Vládní koalice připravovala komplexní novelu zákonů o České televizi a Českém rozhlasu, ale nakonec upřednostnila cestu několika menších novel, z nichž ta první má měnit způsob volby mediálních rad. Je dobře, že se legislativa bude měnit postupně a ne najednou?
Bylo by dobře, kdyby vládní koalice své záměry nejdříve zveřejnila, získala si pro ně podporu minimálně u odborné veřejnosti – nejlépe formou odborné konference, kde by si vyslechla polemiku – a zapracovala námitky dříve, než ve Sněmovně při čtení ve výboru. Silou protlačovaná Sněmovnou není nejlepší způsob, jak zjistit, že prosazovaný nápad je blbost…
Dle mého skromného názoru člověka, který se zabývá mediální legislativou už více než dvacet let, je způsob volby mediálních rad to úplně poslední, co je třeba měnit.
Čím by se tedy mělo začít?
V první řadě vynucením dodržování zákona tam, kde to lidé nejvíce kritizují.
Dodržováním nestrannosti a objektivity zpravodajství, a to i v tak obtížných situacích, jaké nastávají nyní v souvislosti s válkou. Putin není pro zpravodajství netvor, ale prezident. Rusko není plné „Rusáků“, ale občanů. A Volodymyr není svatý, ale ve válce lže stejně, jako všichni. Jednozdrojová informace je jednozdrojová, i když ji vypráví mluvčí napadené Ukrajiny. A válka znemožňuje podávání objektivních zpráv, pokud nestojíme na bojišti sami, ale vezeme se na něčím tanku. To je třeba opakovat.
Souhlasíte s trvalým umístěním vojsk jiných členských států NATO na území ČR?Anketa
Zpravodajství je a musí být bezpříznakové. Nesmí být zřetelné, na jaké straně redaktor/hlasatel stojí. I kdyby stál na okraji masového hrobu. Nepřijatelná jsou přídavná jména a příslovce hodnoticí cokoliv a kohokoliv včetně slůvek „demokratický“ nebo „totalitní“. Na klasifikaci je třeba zapomenout. Zejména na nálepky o hybridních hrozbách, Putinových trollech, či dezinformacích tam, kde nejde o informaci, ale o odlišnou interpretaci skutečnosti – názor. Notebene nezapomeňme, že obě strany konfliktu lžou a pravda vychází najevo se zpožděním. Říkat dnes kategoricky, co je a co není pravda, může jen ten, kdo stojí na bojišti. Což není ani jeden novinář.
Otázky je třeba klást otevřené, nikoliv konfrontační. Redaktor zprostředkovává názor hosta, nikoho nezajímá názor jeho nebo jedné paní, která něco povídala. Embeded journalism zakládá podezření z dvojí loajality. Povídat by mohli novináři Kubal nebo Rožánek, objímající se se svými kamarády z řad vojáků. Jeden na prsou samopal, druhý nášivku PRESS. A pak jim věřte.
Čemu tedy věřit?
Existuje pět otázek připisovaných starověkému učiteli rétoriky v Římě Hermagorovi z Temnosu, které má zpravodajství jako shromažďování informací odpovědět: Kdo? Co? Kdy? Kde? a Proč? Každá otázka by měla mít věcnou odpověď – fakta, která je nutné uvést, aby byla zpráva považována za úplnou. Důležité je, že na žádnou z těchto otázek nelze odpovědět prostým „ano“ nebo „ne“. Až posléze převzal tyto vzorové otázky Aristoteles v Nikomachovské etice a Politice. Vše ostatní mimo odpovědi na těchto pět otázek je komentář. Názor. Mínění. Domněnka.
Naznačil jste, že informační zdroje z Ukrajiny mohou manipulovat stejně jako ruské. Jak se ale dobrat objektivního zpravodajství z války?
