Prezident Donald Trump avizoval vypovězení smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Důvodem má být, že Moskva řadu let klíčovou odzbrojovací smlouvu, která zakazuje pozemní balistické rakety a řízené střely s dosahem 500 až 5 500 kilometrů, nedodržuje. Moskva výtky Washingtonu odmítá a varuje před následky. Proč tohle načasování revize zásadního dokumentu?
Vypovězení smlouvy viselo ve vzduchu asi deset let. Zájem některých kruhů v USA buď zatáhnout do této smlouvy další velmoci, nebo získat možnost zbraně smlouvou zakázané vyrábět a instalovat byl cítit téměř v každém materiálu o strategických zbraních.
V historii jsme měli podobnou hru rozehranou už dvakrát. Nejčastěji se mluví o kubánské raketové krizi v roce 1962, kdy Sovětský svaz rozmísťoval rakety středního doletu s jadernými hlavicemi na Kubě. V téže době měly Spojené státy rakety středního doletu s nukleárními hlavicemi v Británii, Itálii a v asijské části Turecka. Nakonec se Moskva a Washington dohodly na kompromisu. Sověti stáhli rakety z Kuby a Američané z Turecka. Vzápětí nato americká jaderná ponorka s raketami Polaris vplula do Středozemního moře, ale to už je jiná věc…
Fotogalerie: - Gott v porodnici
Velmi důležitá je analogie ve druhém případě, a to, když Sovětský svaz začal v 80. letech rozmísťovat rakety SS-20 na svém území, dnes bychom řekli na západní Ukrajině. Podle mého názoru to byla velká chyba v poměrně jednoduché šachové partii. Rozmístěním raket Sověti ohrozili hlavní města evropských států NATO, nikoliv však ve Spojených státech. A když Spojené státy oznámily, že v Evropě rozmístí rakety Pershing 2 a střely s plochou dráhou letu, Moskvu dostaly na dostřel. V závěru se obě strany dohodly a vznikla slavná smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu.
Teď se rozehrává obdobná hra. Smlouva, o které mluvíme, je pozoruhodná i důležitá, protože jde o jediný příklad likvidace určitého systému strategických jaderných zbraní. Problém této smlouvy je dvojí. Předně nezahrnuje všechny státy, například evropské spojence USA, tedy Británii, Francii, které mají jaderné nálože. A navíc nepočítá rakety středního doletu nebo jaderné zbraně Izraele, Pákistánu, Indie a Číny – států, které též mají jaderné nálože. A pak jsou tu nové funkce zmíněných raket. V případě starých rolí platí, že když Američané rozmístí své rakety středního doletu v Evropě, dostává se Rusko opět jako v 80. letech do šachové nevýhody. Z oblasti našich Brd, kde měl stát radar, je to do Moskvy 1 700 km, z Vladivostoku do Washingtonu 10 tisíc kilometrů. Z Brd se americké rakety středního doletu do Moskvy dostanou, ale ruské rakety středního doletu se ze žádného bodu Ruska na strategické jádro USA nedostanou.
Jistě nejde „jen“ o porušování dohody. Jde ze strany Trumpa o nátlakovou akci, protože se blíží jednání o prodloužení smlouvy o strategických zbraních New START? Nebo se Američané obávají Číny, která není do smlouvy zahrnuta? Co je to podle vás za kalkulace či strategie ze strany USA?
Spojeným státům nejde jen o Rusko, dokonce možná jde o Rusko až v druhém plánu. Rozehrávají hru především proti Číně. Došlo totiž ke dvojí technologické změně. Čína, protože vlastní rakety středního doletu a střely s plochou dráhou letu, vytlačila americké letadlové lodě do vzdálenosti, odkud už nemohou plnit původně zvažované bojové úkoly. Například že by bombardovaly jádro Číny, třeba i jadernými náložemi, které na letadlových lodích pravděpodobně jsou. Pochopitelně by si proto někteří američtí generálové a admirálové přáli, aby byly tyto rakety zničeny. A pak je tu ještě jedna důležitá funkce diskutovaných raket. Už v lednu 2007 Čína odzkoušela sestřelení vlastní, tehdy už nefunkční meteorologické družice. Řečeno jinak, tyto rakety mohou zničit systémy včasného varování, ale i řízení vojsk a zbraní, které mají USA, Rusko a Čína rozmístěné v kosmu.
