Ve zpravodajství se střídají periody, kdy média informují o vojenském vývoji v Sýrii, s periodami, kdy se nemluví o situaci na bojišti, ale o utrpení civilistů. Nyní platí to druhé – jsou litovány oběti ruských a syrských bomb, ale méně se mluví o bojích v Aleppu, ziscích jednotlivých stran a vlastně i o tom, kdo vyhrává a k čemu to směřuje. Tak tedy... Zkusme to zodpovědět.
Aktuální příklon „informačního průmyslu“ k „brutalitě“ a „nelidskosti“ ruských a syrských náletů na východní, tedy džihádistickou část Aleppa, přisuzuji skutečnosti, že z válečné fronty nemáme co hlásit. „Naši“ umírnění džihádisté se v drtivé většině přimkli k teroristům z Al-Káidy nebo Daeše, a tak je pro západní propagandu čím dál náročnější vydávat jejich úspěchy za své, tedy „naše“. A co víc, zdá se, že jejich úspěchy mají čím dál kratší trvání. Když dokonce i katarská Al Džazíra, médium jednoho ze sponzorů džihádu v Sýrii, považuje za neudržitelné dál tutlat, že do východního Aleppa po jednotkách armády vjely i syrské tanky a syrské letectvo jistě i kvůli tomu oznámilo omezení náletů na východní Aleppo, tak v realitě musí být „naše“ situace ještě horší. Je třeba totiž mít na paměti, že proti „našemu“ džihádu ve východním Aleppu, který Spojené státy chtěly tolik uhájit, stojí nejen syrská armáda a ruské letectvo, ale sešikovalo se tam také prý až 10 tisíc (!) příslušníků různých šíitských milicí z Íránu a Iráku, svůj boj tam proti džihádu vedou i oddíly kurdské YPG a k tomu ještě přičtěme třeba různé palestinské oddíly nebo Hizballáh. Svým způsobem se proti východnímu Aleppu postavila poměrně pestrá a silná (převážně šíitská) fronta a tipnu si, že „naši“ teroristé už to dlouho nevydrží.
Jak se vám líbily oslavy narozenin Václava Havla?Anketa
K tomu ruské letectvo zahájilo bombardování Dúmy, města kousek od Damašku, které je významnou baštou Islámské armády, jedné z nejmocnějších džihádistických skupin v zemi. Podle očekávání džihád začal vzápětí znovu ostřelovat Damašek a granátomety trefily areál ruské ambasády a další dopadly i jen pár metrů od budovy té americké. Otázkou je, jestli je to jen náhoda, nebo jestli tím džihád znovu Američanům připomíná jejich „zradu“, tedy neschopnost zachránit islamisty před Rusy. V každém případě je to pro nás vhodná připomínka, že ačkoli se tu přetahujeme, kdo že to páchá větší válečné zločiny, z pohledu radikálních islamistů jsme jen jedna parta křižáckých nájezdníků…
Je ironií, že Islámská armáda a její lídr Zahrán Allúš, kteří by za normálních okolností – tedy, kdyby Západ nemusel pořád soupeřit s Rusy – byli bez váhání považováni za obyčejné teroristy, dlouho využíval kontaktů s USA. Jezdil do Istanbulu jednat s vysokými činiteli Pentagonu, CIA i ministerstva zahraničí USA, ujišťoval je, že miluje i Izrael, dostával zbraně od CIA i od Saúdů, ale pak nejspíš někomu z jeho pobočníků praskly nervy a nahlásil „komusi“ souřadnice jeho aktuálního pobytu. Allúš vzápětí zahynul při bombardování a do čela skupiny, která má pod palcem nejen teroristický boj, ale i veškerou ekonomiku poměrně rozsáhlé oblasti v provincii Damašek, nastoupil jeho bratr. Ten ale stihl v rozhovoru pro izraelská média prohlásit, že je přítelem židovského státu, a jeho spolubratři ho okamžitě sesadili. Tedy, nejspíš se mu stalo něco horšího, protože o něm v posledních dvou měsících vůbec není slyšet, a granáty dopadají u ruské i americké ambasády. Proč to celé vykládám? Považuji to za vhodný příklad reálné proměny „umírněných“ teroristů, kteří ani nikdy umírněnými nebyli, v sílu, která už si na ony „umírněné“ ani nechce hrát. I džihád pochopil, že čas her s USA skončil a nyní ho čeká existenciální boj s Ruskem a jeho spojenci na život a na smrt. Hovorově bych řekla, že v příštích dvou třech měsících, než v oblasti napadne sníh a zastaví většinu vojenských operací (a než se v Bílém domě usadí nová administrativa, samozřejmě), bude v Sýrii „fakt husto“.