Dodržováním nestranné vyváženosti. Ruské zdroje jsou stejně dezinformační, jako ukrajinské. Morální hysterie není na místě. Opoziční zdroje jsou stejně tendenční, jako ty vládní, nelze jednu část politického spektra uštěkávat anebo nenávidět tak, jak to dělá například mladý Železný. Televize musí sloužit komunistům i antikomunistům. Protože jedni i druzí si ji platí. Neviděl jsem v ČT jediný pořad, který by interpretoval minulost jinak, než aktivisté ze spolku Post Bellum a další odpůrci socialistického režimu. Snad jen, když vysílali Nemocnici na kraji města. Když slyším o tvůrčí nesvobodě v době Husákova socialismu, nechápu, kde jsem to prožil mládí a kde jsem studoval. A ve vztahu k EU musí televize i rozhlas respektovat jak názory „pro“, tak názory „proti“ v míře, kterou aktuálně určují průzkumy veřejného mínění. To vše je třeba vynutit pracovněprávními sankcemi, když po dvaceti letech po televizní rebelii jsou někteří redaktoři přesvědčeni, že rozhlas či televize je „jejich“. Není. Jsou „naše“.
Byl jsem jedním z těch, kteří pro obě média připravovali etické kodexy. A prosadil jsem do nich po zkušenostech z televizní rebelie zcela záměrně sankce podle zákoníku práce. Vyhazov pro ty, kteří poruší zákon či Kodex. Sněmovna tuto verzi kodexu schválila a ta dodnes platí. Stačí podle kodexu postupovat a postup náležitě zdůvodnit, aby případný soud v pracovně-právním sporu netápal.
Fotogalerie: - Útočiště v Michalovcích
Vraťme se k záměru vlády novelizovat zákony o České televizi a Českém rozhlasu. Jak by ony novely měly těmto médiím zajistit opravdovou nezávislost?
Penězi. Dlouhodobou finanční stabilitou i s předvídáním inflace. Protože od roku 2008, kdy byla poslední novelizace zákona o televizním a rozhlasovém poplatku, se průměrná mzda, od které je třeba odvozovat ceny – výdaje na spotřební koš a koupěschopnost průměrné domácnosti, zvedla o 65 procent. V roce 2008 dosáhla průměrná hrubá měsíční nominální mzda výše 23 542 Kč, v roce 2022 38 911 Kč. Minimální výše televizního poplatku pro rok 2022 by měla teoreticky být 223 Kč, výše rozhlasového poplatku 82 Kč. To za situace, kdyby se zákon omezil pouze na valorizaci, a ne nové úkoly médií v době digitální a na změnu konstrukce poplatku.
V roce 2022 je ale neudržitelné odvozovat poplatek od koncese na televizní přijímač či domácnost. Zaprvé proto, že nevíme, co přijímač je a co ne. Je mobilní telefon televizním přijímačem? Jak který (má-li přijímací modul DVB-T). A je přijímačem televizního obsahu ve vší šíři, jak ho zákon o ČT definuje? Každý. Protože zákon za „veřejnou službu v televizním vysílání“ považuje dle § 2 nejen „tvorbu a šíření televizních programů“, ale i „dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb“. A dle § 3 „poskytováním audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání“ a „televizní programy, pořady a jejich části šířené prostřednictvím multiplexu veřejné služby může Česká televize digitálně šířit rovněž prostřednictvím jiných sítí a služeb elektronických komunikací“. Takže i služby on demand prostřednictvím internetu nebo sítí 4G případně 5G jsou splněním požadavku vysílání veřejné služby. To samé se týká rozhlasového přijímače. Takže dnes má přijímač televizní i rozhlasový v podstatě každý, kdo má mobil.
Čili přijímač může být cokoli, ne pouze televizor s digitálním tunerem.
Plaťme za možnost příjmu obsahu veřejné mediální služby, ne za „přijímač“. A pak je jedno, jakým kanálem se k nám ten obsah dostane. Broadcastingem, multicastingem, unicastingem. Free to air, kabelem, satelitem, 5G broadcastingem, on demand přes HbbTV, IPTV, streamingovou službu typu Netflix. Co je domácnost? Sporák? Postel? Prý elektroměrné odběrné místo… Může mít člověk dvě domácnosti? Pokud odvětíte, že je to totéž, jako mít dvě milenky… Korán povoluje čtyři manželky, pokud má každá samostatnou domácnost.
