Vážíte si exprezidenta Václava Klause?Anketa
Co to ale vlastně znamená? Samotná Evropská komise dezinformace definuje jako „prokazatelně nepravdivé nebo zavádějící informace, které jsou vytvářeny, prezentovány a šířeny za účelem ekonomického zisku nebo k úmyslnému oklamání veřejnosti a v každém případě k poškození veřejnosti“.
To je dost široká definice a v praxi není moc použitelná. Ostatně samotná Věra Jourová, která má boj s dezinformacemi v Evropské komisi na starost, říká v rozhovoru pro liberální web Aktuálně.cz například, že Kancelář prezidenta republiky má ze zákona povinnost mluvit se všemi médii. (Reaguje tak na nedávné rozhodnutí Hradu nekomunikovat s některými médii a redakcemi.)
Šíří Věra Jourová dezinformace?
Navíc ani na Západě není běžné, aby se instituce bavily s kdejakou redakcí. Naopak novináři se musejí akreditovat a politici si zcela běžně vybírají, kterému médiu dají, nebo nedají rozhovor. To je ostatně jejich svoboda a je to přece úplně normální. Nebo vy byste si snad šli povídat s novinářem, který o vás píše na denním pořádku, že jste žumpa? A stejně tak je naše svoboda si pak o politicích myslet své, ale nakazovat komukoli, s kým se má, nebo nemá bavit? To je jako z mateřské školky.
Hlavní problémy té definice však tkví ve slovíčkách „prokazatelně“ a „za účelem ekonomického zisku nebo k úmyslnému oklamání“. Kdo a jak má tyto věci prokazovat? Jak chcete poznat, jestli někdo záměrně lže, nebo se jen jednoduše spletl? Když řeknu, že Česko má 200 milionů obyvatel, je to objektivně nepravda, ale nikdo z vás mi nemůže vidět do hlavy, a nemůže tedy nikdy s určitostí vědět, jestli jsem se spletl, nebo jestli jsem záměrně lhal, abych vzbudil obavy z přelidnění.
Celá ta definice je dost gumová a jen dává bič do rukou nikým nevolených byrokratů, kteří si ji budou moci ohýbat podle libosti a používat ji k nátlaku na jím nepohodlná média.
Povšimněte si prosím v této souvislosti způsobu, jakým k celému tématu Evropská komise přistupuje. Dezinformace jsou a priori fuj, je potřeba s nimi bojovat a o tom, jestli je to vůbec nutné, není potřeba vést diskusi.
Přitom už současné právní řády zemí znají trestné činy pomluvy nebo šíření poplašné zprávy. Ty jsou přece dostatečné. A pokud má někdo pocit, že se pomluvy málo a špatně trestají nebo že někdo beztrestně šíří poplašné zprávy, pak nechť se tím zabývá, ale vymýšlet nový druh skutkové podstaty nějakého závadného chování je úplný nesmysl.
Polopovinná účast na cenzuře
Navíc lži, nepravdy a nejrůznější nesmyslné teorie byly součástí veřejné debaty vždy. Ano, dnes se díky internetu a sociálním sítím mohou lépe a rychleji šířit. Ale stejně tak se mohou lépe a rychleji šířit i pravdivé informace.
Podstata svobody a demokracie přece spočívá v tom, že si každý může vybrat, komu a čemu chce věřit. Naproti tomu se legálně dostane jen k těm informacím, ke kterým mu pan cenzor milostivě dal přístup. To je obrovský rozdíl. A pokud někdo brečí, že lidé moc věří dezinformacím a že je potřeba proti nim bojovat, tak fajn, ať jde a založí si vlastní zpravodajský server, zřídí YouTube kanál nebo začne psát nějaký blog.
Bojíte se klimatické katastrofy?Anketa
Nic z toho ale eurobyrokrati neudělají. Místo toho budou tlačit firmy do toho, aby najímaly lidi, kteří budou cenzurovat zveřejňovaný obsah. To se má dít tak, že to napřed bude „dobrovolné“, ale počínaje rokem 2023 by se příslušný kodex měl stát, slovy Věry Jourové, „polopovinnou normou“.
Ta polopovinnost spočívá v tom, že kdo se nepřizpůsobí, dostane pokutu až do výše šesti procent obratu (nikoli zisku, ale obratu). To v praxi znamená, že taková sankce může být pro mnohé servery likvidační.
Vyzdvihovaná polopovinnost je tak dobrovolná asi tak stejně, jako když k vám přijde mafián a chce po vás výpalné, protože vám jinak zapálí krám. To je taky polopovinné, ale vzhledem k tomu, že nechce moc, tak mu to radši dáte, protože nechcete vidět svůj krámek v plamenech nebo nedejbože něco horšího.
Kdo to zaplatí?
A nejsmutnější na tom je, že to v konečném důsledku zaplatíme my všichni. Už dneska z našich daní platíme zbytečné lidi, jako je Věra Jourová, kteří se zabývají zbytečnými věcmi, jako je boj s dezinformacemi.
Teď se po nás chce, abychom platili další lidi, kteří budou kontrolovat a šikanovat firmy, jestli a jak s dezinformacemi bojují. A ty firmy budou muset najmout lidi, kteří tento „boj“ budou provádět. To se promítne buď do zhoršení kvality služeb, které se nám dostává, nebo do jejich zdražení.
Protože jednoduše a prostě nikdo nemá oslíčka, ze kterého padají zlaťáky. Někdo to nějak musí zaplatit a ten někdo jsme vždycky my. A co za to dostaneme?
Pár mizerně placených juniorů sedících někde v open space nějaké plechové haly někde na okraji většího města, kteří budou osm hodin denně čučet do obrazovek počítačů a vyhodnocovat, jestli náhodou někde nešířil nějakou „dezinformaci“.
A k tomu asi jako bonus dostaneme pár vypasených úředníků, kteří tyhle chudáky budou kontrolovat. To má být ta dobře placená práce s vysokou přidanou hodnotou? Ne. Tohle žádnou přidanou hodnotu nemá. To je jen plýtvání zdroji.
(*1988) Na Univerzitě Karlově vystudovaný politolog. Milovník historie, dobrého jídla, cestování a zahradničení.
Dlouhodobě žije v zahraničí. Píše pod pseudonymem, protože nechce svého zaměstnavatele vystavit tlaku politicky korektních aktivistů.
Infobox
Michal Bok (*1988)
A jak se vůbec pozná pravda?
Tenhle problém byl hezky vidět na pandemii koronaviru. Nejprve Světová zdravotnická organizace (WHO; a v jejím vleku všichni ověřovatelé pravdy a bojovníci s dezinformacemi) odmítala roušky i úvahy o laboratorním vzniku viru.
Dnes jsou roušky mainstream a o možnosti, že covid vznikl v čínských laboratořích, spekuluje i seriózní tisk.
Pravda se tak pozná složitě, těžko, a někdy to dokonce ani nejde. V realitě je proto mnohem lepší mít svobodný přístup k informacím. Mít možnost si vybrat, čemu, komu a na základě čeho chci věřit. Názorová pluralita a svoboda jsou těmi nejlepšími zbraněmi proti pomluvám a poplašným zprávám.
Jak říkal už Tomáš Garrigue Masaryk: „Demokracie je diskuse.“ Tuhle diskusi se však bohužel Věra Jourová a Evropská komise pokoušejí zabít. Nedovolme jim to.
Psali jsme:
autor: Michal Bok
