Pane doktore, první otázka možná bude vypadat jako pokus o vtip. Jenže je to, bohužel, myšleno vážně. Socioložka Irena Reifová se vyjádřila k pořadu StarDance. Citujme: „Sálá z toho (ze StarDance) pohoda, pozitivita, sounáležitost, laskavost, vzájemná pomoc a solidarita všech zúčastněných. Je pochopitelné, že tato potřeba vzniká. Může pramenit z konkrétních událostí typu války, postpandemická situace, klimatická krize, inflace a zvyšující se sociální nerovnosti. Další příčinou je obrovská míra stresu, ve kterém západní společnost žije. ... StarDance je vlajková loď každého roku, ve kterém se natáčí. Je to naprosto konzervativní, maloměšťácký pořad, který uspokojuje potřebu pozitivity tím, že vytváří iluzi luxusu, atraktivity, blyštivého světa, který ale popírá řadu věcí a otázek. Snaha o dojem pozitivity, noblesy a elegance je tak úporná, že tím podle mě vzniká až pornografie pohody.“ Co na vás sálá z těchto konstrukcí?
Považujete Tomáše Halíka za morální autoritu?Anketa
Snad si ještě mnozí pamatujeme, čemu se říkalo konzumní orientace společnosti. Jak populární byl Herbert Marcuse a jeho jednorozměrný člověk na amerických univerzitách už v šedesátých letech minulého století. Nebo jak byli slavní a politicky aktivní italští futuristé, mj. i svou kritikou měšťácké společnosti. Nejen v Itálii, ale i v carském Rusku. Jejich názory a postoje ovlivnily velkou ruskou avantgardu před rokem 1917 a ještě několik let po tomto roku revolucí. Nejenom ruští bolševici a italští fašisté snili o změně společenských a kulturních poměrů, o novém světovém řádu a kritizovali měšťáctví a maloměšťáctví (le petite borgeous) podobně jako Karel Marx, který psal o malém měšťanovi snad už v Komunistickém manifestu 1848. A byla to pro něho sociologická kategorie, kterou citoval podle několika svých předchůdců. Byla to kontrapozice k proletáři, podobně historicky zařazený a poeticky pojmenovaný člověk definovaný svou prací a touhou po svobodě.
Ale ani tento odkaz na minulá století není ničím jiným, než upozorněním na dichotomii chudí a bohatí, vládnoucí a ovládaní, pokrokáři a zpátečníci, dnes pokrokoví, nebo dokonce liberálně progresivní a konzervativní. V evropské tradici to známe už od antiky a není lepší příležitosti, jak prezentovat názor na dobu, jejíž jsme součástí, než vystoupením v kamenném divadle, amfiteátru nebo před televizními kamerami.
StarDance je pro moderní „zelené“ liberály špatně, jíst maso je špatně, mužné chování je špatně, jezdit autem je špatně… Proč se nám někdo snaží vzít všechno pěkné a zajímavé? Pod záminkou „udržitelnosti“?
To pěkné a zajímavé obvykle vnímáme jako „minulé“. Abychom se nemuseli vracet do dávné historie, vzpomeňme si jen na funkční pojetí pojmu totalita, který posloužil, a stále ještě slouží, jako soud nad minulostí. Ústav pro studium totalitních režimů má dokonce ze zákona danou povinnost, že výsledkem jejich bádání má být předem dané rozhodnutí, co je a co není totalita a totalitarismus. Ale že nejenom u nás, ale i jinde ve světě, žijí lidé, kterým se může zdát, že i to zelené, bezemisní, vegetariánské, LGBT a elektromobilita není nic jiného než diktatura hodnot, která je tak typická pro dobu, kterou už naši předkové pojmenovávali jako zánik Západu.
Řada mých přátel, kteří zažili 80. léta, má dojem, že současný systém se je snaží „převychovávat“ víc než ten husákovsko-jakešovský. I ten dle nich chtěl hlavně „lid“ nechat, ať si doma dělá, co chce a neříkal, jak má žít. Je to klamný dojem?
Jak říká jedna stará slovenská anekdota – ono to tak z vonku vyzerá. Ale je to opravdu jen vnější dojem. Gustáv Husák a Milouš Jakeš byli politici dvou generací, navíc jeden s téměř desetiletou zkušeností z kriminálu padesátých let. Jakeš, absolvent Baťovy školy práce, stranický funkcionář, který postoupil až na funkci nejvyšší – generálního tajemníka KSČ.