Takže po této krátké analýze neujasněného subjektu, který poplatky má nebo nemá platit, bych konstatoval ve shodě se zákonodárcem, že je to kvazidaň z hlavy, která obsah má možnost přijímat. Deklarovaná absence přijímače není důvod neplatit. Po dosažení nezávislého příjmu musíte podat daňové přiznání. Přiznáme-li nevydělávajícím či málo vydělávajícím osvobození od televizního a rozhlasového poplatku, doporučuji chtít peníze od těch, kteří je mají nebo by je mít měli. A to jsou osoby samostatně výdělečně činné a firmy. Chápal bych to jako Corporate Social Responsibility – společenskou odpovědnost korporací. Odvodíme-li poplatek od tržeb (příjmů před započtením odčitatelných položek a výdajů), získáme model, v němž nejvíce budou platit ti, kterým prochází rukama nejvíce peněz. Obchodníci s ropou, plynem, elektřinou či pšenicí. Minimálním příjmem pro placení poplatků může být nezávisle získaný příjem jednoho či dvou milionů. Malíř pokojů tak jako tak nebude platit nic, stejně jako zaměstnanec, protože vydělává málo. Doložení zaplacení poplatků bude přílohou daňového přiznání. Úplně nemravné je vyžadovat poplatek od důchodců.
Druhý, podobný model navrhli Piráti: odvodit platbu za veřejnou službu od konzumu – DPH. Zde by plátcem byl za všechny plátce stát dle utržené DPH v předchozím čtvrtletí.
Obě řešení mají minimální transakční náklady a chtějí peníze po těch, kteří je mají a nenutí babičku, aby prokazovala, že je chudá. Víte, mě uráží, že ze mě stát dělá blbce, a za odeslaný televizní a rozhlasový poplatek prostřednictvím státně monopolní České pošty zkasíruje ČT o čtvrt miliardy a ČRo o 150 milionů. To je sprosté, protože je to dle čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie nedovolená státní podpora. Pokud je to poštovné, má ho platit odesílatel. Pokud je poplatek dedikovaná kvazifiskální platba určená zákonem, čili z titulu veřejné moci, má být zdarma. Pokud by stát chtěl Českou poštu jako veřejnou službu podporovat otevřeně, měl by specifikovat proč a za co dle „pěti kumulativních podmínek Altmark“ a zákonem pak určit občanům solidární platbu k podpoře České pošty. Takhle je to nefér, protože pošta tím skrytě zdaňuje kvazidaňový příjem jiného subjektu. Jinou podporu. To se mimochodem týká i odpočtu DPH. Zde stát postupuje zcela v rozporu se směrnicí 2006/112/ES o DPH při osvobození některých činností od platby daně ve veřejném zájmu dle čl. 132 odst. 1 písm. n). Evropská unie chtěla tímto paragrafem médiím veřejné služby za neziskovou službu veřejnosti pomoci, a nemyslela je navíc zkasírovat o půl miliardy.
Technologická budoucnost
Měly by novelizované zákony o ČT a ČRo myslet na jejich technologický rozvoj?
Ano, měly by se zabývat technologickou potřebou obou médií veřejné služby. Protože všichni mediální podnikatelé mohou dělat vše, co neodporuje „velkému vysílacímu“ zákonu 231/2001 Sb. (negativní vymezení), ale veřejné korporace mohou dělat pouze to, co mají svým vlastním zákonem 483/1991 Sb. a 484/1991 Sb. přikázáno (pozitivní taxativní vymezení). To je ústavní princip.
