Tak tedy, výprask republikánů v amerických volbách se nekonal. Demokraté ovládli Sněmovnu reprezentantů, republikáni posílili v Senátu. Donald Trump to považuje za vítězství. Ostatně, žádný americký prezident „midterms“ nevyhrál od roku 1982. Jaké vysvědčení tedy Trump dostal? Někdo už poznamenal, že republikáni se ještě více semknou a znovuzvolení Trumpa je po těchto volbách ještě více možné. Jak se dívat na způsob informování po celém světě o volbách, kdy se dozvídáme, kolik uspělo indiánů, muslimů, homosexuálů... To jsou ti lidé nějakými raritami?
Volby fakticky skončily jakousi remízou, i když Demokratická strana je možná víc zklamaná než republikáni. Přece jen čekali, že zvítězí jednoznačně, slibovali svou „modrou řeku“, ta ale narazila na „hráz“. Rozhodovala domácí témata, v první řadě otázka zdravotního pojištění a péče, následovaná problematikou migrace a ekonomiky. Možná, že demokraté nedosáhli velkého triumfu proto, že se soustředili především na „odstřel“ Trumpa, namísto, aby předkládali nějakou jasnou vizi. Byli spíš „proti“ čemusi a nenabídli voličům dostatek idejí, aby mohli být „pro něco“.
Po volbách se proto zdá, že Trumpův impeachment je otázkou minulosti, budou s ním muset „dožít“ do dalších prezidentských voleb v roce 2020. A do té doby je pravděpodobné, že se obě síly – republikáni v Senátu a demokraté ve Sněmovně reprezentantů – začnou svým způsobem negovat. Lze asi konstatovat, že díky Senátu Trump bude snadno prosazovat své výkonné nebo justiční kandidáty, zatímco Sněmovna reprezentantů mu bude házet klacky pod nohy, ať už bude řeč o vládní agendě nebo o všeobjímajícím dohledu nad jeho každým krokem. Nevím, jestli už nově bude moci Trump odmítat zveřejnit svá daňová přiznání, kupříkladu… Ale ve skutečnosti bude podobných témat spousta, a nová a nová politicky motivovaná „vyšetřování“ jen Ameriku ponoří ještě do hlubšího chaosu. Budou to turbulentní dva roky, plné křiku a palcových titulků. A ano, možná, že právě takový postup demokratů může republikány a jejich voliče ve finále jen semknout a pomoci Trumpovi k dalšímu mandátu. Samozřejmě, pokud demokraté nevytáhnou z rukávu nějakého podobně laděného kandidáta, který by se Trumpovi v jeho excentričnosti vyrovnal.
Bude zajímavé sledovat, jak se nová rovnováha moci projeví v americké zahraniční politice. Možná bude ochromená vzájemnými střety a naschvály, možná „projdou“ jen ty nejagresivnější strategie, protože demokraté válčení kdesi ve světě ze zásady neodmítají, možná Trump vyčerpá na domácím bojišti síly a jeho „obchodní války“ skončí stejně rychle, jako začaly, když už mu demokraté zarazí další snižování daní nejbohatším a tak podobně… Uvidíme.
A to, že se do Kongresu poprvé dostali potomci původních obyvatel, muslimky nebo i otevřený gay, je možná zajímavé z hlediska „měnícího se světa“ i americké společnosti, ale zatím jsou to jen vlaštovky, které žádné jaro čili žádné zásadní průlomy nedělají. Zatím jsou spíš živou zajímavostí vhodnou pro infotainment.
Co vlastně tedy, čistě fakticky, mají vyšetřovatelé z té „ruské kauzy“ Donalda Trumpa? Co se prokázalo? Jaksi se o tom už méně mluví. A jinak, Trump hned po volbách začal vykládat, že jestli demokraté chtějí mrhat penězi daňových poplatníků ve Sněmovně reprezentantů na vyšetřování jeho osoby, tak republikáni zase mohou vyšetřovat jejich zločiny, jako jsou třeba úniky tajných informací. Jak si toto vykládat?
Celé to třeštění kolem „ruských stop“ a „ruského vměšování“ utichlo už před časem, a když před pár týdny soud speciálnímu vyšetřovateli Muellerovi nařídil, aby tedy předložil důkazy, zdálo se, že tím zarazil do rakve „Russiagate“ poslední hřebík. Demokraté přes republikánský Senát žádné velké legislativní normy asi neprotlačí, a tak čas naplní po svém. Třeba budoucí předseda sněmovního výboru pro zpravodajské služby má v plánu celou tu „Russiagate“ nejen oživit, ale táhnout ji do aleluja. Z toho mimo jiné plyne, že nějaká normalizace nebo alespoň zklidnění vztahů s Ruskem, i kdyby o ně Trump stál, se odkládá přinejmenším do příštích voleb. A budoucí šéf sněmovního výboru pro dohled nad administrativou už dlouho dopředu avizoval vznik panelu, který zaplaví Trumpa a jeho lidi předvoláními hned kvůli sedmi různým kauzám. A to přitom ani není jasné, do jaké míry jsou to kauzy reálné nebo smyšlené. Podobné plány hlásí i další demokratičtí politici, takže na obzoru je fakt velký chaos. Bouřlivá noční Trumpova povolební tisková konference, na níž se „utkal“ s reportérem CNN, mohla být jen mírnou předzvěstí, jaké nálady se v USA prosadí. A s jejich prohlubováním se prohloubí i polarizace americké společnosti. Fakt si neumím představit, kam s tím vlastně chce kdo dojít.
