„100 Kč denně každý Čech platí cizině.“ Profesor Šesták k listopadu 89: Co bylo dřív lepší, i když mám rád Kryla

27. 11. 2019 4:40

30 LET OD LISTOPADU 89 Během transformace české ekonomiky po roce 1989 a divoké privatizaci došlo k faktickému zdecimování jejích základů včetně zemědělství a ke ztrátě potravinové soběstačnosti. Profesora Jaroslava Šestáka, který po přijetí vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana musel skončit ve Fyzikálním ústavu Akademie věd, jímá hrůza z toho, kdyby se některý z dnešních opozičních vůdců měl stát premiérem. Historie ukazuje, že z obdobně křičícího davu kdysi vznikl fašistický vůdce, neúspěšný malíř pokojů, který také dovedl veřejně roztrhat ústavu a dovedl zfanatizovat davy tak šíleně, že se za to dodnes jeho národ stydí.

„100 Kč denně každý Čech platí cizině.“ Profesor Šesták k listopadu 89: Co bylo dřív lepší, i když mám rád Kryla
Foto: Archiv JŠ
Popisek: Prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc, dr.h.c., fyzikální chemik, emeritní vědec Akademie věd ČR
reklama

V minulých dnech jsme si připomínali třicáté výročí 17. listopadu. S čím máte události roku 1989 spojeny?

Moje vzpomínka na tzv. plyšák je ryze osobní. Dokončoval jsem tehdy významnou knihu pro nizozemský Elsevier, měl jsem odborných textů plnou hlavu, a tak jsem neměl sílu se jakkoliv aktivně zúčastnit. Emotivně si pamatuji Martu Kubišovou, kdy na Václaváku zazpívala stotisícovému davu nezapomenutelnou píseň „Modlitba pro Martu“. Dále Václava Malého, když v naprostém tichu četl na Letenské pláni otčenáš. Tam také Ladislav Adamec prohrál svoji bitvu o popularitu a komunisté o zbytek moci. Pak už jenom odhaduji. Podtextem vlastně byla bezradnost komunistického vedení, kdy najednou neměli náhradní program a zklamali je představitelé tehdejšího Sovětského svazu, zejména Michail Gorbačov. Ten se nechal vnitřně zkorumpovat svým kultem panujícím v západním levicovém prostředí a rezignoval na osvědčené mocenské nástroje nutné pro udržení politické moci – chtěl se stát hrdinou a skončil jako hrobař impéria.

Anketa

Stydíte se za to, že Česko nechce přijmout sirotky ze Sýrie?

4%
96%
hlasovalo: 28147 lidí

Šéf Státní bezpečnosti Alojz Lorenc si byl dobře vědom, že změna je nutná. V nově se tvořícím Občanském fóru měla StB své zástupce, všude disponovala odposlechy a dobře věděla, o co jde, a řadu věcí tak mohla mít pod kontrolou. To se stalo předmětem řady konspiračních teorií, ale i Petr Pithart připustil, že šlo o předávání moci. Také tehdejší role sovětské KGB zůstává dodnes záhadou. Nasazení autora pendrekového zákona Mariána Čalfy premiérem mělo skrytý význam a jednomyslné zvolení Václava Havla prezidentem komunistickými poslanci bylo trapné. Slabošský protikandidát Alexandr Dubček se pro svoji moskevskou zradu na Hrad nehodil. Vznikla vláda s rozporným ideovým údělem, kde proti Valtru Komárkovi vyhráli zastánci divoké privatizace, kterou prosadili a jejíž negativa dnes ospravedlňují tím, že podpora zákonitosti by trvala neúměrně dlouho, i když se pravidla dala přenést ze sousedních demokratických zemí. Valtr Komárek byl můj soused a spolu jsme prochodili řadu hodin diskutujíce o ekonomice. Měl jasný program a celkem lidumilný cíl – prosperitu všech, i když v řadě věcí idealistický a těžko proveditelný v rámci bezohledné konkurence. Nebyl nakloněn umožnit těm, co mají tzv. našlápnuto, opravdu si „našlapat“. Můj emigrantský idol Karel Kryl, jehož gramofonovou desku Bratříčka jsem pečlivě ukrýval, dokonce neunesl polistopadové nasměrování na zbohatlíky a utrápil se.

