Člověk nechce být cynik, když jde o tak vážné věci, ale pobavila mě informace, že bratr mrtvého lídra Daeše Bagdádího jezdil úplně v pohodě do Istanbulu na jakési kontrolní schůzky. Jak je možné, že unikl Erdoganovu policejnímu státu? Jinak, zdá se, že už nebudeme za dezinformátory a Putinovy agenty, když budeme uvádět náznaky, jak přesně Turecko spolupracovalo s Daešem. Můžeme to čtenářům osvěžit, když už se to teď „smí“?
V první řadě bych chtěla připomenout, že do Istanbulu – a Turecka obecně – zcela volně a pravidelně jezdili během války v Sýrii nejspíš všichni velitelé džihádistických skupin ze Sýrie. V hlavě mi utkvěl třeba velitel Islámské armády Zahrán Alúš, jehož bojovníci po mnoho let ostřelovali Damašek raketami z předměstí v Dúmě. Ten byl v Istanbulu často a rozdával tam rozhovory americkým médiím, v nichž se chlubil, jak skvělou schůzku s řídícími důstojníky ze CIA zrovna měl a jaké zbraně a peníze mu zase slíbili. Chci říci, že Turecko bylo po většinu války v Sýrii jakýmsi operačním válečným střediskem, kde všichni, kdo chtěli svrhnout vládu v Sýrii, dojednávali vše potřebné.
Ale zpátky k Bagdádímu. Myslím, že nebylo až takovým tajemstvím, že přes Turecko do Sýrie směřovalo 90 procent všech islámských fanatiků, kteří se následně účastnili bojů, stejně jako není tajemstvím, že Turci s nimi spolupracovali, protože bez jejich souhlasu by hranici, natož se zbraněmi, nikdy nepřekročili. A současně není tajemstvím, že Turecko tím pádem spolupracovalo i s Daešem, přičemž od něj mimo jiné nakupovalo i ropu, kterou těžil ze syrských vrtů na východě země – než vrty obsadili „američtí“ Kurdové a začali ji prodávat (mimo jiné) rovněž Turecku, i když přes irácký Kurdistán. Ironie. Mimochodem, nitky zisků z ilegální syrské ropy prodávané Daešem podle některých zdrojů vedly až do Erdoganovy rodiny. Řeč je o stovkách milionů dolarů. Možná i proto americké nálety fakt hodně dlouho neuměly trefit žádný z hodně dlouhých konvojů daešáckých cisteren, které se táhly pustou pouští, jako pěst na oko…
Fotogalerie: - Fuck Erdogan
Myslím, že se o tom v západním mainstreamu nemluvilo, protože Turecko je členem NATO a otevřené kontakty „našich“ s teroristy by se přece jen západní veřejnosti „prodávaly“ vcelku krkolomně, tím spíš, když se tady všichni vykreslujeme jako kovaní demokraté. Ale současně platí, že když je tedy Turecko členem NATO, tak z jeho kontaktů s Daešem logicky tyly přinejmenším tajné služby USA a dalších západních zemí, protože Západ i Daeš měly – a nejspíš stále částečně i mají – stejný cíl, tedy svržení syrského režimu. A takové myšlenkové souznění by se západní veřejnosti „prodávalo“ ještě hůř. Nicméně, Západ se s Daešem po několika letech války rozešel – dlouho nevadilo, že masakrují Syřany, když ale veřejně popravili jednoho Američana, „tolerance“ skončila…
A když nyní proturečtí džihádisté v roli „umírněných rebelů“ už nemasakrují Syřany, ale byli „přesměrováni“ na Kurdy, vše se jako by otočilo, a tak už se najednou smí na Turecko „ukazovat prstem“. Je přitom ovšem určitou ironií, že proturečtí džihádisté útočí zbraněmi, které dostali od CIA a Pentagonu, na Kurdy, kteří jsou vyzbrojeni Pentagonem (a možná taky CIA). Bizarní kruh západní politiky se tím svým způsobem uzavírá.