Nicméně, právě podobná avíza přiměla Trumpa, aby svým protivníkům pohrozil recipročním vyšetřováním…
Čeští příznivci syrských Kurdů, myšleno těch z Rojavy, dávají najevo smutek z toho, že Turecko zabírá či ostřeluje další území jejich oblíbenců. Zradil Západ „své věrné Kurdy“, kteří se tak srdnatě bili proti Daeši? Je možné se obrátit proti Erdoganovi, který má druhou největší armádu v NATO? To asi nikdo moc zkoušet nebude, že?
Kurdové obecně mají smůlu už více než sto let, když je britsko-francouzská, tzv. Sykes-Picotova linie rozdělení Osmanské říše „rozkreslila“ hned do několika nově utvořených státních útvarů, přičemž ve všech se z Kurdů stala menšina. Samozřejmě platí, že možná i většina kurdského národa se s tímto osudem naučila v oněch nových státech nějak žít, což ale neznamená, že by současně zemřely ideje kurdské nezávislosti. Nicméně, Spojené státy po vylhané agresi do Iráku tamním Kurdům naslibovaly modré z nebe, dovedly je k autonomii, a když se loni hlasovalo o nezávislosti, bodly je do zad a nechaly Bagdád, Ankaru, Teherán a další přímo zainteresované, aby z nezávislosti udělaly cár papíru. K moci se následně dostaly kurdské síly, které na nezávislost tolik netlačí, a vše se jakoby zklidnilo. Až do nějakého dalšího – a předem marného – pokusu.
V bleděmodrém totéž platí i pro Kurdy v Sýrii. Stovky tisíc, nebo spíš miliony, jich žijí spolu s ostatními národnostmi a náboženstvími a nejeví o nezávislost Rojavy větší zájem. A ti, kteří zájem jeví, mají tu smůlu, že vsadili na Spojené státy a Západ obecně, nicméně tak učinili v době, kdy je Turecko plošně označuje za „teroristy“, které u svých hranic rozhodně nepřipustí. A prokazuje to silou, včetně bombardování. Nedávné turecké nálety na pozice kurdských jednotek v americkém žoldu dokonce poslední říjnový den zastavily jejich tažení proti zbytkům Daeše na východě Sýrie. Kurdské jednotky prostě „zastávkovaly“ a chtěly po Američanech ochranu. Ale ti jen pohrozili do Ankary prstem…
K tomu si připočtěte skutečnost, že se už vyprofilovala jednotná fronta Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie, které se sice nemusejí shodnout ve všem, ale v názorech na kurdskou státnost – a tím i rozbití svých států – jsou zajedno. A vzhledem k tomu, že Západ potřebuje spíš Turecko než Kurdy a přinejmenším Evropa už nemá valný zájem na dalším válčení v Levantě a na další, z ní plynoucí případné migrační vlně, je volba postojů vcelku jasná. Pro někoho to může být „zrada Západu“, pro jiného naprosto nepochopitelný kurdský kalkul – vždyť nejsou slepí a vědí, jak se věci kolem mají, ne? Jejich pozice mi přijde vcelku bezvýchodná. Nebo jinak, tu historickou nespravedlnost, kterou Západ spáchal, Západ sám o sobě rozhodně nenapraví. Rozhodně ne teď, a ani v dohledné době. Nevím, jestli se to dá považovat za „zradu“ – na první pohled a v aktivistickém prostředí sice ano, ale na druhý platí, že v realpolitice podobné pojmy nemají opodstatnění.
Mimochodem, svět je nespravedlností plný…
Syrská observatoř pro lidská práva, tedy ona nevládní organizace, spočítala údajných 60 tisíc opozičníků, které Asad nechal brutálně zlikvidovat v kriminálech a podobných zařízeních. Začalo jakési vyšetřování v Německu a ve Francii. Může toto něco ovlivnit? Připomeňme onu fotku, kde se Putin, Merkelová, Macron a Erdogan drží za ruce. Co je tedy „PR“ a co reálná politika kolem Sýrie?
Seznamů Asadových obětí už během války bylo několik. Některé z nich potichu stáhli sami jejich „vydavatelé“ vesměs z řad mezinárodních lidskoprávních organizací, další zmizely samy o sobě kdesi v zapomnění. Nevím, jak dopadne nový seznam z dílny „syrské observatoře“, jejíž provoz v Británii spolufinancují britské a jiné tajné služby. Přitom ale samozřejmě platí, že je řeč o blízkovýchodním státu, navíc ve stavu války, takže obětí – a to i těch ve věznicích – bude spousta. Kolik jich ale ve skutečnosti je nebo bude, si netroufnu ani odhadovat.