Docela důkladně jste tehdejší období ze svého pohledu připomenul, ale ikonu mnohých, Václava Havla, jste zmínil jen jako aktéra trapné prezidentské volby. Nepřidáte k němu něco víc?

Václav Havel tehdy původně opakoval, že nechce žádný převrat, že nechce přechod ke kapitalismu, že chce normálně pokračovat v socialismu a jenom tedy s tou, jak se říkalo, lidskou tváří. Reálný průběh ale byl odlišný, což mělo dvě roviny. Na mezinárodním poli udělal pro identitu nové republiky nesmírně mnoho a na Západě si ho bezmezně vážili. Každý si ale musí uvědomit, že to byl obyčejný spisovatel a divadelník, kterého okolnosti k politice přinutily, a tak nemohl zkrátka mít dost informací o politice, ekonomice a financování. A když o těchto věcech měl málo znalostí, tak do toho neměl mluvit, což se bohužel stalo, i když se tomu snažil vyhnout. Stejně tak se stala problematickou jeho amnestie, kterou vyhlásil, kdy de facto pustil všechny ty největší poberty, co už za pár dní byli za mřížemi zpátky, přičemž napáchali spousty škod. Jím proklamované heslo „Nejsme jako oni“ dalo do rukou zbraň těm druhým, kteří se na plyšáku beztrestně, ale hlavně velmi dobře přiživili. Každopádně ho však respektuji, a to už jen za jeho odvahu do toho vůbec jít.

V každém případě se od listopadu 1989 datuje přechod naší země od totalitní k demokratické společnosti. Při pohledu na to, jak si někteří politici, ale i spoluobčané počínají jako utržení ze řetězu, máme takovou demokracii, o jaké lidé před těmi třiceti lety snili?

Demokracie není příběh jednoty, ale nejednoty, přičemž však alespoň poskytuje možnosti otevřené diskuse. Ve Sněmovně máme v současnosti mnoho stran rozpadajících se na levice a pravice a na nelevice a nepravice, bez jasného cíle, kromě antibabišovštiny. Jímá mě hrůza, kdyby se některý z dnešních opozičních vůdců stal premiérem. Historie ukazuje, že z obdobně křičícího davu kdysi vznikl fašistický vůdce, neúspěšný malíř pokojů, který také dovedl veřejně roztrhat ústavu a dovedl zfanatizovat davy tak šíleně, že se za to dodnes jeho národ stydí. Petice za popravu Horákové podepsaly tisíce zfanatizovaných lidí, a na Letnou se svážely autobusy plné masy dělníků. Stejně jako kdysi, kdy nadšenci v modrých košilích a s rudými šátky bojovali proti imperialismu tak náruživě, že by tu nezůstal kámen na kameni. Vše se dělo pod taktovkou státem vlastněných mediálních zdrojů. Dnes se vlastně toto děje v rámci (ne)kontrolovatelného internetu, který může zahltit propagandou, kdo si zamane. To je bohužel ta špatná stránka všeobecně rychlé komunikace. Právě sociální sítě dávají prostor lidem zakomplexovaným nebo jenom neúspěšným a proti sociálním sítím vlastně není obrany. Internet se stal nejen nejlevnějším zdrojem informací, ale i nejproduktivnější zbraní. Na prestižní americké univerzitě, MIT, provedli průzkum, který jednoznačně prokázal, že lež se na sociálních sítích šíří sedmkrát rychleji než pravda a tzv. fake news tvoří 75 procent obsahu všech sociálních sítí. To je potvrzení matematické studie českého pátera Václava Šimerky o roli informace, že prvně přijatá zpráva je právě ta nejpravdivější.

V úvodu jste zmínil diskuse o ekonomice, které jste vedl s Valtrem Komárkem. Jak proto hodnotíte transformaci, která tu po roce 1989 proběhla?