A v neposlední řadě je tu ještě turecká ofenzíva. Je příznačné, že Ankara k ruským a syrským náletům na východní Aleppo – na rozdíl od svých kolegů v NATO – důsledně mlčí, a místo toho se její předvoj složený z „tureckých“ syrských džihádistů už blíží k Dabiku. To je vlastně strategicky bezvýznamná vesnice kousek nad Aleppem, která má ale v mytologii Daeše být místem, kde se muslimové střetnou s nevěřícími, tedy křesťany, a tenhle souboj – cosi jako soudný den – z pohledu Daeše bude konečným triumfem dobra nad zlem. A teď si představte, že namísto křesťanů se do silně zaminovaného Dabiku probojují muslimové a navíc ještě sunnité! Seberte fanatikům jejich mytologii a… Fakt jsem zvědavá, co se stane.
Američané vypověděli Rusům spolupráci při příměří. Putin zároveň ukončil dohodu o uskladňování jaderného materiálu, přičemž ruští představitelé mluví o tom, že to byl stejně podvod, z americké strany. Americký tisk píše, že jakkoliv USA dělají silná gesta, tak Putin hrubou silou vše drtí a Američané prohrávají. A navíc Kerry začal naznačovat, že si s Ruskem přeci jen o Sýrii chtějí povídat. Jak tyhle diplomaticko-mocenské tance chápat? A jak chápat odsudky Rusů, že Putin plánovitě používá v Sýrii nezměrnou krutost jako válečnou metodu? Podobně jako v Čečensku...
Jádrem smlouvy bylo – stejně jako při prvním, únorovém pokusu o příměří – oddělení „umírněných“ džihádistů od těch „zlých“, přičemž ti první by mohli v budoucí, poválečné Sýrii mít nějakou roli, zatímco ti druzí měli být zlikvidováni. Spojené státy ovšem ty své „umírněné“ od Al-Káidy a Daeše oddělit nedokázaly, a čím víc se jim nedařilo, tím víc z neplnění smlouvy vinily Rusko a Sýrii. A když Al-Káida i během týdenního zastavení palby útočila na syrskou armádu, a ta byla nucena reagovat, Washington úplně běsnil – podle mého si přiznal, že nemá na situaci žádný vliv, a k tomu mu muselo být trapné, že hájením „umírněných“ hájí i Al-Káidu. Nemělo smysl takovou smlouvu protahovat a její vypovězení podle mého žádný velký význam nemá.
Přitom ale dál trvá koordinace náletů a vzájemné informování o tom, kdo kde má své vojáky, takže obě velmoci se dál snaží vyhnout se přímému střetu, který by podle toho nejhoršího scénáře mohl vyvolat onu tolik omílanou třetí světovou válku. A to považuji za velmi důležité, stejně jako skutečnost, že Washington po dvou třech dnech hysterických prohlášení o válečných zločinech a kdesi cosi znovu začíná mluvit o nutnosti spolupráce. Válka v Sýrii totiž obecně vzato nemůže skončit vítězstvím jedné jediné strany. Vojensky to tam sice Rusové fakt mohou „rozmašlovat“ jako Američané Irák nebo Libyi, ale výsledky by byly stejně tristní. Proto je třeba shody – obrovsky kompromisní – všech zúčastněných stran, a to nemyslím jen Sýrii, ale i Turecko, Írán a potažmo třeba i Izrael. Od Saúdů v čele s „rychlopalným“ mladým princem žádnou možnost kompromisů sice nečekám, ale představě, že Rijád přestane vyzbrojovat a financovat džihád nahrávají jejich neuvěřitelné vnitřní sociální a ekonomické problémy; už je jich tolik, že královská rodina se nejspíš modlí, aby sama přežila ještě aspoň rok dva.