Nicméně, máte pravdu, že třeba Francie – jen pár dní po zmíněném istanbulském „držení se za ruce“ – uvalila sankce na tři vysoké činitele Asadova režimu, mezi nimi i na šéfa syrské tajné služby. Stalo se tak kvůli dvěma francouzským Syřanům, kteří zemřeli v syrském vězení. Na jedné straně tím sice Paříž jako by vzkazovala, že Damašku nic podobného neprojde, ale ruku na srdce, fakt, že syrský hlavní špion najednou – v osmém roce války – mimo jiné nesmí do Francie, mi zase až jako tak velký „trest“ nepřipadá. Na druhou stranu ale platí, že se tím Francie – alespoň na oko – zříká spolupráce se syrskou tajnou službou, a tak hrozí, že bude „slepá“ v otázce teroristů ukrytých v davech migrantů. Můžeme si totiž být jistí, že syrská tajná služba má přehled o tom, kdo a kam ze Sýrie uprchl, ale nemá potřebu se o tyto údaje se Západem dělit, pokud z Evropy přicházejí jen nové sankce a ty staré jsou v platnosti…
Přitom se mi zdá, že ta situace není až tak složitá a volba je o to jednodušší: Uchovat si tvář a hrdost, nebo se sklonit před realitou a zachránit tak do budoucna své občany před teroristickými útoky? A vydávat seznamy Asadových obětí je sice jistě správné, za předpokladu, že jsou fakticky OK, ale nějak se tím současně překrývají miliony obětí západních agresí proti Iráku, Libyi a dalším zemím, za které západní politici dodnes nenesou žádný trest.
Pokud jde o Emmanuela Macrona, tak u příležitosti toho, že bude hostit slavnost 100. výročí konce 1. světové války, pomýšlí na ustavení samostatné evropské armády – která by nás bránila jak proti Rusku a Číně, tak třeba i proti USA, které stupňují agresivní rétoriku. To trhliny mezi USA a Evropou postoupily tak daleko, nebo je to spíš Macronova snaha nahnat nějaké body, které doma ztrácí?
Nynější americké kongresové volby se točily kolem domácích problémů a lze předpokládat, že se totéž bude týkat i voleb prezidentských v roce 2020. A z toho plyne, že se v americké zahraniční politice jen prohloubí současné směřování, které mimo jiné oslabuje transatlantické vazby a odvádí Spojené státy od globalizace. A z toho zase plyne, že s odchodem Ameriky na domácí hřiště bude sílit multipolárnost současného světa. A za takového stavu se bude muset osamostatňovat i Evropa, která třeba už dnes nesouhlasí s americkými sankcemi proti Íránu nebo s plánem Washingtonu odstoupit od dohody o raketách středního a krátkého doletu. Čili volání po evropské armádě svou logiku jistě má, ale myslím, že Evropa jako celek na něco podobného ještě není připravená, protože příliš mnoho politiků dál sází na to, že americký „prs“ jen tak nevyschne a že všechno poběží dál tak jako v posledních dekádách. Snaha udržovat současnost – nebo lépe, včerejšek – a odmítat možnost změn a vývoje, sice popírá i zákony evoluce, ale značná část Evropy v tom dál prostě jede. Bude ještě trvat, než si všichni uvědomí realitu. Je ale otázkou, jestli tu tou dobou ještě někde na dohled bude sám Macron…
Abychom nedělali, že to téma není, když už se o něm tak diskutovalo... Vy posloucháte spíš tvrdší muziku, ale kdybyste poslouchala Jarka Nohavicu, vyhodila byste jeho nahrávky z okna a jako Hana Marvanová se zapřisáhla, že už ho po „medaili od Putina“ nebudete nikdy poslouchat?
Upřímně, je mi úplně fuk, koho bude nebo nebude poslouchat paní Marvanová a ostatní, kteří se do pana Nohavici tak obuli. Jejich problém. Prostě obvyklí psi štěkají, ale myslím, že karavana potáhne v pohodě dál. Jen s vámi nesouhlasím v konstatování, že se o jeho vyznamenání „diskutovalo“ – u nás se jen nadává a nálepkuje, popřípadě v opačném gardu vynáší do nebes. Jenže svět opravdu není černobílý a skutečná diskuse vypadá jinak. Ale schopnost diskutovat jsme podle mého už dávno ztratili. Škoda.
Jo, a jestli bych vyhodila jeho nahrávky? Ne, nevyhodila. A nejen proto, že žádné jeho nahrávky nemám… Nicméně už dekády mi v hlavě čas od času „zabzučí“ jeho verze Alexandra Bloka, kterou jsem poprvé slyšela někdy snad v 80. letech. „Svobodu svobodu svoboděnku… bez kříže, bez kata… ratata… zima je, kámoši dejte sklenku…“ Síla.
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Během týdne by se v Paříži měli sejít lídři světa. Možná by z toho mohlo něco vzejít. A možná taky ne…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