Výsledky transformace byly předvídatelné v myslích mnoha ekonomů. Byl to vlastně experiment provedený na účet celého státu a platíme za něj ještě i nyní po třiceti letech, ale klidně to mohlo být i horší. Zhruba je to stokoruna denně, což je daň, kterou každý občan naší republiky doplácí na kapitál odtékající do zahraničí, celkem snad až 500 miliard korun za rok. To je každodenně placená cena za dostatečně rychlou transformaci české ekonomiky počátku devadesátých let skrze Klausovu metodu privatizace bez dostatečného právního podkladu. Je to cena za to, že přece jen máme trochu podhodnocenou korunu stejně jako mzdy, které jsou někdy jen asi třetinové oproti Němcům. České národní dědictví, které i komunisti udrželi jako národní a nerozprodali ho ani do tehdejšího všemocného Sovětského svazu, bylo zprivatizováno nevýhodně a možná až škodlivě, protože došlo k rozbití ucelených výrobních celků, oborových podniků i družstev a vyprodání tradičních výrob. Ztratili jsme pozice dodavatele kompletních investičních celků, což byly z Československa exportované cukrovary, chemičky nebo elektrárny. Došlo k faktickému zdecimování základů české ekonomiky včetně zemědělství a ke ztrátě potravinové soběstačnosti. A ti zodpovědní za privatizaci se dnes chlubí jejím vynikajícím průběhem a pozitivním dopadem na české občany. Asi ano, ale jen pro někoho! Ale připusťme si, že to možná byla jen jediná průchodná cesta, což už dneska nikdo nemůže potvrdit ani vyvrátit.

Jednoznačně pozitivní hodnocení polistopadového vývoje tu opravdu není. Máte pochopení pro ty, kteří říkají, že v tehdejším režimu bylo líp?

V souvislosti s tím, jak je dnes obtížné pořídit si vlastní bydlení, můžu připomenout, že postavit si dům bylo za „bolševika“ jednodušší. To byla jedna z akcí Lubomíra Štrougala, když za jeho úřadování byla stavba rodinných i bytových domů jednou z mála podporovaných soukromých aktivit. Lidé dostávali bezúročné výhodné půjčky, také půda se kupovala výhodně. Bylo to ale pro lidi, kteří byli schopní sami fyzicky pracovat a případně ke stavbě domu zmobilizovat i širší rodinu. Ale lidé, kteří by rádi bydleli ve vlastním, jsou dnes na tom hůř, a proto možná volí právě Andreje Babiše a doufají, že nesmírně složité stavební rozhodování se zjednoduší. Ale lidumilové došli, a developeři těžko připraví sami sebe o vysoké zisky!

Velkým tématem dneška je nejen výroba, ale i spotřeba energie. Jak tohle téma jako fyzik nahlížíte?

V roce 1995 R. C. Neville předložil neotřelý pohled na vývoj spotřeby energie propočítané na jednoho obyvatele v USA. V roce 1800 to bylo 12 tisíc kWh za rok, v roce 1850 pak 17, v roce 1900 už 32, v roce 1950 více než zdvojnásobení na 66 a v roce 1990 dosáhla spotřeba na jednoho obyvatele 100 tisíc kWh za rok, v současné době už přesahující hodnotu 1013. Pro tak obrovské množství energie zavedl novou jednotku Q, což je přibližně množství energie nutné, aby se 5 000 km3 vody – například jezera Michigan v USA nebo Vostoku v Antarktidě – ohřálo k bodu varu. V tomto měřítku můžeme lépe odhadnout, jak se pohybovala v průběhu posledních dvou tisíciletí celková světová spotřeba energie, tj. přibližně 22 Q a odpovídající v ročním průměru pouhé setiny Q. Během cca 150 let tzv. průmyslové revoluce se spotřeba prudce zvedla a celková světová míra její spotřeby vzrostla více než desetkrát. V roce 1990 dosáhla okolo 0,42, přičemž asi 20 procent z této hodnoty bylo spotřebováno jen v USA. Zároveň světová populace vzrostla z jedné na pět miliard a nyní dosahuje cca 7,5 miliardy.

Dá se odhadnout, jaké vývojové trendy by nás mohly čekat?