Nicméně, je jasné, že případná nová dohoda o Sýrii už staví Spojené státy do role více méně paběrkujícího – dvakrát za jeden rok dokázaly, že kromě velkých slov a obviňování všech kolem fakticky nemají, co nabídnout, jejich význam tím adekvátně klesá a vlastně by měly být rády, že je někdo ještě bude chtít přibrat „ke stolu“. Je příznačné, že se třeba egyptská nebo libanonská média „hodně diví“, že Rusové měli s těmi „vyprázdněnými“ Američany tolik trpělivosti a nebouchli do stolu mnohem dřív. A najednou se v Sýrii objevily ruské protivzdušné systémy S300 schopné ničit i křídlaté rakety, najednou ruští výsadkáři v Egyptě cvičí boj v poušti, najednou se objevují zprávy, že do Sýrie míří několik tisíc ruských vojáků… Kreml se očividně rozhodl, že už do Sýrie investoval příliš na to, aby vše ztratil. A Západ se buď připojí k ruskému scénáři, a pokud ne, vše se zřejmě dojedná bez něj, tedy jen s Damaškem, blízkovýchodními státy a Tureckem. A pokud nyní prohraje „své džihádistické“ východní Aleppo, z něhož si uměle udělal jakýsi symbol svého „principiálního zájmu“, tak už USA a Západ nebude na Blízkém východě brát nikdo vážně…
A jen ještě poznámka k té naší západní kritice Ruska a jeho „brutality“. Za a) musí zaznívat, aby to vypadalo, že ještě vůbec něco děláme. Za b) musí zaznívat, aby se překryly tytéž válečné zločiny při zabíjení civilistů „našimi“ Saúdy v Jemenu a americkými nálety v Iráku nebo Sýrii… Za c) dospěla jsem k přesvědčení, že pokud je Putin v Sýrii nemilosrdně krutý, my jsme ty miliony obětí v Iráku, Libyi, Pákistánu a v dalších zemích museli k smrti nejspíš humanitárně umilovat…
Miloš Zeman byl krutě plísněn za to, že nejel na pohřeb Šimona Perese, ale zůstal na Rhodosu na konferenci Vladimira Jakunina. Vadilo vám, že Zeman jel na konferenci muže, který má blízko k Vladimiru Putinovi? Objevují se poznámky o tom, že Zeman ostudně posluhuje diktátorům. No a co meritorní stránka konference – Zemanův výrok, že uprchlíky bychom měli umísťovat na neobydlené řecké ostrovy? Mimochodem, stále trvá trend, že imigrantů přes Řecko chodí minimum, ale problém máme u Libye...
Hlavním důvodem kritiky je samozřejmě ten Jakuninův Rhodos, protože argumentovat významem Izraele nebo našich vzájemných vztahů je dost liché, neboť třeba na Havlův pohřeb Izrael kdysi vyslal jen ministra bez portfeje. Je jasné, že část českých „elit“ Zemanovi vyčte absolutně cokoli, a tak je vlastně jedno, co a kde dělá. Čtu zrovna knihu Všichni muži Kremlu a zmíněný Jakunin tam žádnou velkou roli nehraje, mimochodem. Ale proti gustu žádný dišputát. Vyměnit Rhodos za pohřeb? Chápu.
Na druhou stranu mi ale připadá divné, že český prezident mýrnyx dýrnyx „rozdává“ ostrovy cizího svrchovaného státu. A rozhazuje přitom evropskými penězi, jako kdyby peníze fakt dokázaly vyřešit úplně všechno, včetně ztráty území. Je to vlastně stejně podivné, jako když nedávno v OSN navrhoval jakousi světovou koalici proti terorismu, i když musel dobře vědět, že mnohé země, včetně našich spojenců, na to nemohou nikdy přistoupit, protože je pro ně terorismus výhodný coby nástroj k ovládání různých vzdálených regionů nebo jako argument pro špiclování svých občanů. Čili mám silný dojem, že Miloš Zeman oba projevy směřoval spíš sem k nám, do České republiky, aby si udělal image bojovníka proti migraci i terorismu najednou. Čili svým způsobem zahájil předvolební kampaň. A vypadá, že je úplně jedno, jestli jeho slova mají smysl nebo ne. Ostatně, když se člověk rozhlédne po volebních billboardech, chápe, že u nás se kandidáti fakt moc snažit nemusejí… Pár metrů od našeho domu jakýsi kandidát tvrdí cosi jako „Věřím, že mohu být i dobrý senátor“. Tý bláho. To fakt stačí?
