Kolem moderátorky Emmy Smetany se na sociálních sítích spustil velký humbuk ve spojitosti s tragédií katedrály Notre-Dame, před kterou se Smetana vyfotila se smutným výrazem – lidé sdílí satirické koláže, kde je „smutná“ Smetana součástí historických katastrof, jako je vzplanutí Hindenburgu, či ikonická fotografie vietnamských dětí, utíkajících před napalmem. Zacházejí již Češi v tomto ohledu příliš daleko? Jde o formu kyberšikany?
Paní Smetana udělala to, že vykročila ze své profesní role. Obávám se, že to „smutné selfí“ by bylo terčem kritiky i v případě, kdyby ho na Instagram dal kdokoli, ale nejspíše by kritizovalo jen několik blízkých známých. Veřejná osoba ale musí počítat s tím, že vše dělá veřejně, a že případná kritika v konkrétní věci sebou může nést tenze minulých činů. Samozřejmě jednou věcí jsou sice ironické, ale přeci jen nevinné memy, druhou, pokud je jí vyhrožováno, pokud je urážena její rodina (jak naznačil p. Veselovský v oficiální reakci na facebooku DVTV). Novináři stejně jako politici musí akceptovat vyšší míru přípustné kritiky než ostatní právě proto, že jsou to veřejné osobnosti, neměla by však spadnout do osobních útoků a překročit je samotné.
V souvislosti s případem Emmy Smetany někteří lidé zmiňují skutečnost, že terčem posměchu, různých koláží a jiných vtípků na její účet byli dříve i jiní, namátko hokejista Dominik Hašek kvůli své kampani na energetické nápoje, novinář Milan Rokytka, který se opil ve volebním štábu Miloše Zemana, či prezident Zeman samotný. V těchto případech jsem ale žádné větší pohoršení nezaznamenal. Jsou ty případy v něčem jiné?
Těžko říct, oni i ostatní si nejspíše stěžovali, ale jejich mediální hlas není tak silný. Paní Smetana pracuje pro médium, které sledují prakticky všichni ostatní novináři, a v jejich diskursu je to médium které zastává konformní (to jest „ty správné“) názory. Kdyby se stejné věci dopustil kupříkladu mluvčí prezidenta, dost možná by se ti, kteří dnes obviňují ostatní ze šikany, k šikaně sami přidali.
Není to prostě jen tak, že veřejně známá osoba jde „s kůží na trh“ a měla by s něčím takovým počítat, brát to jako součást povolání?
Veřejná osoba musí počítat s tím, že je vystavena kritice. Od časů Národního obrození u nás existuje převažující názor, že novináři jsou více, než lidé i než politici. Jsou to nositelé pravdy a arbitři ostatních protože kdysi sehráli klíčovou úlohu při obnovení naši kultury. Samozřejmě dnešní realita je jiná, když už někdo kritice vystaven je, stále počítá s tím, že je neomylným apoštolem osvícení, zatímco pro publikum vyzbrojené sociálními sítěmi je spíše snadný terč. Měl by se chovat tak, aby podobným věcem pokud možno nezavdával příčinu. A pokud ji zavdá, měl by reagovat omluvou. Stejně jako politik.
Fotogalerie: - Klima teď, škola později
Požár Notre-Dame vzbudil na sociálních sítích živou debatu. Vy jste k celé věci napsal, že pokud mainstreamová média do své agendy vůbec nevpustí myšlenku, že by za požárem mohli stát třeba imigranti, zatímco na sociálních sítích se podobné domněnky budou šířit velkou intenzitou, mohou lidé dojít k závěru, že „pravda je to, co neříkají“. Argumentujete tím, že v historii k podobným případům docházelo. Můžete prosím myšlenku trochu rozvést?
Říká se tomu princip informačního vakua. Pokud se nějakou možnost snažíte dejme tomu z vysílání zcela eliminovat, pak tam prostě chybí. Publikum ale není hloupé a ten nedostatek vnímá. Klade si otázku, proč chybí a reaguje spekulacemi. Jestliže spekuluje dost publika podobně a stimulací je prostě ta absence informace, pak se může začít chovat stejně, jako kdyby to, co ve vysílání není, byla pravda. Podmínkou, aby to fungovalo, je, že publikum musí umět vzájemně komunikovat i bez médií, a to právě už dnes umí.
Česká televize po požáru Notre-Dame opakovala informaci francouzské prokuratury, která velmi rychle vyloučila úmyslné založení požáru. Je toto tím nebezpečím, o kterém mluvíte?