Podle Nevilleho si některé lze představit. Třeba ten, že razantně omezíme spotřebu a udržíme se na hranici spotřeby Q asi 0,5 pro pouhých pět miliard lidí, což je asi těžko splnitelné pod hrozbou celosvětových povstání nespokojených občanů. Dále že zachováme populaci pěti miliard lidí, ale ponecháme zbytku světa možnost, aby dosáhl stejné životní úrovně průměrného občana USA, potom Q dosáhne hodnoty asi 1,5. Můžeme také zastavit spotřebu energie jako v předchozím scénáři, ale umožníme nárůst obyvatel na deset miliard, čímž se Q zdvojnásobí. Konečně necháme vše přirozenému rozvoji, tj. předpokládanému nárůstu populace na deset miliard a celkové spotřeby energie, která vzroste na trojnásobek. Každá vnucená změna našeho navyklého životního stylu by ale zásadně ovlivnila občany především v průmyslových zemích a historické záznamy ukazují doprovodné problémy s revolucemi a politickými převraty. Takže nejpravděpodobnější je ten poslední scénář právě s největšími nároky.

Co by jednotlivé možnosti vývoje pro lidstvo znamenaly? Kde vzít potřebné množství energie?

Ropa je nejrozšířenějším zdrojem energie, jejíž zásoby se odhadují na cca 20 až 30 Q. Zde však musí být člověk opatrný s jakýmikoliv odhady, vše vždy závisí na mnoha faktorech: na geologii naší planety, těžitelnosti v oceánech a Arktidě, nových těžebních zdrojích, jako jsou břidlicová ložiska či bitumenové písky, možnosti doplňování původních ložisek difúzními procesy se vším prostupujícím metanem a tak dále. Uhlí představuje naši nejhojnější zásobu s množstvím energie Q až 35, u zemního plynu Q překračuje 20, což nemusí být konečné číslo, zahrneme-li ještě neupřesněná úložiště, například v metanových klatrátech ledu spočívajících na dně moří. Souhrnně řečeno máme nějakých 100 Q dobře extrahovatelných fosilních paliv. Položme si otázku, na jak dlouho nám tyto zásoby vydrží, i když odhad s sebou nese nemalou chybu. Při úsporném scénáři i půl století a v přirozeném neregulovaném tak okolo 200 let. Ale musíme si uvědomit, že kdybychom odhad zdvojnásobili, nebo dokonce ztroj- nebo i vícenásobili, stále se budeme pohybovat v rozmezí stovek roků, což je v rámci tisícileté existence civilizace kritické. I přiměřeně konzervativní odhad rezervy jaderného štěpení je do stovek roků. Pokud se použije lehkovodní reaktor technologie LWR, dostaneme se k hranici kolem 600 Q. A pokud se naučíme transmutovat dnes nepoužitelné izotopy uranu a thoria, odhad se zestonásobí. Ale to je kdyby. Využití geotermální energie je sporné, současná těžba je malá, okolo 0,001 Q, a tak celkový odhad využitelnosti nepřevýší cca 60 Q. Obnovitelné zdroje leží tak v rozmezí 0,7–1 Q ročně, ale to je jiná kapitola.

Copak se už v minulosti lidstvo nestrašilo tím, že dojdou zásoby energie, ale vždy se ty prognózy ukázaly jako neopodstatněné?

Faktem je, že první varovný odhad omezených zásob ropy jen na dalších 20 až 30 let, je datován už k roku 1909. Do 15 let měla ropa zmizet po roce 1937 a v roce 1945 se „vědělo“, že nám zbývá ropy tak na posledních 15 let. V šedesátých letech měl ropný krach nastat do deseti následujících let a v roce 1977 měli odborníci jasno, že v letech devadesátých budeme na suchu. V roce 1996 prohlásil laureát Nobelovy ceny za chemii Richard Smalley, že ropný konec nastane v roce 2020, ale zatím to tak nevypadá. Americká vládní agentura v roce 2007 znovu potvrdila, že bez ropy budeme někdy do roku 2040, a aktuální konzervativní odhady nám dávají dalšího půl století. Kdy tedy ropa dojde? Zjevně to ještě chvilku potrvá a nejrůznější odhady se zatím budou dál úspěšně míjet s realitou. Navíc se časem naučíme, jak těžit silně rizikové zásoby metanu zabudovaného v molekulách ledu při vysokých tlacích a nízkých teplotách v hlubinách oceánů, a nebude to jistě to poslední energetické slovo, pokud se ropu naučíme nejen energeticky lépe využívat a také nahrazovat obnovitelnými zdroji.