Tuto funkci vykonával dva roky a společně s Husákem nebyli jen svědky, ale i aktivními účastníky toho, co dnes nazýváme totalitou. Asi měli oba společnou touhu vládnout, nebo alespoň být v centru politické moci. Oba měli dokonce rozdílný vztah ke kadárovskému „gulášovému socialismu“ a posledních dvacet let žili v obavách o svou budoucnost. Oba chtěli zasahovat do životů občanů ČSSR, ale postupně přestávali kritizovat Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka, Vladimíra Párala, jako na začátku sedmdesátých let, a stále rychleji „jeli na tygru“, kterého se obávali pustit, aby je nesežral. Dnes je až komické, jak mnozí jejich bývalí kritici je uvádějí v pozitivních souvislostech. Gustáva Husáka na Slovensku, myslím, že to bylo v roce 2019, uváděla anketa jako sedmého nejvýznamnějšího Slováka v dějinách Slovenska, ve společnosti s Ľudovítem Štúrem, Andrejem Hlinkou, Alexandrem Dubčekem a Peterem Saganem.
Názor, který citujete v souvislosti se vzpomínáním a zapomínáním historických událostí a osob, které je spoluvytvářely, nemusíme brát jako obraz vztahu dnešních občanů ČR k minulosti. Je to podle mého názoru jen generační záležitost, a jsem přesvědčen, při mnou subjektivně sledované úrovni znalostí české a československé minulosti dnešních mladých, by mnozí z nich nedokázali kriticky soudit vámi citované politiky. Dokonce se domnívám, že by si dokázali vzpomenout spíše na nějakou hlučnou hudební skupinu z dovozu, než na obraz z naší minulosti s Husákem a Jakešem. Třeba jen skrytých někde v pozadí.
Fotogalerie: - Staromák, trhy a ceny
Miroslav Kalousek nebyl vpuštěn na kandidátní listinu koalice SPOLU do Evropského parlamentu. On sám projekt SPOLU před volbami 2021 proponoval a dokonce se vzdal kandidatury do Sněmovny, aby někoho „nedráždil“. Čím to, že nyní mu nebyla umožněna ani „odměna“ ve formě kandidatury do EP?
Už z české lidové moudrosti víme, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Pokud možno rychle a neúprosně. Miroslav Kalousek má za sebou, už jako člen „křesťanské“ lidové strany za socialismu a později jako člen KDU-ČSL řadu hříchů, za které byl mnohými kritizován, a možná je za ním ještě více těch, které mu byly prominuty.
Ale za to, že byl zakladatelem TOP 09 a učil její členy politickému chování, v dobrém i špatném slova smyslu, nemohl mu dát špatnou známku ani Karel Schwarzenberg. Že mu „jeho děti“ nedovolily ani kandidovat za SPOLU do Evropského parlamentu je adolescentní schválnost, dětinskost, a snad to nebyla zbytečná unáhlenost paní Pekarové Adamové. A Masarykova slova o dvou obcích, které jsou překážkou vývoje demokracie u nás – Kocourkov a Hulvátov – jsou stále ještě svěží.
Václav Klaus, Miloš Zeman, Miroslav Kalousek dokonce dvojnásobně. Všichni se rozkmotřili s politickými stranami, kterým předsedali. Proč je to u nás tak častý jev? Je to nedostatek vděčnosti vůči těm, kteří vytáhli mnoho lidí „nahoru“?
Nejsem si jistý, zda opravdu nevděk v českém státu vládne vždy a za všech okolností. Ale česká politika je často „otrávená voda“, a asi taková byla i v minulosti. Koneckonců, i generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského oběsili jeho soudruzi. Sice pod dohledem sovětského komandýra, ale oprátku mu na krk dali jeho čeští a slovenští soudci a kati. A není to tak dlouho, abychom si to nemohli pamatovat.
A protože předpokládám, že se blíží doba, kdy se zase bude zkoumat otázka viny, zda byla jen metafyzická, ale také i morální, politická a trestně právní, tak vím, že žijeme v době, kdy je pro politiky, a to i na nejvyšších trůnech stále ještě dnes rozsazených, vhodnější odejít a zmizet.
