„Elity postkomunismu“ už prohrávají i volby. Tím víc papouškují pitomosti „strany války“, říká Josef Skála. Až je těch šašků skoro líto...

06.06.2018 17:31

AUDIT ČESKÉ SPOLEČNOSTI Značnou část ročníků na startu života čekají existenční dramata, varuje komunista, který nedávno málem vystřídal předsedu Filipa. Většina seniorů před nimi podle něj uniká jen díky bydlení za zlomek tržní ceny, získanému za socialismu. Josef Skála ostře polemizuje i s jinými kánony mainstreamu.

„Elity postkomunismu“ už prohrávají i volby. Tím víc papouškují pitomosti „strany války“, říká Josef Skála. Až je těch šašků skoro líto...
Foto: Archiv PLTV
Popisek: Josef Skála v pořadu Horké téma

Anketa

Stydíte se za prezidenta Miloše Zemana?

11%
89%
hlasovalo: 18442 lidí

Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup posledního rozhovoru premiéra v demisi. Co je to za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl“ to Andrej Babiš? A je to dobře?

Andrej Babiš je unikátem jen na českém hřišti. Hvězdnou hodinu politiků jeho typu zažívá celá Evropa. Těží z fiaska „tradiční“ pravice i „levice“ na baterky. Ty už většině, co nic neukradla, nemají co nabídnout. Poznání, v čem degeneruje sám systém, urychlí až příští krize. Tentokrát bude bolet mnohem víc. Teď lidi štve farizejství papalášů, co planě žvaní a umějí jen rabovat veřejnou kasu. Babiš vybudoval impérium, produkující chleba a kuřata, koblihy i buřty. Ty potřebuje i každá samoživitelka a zchudlá vdova. Babiš potřebuje i jejich nákupy. „Elity“, co umějí jen švindl a manka – a „řeší“ je asociálními škrty – škodí i jeho byznysu. Oč víc jim zatne tipec, tím lépe i pro všechny samoživitelky a vdovy. V bavlnce „blahobytu“ si hoví jen pár procent. „Pořádek“, jímž Babiš klestí cestu svým ziskům, však imponuje nehledě na politická kréda. Tím snáz „luxuje“ voliče stranám, jež neumějí ani to. Trumfuje je i kritikou „postkomunistické“ loupeže. Svůj „poločas rozpadu“ má logicky i tahle naděje. Zatím však zažívá zlaté časy.

Dokáže se náš stát starat o sociálně slabé, důchodce, postižené a samoživitelky? Lze schvalovat záměr Andreje Babiše razantně zvýšit důchody? Terorizují Česko exekutoři? Mají mladé rodiny šanci na slušný život?

To, jak doba nakládá s důchodci, zkresluje hlavně jedna věc. Většina z nich bydlí v bytech či rodinných domcích, kam se nastěhovali ještě za socialismu. Ať už si je postavili sami už tehdy, nebo koupili později za zlomek dnešní tržní ceny, bydlení je stojí jen pár tisíc korun měsíčně. Pokud by si je museli pořizovat na dnešním trhu, strádá většina z nich pod mostem. Především díky tomu, že je bydlení stojí jen kolem čtvrtiny až pětiny dnešní cenové hladiny, jich většina netrpí nouzí nehledě na ubohou výši starobních penzí. Mnozí z nich dokonce látají díry v rozpočtech svých potomků. Ti jsou naopak „mamánky“ mnohdy i do čtyřicítky. Lukulský dar, který „sametu“ nadělil démonizovaný „totáč“, však impotenci prvního z nich donekonečna sanovat nebude. Jedině razantní zvýšení starobních důchodů – i všech legitimních sociálních dávek – předejde humanitárním kalamitám, hrozícím jinak už docela brzy.