Hrozbou pro lidstvo kromě nedostatku energie je i zahlcení planety odpadem. Do čeho bychom měli balit a v čem bychom měli nosit nákupy, abychom si z ekologického hlediska počínali co nejšetrněji?

Tak například aby se dopady papíru na životní prostředí vyrovnaly těm, které zanechává jakoby vítězná polyesterová taška, nesměla by být papírová taška ve srovnání s plastem váhově těžší a na její výrobu by se nesmělo spotřebovat více materiálu a musela by se použít nejméně pětkrát. Stejně tak jako taška z pevného plastu nebo i z lehkého plastu dokonce dvacetkrát a více. Stejně tak by se papírová taška vyrovnala dopadům polyesterové tašky až ve chvíli, kdyby papírová vlákna prošla sedmi cykly recyklace, což je zřejmě technologicky obtížné až nemožné. Biodegradovatelné tašky jsou používány v zanedbatelném množství, protože se zhusta začínají rozpadat už ve skladě. Tzv. oxoplasty, do kterých se jen přimíchává složka způsobující rozpad, nejsou řešením, protože po degradaci zůstávají v přírodě jejich mikročástečky, které nevidíme, a pak je často lepší pohozený plast opravdu uvidět a posbírat. Pokud by však široce používané igelitové mikrosáčky v přírodě nezůstávaly, byl by jejich vliv na životní prostředí pravděpodobně mírnější, než je tomu v případě papírových obalů, ale to je jen ekologická utopie „kdyby“, protože skutečnost ukazuje jejich přítomnost přetrvávající všude, dokonce i v útrobách ryb.

Na přelomu sedmdesátých let jsem žil v USA a v malém městečku pravidelně nakupoval. U pokladny byla nabídka řady tašek, ale ten, kdo si přinesl z domova vlastní, měl slevu. Na druhé straně, v sedmdesátých letech v tehdejším Leningradě jsem si chtěl koupit maso na guláš. Vystál jsem frontu, kde čekajícím odsekávali postupně kusy krávy, tak jak to vyšlo bez výběru. Když jsem přišel na řadu, prodavač udiveně žádal papír na zabalení, třeba noviny přinesené z vedlejší trafiky, jak to dělali všichni ostatní. Prostě ekologie se vždy řídila okamžitou potřebou společnosti a jejím civilizačním vývojem.

Co v dnešním globalizovaném světě vnímáte jako největší problémy pro lidstvo?

Za jeden z nich lze považovat nerovnoměrné narůstání bohatství a s tím související chudobu na straně druhé. To přináší problémy, které budou narůstat, a i planeta Země se s tím bude muset vypořádat. Nepřijde černý mor, ale něco nepředvídatelného, co zatím člověk neví. Afrika prostě pořád drží toho „černého Petra“, už století je to nešťastný kontinent a nárůst populace je tam tím nejdrastičtějším momentem. Víme, že nějaká globální změna přijde, víme z historie, že to tak vždy bylo. Hroutil se Řím a oni se dohadovali, zda kůň bude senátorem. I jinde v Evropě by se nějaké příklady našly. Třeba odpovědnost Západu za to, že jsme přišli s průmyslovou revolucí a exportovali ji do zbytku světa. A máme nyní právo tomu Indovi nebo Afričanovi říkat, ty už ne, ty šetři planetu? My jsme si to už užili, tak teď ty to musíš ušetřit. To se těžko vysvětluje. Třeba černý mor se už zvládl, ale přicházejí jiné nenadálé případy, jako jsou třeba obyčejné nově zmutované příušnice, které ohrožují třeba jen v Praze i očkované stařešiny. Jsou nechtěným přínosem migrantů z afrických zemí. Moc se o nich nesmí mluvit a jejich léčba vyžaduje speciální antibiotika. A to nevíme o všech možných nebezpečenstvích vyplývajících z nerovnoměrného rozdělení téměř všeho.