Fotogalerie: - Schillerová versus Kalousek
Mělo by být Turecko za útok a sever Sýrie vyloučeno z NATO?Anketa
Přitom si ale myslím, že je důležitá skutečnost, že Američané sice zabili Bagdádího, ale členy jeho rodiny a nejbližší spolupracovníky hodně rychle v Idlíbu u Al-Káidy i v syrském „džihádistickém“ příhraničí „posbírali“ Turci. Mají sice křečovitě hranou „mediální radost“, že se prý dostali k „informačnímu zlatému dolu“, ale je jasné, že i když se případně opravdu dozvědí něco, co jejich tajná služba ve skutečnosti už dávno věděla, tak ven vypustí jen to, co je nebude veřejně s Daešem nijak spojovat. Spíš tedy lze všechna ta blesková zatýkání manželky, sestry, švagra, osobní otrokyně a dalších lidí z Bagdádího okolí vnímat jako pokus získat nad celou kauzou „informační monopol“. Daeš zůstává v tureckém hájemství. Zkrátka, dozvíme se nakonec cokoli, a navíc i bez záruky, ale nic o povaze tureckých vazeb na Daeš…
Co z toho Daeše vlastně zůstalo? Různě po světě? A funguje tato „síť“ jako volné spojenectví jakýchsi „kmenů“, nebo je tam centrálnější vedení? A jak se Daeš srovnává se ztrátou Bagdádího? Pokud je ten tedy opravdu mrtvý, protože Rusové kalí vodu, že třeba není.
Různé odhady tvrdí, že různě ve světě se k Daeši hlásí celkem až 45 tisíc ozbrojenců, kteří bojují od Somálka přes Indii až po Filipíny. Zrovna včera Daeš podnikl útok přes hranice z Uzbekistánu do Tádžikistánu, tedy ve Střední Asii, které se říká ruský měkký podbřišek. Pohraničníci prý zabili asi patnáct daešáků, ale chci tím spíš jen ilustrovat, že islámských fanatiků se zbraněmi je „všude plno“. Už jen proto není pravděpodobné, že by měli nějaké centrální vedení. Lokální skupiny jednají podle svých vlastních cílů a potřeb, sjednocuje je vlastně jen společná idea vytvoření „chalífátu“, ale k němu mají v drtivé většině případů hodně daleko, a tak se vlastně omezují jen na teroristické útoky.
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
Turecko považuji za ...Anketa
Jak se Daeš srovnává s Bagdádího ztrátou? Podle všeho vcelku lehce, protože se dá říci, že Bagdádí byl ze všeho nejspíš jen formální, a navíc ne příliš schopná figurka. Třeba uznávaný americký expert na Blízký východ Juan Cole tvrdí, že sotva prolezl střední školu, z nedostatku jiných možností šel v tehdy ještě „socialistickém“ Iráku na „teologii“, ale žádný „islámský učenec“ se z něj beztak nestal. Prý za celý svůj dospělý život vedl jen pár kázání a na rozdíl třeba od charismatického Usámy bin Ládina ani neměl čím oslovovat své věrné, a tak nahrál jen dvě „poselství“. První, když vyhlásil svůj „chalífát“ po dobytí iráckého Mosulu v roce 2014, a druhé o čtyři roky později, když Mosul padl a Baghdádí vyzýval své stoupence k boji proti Američanům. Čili chci říci, že běžný chod Daeše včetně bojových operací řídili jiní, skrytí v pozadí. Nejčastěji se mluví o důstojnících irácké armády a tajných služeb, které Bush po Saddámovu svržení rozpustil, a oni zahořkli a toužili po pomstě. A možná svým způsobem i po uznání svých schopností. V každém případě platí, že se s nimi dal Bagdádí dohromady, když na sebe narazili v americkém zajateckém táboře v Iráku, v Camp Bucca, někdy kolem roku 2004. Zkrátka, Al-Káidu si Američané vytvořili v Afghánistánu k boji proti Sovětům a Daeš taky vznikl u nich. Gratulace! Alespoň mají pořád proti komu bojovat a válčit. A živit své zbrojovky. Proti terorismu je to napořád. Stejně jako třeba proti drogám, mimochodem.