Dřív se neváhali vzít – a mít dvě nebo tři děti – i vrátný a uklízečka. Dnes si to rozmyslí i mnohý „kravaťák“. Zvlášť má-li před sebou celé dekády hypotečních splátek. Jsou i ideálním politickým náhubkem. Past „pracující chudoby“ číhá hlavně na rodiče nezletilých dětí. Především jim hrozí i exekuční chapadla. Právě matek, a ne slečen je víc i pod „červeným lucernami“. Jak samoživitelek, tak žen z partnerských ložnic. Rodin stíhaných ranami osudu, které už bývaly muzeálním exponátem, jsou statisíce. V sousedství nadutého luxusu je to uráží. Edisonů a Baťů je v něm pomálu. Pochází hlavně z loupeže tisíciletí – a „tunelů“, jimiž plení i to třetí. Tím víc dráždí masu hnanou existenční soutěskou. „Exekuční teror“ je až jejím následkem. Pobuřuje obludným dvojím metrem. Dluhy za „velké ryby“ platíme všichni.

Podle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou navíc nedostatečně financované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?

Experti mají pravdu. Řada mých přátel už z vysokoškolských kateder znechuceně odešla. Propast mezi erudicí, opravňující aspirovat na diplom, a její převažující úrovni láme rekordy. Masa dnešních bakalářů i nemalá část magistrů toho zná méně než dřívější maturant. Inženýrů a přírodovědců je děsivý deficit. Většina diplomů je z „humanitních“ oborů, často krajně pofidérního obsahu. Tím děravější jsou přesto všeobecné vzdělání i kulturní výbava, získané na školách až po „sametu“. Mají-li maturitu dvě třetiny ročníků, jež do daného věku právě dospěly, lžeme si do vlastní kapsy. Školství, urvané od reálné poptávky – a podřízené honbě za státní příspěvek „na posluchače“ – generuje pravý opak „vzdělanostní společnosti“. Většině dětí, které se nenarodily do dědičné bavlnky, zadělává na existenční dramata.

Jak se vlastně máme? Podle makroekonomů už předstihujeme některé západní země, spíše ty jižní. Praha je jedním z nejbohatších regionů EU. Na druhou stranu, řada občanů nemá nashromážděné rezervy k přežití ani na jeden měsíc. Byla naše cesta od revoluce úspěšná? Jsou ti, kteří se mají špatně, hlupáci?

Jak se dnes vlastně máme? Jak kdo. Někteří z nás pohádkově. Jiní prekérně. Těch druhých je víc. Mnohem víc. Televize z nich „celebrity“ nedělají. Za své trable se většinou mlčky stydí. Tvrdit, že jsou snad hloupější než ti za vodou, dokáže jen buran. Drtivá většina zdrojů, které jsme měli před privatizačním převratem, vznikla až po válce. Byla to kolektivní investice – práce, úspor a odložené spotřeby. Nenechat si ji rozkrást před očima, jsme na tom nepoměrně lépe. Většina artiklů i služeb, které jdou naproti skutečným potřebám, by byla mnohem dostupnější. Rizika existenční pasti by zůstala muzeálním exponátem.

Viktor Kožený, Radovan Krejčíř, zesnulý František Mrázek, Tomáš Pitr, Zdeněk Bakala. Jména, která jsou považována za symboly velké ekonomické kriminality v ČR. Co každé z nich značí? Dává některé z nich důvody k pochybám o správnosti směřovaní naší země či o tom, že jsme právním státem?

Kterých miliardářů je víc? Snad těch, co se k mamonu dostali invencí, slučitelnou se zákonem a etikou? Tomu věří jen trouba nebo fanatik. Hospoda ví, proč říká, že „dneska se má jako prase leda svině“. Masarykův bonmot o idejích, s nimiž se režimy rodí a mizí, čeká velkolepá repríza. „Elity“, zrozené metodami galerky, to nemají na věčné časy. Ty chytřejší to tuší. O to víc pasou i po protektorech ze zahraničí. Proto ten katechismus „atlantických závazků“. „Spojenecké věrnosti“ až za hrob. Řiťolezectví i vůči politice, hazardující s přežitím civilizace. Opičí láska k mamonu ohrožuje i naši bezpečnost.

