Jste vedle, jak ta jedle, vzkazuje Tereza Spencerová ze Sýrie „mluvícím hlavám“ z Prahy. Přináší informace z místa i FOTO

19. 4. 2018 8:50

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ. „Jako by ty raketové útoky, ať už bylo jejich motivem cokoli, jen dál posílily domácí pozici Bašára Asada a stmelily za ním ‚šiky‘ Syřanů. Jako houby po dešti v ulicích, na nárožích nebo domech přibývá jeho plakátových portrétů a u každého je napsáno, kdo jej zaplatil, aby se vědělo, kdo mu fandí víc. A nezdá se mi, že ten vztah Syřanů k Asadovi je nějak vynucený, naprostá většina z nich to bere jako samozřejmost. Symbolizuje pro ně nejen hlavu státu, ale i možný konec války, a co víc, současně války vítězné. Jistě se najde i mnoho lidí, kteří z něho nejsou až tak nadšení, ale i tak ho akceptují, protože vývoj situace v posledních letech jasně ukázal, že zdejší volba byla vcelku radikální: buď Asad, nebo Daeš, potažmo Al-Káida. A taková volba je pak opravdu vcelku snadná. Pro ty ‚mluvící hlavy‘ u nás, které nám neustále předkládají, jaký je to nenáviděný tyran, by návštěva v Sýrii mohla být na infarkt… Jsou vedle, jak ta jedle,“ sděluje čtenářům ParlamentníchListů.cz z Damašku editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová přímo z Damašku, v rámci speciálního vydání svého pravidelného shrnutí týdenních událostí.

Jste vedle, jak ta jedle, vzkazuje Tereza Spencerová ze Sýrie „mluvícím hlavám“ z Prahy. Přináší informace z místa i FOTO
Foto: Tereza Spencerová
Popisek: Ulice v Damašku

Začněme jako vždy, když jste v Sýrii. Co jste kolem sebe zatím viděla? Jaká je nálada? Jak nás tam mají či nemají rádi a co říkají o Asadovi? Viděli jsme na Facebooku, že si tam kulinářsky „debužírujete“. Mohou si takto užívat i obyvatelé Damašku?

Syrská a libanonská kuchyně je vyhlášená a bylo by neodpustitelné, když už tu člověk je, aby si nedopřál něco z těch jejích úžasných pokrmů. Lahůdky z baklažánů, kebaby, kofty… Prostě paráda! A máte pravdu, fotky na FB jsem dala jako lehkou provokaci, protože u nás doma je Sýrie synonymem neustále bombardovaného zmaru. Tak jsem nabídla i jiný pohled…

Faktem je, že v Damašku a dalších velkých městech, které válkou nebyly dotčeny buď vůbec, či jen minimálně (třeba Latakie nebo Tartús), nebo se vracejí k normálnímu životu (třebas Homs a Aleppo) není problém zajít do luxusnější restaurace a debužírovat. A ano, někteří lidé si to tu dovolit mohou, což samozřejmě platí obecně – i u nás jsou restaurace, na které normální „smrtelník“ prostě nemá.

Tady je nicméně rozdíl mezi bohatstvím a chudobou místy extrémní, protože válka jedněm nabídla příležitost k dalšímu radikálnímu bohatnutí, zatímco jiným, kterých je samozřejmě mnohem víc, totálně zruinovala životy. Ve městech nejsou ty rozdíly na první pohled tak vidět, ale i z těch davů v ulicích, které vypadají vcelku spokojeně, možná i víc než polovinu tvoří lidé, které válka vyhnala z jejich domovů, nejspíš je připravila úplně o všechno, přežívají v bytech či domech pronajatých za nesmyslně vyšroubované ceny… Stát se snaží vědomě vytvářet umělou zaměstnanost, ale sám „jede“ na dluh a nemá na rozdávání, protože pochopitelnou prioritou je aktuálně armáda, a tak mzdy ve státním sektoru, které se pohybují v přepočtu v několika desítkách dolarů měsíčně, často pomáhají jen z toho nejhoršího, ale žádný rozhazovačný život rozhodně nezaručují. Ale to je samozřejmě ještě ta lepší situace, protože jsou tu stále ještě válečné zóny; a to ani nemluvím o lidech, kteří se ocitli v uprchlických táborech…