Když už jsme se dotkli Izraele, pojďme se podívat na některé diskutované body. Je Netanjahu skutečně extrémně pravicový nacionalista, opírající se o nebývale tvrdé sionistické síly, jak bývá tvrzeno? Jsou současné USA stále tak pevným partnerem Izraele, nebo tomu tak už není? Probíhá ve skutečnosti diplomatická a zpravodajská komunikace na trase Tel Aviv–Damašek–Teherán–Moskva–Ankara? Jaké má vlastně Izrael reálné zájmy v Sýrii a jak moc se „kamaradí“ s vyjmenovanými státy?
Pravicovost a levicovost v Izraeli jsou svébytné pojmy, protože se vztahují k vnitřní politice židovské části státu, zatímco pro většinu lidí zvenčí je mnohem zajímavější pokračující okupace a zábor dalších a dalších kousků palestinských území. V tomto ohledu se ale izraelská pravice a levice až tolik nerozcházejí. Netanjahuova mediální „pravicovost“ se nicméně odvíjí spíš od stran, které si přibral do vládní koalice. Jsou tam na jedné straně neuvěřitelné typy politiků, jejichž takřka každodenní výroky by u nás v Evropě byly okamžitě žalovatelné kvůli rasismu, xenofobii nebo hrozbě genocidy, a na straně druhé náboženské strany, které zvyšují svůj vliv na společnost. V tomto ohledu je to totiž podobné jako s pravověrnými muslimy: chasidé mají víc dětí než sekulární Židé, prostřednictvím politiky prosazují náboženské principy do fungování normálně sekulárního státu, jejich pohled na postavení žen ve společnosti se od toho fundamentálně islámského také nijak zásadně neliší a všem sekulárním tím notně komplikují život… Ve srovnání s těmito extrémy z obou stran se pak sám Netanjahu může někomu jevit až jako holubice.
Je velkou ironií, že Rusko nyní s USA svádí o Netanjahua boj. Bibi už byl jen letos v Moskvě – pokud se nepletu – třikrát a tento sbližovací proces nabral na obrátkách vstupem Avigdora Liebermana do vlády. To je rodák ještě ze sovětské Moldávie, který po emigraci do Izraele založil „ruskou“ stranu, proslavil se nápady typu masového topení Palestinců v Genizaretském jezeře a v současnosti je – po zážitku z šéfování ministerstva zahraničí – izraelským ministrem obrany. Čili „ruská stopa“ v izraelské vládě, a navíc na tak citlivém postu. A to už se pár let šušká, že si tajné služby obou zemí pravidelně předávají záznamy všech hovorů amerického Johna Kerryho a že zrovna Lieberman je ve skutečnosti rovnou ruský agent… Netanjahu si s Putinem prý telefonuje několikrát týdně a už se z toho stala taková rutina, že to už izraelská média ani nezaznamenávají. A vztahy vzkvétají, protože Rusko na rozdíl od Západu nementoruje o lidských právech nebo okupaci Palestiny, což je z mého pohledu sice „hummus“, ale z Netanjahuova to musí být něco jako živá voda.
A v této fázi zkoušejí vstoupit do hry USA slibem poskytnout Izraeli 38 miliard dolarů na nákup amerických zbraní v příštích deseti letech. Neuvěřitelné – stát, který je zadlužený bezmála dvaceti biliony dolarů a jehož dluh už není splatitelný ani matematicky, dokáže pod tlakem své židovské lobby (a přes nesouhlas 81 procent amerických občanů) „vypláznout“ Izraeli takovou sumu… Vzniká tak bizarní situace, kdy se Izrael s Ruskem sbližuje a Moskva nemusí nic moc ani nabízet, protože finanční stranu pokryjí Američané. Moskvě stačí, když „jen“ hodí Palestince přes palubu. Po dvaceti letech „mírových rozhovorů“ mezi Izraelem a Palestinou pod patronací USA se proces z hlediska Palestinců neposunul ani o píď, a nyní štafetu chtějí převzít Rusové a další kolo rozhovorů uspořádat v Moskvě. Myslím, že Palestinci už nečekají vůbec nic a ani napětím nezatajili dech…
Takže pokud existuje úzká koordinace mezi Ruskem a Izraelem, je jisté, že se izraelské požadavky (a obráceně) dostanou i do Damašku nebo Teheránu, s Tureckem Izrael vztahy normalizuje sám a vyplatil nyní i 20 milionů dolarů za útok na loď Mavi Marmara, na níž izraelské komando zabilo deset tureckých občanů… Vzniká zkrátka nový blízkovýchodní vlivový pavouk a USA už v něm zdaleka nehrají tu roli, jakou měly ještě před arabským jarem.