Už jsou to tři roky, co českou politiku ovládlo téma migrace. Někdy slýcháme, že to bylo zbytečné a zástupné téma, protože tu skoro žádní migranti nebyli. Jak to tedy nakonec rozsoudit? Jinak, syrští migranti už do Evropy neproudí, ale zato se zvyšuje tlak z Afriky. Bude tzv. Dublin IV krizovým momentem EU? Hrozí zničení Evropy, jak někdy slýcháme?

Dít se to, co hrozí i nám, v čínské provincii nebo ruské gubernii, slepota jurodivých „vítačů“ se ještě dá pochopit. Všechny ty „no go zóny“ – i erupce terorismu a exotických nemocí – však bují v zemích, k nimž „vítači“ planou poníženou úctou. Jsme součástí „Schengenu“, a tedy státem s otevřenou hranicí. Zemí krajně závislého kapitalismu. Ti, komu jeho politika říká pane, už vzkazují bez všech skrupulí, že nám „přebytečné“ migranty budou expedovat. Lví díl našeho ekonomického výnosu končí v zahraničí. My proto – tak jako Německo – „na migranty“ volných 500 miliard ročně nemáme. A to ani za dnešního, relativně přijatelného „ekonomického počasí“. Tím méně zdrojů zbude, až se ekonomicky zamračí. Vox populi vytušil právem, co nám hrozí. Politika tu není od toho, aby mu to rozmlouvala, ne-li ho urážela. To, že zisky shrabují jen vyvolení – a ztráty i náklady nesou všichni ostatní – je za kapitalismu „normální“. Teď se nám ovšem mají „rozepisovat“ nejen finanční manka, ale i exodus před válkami a terorem – krvavým i ekonomickým. Zabránit tomu je na špici národních priorit.

SERIÁL: AUDIT ČESKÉ SPOLEČNOSTI

Klimatické změny, přelidnění. Ostatně i to souvisí s migrací. Měl pravdu Václav Klaus, když tvrdil, že globální oteplování je nesmysl? Měli pravdu mnozí vědci, když varovali před zatopením pobřeží, šířením sucha a pouští, nebo naopak povodněmi apod.? Máme proti tomu vůbec něco dělat, když to možná jsou všechno přírodní cykly? Myslíme změna klimatu a sucho?

To, že nám příroda vrací nešetrné zacházení, bije do očí. Část ekologických aktivistů tu pravdu zbytečně kompromituje. Vzpourou proti despocii živelnosti bylo už osvícenství. Hegel ji dovedl až k vizi „udělatelnosti dějin“. Žijeme v „rizikové společnosti“, řečeno s Ulrichem Beckem, ikonou německé sociální teorie našeho století. Svět kolem nás mění kroky, podnikané na základě nových objevů, know-how a ziskových motivů. Čím hlubším zásahem jsou do daného stavu, tím dramatičtější mohou být i jejich vedlejší důsledky – sociální i ekologické povahy. Tím nebezpečnější „fachidiotismus“, hluchý k poznání jiných vědních oborů, a tím spíš partikulární zájem korporací, lhostejný k „externalitám“. Tedy ke společenským a environmentálním nákladům vlastního byznysu, „znárodňovaným“ a stále víc i „globalizovaným“ k tíži všech ostatních.

Tohle vše už nebylo cizí ani načteným hlavám, z nichž si vybíraly vezíry Bílý dům, Downing Street i ostatní mocenské špičky. Od časů Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové se však kyvadlo vrací opačným směrem. Mantra „volného trhu“, domněle chytřejšího než šedá kůra celé planety, má navrch právě v čím „rizikovější společnosti“. Přírodních pohrom rychle přibývá. Rozměry mnoha jsou drastické. Uvádí do chodu „stěhování národů“, větší než před válkami a terorem. Ten bumerang míří hlavně nad Evropu. Zkrotit despocii živelnosti už není jen cílem radikální levice. Teď je to požadavek civilizační sebezáchovy. Vyjdou mu naproti dnešní „elity“? Zní to jako víra v neposkvrněné početí. Tím žhavější téma je to pro opozici, jíž nejde jen o pozici v režimním závětří.

