„Nechci v naší podivuhodné době přispívat k již tolika mnohým obavám z naší budoucnosti něčím dalším. ‚Katastrofistů‘ máme u nás doma, ale i v blízkém a vzdálenějším zahraničí dost a dost. Ale přece jen se mi zdá, že válečnické myšlení a chování působí na naši současnost jako droga jakéhokoliv druhu. A obávám se, že generace, které se dovídají o válečném vraždění zprostředkovaně, a dost často z neuvěřitelně zkreslených a pochybných pramenů a literatury, si budou muset, aby nakonec došly k poznání, nějakou novou apokalypsu prožít znovu,“ uvedl politolog Zdeněk Zbořil. A pokračoval: „Zhlédnout dnes filmy Jdi a dívej se Elema Klimova nebo Marhoulovo Nabarvené ptáče je nad intelektuální a duchovní potenciál dnešní konzumní společnosti a přemýšlet o nich téměř nemožné. Zřejmě jako vždy v historii národů a států se budeme muset, budeme-li muset, narodit jinak a žít někde jinde,“ dodal.

Zároveň podotýká: „Když už jsem si začal jako ten Vančurův zlostný stařec stýskat nad dobou, kterou ještě žijeme, mohl bych přidat svůj zájem o až hektické reportáže z požárů, které jsou sledovány kdekým a kdekoliv na světě. Trochu mi to připomíná požáry v poválečném Československu, těch objektů, které byly v tzv. národní správě po roce 1947. Ty, když byly rozkradeny, dnes bychom řekli vytunelovány, hořely v naději, že je pojišťovny někomu zaplatí. Každý neúspěšný podnikatelský záměr se zdá zpeněžit a na každém úpadku podniku nebo exekuci něco vydělat.“

Doktora Zbořila zaujala i slovenská publicistika a filmová tvorba: „Zabývala se Slovenským národním povstáním, a díky ní jsem se mohl seznámit s mnoha událostmi, o kterých se dlouhá léta mlčelo nebo se jen na ně tiše vzpomínalo. Zřejmě proto, že se někomu zdály příliš československé. V souvislosti se současnými událostmi na Slovensku to bylo dost zajímavé.“