V minulém rozhovoru jste mi k tématu migrace řekl: „Základní a nejdůležitější je opravdu přiznání si elementárního faktu, že jsme ve válce. Musíme zcela jednoznačně pojmenovat nepřítele a uvědomit si, za co bojujeme a že jde o nejzákladnější hodnoty naší civilizace, o hodnoty antické, židovské a křesťanské, díky kterým vzniklo to, čemu říkáme Západ.“ Je tomu zhruba čtyři měsíce. Jak nám to přiznávání jde?

Stručně řečeno, moc dobře ne. Nebo aspoň v té veřejně viditelné rovině příliš ne, což dokazují reakce mainstreamových politiků a médií na teroristické útoky a další incidenty. Pořád se jede podle stejného scénáře, a dokonce se zdá, že média už o tom informují jako o čemsi víceméně normálním. Teroristický útok tam nebo tam, osamělý útočník, měl psychické potíže, policie o něm věděla, ale nebyl považován za hrozbu a samozřejmě to nemá nic společného s islámem. Musíme se semknout a být silní a jednotní. Téměř to vypadá, že ty reakce se dělají podle dané a osvědčené šablony. Jinou věcí ovšem je, že v lidech vzrůstá nespokojenost, která se mění na směs frustrace a odporu, což se projevuje i ve výsledcích voleb. Ale stejně si myslím, že onen velký zlom bohužel nastane až po nějaké skutečně extrémní události, která už nenechá nikoho na pochybách. Buď propukne masové povstání v nějaké přistěhovalecké čtvrti, jež se promění na válečnou zónu podobnou těm na Blízkém východě, nebo se odehraje obrovský teroristický útok, jenž způsobí smrt tisíců lidí nebo zničení nějaké ikonické stavby, jakou je například Eiffelova věž. A musíme počítat také s tím, že teroristé nasadí zbraně hromadného ničení. Podobně jako kdysi bude prostě muset přijít opravdu strašlivý úder, psychologicky srovnatelný zhruba s tím, jak se v roce 1940 během několika týdnů zhroutila Francie.