Zatím jsme vyčerpali z EU cca 700 miliard korun na dotacích. Zastánci členství v EU to považují za důkaz své pravdy, kritici členství poukazují na zbytečnost dotovaných projektů, které beztak musíme spolufinancovat. Zastánci EU též tvrdí, že je důležitý filozofický rozměr členství v EU a jeho význam pro demokracii u nás. Odpůrci EU argumentují, že EU nám vnucuje svou politickou agendu a naši svobodu omezuje. Jak na tyto dohady nahlížet?

Ódy na členství v EU tancují mezi vejci. Reálná bilance je giganticky záporná. To, že sumy od nás ven jsou čtyřikrát větší než z EU k nám, doložil i Thomas Piketty, autor kultovního „Kapitálu v 21. století“. Srovnával přitom jen dividendy mizející v cizině – a „eurodotace“ po odečtení našich desátků do Bruselu. A co „reexporty“ nebo „transfer pricing“? Tedy české dodávky hlavně do SRN, vynášející jen mikroskopickou marži, k nimž si tamní šíbři přirážejí desítky procent – a podobně nastavené ceny mezi českými „dcerami“ a cizími „matkami“ nadnárodních vertikál. Pominout nelze ani záporné saldo velké privatizace. My všichni splácíme „suverénní dluh“, kterým skončila. Tím větší terno přinesla hlavně „strategickým partnerům“. To vše nás oslabuje i vůči bruselské buzeraci. Tím víc si na nás troufá.

Sociolog Daniel Prokop publikoval nedávno studii, podle které dorostla do věku 50 let života generace, která sice uvítala listopad 1989, ale nyní volí Babiše a Zemana, protože je systémem zklamaná. Dává dnešní doba, třeba poslední rok, důvod zříkat se listopadových hodnot a přistupovat na politiku Zemana a Babiše?

Dlouho to vypadalo, že právě tohle je generace, co se už z kolektivního bezvědomí neprobere. Nač přišel Daniel Prokop, se rojí i z jiných zdrojů. Tím slibnější je to signál. Zaznamenávám ho i já sám. A dokonce nejen v regionech, na které „samet“ vycenil tesáky obzvlášť neurvale. Ročníky, které zastihl v „teenage“, byly „nepopsaným listem“. Na slovo mnohdy věřily i největším ptákovinám. Tím víc je umí zaskočit, když ty sladké sny narazí na „tvrdou realitu“. Zeman a Babiš utěší jen část z nich. K tomu, co chybí většině, míří jen radikálnější opozice. S ročníky, které jí doba přihrává nově, to zatím umí zoufale málo. Napravit to je nejvyšší čas.

Liberálně orientovaní pozorovatelé nechápou, proč Češi, kteří se mají tak dobře, podporují „populisty“ jako Zeman či Okamura a slyší na to, o čemž jsme už mluvili, že se o ně Andrej Babiš postará. Čím to je? Dezinformačními kampaněmi, nebo českou národní povahou?

„Dezinformační kampaní“ jsou tirády liberálních svatoušků. Žvaní o lidských právech. Straní však „právu“ silnějšího. Česká hospoda jich má plné zuby. Poohlíží se po těch, kdo nazvou věci pravým jménem. Jsou-li to hlavně Zeman a Okamura, česká levice si za to může sama.

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a místopředseda ÚV KSČM
  • mimo zastupitelskou funkci

Co náš vztah k právu? Zhruba třetina voličů volí Andreje Babiše navzdory jeho trestnímu stíhání. Je to známka toho, že Babiš zasáhl srdce českého voliče svou politikou, nebo zavládl právní nihilismus? Koneckonců nejednoznačně skončily kauzy Nagyová i Rath, několik soudců je obviněno ze závažných přečinů. Přestali Češi věřit v právo i morálku?

