Pane doktore, o rozruch se postaral pražský lídr Motoristů Boris Šťastný, ze kterého Xaver Veselý vydoloval odpověď, že Motoristé by klidně šli se SPOLU, aby nevládli komunisté. „Vstoupil“ pan doktor Šťastný do pomyslného kravince? 

Na první pohled se mi to tak tragikomické nezdá. Motoristé se od svého vzniku potácejí v nejistotách a málokdo ví, o co jim vlastně jde. Svoji dosavadní popularitu, včetně voleb do Evropského parlamentu, mají odvozenou od toho, že jsou jiní než všechny dlouho vysedávající politické strany v parlamentu. Také ale proto, že mají rádi rychlá auta a možná i motocykly, rozmáchle odmítají Zelený úděl a kritizují byrokratizaci Evropské unie. 

Jistě při jejich vzniku hrálo velkou roli také to, že jejich nejviditelnější reprezentant byl jiná tvář, než ti ostatní, unavení ve všech ostatních někdy až komických seskupeních. Nejen to, že jsou přijatelně eurokritičtí. Filip Turek byl pro určitou část populace sportovně-podnikatelský typ až do chvíle kdy musel opustit svůj monotematický přednes. Jeho obdivovatelé a příznivci nevystupovali od svého vzniku jako majitelé Velorexů. Brzy ale na sebe prozradili, že se mohou ukázat jako váhající a nespolehliví. To, že mají rádi rychlá a elegantní auta, že nefandí elektromobilitě a že jako strana vyzývající ostatní k soutěži v rámci diskuse, mohou být částečně úspěšní. To ale neodstranilo pochybnosti, že jako strana parlamentní, tedy nikoliv strana proti  někomu válčící, nemusí být stranou stojící v parlamentu vedle stran jiných. 

Předpokládaná blízkost politickému myšlení a správě státu v podání Václava Klause se dnes nejeví jednoznačná, a tak všichni její obdivovatelé a potenciální voliči očekávají, co ještě její kortešové v posledních týdnech před volbami předvedou. Výrok pana dr. Šťastného o možné spolupráci Motoristů se SPOLU se nám dnes sice nejeví jako dostatečně promyšlený a odůvodněný, ale ve skutečnosti je za současného stavu společnosti, postrádající přívlastek občanská, z jejich hlediska jediný možný.

I když představa, jak se Motoristé sobě dohadují s Piráty a volají oblíbené pirátské Pusťte nás na ně! je až příliš optimistická a těžko uvěřitelná. Ačkoliv víme, že někdy je možné vyhrožovat těm druhým, že do jejich kůží budou vázány jejich stranické legitimace, nebo po topolánkovsku vzpomínat na „noc dlouhých nožů“. Kdo nevěří, ať si trochu zavzpomíná.

 

Z Národního muzea zmizela vlajka Ukrajiny a objevil se tam plakát s pračlověkem, který zve na výstavu dvou etiopských koster. No řekněte, nežijeme skutečně v zemi Jaroslava Haška? 

Nechce se mi věřit, že důvodem odstranění ukrajinské vlajky byl diplomatická žádost etiopského velvyslance v Praze, i když je to na první pohled možné. Méně důvěryhodní jsou ti, kteří tuto informaci publikovali. 

Za normálních okolností by se tato událost mohla přehlédnout jako letní prázdninová kachna, ale s ohledem na primitivní úroveň dosud publikovaných nápadů, které mají přilákat voliče do volebních místností, je to věc k zamyšlení. Navíc o prázdninách byl v televizních střetnutích za stranu TOP 09 viditelný a jako předseda poslaneckého klubu této strany vystupující pan poslanec Jan Jakob. Ten neodolal a předváděl se jako energický, až trochu zdivočelý mluvčí strany, jejímž byl v minulosti místopředsedou. 

Jistě  nebyla souvislost mezi poutačem na etiopské fosilie Lucy a Selam a panem poslancem Jakobem Národním muzeem na Václavském náměstí v Praze zamýšlena, ale politika je někdy krutá a brutální. Pokud pražské autority a Národní muzeum přišly s nápadem, jak s vaničkou nevylít i dítě, pak se jim tento trik nepodařil. A pan Jakob je jejich obětí.

A ptáte-li se na Jaroslava Haška, dovolil bych si tvrdit, že jeho humor nebyl tak neúprosný jako lidové hrubiánství, kterému je pan Jakob vystaven. 