Osmina západní pomoci v Afghánistánu se rozkrade. Jak tato informace dokresluje poměry v této zemi, kterou se snažíme postavit na nohy? A mimochodem, jak moc se v „Afgoši“ angažují saúdské, íránské a všechny možné islámské kruhy? Ve školství, v charitě, v pomoci...? Aby nakonec oni nebyli ti, kdo dává víc, kdo to s Afghánci myslí dobře, kdo výchovně a kulturně formuje mladou generaci. Co pode vás v Afghánistánu v nejbližších letech nastane? A jak chápat dohodu Evropanů s Kábulem, že každý odmítnutý žadatel o azyl bude vysazen zpět v Afghánistánu.
Upřímně řečeno, situaci v Afghánistánu nesleduji nijak důsledně, protože mi to už dávno připadá jako cosi spíše surrealistického než jako skutečná země. Jedno vím ale jistě, pokud Západ připouští, že se rozkrade osmina pomoci, tak pravda budě třeba třikrát horší. Pamatujme, že nekradou jen místní zkorumpovaní činitelé, ale i západní firmy a organizace, které se do Afghánistánu vydaly něco „budovat“. Storky o lidech, kteří pravidelně několikrát týdně létají na lince Kábul–Dubaj s bednami plnými zlatých cihel jsou fakt zajímavé. Mimochodem, situace na Haiti je ještě horší – humanitární miliardy rozkradené, humanitární výsledky víc než pochybné a k tomu tam ještě vojáci OSN zavlekli epidemii cholery…
Afghánistán je na tom přitom podobně jako Sýrie – své vlivy tam zkoušejí už patnáct let „nevítězně“ prosadit Američané, ale mají přitom ruskou podporu, protože vytvářejí džihádu určitý nárazník před Střední Asií, tedy ruským „měkkým podbřiškem“, Írán je hned přes hranici, Pákistán ovládá další hranici a s ní i Tálibán, s nímž ovšem dohody uzavírá třebas i Čína. Nevím, kdo nakonec převládne, ale jsem si jistá, že Západ to nebude. S koloniální mentalitou a sebestředností na to nemáme intelektuálně, a za chvíli na to nebudeme mít ani kapacitně.
Poslední vývoj mi ale fakt připadá neuvěřitelný. EU se nyní rozhodla vracet afghánské uprchlíky zpátky do tamní války. A dohodla se na tom s tamní vládou, čímž má jako by vzniknout dojem jakési legálnosti. Tamní vládu jsme si ale dosadili sami a při životě – při fyzickém přežití – ji drží jen speciální oddíly americké armády. Je jasné, že s takovou „vládou“ dohodneme cokoli, klidně i vystřelení celého Afghánistánu na Měsíc. Kolik z těch nuceně vrácených se asi tak hnedka po příletu – ze vzteku a kvůli žoldu, tedy přežití – nepřidá k Tálibánu nebo k Daeši? Mimochodem, USA a NATO okupují Afghánistán už patnáct let a přesto třetinu území pevně ovládá Tálibán, další regiony má pod kontrolou zčásti, zatímco jinde se už zjevuje Daeš. A obě skupiny jen dál postupují…
Jestli se ptáte, kdo to s Afghánci myslí dobře, tak naposledy to byl nejspíš komunistický Nadžíbulláh, kterého jsme ovšem – v rámci studené války – museli svrhnout a zabít. Za něj se vybudovala většina škol i nemocnic a tak podobně. Od té doby všichni Afghánistán jen mění v šílenější a šílenější území, kde děti v xté generaci sice neumějí číst a psát, ale kalašnikova složí a rozloží za pár vteřin a nově už určitě umějí smontovat i nějakou tu bombu.
Odepsaná země.
Vy jste vystoupila v Českém rozhlase v pořadu Pro a proti a nešlo zrovna o bezkonfliktní diskusi. Jak jste ji prožívala? Přijdete zas? Co odpovídáte lidem, když na vás „tasí“, že máte na rukou krev tisíců mrtvých dětí ze Sýrie? A co politická debata? Jejím posledním výtryskem je návrh poslance Gabala z KDU-ČSL, abychom zavřeli naši ambasádu v Damašku a přestali Asadovi dělat šašky, příslovečně řečeno.