Pohoršovat se nad Babišem Matka Tereza, možná mu to i ublíží. Od těch, kdo prošustrovali tisíce miliard, to zní jako nejapný vtip. Cirkus „Antibabiš“ umí jen vlastní góly. Dobře mu tak.

Odumírání tradičních politických stran, na jedné straně ČSSD, na druhé straně liberální, proevropská pravice. Mohou si za to samy? Když například sledujete rétoriku Miroslava Kalouska o demokracii, obraně hodnot listopadu 1989, obraně Evropské unie, boji proti Rusku, boji za Tibet... Nedrží se Kalousek a ostatní témat, která jsou vyčichlá?

Kalouska zdobí talent, jakých je v české kotlině pomálu. Umění hutné zkratky. Šťavnatých šťouchanců do žeber. Dřív jimi sklízel aplaus. Teď tuhnou v topornou křeč. Lež jako věž nespasí ani Démosthenes. Kalouskův jízlivý futrál ji svléká donaha. Kéž mu to vydrží ještě dlouhé roky. Z dluhu, jejž nasekal vůči zájmům své země, tak třeba splatí aspoň úroky.

Václav Havel je terčem řady vtipů, posměšků a přezdívek. Zároveň se snižuje jeho význam jako našeho osvoboditele od komunismu s tím, že šlo o předem vyjednané předání moci. Přestali Češi chápat Havla? Chápali ho vůbec někdy? Neuškodil si sám Havel tím, že na sklonku života prezentoval vyhraněně liberální názory? Neškodí Havlovi jeho dnešní zastánci, kteří se ho snaží srdnatě hájit?

Jediná věc, kterou Havel tak trochu uměl, bylo absurdní drama. Právě v něm účinkoval i v politice – jako vrchní kandrdas i kulisák v jedné osobě. Protože „předání moci“ upekli ti, co ani neuměli česky. Havla si vybrali za maskota hlavně ze dvou důvodů. Jednak proto, že byl i „politickým vězněm“ – místo aby to jeho diletantské sentence prohrály politicky. Některým loutkářům náramně vyhovovala i protektorátní kapitola Havlova rodokmenu. A úplně všem bez výjimky – právě jeho totální diletantismus, díky němuž lidi neváhal vábit na ty nejkomičtější brožurkové idylky.

Zatímco směska „bývalých lidí“ a jejich potomků, veksláků i vrtichvostů pozdní „nomenklatury“ kradla jako straka, Havel to opřádal tirádami o vznešených „hodnotách“. Byl to slepenec mýtů obskurních natolik, že jim snad nemohl věřit i on sám, a neméně praštěných slibů. Nedodržel jediný z těch, k nimž se zavázal osobně. Prezidentem se nechal zvolit čtyřikrát – a ne že „jen do svobodných voleb“. „Restituoval“ ostošest – a ne že „nic takového nemá v plánu“. Vtáhl nás do NATO i spoluviny za neomluvitelné agrese – a ne že „hodlá všechny vojenské pakty zrušit“.

„Rozumět Havlovi“ je to poslední, oč u mládeže stojí ti, komu dopomohl k pohádkové kořisti. Ročníkům, které tu dobu znají až z druhé ruky, se z Havla dělá groteskní kýč. Číst jeho sebrané spisy, co se už nepovalují ani za pár kaček v knižních výprodejích, je nikdo raději ani neponouká. Kdo chce Havlovi „rozumět“ doopravdy, musí si umět zmapovat, co vše naše země už měla a uměla – a teď si o tom může nechat jen zdát. Fanklub, šířící onen groteskní kýč, však tomu skutečně nasazuje korunu.

Mládež bývá vždy jiná než střední a starší generace. V českých volbách hlasuje dramaticky jinak. Liberálněji, pravicověji, vyhraněně proti Miloši Zemanovi. Zazněly již hlasy, že bude-li mládež neustále přehlasovávaná, raději odejde ze země. Je to možné? A co myšlenka Jiřího Peheho, že u nás bude dobře, až odejde starší voličská generace a nastoupí ta mladší?