Bavíme se také o rychlosti, protože rakety středního doletu mají krátkou dobu doletu do cíle než mezikontinentální rakety. To znamená, že když se proti nim chcete bránit, musíte zaútočit pokud možno předtím, než jsou odpáleny. Jestli Američané rozmístí rakety středního doletu v Evropě, Rusové na ně musí namířit své rakety. V tuto chvíli si nedokážu představit, že se Číňané vzdají svých raket středního doletu a nechají Američany, aby se znovu přiblížili se svými letadlovými loděmi k pobřeží. Podle mého názoru jsou tyto rakety pro operační a strategické úkoly ČLR nenahraditelné. Jestli chcete jejich čínské rakety středního doletu zlikvidovat, musíte se k tomu dostat prostřednictvím vytvoření atmosféry vzájemné důvěry. Ne vyhrožováním a vydíráním. V Pekingu by museli uvěřit, že Američané nepřiplují blíž. Copak tomu dnes můžete věřit?
Do jaké míry i v této zásadní věci, kterou Trump otevřel, hraje roli skutečnost, že jsou za dveřmi volby do Kongresu?
Samozřejmě že to záměrně otevřel před volbami. Ale jakým způsobem problém diskutované smlouvy bude dolaďovat s Vladimirem Putinem? Nedokážu si to představit. Už ukázal, že umí udělat obrat o 180 stupňů při jednání se Severní Koreou. I když naplnění dohod příliš nezvládá, vyplývá z této zkušenosti, že se s Putinem může časem domluvit na vylepšení staré smlouvy. Opravdu ale nevím, jak se s Moskvou dohodne na raketách v Číně. A to je základní hra.
Psali jsme:
Trump nevylučuje, že by chtěl rozmístit po vypovězení smlouvy rakety na území Evropy. Ruský prezident už pohrozil Evropě možnou jadernou odvetou, bude-li souhlasit s jejich rozmístěním. Británie vypovězení smlouvy podporuje, Berlín vzkázal, ať si to Trump dobře rozmyslí, Francie nabádá k opatrnosti, EU vyzvala k zachování dohody. Jak by měla Evropa na Trumpovo odstoupení od smlouvy reagovat?
Evropa neumí reagovat jednotně. Vypůjčím si odpověď Otty Bismarcka na otázku „Kdo je Evropa?“ – podle tohoto mistra mocenské rovnováhy je Evropa jen geografický pojem. Evropské státy budou reagovat na Trumpovu aktivitu každý zvlášť. Británie už jednotu rozbila, když přispěchala s chválou vypovězení smlouvy. EU je uzavřená do vlastních problémů a stejně by její stanovisko nikdo nebral vážně. Klíčové jsou země, kde by mohly být postaveny raketové základny. Mnozí čeští politici a generální tajemník NATO se budou okamžitě nadšeně hlásit, že chtějí americké rakety na svém území, ale rozumnější politici z Francie a Německa nebudou chtít, aby se z jejich území stalo rukojmí.
Tyto věci by posuzovalo NATO, kde je charakter rozhodování mírně řečeno úděsný. Solidární disciplína je schopná odhlasovat téměř cokoli a nechat se zatáhnout do válek. Rozhodování naslepo jen na základě subalterní „solidárnosti“ k nám samozřejmě americké rakety přivést může. Byl by to ale další z faktorů, který by vzbudil evropskou veřejnost tak, jak se vzbudila česká veřejnost, když šlo o radar v Brdech.
Jaká by měla být pozice České republiky v tomto sporu? Máme se držet stranou?
Je to jednoznačné. Je zcela nepřijatelné rozmísťovat rakety tohoto typu v Evropě. Samozřejmě vnímám, že někteří politici a vojáci pokládají rozmísťování raket Iskander v Kaliningradské oblasti za přibližování ruského jaderného arzenálu k hlavním městům západní Evropy. Ale Moskva jasně a opakovaně varovala: „Nestavte raketovou základnu v Polsku, nebo je tam přesuneme.“ Přesto Američané a Poláci zcela arogantně základnu stavějí. Pak ať se diví, že Rusové posunou rakety, protože chtějí mít polskou základnu na dostřel. Kdyby vypukla jaderná válka, bavíme se o zlomcích minuty. Když zbraňové systémy na vás míří, musíte je mít na dostřel a zničit co nejrychleji – pokud možno, než se vydají na cestu k vám. To je ta tragédie. A vůbec k tomu není důvod. Když jsme schopní se dohodnout se Severní Koreou, proč bychom se neměli dohodnout s Ruskem nebo Čínou? Všechno jsou jen uměle vytvořené problémy.
V Bruselu se po půlroční pauze schází Rada NATO-Rusko. Koná se v době, kdy panuje napětí ohledně budoucnosti smlouvy o likvidaci raket středního doletu a kdy Aliance pořádá rozsáhlé cvičení Trident Juncture v Norsku, které je největší od konce studené války. Co podle vás může přinést toto setkání?