Fotogalerie: - Mafiánská kronika
Abychom se podívali do světa: V Izraeli roste protestní hnutí, které žádá Netanjahuovu vládu o to, aby ze záchrany rukojmí unesených Hamásem učinila naprostou prioritu. I za cenu zastavení války proti Hamásu. Je to pochopitelné, nebo jde o kapitulantství?
Je to, řekl bych, logické a očekávání hodné. Šok z hrůzy masivního teroristického útoku se vzdaluje, stala se z něho válka armády s městskou guerillou, a také v Izraeli se hledá, kdo je vinen tím, že se tomuto archetypálnímu pogromu, následující válce a stále ještě velkému nebezpečí nedalo zabránit. Navíc v evropských zemích, které „nezvládly“ (Wir haben es nicht geschafft!, jak by dnes mohla zvolat Angela Merkel) tu část migrace, která je inspirována k boji s „nevěřícími“ islámem, se vlády obávají všech možných a dlouhodobých důsledků této drol de guerre – „podivné války“.
Evropské země také dnes hledají možnost, jak se vyvinit ze své spoluúčasti na aktuálním konfliktu. Ten hrozí být nejméně regionálním, jak na polích válečných, tak v hlubokém zázemí. A ti, kteří na to nejvíce doplácejí, jsou nevinné oběti, které nezajímá, zda jsou Palestinci nebo Židé. A protože, jak víme z posledních zpráv, že jedna strana je schopná zavraždit i vlastní vojáky, protože si o nich myslí, že jsou léčkou druhé strany. Pak to vypadá, že pro někoho platí jiná pravidla vedení války, než ta, která neměla být jen dědictvím evropské zpupnosti. Předseda vlády Netanjahu je v obtížném postavení, které si zčásti zavinil sám svou politikou, se kterou nesouhlasilo mnoho obyvatel Státu Izrael ještě před válkou. A tak vydává prohlášení, kterými čelí nejen obavám svých spoluobčanů, ale i nátlaku velmocí a OSN. A zdá se, že jeho postavení předsedy vlády prochází jakousi metamorfózou, která jako by byla předvídána už před sto lety v Praze Franzem Kafkou.
Od českých příznivců Izraele zní zajímavá věta: Žádný palestinský národ neexistuje, jde jen o výplod komunistické propagandy. Lze se s takovým postojem ztotožnit?
Je sice pravda, že Stát Izrael uznaly v roce 1948 jako první vlády Československa a Sovětského svazu, jejichž předsedy byli komunisté. Ale protože se pohybujeme na území antické Judey, měli bychom být s takovými tvrzeními opatrnější. Úvahy o státním uspořádání v této oblasti byly předmětem imperiální a upadající britské politiky, a třeba jen od vydání Balfourovy deklarace (1917), a událostí konce druhé světové války, je britská politika „v Palestině“ také za mnohé odpovědná. A konečně, měli bychom být opatrnější v používání slov stát a národ. Nejsou to slova identická a v mnoha evropských jazycích si je překládáme podle svých nápadů a zájmů. Jenom OSN a USA čteme, když se nám to hodí, jednou nations, jindy jako states a často jako navzájem si podobná.
Byl to dramatický rok. K jeho bilanci se asi dostaneme příště. Čekáte nicméně, že na nás do konce roku ještě z veřejného prostoru něco „vybafne”, nebo už bude klid?
V české politice se na Vánoce nespoléhejme. Kdysi (2000) si Josef Zielenec a Vladimír Špidla vybrali Vánoce jako příležitost k oslabení moci dvou nejvyšších ústavních činitelů a k likvidaci tzv. opoziční smlouvy (správně Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí). Prostředkem jim byla „spacáková televizní revoluce“. Na něco podobného to dnes nevypadá. Je pravda, že vláda se chová neočekávaně, ale na účty za plyn a energie stále ještě čekají velcí i malí odběratelé. Ale podle mého názoru se o její osud dnes nehraje ani v Parlamentu, ani na náměstích, ale někde v neprůhledném zákulisí. A odtud v dnes neklidné Evropě může přijít cokoliv, kdykoliv, a nejen na Vánoce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