Jiří Pehe už za to schytal i parádní return. Že u nás bude dobře, teprve až politiku opustí lidé jako on. Česká politika si oddychne, až z ní vypadnou všechna černá svědomí „sametového“ švindlu. Teprve pak přestane být forbínou úskočného alibismu. Až pak jí nic nebude bránit v tom, aby se vrátila na půdu reálných zájmů. Před soudnou stolicí všeho, co se většině upírá upírá už na startu do života, do bude velký třesk.

Nedávno se přihodila událost, která může být zmenšeninou rozporu v české společnosti. Miloš Zeman v inauguračním projevu zaútočil na své protivníky i na některá média. Miroslava Němcová odešla ze sálu. Několik desítek příznivců za to Němcové předalo květiny, Zeman si drží sympatie poloviny národa. Co tento sled dějů ilustroval?

Vést ji ten amok k rozhodnutí, že se do sálu už nevrátí, demokracie uspořádá čepobití. Druhohorní pravice se vzteká v parlamentní menšině. Znovu projela i prezidentské volby. Kytky na její rakev na tom nic nezmění.

Miroslava Němcová navrhla, aby se Parlament začal zabývat odvoláním Miloše Zemana z funkce prezidenta. Je to správně? Není důležitost Miloše Zemana v tom, že ilustruje hlas poloviny voličstva?

Miloš Zeman naštve tu a tam i demokrata. Na našem nedávném sjezdu si to dopřál dosyta. Na mýty „pražské kavárny“ je to však parádní ledoborec. Mlčící většina, které v tom mluví z duše, je výrazně nadpoloviční.

Nebezpečné Rusko, téma české diskuse od roku 2013. Jak se do řetězce dějů stran Ruska promítla kauza pokusu o zabití agenta Skripala? Novičok prý byl syntetizován i v Česku, byť to prý znamenalo nepatrné množství. Vzorky podle německých médií získala i Spolková republika. Theresa Mayová je přesvědčena, že se o Skripalův život pokoušelo Rusko, český generál Andor Šándor to popírá. Zkrátka, nikdo nic neví. Odborníci na Rusko tvrdí, že Rusko samo rádo „rozsévá“ různé narativy, aby znejistilo evropskou veřejnost. Jakou stopu každopádně „novičok“ nechal na důvěryhodnosti i ruské i západní strany? A kdo vede „na body“ tu píárovou bitvu, která se vede od roku 2013?

V Rusku je kapitalismus jako řemen. To z jeho bizarní restaurace bují v podstatě i vše, co na Rusku právem zasluhuje kritiku. Právě to ovšem „pražské kavárně“ náramně imponuje. Tetelila se blahem, i když Jelcin nařídil tankové salvy na parlament: A ožebračil i milióny těch, kdo došli peklem války až do Berlína i Prahy. „Kavárna“ fandí týpkům jako Chodorkovskij i další „celebrity“ loupežnické galerky. Vadí jí zmrtvýchvstání Ruska jako velmoci. Jeho rostoucí odolnost vůči vnějšímu nátlaku i pokoutné „majdanizaci“. Sílící schopnost stavět mantinely „straně války“ a rychlorazičům globální renty, parazitní nadoraz.

Právě v jejich „nomenklatuře“ je však i většina  „elit“, katapultovaných převraty pod monstrancemi „postkomunismu“. Teď však už jedna za druhou prohrávají i volby. Tím víc „vkládají svůj osud“ do cizí protektorské pracky. Tím snáz je ta pracka úkoluje jako reprobedny randálu, který má labutí píseň „amerického století“ aspoň trochu prodloužit. Kdo chce tím testem „spojenecké vděčnosti“ projít, musí papouškovat i vyslovené pitomosti. Ti, kdo tu sborovou recitaci řídí, přitom ne a ne dodat jediný fakt, jenž by jí dodal aspoň zdání věrohodnosti.