Rezoluce a Doporučení Výboru ministrů a Parlamentního shromáždění Rady Evropy týkající se efektivního využívání veřejné mediální služby k rozšíření sféry svobody projevu, jak uvádí Deklarace Rady Evropy o svobodě projevu a informací, tvoří pro stát mezinárodně právně závazný rámec. Definují, že poslání veřejné služby je právě o to důležitější v informační společnosti, a proto by mělo být zajištěno co nejširším způsobem – v celém rozpětí technologických možností. Vede k tomu Doporučení č. R (96) 10 o zajištění nezávislosti veřejnoprávního vysílání a Doporučení Rec (2003) 9 k opatřením na podporu přínosu digitálního vysílání pro demokracii a společnost, jakož i Deklarace o záruce nezávislosti veřejnoprávního vysílání v členských státech (září 2006) a Doporučení CM/Rec (2007) 3 Výboru ministrů členským státům o úloze médií veřejné služby v informační společnosti, podle kterých má stát zaručit základní roli médií veřejné služby v novém digitálním prostředí, jasně stanovit jejich úlohu a umožnit jim používat nové technické prostředky pro lepší plnění této úlohy a přizpůsobení se rychlým změnám současné mediální a technologické krajiny i změnám vzorců sledování a poslechu a očekávání publika.
Tedy nejen terestrickým a satelitním vysíláním, ale i prostřednictvím nových komunikačních služeb v sítích elektronických komunikací, prostřednictvím všech na trhu dostupných přijímacích zařízení celé šíři programové nabídky. Tedy i v síti mobilních telefonů v síti 5G, kde bude čilý mediální provoz.
Oběma institucím je třeba v programingu rozvázat ruce, aby nemusely v nových médiích zrcadlit staré „analogové“ obsahy. Posluchač rádia DAB je jiný a má v autě jiné požadavky, než posluchač rozhlasové stanice v televizním multiplexu DVB-T a jiné požadavky bude mít i posluchač počítače nebo mobilního telefonu v MHD či v kavárně. Každý má jiný věk, jiný hudební vkus, každý očekává jinou službu. A stále je to veřejná služba… Dovedu si představit Radiožurnál 2 s rockovou muzikou, Radiožurnál 3 s etno, jazzem, šansony a flamencem, Radiožurnál 4 s kotlíkovým folkem a Krylovými písničkami. Dovedu si představit selektivně filtrované Wave pro feministky v kanceláři, ale i Wave pro gaybary. Chybí mi Brno s cimbálem a Plzeň s dechovkou. To vše lze. Stačí povolit. Dnes už nelze „informovat, vzdělávat a bavit celou společnost“ pouze jednou stanicí, jak předpokládal baron John Reith u zrodu BBC. Už jen proto, že dnes neexistuje pouze jedna společnost – lišíme se a lišit se chceme. A lišit se můžeme, protože nabídka médií je nepřeberná.
Fotogalerie: - Tanky před Čiernou
Do jaké míry by měl zákon řešit „úkolování“ médií veřejné služby z hlediska jejich obsahu? A má to vůbec dělat?
Ano, má. Musí. Protože zatímco soukromé osoby mohou dělat vše, co jim zákon nezakazuje, veřejnoprávní instituce mohou (a musejí) dělat pouze to, co jim zákon výslovně nařizuje.
Například bych uvítal rozšíření úkolů veřejné služby o vzdělávací obsah navazující na školní vzdělávání. Dva roky covidové karantény a invaze válečných uprchlíků ukázaly, že role veřejné služby ve vzdělávání musí být klíčová. Česká televize i Český rozhlas musejí dostat úkolem, že musejí vytvářet multimediální vzdělávací obsah základní školy, svobodně šiřitelný, ve vícejazyčné mutaci – v češtině a jazyce potřebných národnostních menšin, prostý autorských práv, přístupný prostřednictvím nezpoplatněného prostředí v síti elektronické komunikace. Nejde jen o to, zabavit děti tak, jak to prozatím dělá ČT D, ale o komplexní pohled na distanční multimediální výuku všech klíčových předmětů včetně metodických návodů pro učitele a zkouškového prostředí. Když říkám multimediální, nemyslím tím učitele čtoucího před obrazovkou učebnici. Myslím opravdu multimédia. Interaktivitu. Individuální výuku. Samostudijní materiály. Testovací hlavolamy… Simulaci reálného prostředí – například ve fyzice nebo chemii. Zkušební otázky. A vedle toho návody pro učitele.