Zkušenost praví, že když o něco skutečně jde, tato rada se nesejde. Když byla válka v Gruzii a Rusko o svolání požádalo, nesešla se. Když došlo k bombardování Jugoslávie, předchozí rada se rozpadla a musela být nahrazena jiným systémem. Když budou chtít Američané jednání zablokovat, mají pro to snadné možnosti. Aliance fungují podle přání nejmocnějšího člena, jinak nemají smysl. Když nejmocnější vycouvá, Aliance končí.
Prezident Donald Trump se s Putinem setká 11. listopadu v Paříži na okraj oslav 100. výročí konce první světové války. Dozvíme se pak víc?
To se nedá dopředu říct. První, co potřebujeme vědět, je, jak dopadnou příští týden v USA volby. Podle všeho ztratí Trump oporu v jedné komoře Kongresu a jeho pozice se výrazně zkomplikuje. I přesto jistě bude chtít být otcem zásadních rozhodnutí. Chce se sejít se Si Ťin-pchingem a pozval Putina do Washingtonu. Myslím si, že by na dohodu i šel, samozřejmě na dohodu, která by byla pro něj výhodná, což v jeho případě znamená, že by pomohla americké ekonomice. Vůbec si ale nedokážu představit, že bude mít sílu něco takového ve Spojených státech prosadit. Hysterie, která existuje kolem jeho způsobu vládnutí a kolem Ruska, je neuvěřitelná.
Co se týká Německa, vypadá to, že vztahy se Spojenými státy už nejsou tak pevné jako v minulosti. Teď se i k vypovězení smlouvy, o které jsme mluvili, stavějí Němci velmi zdrženlivě. Postaví se Němci nějak zásadně proti Spojeným státům?
Německo, Francie a Belgie už v roce 2002 stály proti Bushovu vypovězení smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany, a stejně to k ničemu nevedlo. Spojené státy se chovají jako hegemon, neberou ohledy nejen na názory potenciálních konkurentů, ale ani spojenců. Jsou pořád přesvědčení, že mohou spojence i protivníky vydírat. Podotýkám, že Trumpovi se už několikrát podařilo pomocí vydírání dosáhnout cíle. Německo je v podstatě na půl okupovaná země, ale nebude chtít americké jaderné rakety středního doletu na svém území. Vláda, která by podpořila rozmístění takovýchto raket mířících na Rusko, se v této chvíli nedá v Německu sestavit. Samozřejmě je k tomu mohou z Washingtonu donutit nebo se s nimi o tom nikdo nemusí vůbec bavit.
Angela Merkelová ohlásila odchod z politiky. Nebude znovu kandidovat do čela CDU a v premiérském křesle zůstane nejdéle do roku 2021. Jak se tato změna, kdy média hovoří o konci jedné éry a historickém zlomu, promítne do mezinárodních vztahů a konkrétně do vztahů s USA a Ruskem?
Odchod politika je vždy třetina problému, dvě třetiny problému je příchod toho nového. Kdybychom vyšli z historických analogií, její představa, že bude vládnout ještě tři nebo čtyři roky, je naivní. Jakmile se láhev odšpuntuje, začne bublat souboj: kdo na její místo? Kancléřka může odejít i během půl roku. Pro posouzení bychom museli znát přesněji rozložení sil ve vedení CDU, ale i to se může prudce změnit, zmizí-li autorita dotvářející rovnováhu. Ale i kdyby se k moci dostala skupina, která fandí rozmístění raket, nedokážu si představit, že by s tím souhlasili Zelení, sociální demokraté nebo AfD. Museli by tento problém zbagatelizovat, ale to se podle mě nedá. Když na vás někdo namíří rakety…
Vracíme se do roku 1987, do doby před podpisem smlouvy? Jsme de facto ve studené válce s Ruskem i v kombinaci s hybridní válkou a skutečně se máme obávat toho, že válka bude a doplatí na to všichni, hlavně Evropa? Nebo situaci lze vnímat tak, že jde o poněkud odvážnou předvolební reklamu a nakonec vznikne nová, lepší smlouva a bude se pokračovat v odzbrojení?
Budoucnost existuje v alternativách. Můžeme se jen dohadovat, která je nejpravděpodobnější. Když se podíváme na současnou politickou elitu v západní části světa, není nikdo, kdo by si velkou válku přál. Stejná situace ale byla i před první světovou válkou. Tehdejší mocní si také válku nepřáli, ale dělali vše pro to, aby přišla. Taková je současná situace. Myslím si, že Trump si válku nepřeje, snad ani Theresa Mayová… Přesto se nebrání šíleným nápadům, jako je likvidace obtížně dosažených dohod, které na konci studené války tvořily architekturu bezpečnosti a základ pro komunikaci mezi potenciálními protivníky.
Psali jsme:
_635695218427100095.JPG&id=73503)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