Cirkus kolem „novičoku“ je čítankovým příkladem. Z barnumského žvástu nezůstal kámen na kameni. Horor o "ruském BUKu", co prý sestřelil malajsijské dopravní letadlo nad Ukrajinou, se neštítily podepsat ani holandské úřady. Aby ho vzápětí odmítl - právě malajsijský ministr dopravy. "Srdnatého opozičního novináře Babčenka" prý "zavraždili na Putnův příkaz". Pár hodin nato vylezl před kamery - rozesmátější než policajt, fingující "studenta Šmída ubitého StB". Grázlíkům vysychá fantazie. Zvlášť závisí-li na tak podél holotě, jaká teď vládne ukrajinským "tajným". Kdo zobe z ruky tak zapáchající alianci, je už jen za lháře a šaška. Tím víc stojí i padá s protektorskou prackou, která ho do té bryndy strká. Reprobednám tak nestoudných špinavostí není co závidět.   

Poslanecká sněmovna právě schválila další navýšení počtu českých vojáků v zahraničních misích. Mají být vysláni i do Pobaltí, tedy fakticky na ruské hranice. KSČM dosud deklarovala, že v takovém případě vznik Babišovy vlády nepodpoří, teď ale Vojtěch Filip říká, že "mise překážkou nebudou". Jak tomu rozumět a jaký je Vás názor?

Pro nás vždy bylo to, že se proti agresívní politice USA a NATO stavíme rozhodněji než všichni ostatní, největší devizou. Právě ta nám získávala statisíce příznivců i voličů, majících v lecčem i docela odlišný názor. V trojích volbách po sobě - a dvojnásob v těch krajských a do Poslanecké sněmovny - nám voliči ukázali žlutou kartu. V řadě klíčových témat, která vždy dávala sílu nám, bodovaly úplně jiné subjekty. Tím méně smíme přijít o renomé strany, která je lídrem boje proti válkám a militarismu. Pokud nás Vojtěch Filip něčím příjemně překvapí, budu jen rád. Samotná argumentace o vládě, jiné než je ta dnešní v demisi, však žádný příznivý ohlas nevyvolává. Provokuje naopak lavinu reakcí, které si za rámeček nikdo nedá. Levicovou veřejnost zajímá jen sama podstata věci. Tedy zda podpoříme i vládu, ochotnou posluhovat cizím agresívním cílům ještě víc. A navíc právě v době, kdy s námi Amerika zahájila i obchodní válku  Zná-li Andrej Babiš způsob, jak se z usnesení Poslanecké sněmovny vykroutit, musel by s ním na světlo denní dřív, než se bude hlasovat o důvěře jeho vládě. Má-li snad opravdu řešení, přijatelné pro naše členy a voliče, proč potom poslanci ANO hlasovali jinak?

Stojíme na křižovatce, hrozící politickým harakiri. To riziko si nikdo necucá z palce. Komunistické strany v Itálii i Francii téměř vygumovalo z politické mapy. Dřív jim dávala hlas až třetina všech voličů. Na nás, komunisty, vina za agresívní politiku padnout nesmí. Natož za provokace, hrotící napětí s jadernou velmocí, bez níž tu většina z nás ani není. Kdo by se tuhle pravdu pokusil přechytračit, bude to jeho politická smrt. Nám všem však ublíží i mlžení chytré horákyně. Už v letošních volbách. "Jen komunální" jsou pouze zdánlivě. Zabránit tomu je prioritou všech priorit.      

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jako pád Lehman Brothers v roce 2008. A džihádisté, uprchlíci... Markéta Šichtařová varuje před tím, co se k nám může přelít z Turecka. Je to vážné

17:23 Jako pád Lehman Brothers v roce 2008. A džihádisté, uprchlíci... Markéta Šichtařová varuje před tím, co se k nám může přelít z Turecka. Je to vážné

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Americko-turecká obchodní válka se může Evropě jedině vymstít. Pokud se…