Rozšířil bych úkoly veřejné služby i o daleko intenzivnější pokrytí kultury. Opět s odkazem na „dobu covidovou“ je třeba řešit naprosto jiný multimediální model „distančního“ fungování řady kulturních aktivit. Za socialismu přispívala televize k vzdělanosti širokých mas „papundeklovými“ televizními inscenacemi, přinášejícími dramatizaci řady skvostů světové literatury, divadla, operetní tvorby. Moliérova Šibalství Scapinova z roku 1961 s Peškem, Filipovským, Marvanem. Opory společnosti Hernika Ibsena, Králův kalich z roku 1974 s Haničincem a Kolářovou. Královská hra Stefana Zweiga s Hrušínským, Munzarem, Haničincem, Růžkem. Španělé v Praze v brilantním podání Jiřího Adamíry a Hany Maciuchové – dialog mezi stárnoucím španělským velvyslancem a ovdovělou Marií z Pernštejna rozenou Manriquez de Lara. Prozatím jednou za 35 let reprízováno ČT Art při výročí nedožitých 90. narozenin Jiřího Adamíry. To není socialistický realismus k poblití, to je edukace národa literární klasikou a ukázka vynikajícího herectví.
Za situace, kdy divadla musí zůstat z epidemických důvodů bez diváků, jsou nové, současné televizní a rozhlasové inscenace vizitkou a záchranou prostředí české kultury a jejich konzumentů, ale i herců a režisérů, kostymérů a dalších profesí. Ve většině případů si televize vystačila s velmi realisticky vytvořenými kulisami několika interiérů a šminkami Dermacol. Divadelní prkna nevrzala. Vystačí si i dnes. Předloh k dramatizaci jsou plné knihovny. Kde se poučit při tvorbě – řešení pohledů kamer, osvětlení, režie, je plný archiv ČT.
Na to vše jsou potřeba peníze. Víc než dnes. Věnujme je. Je to skleník pro záchranu české kultury a obecné vzdělanosti. Česká televize a Český rozhlas by měly být největšími zaměstnavateli českého kulturního průmyslu a největšími producenty vzdělávacího obsahu.
Jak volit Rady?
Vládní návrh novely zákonů o ČT a ČRo má vycházet z podkladů Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, Českého národního výboru Mezinárodního tiskového institutu a Rekonstrukce státu. Tyto organizace ale navrhovaly rozdělit volbu členů rad ČT a ČRo mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát rovným dílem, přičemž počet radních se měl snížit na 12 u Rady ČT a 6 u Rady ČRo. Ministerstvo kultury navrhuje zachovat 15 členů u Rady ČT a 9 členů u Rady ČRo, přičemž třetinu by volil Senát a dvě třetiny Sněmovna. Trochu to připomíná někdejší „trojnožku“, u které se uvažovalo také o prezidentovi…
Stejně tak se Nadační fond nezávislé žurnalistiky vměšuje do novely zákona 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, kde navrhuje neodvolatelnost Rady. Je to dobrý trend?
Víte, podklad lobbistických milionářských spolků, které se nalepily v posledním volebním období zejména na Piráty, není ten nejlepší způsob, jak psát zákon. Zvláště, když za těmi spolky čouhá jak sláma z bot stále stejná postavička kdysi v politice neúspěšné poslankyně Hany Marvanové.