A s těmi Rusy a jejich nejistotou? Nevím, osobně si myslím, že Bagdádí pravdu už nežije, ale že jeho místo velmi snadno zaujme někdo jiný, neznámý a hodně pravděpodobně i schopnější. A Rusové nejspíš jen opravdu kalí vodu. Třeba ze žárlivosti, že ho „nesundali“ oni?
Generál Petr Pavel začal mluvit o své prezidentské kandidatuře. Že prý přichází v úvahu, pokud bude hrozit, že se ještě víc přiblížíme Rusku a Číně. Byl by Pavel dobrý kandidát?
Myslím, že by byl skvělý kandidát. Takového prezidenta chci! Kdosi totiž nedávno vyzdvihoval jeho bezpáteřnost, tedy schopnost převlékání kabátů od komunistických do kapitalistických, jako důkaz jeho životaschopnosti a rozhledu, nebo tak něco. No a jakmile by tedy jednoho rána na Hradě navlékl tílko s logem Huawei, hned bychom věděli, co se děje, a nemuseli nad ničím zbytečně a dlouho koumat, natož se třebas nějak rozčilovat… Je s podivem, že tzv. demoblok nenachází lepšího kandidáta. Třeba ho ale má a nechává si ho na pak. Jen by měl generálovi někdo snad říct, že v těch jeho posledních mediálních „výstupech“ se vychloubá až moc. Do voleb fakt ještě daleko a sebechvála smrdí. A u hujerů dvojnásob.
Tak tedy, americká Sněmovna reprezentantů hlasovala pro pokračování procesu sesazení Donalda Trumpa. K výslechům chodí různí diplomaté, kteří si najednou vzpomněli, že Trump opravdu činil nátlak na Kyjev, aby konal ve věci syna Joea Bidena. Má z toho všeho Trump mít srandu, nebo se objevilo něco, co by mu mělo výrazně přitížit? A měl by podle vás Trump pokoj, kdyby naplnil touhu většiny kongresmanů – tlačit na Rusko a víc podporovat Ukrajinu?
Nevím, jestli z toho má mít Trump srandu, ale mě to vlastně děsí. Máme demokracii, nebo aspoň pořád omíláme, že ji máme, a najednou sledujete, jak v jejím „předvoji“ čili v Americe si nejdřív vylžou ruské vměšování a teď si vylhávají Trumpovo vydírání Ukrajiny. Přitom ale přece „koňské handly“ typu „něco za něco“ jsou prazákladem západní politiky, bez něhož by třeba tady v Evropě nevznikla po volbách jediná koaliční vláda. A skoro žádná strana tady v Evropě nemá obvykle čáku získat nadpoloviční většinu, takže kdybychom aplikovali americký impeachmentový proces kvůli „vydírání něco za něco“ na naše reálie, už dekády jsme v totálním bezvládí a mlátíme se po hlavách kyji. Pokud ale v Americe, k níž tady u nás mnozí vzhlížejí, už nehledí na realitu a pokud ta polovina politické scény, k níž u nás vzhlíží ta „levá část“ politického, neziskového, progresivistického a jiného „nejlepšího“ spektra, normálně lže, tak to značí, že jsou také připraveni lhát a hrát bez rukavic. Ale i demokracie určitá pravidla přece potřebuje… Zkrátka, jako bychom se řítili do vědomého chaosu. Nemám z toho všeho dobrý pocit.