Nepovedou stále víc se rozevírající nůžky mezi úzkou vrstvou těch nejbohatších a ohromnou masou chudých k sociálním bouřím napříč státy?

Dnes už neexistuje tradiční dělnická třída a představa komunistické revoluce patří skutečně jen do učebnic historie. Co za nebezpečí považuji, je ale snaha o tunelování svobody s využitím argumentů „dobra“, která se děje, a to jak ze strany zdejších aktivistů, tak i díky agendě Evropské unie. Jedná se o jinou formu socialismu, která není postavená na existenci společenských tříd, ale na téměř dokonalé kontrole celku, přesněji elit nad jednotlivcem a omezení svobodné vůle lidí ve prospěch již zmíněného „obecného dobra“. To je podle mého soudu vůbec největší ohrožení svobodného vývoje.

Zažil jste protektorát a následně i komunistickou diktaturu, jaký máte názor na svobodu slova?

Je to vlastní vůle činů v rámci vnějších pravidel a pochopení pravdy diktované tím silnějším. Jako dítě jsem žil na hranici Sudet v hospodářství na kraji vesnice a v noci k nám chodili partyzáni pro jídlo. Poslouchalo se svobodné vysílání, oboje pod hrdelní hrozbou. Za bolševika se poslouchání svobodného vysílání u nás opakovalo, ale už jen pod výstrahou vězení. Bylo to vždy naše svobodné rozhodnutí, kdy pravdu i trestnou moc měla moc – vládnoucí režim. Dnes svobodné vysílání jaksi zaniklo, protože konečně máme svobodná média. Jistě se objeví otázka: opravdu? Ano, mohu si svobodně naladit ČT, Barrandov i Luxemburg, ale slyšenou pravdu si svobodně musím vymezit já sám. Svoboda i pravda se jeví sice odkrytá, ale taky skrytá, existující jen někde mezi řádky.

V nedávném vysílání pořadu „Máte slovo“ s tématem 30 let od revoluce někdo z publika vystoupil a chtěl prezentovat moji kauzu vyhazovu z akademie. Byl několikrát přerušen a nedokončil s tím, že to tak nebylo. Kdo může říci, kde je pravda a co bylo a co nebylo. Je zřejmé, že převažující pravda je zase ta toho silnějšího. V mém případě instituce, Fyzikálního ústavu Akademie věd, právě ta, která je mocensky směrodatnější než pravda postiženého, který byl cílem čistky namířené jen a jen na něho jednoho jediného. Takže co se změnilo od mého dětství? Nejprve svoboda a pravda pod trestem smrti, později jen pod hrozbou vězením a dnes naštěstí už bez hrozby mříží, ale stále převažující pod tlakem toho silnějšího. Neodpustím si zmínit, že se traduje, že ParlamentníListy.cz přinášejí snůšku dezinformací, ale co je důležité, nikoho nenutí, co má říkat, a to je i dnes podnětné.

Ředitel Fyzikálního ústavu ve smyslu tehdejších praktik bolševika vůči disidentům nařídil svým podřízeným, že se s vyhozeným badatelem nesmějí stýkat. A tak k čemu jsou pak nejrůznější odborné komise, výběrová řízení a odborné atestace, když si akademie může dovolit dokonce bojkotovat světově uznávané výsledky jimi vyhozeného badatele jenom na bázi pravdy své moci silnějšího, což dokonce leží i proti duchu obhajoby vědecké pravdy, kterou by měla akademie prosazovat, a respektu k vykonané práci. No a to vše je přece ta často omílaná svoboda slova v právě v tom „nejpravdivějším“ slova smyslu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Hroník
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zemědělskou nebo energetickou politiku by měla dělat naše vláda, a nikoliv elity EU! Místopředseda SPD o věcech, které málokdy uslyšíte

17:44 Zemědělskou nebo energetickou politiku by měla dělat naše vláda, a nikoliv elity EU! Místopředseda SPD o věcech, které málokdy uslyšíte

ROZHOVOR Místopředseda hnutí SPD a předseda hospodářského výboru Sněmovny Radim Fiala předkládá pozm…