Nedělejme vědu z jedné rozhlasové diskuse, i když ta „krev syrských dětí na mých rukou“ vcelku trefně odhalila argumentační úroveň protiasadovské opozice. Patetické, prázdné fráze.
A pan Gabal je fakt kouzelný. V uzavřené bublině pražské kavárny už asi lehce míjí svět kolem nás. Argumentoval americkými zájmy, které chtějí támhleto a tuhleto, jako kdyby ani nebyl poslanec českého, ale zámořského parlamentu, aniž by si přitom asi uvědomil, že ČR v Damašku kromě EU zastupuje právě i americké zájmy a vede tam i americkou „konzulárku“. Bez nás už by USA neměly možnost s Damaškem jednat a náramně si tento náš „servis“ pochvalují… Vůbec se nedivím, že je naše velvyslankyně v Damašku Eva Filipi navržena na státní vyznamenání a dopředu jí gratuluji. A co s tím panem Gabalem? Nevím, asi se rozhodl, že se někomu u nich v kavárně zalíbí, a je mu úplně jedno, že je za šaška sám. To je běžná choroba mnoha českých „politiků“: Žvaním, tedy jsem.
Václavu Havlovi bývá vyčítána podpora bombardování Srbska během kosovské krize. Jeho zastánci se brání, že předně Havel nikdy nepoužil termín „humanitární bombardování“ a že o podpoře zásahu NATO rozhodla vláda dnešního prezidenta Miloše Zemana. Jsou to dobré argumenty? Co se vám vybavuje, když si vzpomenete na válku o Kosovo? Čeho jste si všímala, co vás štvalo? Kdo s odstupem nesl víc viny, kdo toho víc zvoral, kdo komu ukřivdil? A jak hodnotit výsledek celé věci, tedy samostatné Kosovo, byť uznávané jen částí světa?
Je pravda, že VH sám pojem „humanitární bombardování“ nevymyslel, v každém případě ho nepoužil v rozhovoru (tuším) s Le Monde, kde toto sousloví vyšlo poprvé právě v souvislosti s jeho názory. Přitom je ale faktem, že tento pojem naprosto skvěle definuje západní agrese, takže je plně na místě, tím spíš, že VH podporoval všechny – do demokracie a lidských práv zahalované – vojenské intervence Západu. Já jen dnes neumím rozhodnout, jestli opravdu věřil v šíření demokracie genocidou, nebo jestli jen papouškoval hlouposti výměnou za to, že pak bude moci položit hlavu Bushovi na hruď.
Dneska mi už hledání „viníků“ tady u nás připadá zbytečné. Česká vláda tehdy byla v NATO sotva pár dní a ani netušila, jestli něco smí nebo ne – dnes už víme, že spíš ne – a tak alibisticky rozhodla o jakýchsi přeletech, ale současně netoužila po krvi, jak se po ní chtělo.
Jestli se dneska někdo snaží přehazovat vinu sem a tam, tak je to přece už jedno – fůra lidí zemřela, Jugoslávie byla rozbita… Mezitím se ale Kosovo stalo místem, kde je největší americká vojenská základna v Evropě, je největším překladištěm heroinu mířícího do Evropy a baštou Daeše na starém kontinentu. K tomu si tam na mobilních sítích, stavbě dálnic a dalších infrastrukturních projektech desítky milionů dolarů vydělali všichni strůjci onoho „humanitárního bombardování“, tedy Madeleine Albrigtová, Wesley Clark a další. Není divu, že z tohoto demokratizovaného ráje prchají desítky tisíc lidí do EU. Jejich vlast byla mafiánsko/teroristická a nově k tomu jen přibyl západní finanční a politický kapitál, což podmínky k životu nijak významně zlepšovat nemůže.
Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?
Namátkou třeba vývoj kolem evropských bank, kolem Aleppa, „soudný den“ v Dabiku, smutek na Ukrajině při pohledu na to, jak EU „odklepla“ bezvízový styk Gruzii, a do toho všeho tu pořád máme ty americké volby, do nichž se hlásí WikiLeaks s tunami jakýchsi svých objevů…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