Přitom ale už podle mého nejde jen o „tlačení“ na Rusko a o podporu Ukrajiny. Co znamená „podpora Ukrajiny“ v době, kdy ta země – s i přispěním Joe Bidena a jeho syna a tisíců dalších západních „demokratů“ – překročila všechny myslitelné hranice zkorumpovanosti a nezadržitelně míří do totálního krachu? Trump by od všech v Americe měl pokoj, kdyby rozjel něco nových válek a k tomu mluvil náležitě hezky a mírově. A politicky korektně, samozřejmě! O té obraně demokracie a lidských práv a menšin a migrantů a tak... Vždyť znáte ty obvyklé pusté fráze. Jistě, těch jeho „průšvihů“ je víc, ale obecně platí, že by měl pokoj, kdyby prostě „nebyl Trumpem“. Ale to asi nemá smysl po něm chtít.
Když jsme u té Ukrajiny: Jak si vede nový chlapec v Kyjevě, prezident Zelenskyj, a jeho loajální parlament? Daří se deeskalovat situaci na Donbasu? Dá se čekat změna ve vztazích s Ruskem?
Mám za to, že si Zelenskyj v duchu čím dál víc parafrázuje slavnou větu z Knoflíkové války: „kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil.“ Nebo tak nějak, nejsem si jistá citací. Tlaků domácích i vnějších je na něj tolik, že je v podstatě ochromený; a to ani v nejdivočejším snu nemohl tušit, že bude vlastně rozhodovat o osudu amerického prezidenta. Ať řekne to, či ono, nemluvě o tom, že řekne pravdu, někoho tím ve Washingtonu pořádně naštve. Sebevražedná situace. Proto není moc jisté, jestli je možné čekat změnu ve vztazích s Ruskem – otázka by měla znít, jestli mu jeho okolí a ukrajinská realita vůbec dovolí udělat tímto směrem aspoň nějaký krok. A nedonutí ho ke dvěma krokům zpět.
Za chvíli budeme slavit 30. výročí listopadové revoluce. Všude se vzpomíná a bilancuje, tak to zkusme zlehka také. Kdy za těch 30 let Česko provádělo zahraniční politiku, která dle vás konala prospěšné věci? A kdy naopak světu škodila? Že nemáte ráda současného ministra zahraničí, víme. Jak hodnotit celkový stav naší diplomacie po 30 letech „hluboké demokracie“?
Upřímně řečeno, takhle z fleku si na žádná převratná pozitiva naší zahraniční politiky asi nevzpomenu. Samozřejmě je tu případ Sýrie, kde jsme udrželi ambasádu i skvělou velvyslankyni Evu Filipi po celou dobu války, ale i když to nejspíš původně byla „Schwarzenbergova vzpoura“, ve výsledku se z toho stalo zastupování zájmů USA a Evropské unie, takže už ne čistě česká záležitost. A co víc, spolu s námi tam měli z Evropy ambasádu i Rumuni, kteří pro změnu zastupovali také Francii. Takže jsme dobří, ale nikoli zcela jedineční. Jistě, Zeman rozšiřuje zahraniční politiku vlády ve vztahu k Číně nebo Rusku, v čemž ho aktuálně následuje, mimochodem, třeba Macron. Ale doma je za to bit jako žito. Myslím Zemana. Takže to také asi není ten výdobytek, na který se ptáte. Ne, asi na nic nepřijdu. Těch třicet let jsme se chovali jako poslušní členové „svobodného světa“, v němž není namístě troufnout si mít nějak přesvobodný názor. Otázkou je, jestli tak postupujeme ze setrvačnosti, ze strachu, z lenosti, nebo z absence vlastních idejí. To nechám na experty…
Vrátíme-li se k dennodenní agendě, tak co bychom měli sledovat v příštích dnech?
Svět je dostatečně „divný“, takže každý den přináší spousty událostí, nad nimiž zůstává rozum stát. Kdybychom v tom nemuseli žít, bylo by to i zábavné…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