Mimochodem, ona výstava etiopských koster je dle premiéra Fialy vysvědčením o špičkovosti naší vědy. Já vám nevím, zda to byl šťastný výrok… 

To bude jistě zase jeden z omylů pana premiéra. Jistě bychom mohli vzpomenout českého lékaře a antropologa Aleše Hrdličku, který dosáhl světového uznání a svým objevem čelisti opočlověka v Trinilu na Jávě si získal vážnost v celém světě. Ale bylo to také díky tomu, že studoval a vědecky působil ve Spojených státech, kde také v roce 1943 zemřel. 

Zřejmě byl pan premiér ovlivněn jako Brňák a Moravan existencí Muzea Anthropos v brněnský Pisárkách, anebo mohl mít na mysli dlouholeté archeologická a egyptologická bádání vedená vědeckými pracovníky Univerzity Karlovy, ale nemusíme snad hned mluvit o „špičkovosti“ české vědy, když víme, že naše vztahy s Etiopií sice mají dlouholetou tradici, ale že těmto dobrým vztahů vděčíme také za dlouholetou spolupráci na úrovni zbrojního průmyslu.

To, že v nejistých předmnichovských časech vzpomínal Klement Gottwald, tehdy poslanec československého parlamentu, slovy, že „bosí Habešané bránili svoji svobodu“ a vyzýval Čechoslováky k podobné odvaze, se asi dnes nehodí vzpomínat, aby to neurazilo nějakého strategického komunikanta.

 

Film Velký vlastenecký výlet jsme už komentovali. Objevuje se další svědectví jednoho z protagonistů, že celé to bylo jinak a v zásadě jde o podvod. Mě zajímá něco jiného: Čím to, že zde po letech máme otevřeně propagandistické filmy? 

Myslím, že je na to jednoduchá odpověď – není cukr, nejsou mravenci. A tak se paběrkuje, kde se jen dá. A protože je armádní a politický krmelec přístupný, stojí před ním ve frontě nejeden manekýn a nejedna manekýnka a třesou se, aby jim bylo dost nasypáno. A aby nebylo nápadné, že jde jenom o propagandu a agitaci, tváří se současní agitpropčíci, že jde o umění. Lidé u filmu a okolo filmu, jak jim říkal Karel Čapek, vždy věděli a stále vědí, kdy se vydávat za vzory všech cností. 

Abychom se nezlobili na ty, které máme dnes okolo sebe, připomeňme si, že tak je tomu na celém světě a jen někdy se stane, že politická moc něco přehlédne a vznikají nezapomenutelná díla hodná pamatování.

Pane doktore, dovolte osobní otázku. Podle čeho se rozhodujete u voleb vy? A máte už vybráno?

Myslím si, a vždy jsem si myslel, a tím by se měli lišit politologové od politiků, že ti, co vidí za kulisy té věčné politické commedia dell’arte, to mají veřejně přiznat a nechat na občanech nebo politicích, aby si poradili sami. 

Samozřejmě, dovolím si napsat také komentář o věcech veřejných, ale nikoli návod jak a koho volit. Nechť se z mých slov někdo poučí, ale nenutím nikoho, aby právě můj názor akceptoval nebo odmítal. Akt volby, a proto je také většinou volbou tajnou, je významným  činem politické participace a volič by neměl být nikým veden nebo omezován. Proto chodí za plentu, dává volební lístky do zalepených obálek, obálky s vybranými kandidáty do uzavřené urny. To je ten jeho významný čin, kdy se má cítit svobodným občanem. Proto se někteří voliči svátečně oblékají, protože vědí, že tím demonstrují vážnost tohoto činu, který může být na dlouho dobu jejich jediným občanským rozhodnutím.

Jakmile jsem předem informován prezidentem nebo soudcem, že můj hlas nebude považován z jakýchkoliv důvodů za platný nebo neplatný, přebírá někdo jiný odpovědnost za toto mé rozhodnutí. Tentokrát třeba v České republice předseda Ústavního soudu, který nepochopil, že před volební urnou je i on roven každému prvnímu i poslednímu občanovi, kterému toto právo mu nesmí být jím odpíráno.

Takže volit půjdu, a každému to doporučuji, ale své rozhodnutí považuji za projev své vůle, a nikoliv nějaké evropské zvůle. A to proto, že jsem a chci, aby o mém životě nerozhodoval neviditelný šaman a jemu zaslíbení nedotknutelní.

 

Psali jsme:

Nový třídní boj, kroky k totalitě. Zbořila děsí rozvracení Příčov

Škopek pomejí z Kavčích hor... Zbořil ke schůzce Trump- Putin dodává, čeho si umělci nevšimli

„Velkopansky zapomněl.“ Zbořil to Lobkowiczovi spočítal

Zbořil ke Klempířovi: Zapomíná se jen u těch, kdo si to odpracovali