Položme si otázku, zda řekněme průměrně inteligentní a vzdělaný člověk věří tomu, že u takto rozsáhlého požáru bez nějaké zcela jasně viditelné příčiny (řekněme, kdyby do katedrály udeřil blesk) je možné vyloučit před začátkem vyšetřování cizí zavinění, když běžná doba zkoumání je několik měsíců. Myslím, že neuvěří. Další otázka, kterou si bude klást, je, „proč to tedy tak vehementně vylučují“? A přirozená odpověď je, „protože je to pravda“. Když se kdysi Americká armáda pokusila zamaskovat své pokusy s novým typem radaru tím, že je svedla na mimozemšťany, pak zjistila, že to bylo dost nešťastné maskování, a začala zelené mužíčky vehementně popírat, zrodila se armáda konspirátorů, kteří je dodnes hledají. Ne proto, že by snad existovaly nějaké důkazy, ale to vehementní popírání bylo důkazem samo o sobě. Tady je to stejné jen s tím rozdílem, že doopravdy vůbec nevíme, co požár způsobilo.
Jsou dnes tradiční média v ohrožení? Podle březnového průzkumu CVVM většina Čechů médiím nedůvěřuje. Internetu věří 42 procent dotázaných, televizi 44 procent, tisku jen 41 procent, jediným médiem s nadpoloviční důvěrou je rádio s 52 procenty. Jak si to vysvětlit, upadá kvalita médií, nebo jsou Češi třeba na základě historických zkušeností k médiím přirozeně nedůvěřiví?
Lidé jsou kritičtí. Neřekl bych, že v ohrožení jsou profesionální média, všechny pokusy je nahradit něčím jiným (blogosférou, hyperlokální žurnalistikou…) selhaly. Obávám se ale, že ztratila, nebo velmi brzy ztratí svůj tradiční punc nositelů pravdy a osvícení. Jednoduše proto, že je mnohem snazší je ověřovat, a konec konců také kritizovat. Za dobrý příklad této ztráty můžeme považovat to, že se někteří novináři stahují z Facebooku a z nových médií používají mnohem menší Twitter. Důvod je prostý, většinový čtenář nebo divák tam na ně nedosáhne.
Má na nedůvěře v média podíl i jejich vlastnická struktura? Nejvýznamnější tiskoviny u nás vlastní několik miliardářů, vděčným tématem je případ MF Dnes a Lidových novin, které patří do Babišova svěřenského fondu. A jsou tato média přímým účastníkem politického boje?
Otázka je, co média (ze zákona) v rámci zpravodajství říkat mají, a co říkají. Pokud je vlastník transparentní, a pak je jedno, zda mu budeme říkat Babiš nebo třeba Soukup, pak publikum předpokládá, že médium více nebo méně viditelně „kope za jeho zájmy“. Pokud je vlastník neurčitý, anebo médium je veřejné, pak očekává jistou objektivitu. Když se jí nedočká, respektive ji necítí, pak ztrácí důvěru v celek.
Fotogalerie: - Za oběti vaječného průmyslu
Jak lze vnímat Jaromíra Soukupa a TV Barrandov? Zdá se, že Soukup svou televizi postavil na vymezení se proti tradičním médiím. Rovněž člověk neví, zda Soukup vyřčené myslí vážně, nebo jen chce levnou reklamu, tím myslím jeho oznámenou kandidaturu na prezidenta…
Soukup je krásná ukázka toho, že poptávka plodí nabídku, v marketingu se tomu říká inverzní produkt. Tak jako Andreje Babiše vynesla do křesla premiéra a funkce nejmocnějšího politika v zemi především komunikační neohrabanost a neschopnost tradičních politiků, tak Soukupova média v současné podobě vytvořila to, že především veřejnoprávní ČT v podstatě reprezentuje jeden myšlenkový směr. Můžeme mu říkat progresivismus, zelený neoliberalismus, to je jedno. Nenajdeme jej v objektivně měřitelných kritériích obsahu, ale nachází se v jeho podtextu, ve vyznění zpravodajství. Jaromír Soukup vytváří své pořady prakticky na přesném opaku tohoto názoru, a na vytrvalé kritice jeho nositelů. Po řemeslné stránce je to velice špatné, i když se časem zlepšuje, kandidaturu na prezidenta nevím, jak brát vážně a tipoval bych, že on sám ji nebere. Na druhou stranu možné je vše, a Ronald Reagan byl také původně poněkud neomalený herec druhořadých westernů...
Jak se dívat na skutečnost, že Sněmovna stále ještě neschválila výroční zprávy České televize za rok 2016 a 2017? Jde o jistou formu politického tlaku?
Na tuto otázku nedovedu odpovědět…
Liberální sněmovní strany ČT varují, že probíhá proces pomalého ničení veřejnoprávních médií. Je pravdou, že ze strany ANO, SPD, či KSČM se k práci ČT a ČRo ozývá mnoho výhrad. Debatu nyní vyvolává každé nové jméno v RRTV, neboť noví nominanti jsou často k fungování obou institucí rovněž kritičtí. Hrozí podle vás skutečně změna rámce, ve kterém fungují česká veřejnoprávní média?
Podobná varování zaznívají po celou dobu existence veřejnoprávních médií. Osobně si myslím, že by pro ně bylo negativní spíše to, kdyby jak „velká“, tak „malé“ Rady žádné kritické osobnosti neobsahovaly.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
