. U Trumpa je to jiné. Máme pár výroků a nevíme, jak s nimi naloží. Bude to vůbec umět, nezlomí ho establishment republikánské strany jako Obamu? To jsou věci, které nevíme. Moudřejší budeme, když se dozvíme, komu slíbí ministerstvo zahraničních věcí a jaké bude mít zahraničně-politické poradce. Ti, které zatím známe, jsou většinou odborníci na Střední východ. To je ale strašně málo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