A teď věcně k nápadům na dvojnožky, trojnožky či stonožky, neodvolatelnost jakýchkoliv orgánů: Žijeme v zastupitelské parlamentní demokracii, ve které jsou kompetence obou komor značně rozdílné, stejně jako způsob jejich volby, a tím i síla mandátu. Hlavní roli má Poslanecká sněmovna. Ta navrhuje naprostou většinu zákonů a má na starosti buď kádrové návrhy, nebo přímo volbu personálního obsazení řady postů zástupců státu v různých orgánech. Například v dozorčích radách státních podniků, v sektorových kontrolních orgánech, jako je ČTÚ nebo RRTV, nebo agentur a fondů, dozírajících na rozdělování peněz odvozených ze státního rozpočtu, kam management navrhuje vláda. Tak Sněmovna navrhuje složení Státního fondu kinematografie, Státního fondu životního prostředí ČR a dalších. Česká televize a Český rozhlas jsou veřejnoprávní korporace, vzniklé sui generis na základě zákona jménem všech občanů, a jejich dozorčí orgán tudíž nepodléhá vládě, ale tomu nejširšímu politickému zastoupení občanů – Poslanecké sněmovně.
Volbu „trojnožkou“ s prezidentem zavrhuji (i kdyby jím byl někdo jiný než médii nenáviděný Miloš Zeman) z důvodu toho, že při české ústavní dělbě pravomocí nemá prezident žádné exekutivní ani zákonodárné pravomoci, i když má obrovský mandát. Vůči médiím je občan – první mezi rovnými. A to je správná interpretace publikánské tradice. Ať občan prezident navrhne Sněmovně svého kandidáta…
Pominu-li ubohý mandát většiny senátorů, které při chabé účasti volilo pouze několik tisíc lidí, tak si nedovedu představit, jak by se v takto rozvržené „dvojradě“ získávala pro nějaký postup či názor většina. Musela by být většina dvojitá? Nebo by stačila prostá většina z přítomných? Nebo prostá většina všech hlasů? Co kdyby – a připusťme to, zákony se musejí dělat s ohledem na extrémní situace – že Senát by byl opět skoro jednobarevný, jak tomu bylo od roku 2008, kdy ČSSD získala 23 z 27 křesel a pak vyhrála volby ještě třikrát po sobě v letech 2010, kdy už měla většinu celkem 41 křesel, v letech 2012, 2014… Při dvoukolové většinové volbě osobností se to může stát snadno, při poměrné jednokolové volbě stran velmi těžko…
Novela by měla také zajistit větší „rotaci“ radních, protože třetina rady by se obměňovala vždy po dvou letech, stejně jako je to u voleb do Senátu. V čem by podle vás byla taková častější obměna části radních dobrá nebo naopak špatná?
Pane redaktore, a víte, že ono to tak je už více než dvacet let? Vy jste si nepřečetl zákon… V paragrafu 4 v odstavci 4 stojí, že „členové Rady jsou voleni z kandidátů navržených podle odstavce 2, a to na funkční období 6 let, přičemž každé 2 roky je volena jedna třetina členů; mohou být zvoleni opětovně, ne však více než na dvě funkční období jdoucí po sobě.“ Víte, minimálně rok trvá, než se radní jako laik sžije s tím, jaké má kompetence a naučí se hájit zájem občanů dle litery zákona. Než se rozkouká a zjistí, „kde je východ a kde záchod“. Zbývajících pět let je použitelný. Po dvanácti letech je unavený. U radních považuji při poctivém a kvalitním výkonu funkce kratší rotaci za špatnou. Nejlépe se mi vždy spolupracovalo s radními, kteří byli v Radě druhé šestileté období. Věděli, co lze změnit, za jak dlouho a výměnu pánaboha od zítřka neplánovali.
Změnit se má i způsob nominace kandidátů do rad ČT a ČRo. Nově by je mohly navrhovat organizace, které existují nejméně 10 let a působí nejméně ve dvou krajích, což prý má vyloučit možnost zneužití malých organizací ve prospěch politických stran, které si skrze ně nominují vlastní lidi… Nechají si ale sněmovní strany vzít možnost nominovat do rad veřejnoprávních médií vlastní lidi?
Víte, já bych rád žil v parlamentní demokracii, ne v zemi, kde vládne „nepolitická politika“ „angažovaných nestraníků“, politických „ne“ziskovek, sametových revolucionářů a dalších pohrobků havlovského „občanského fóra“. V zastupitelské parlamentní demokracii formulují témata k tomu určené subjekty – politické strany. A je to tak správně. Nevymýšlejme kolo.
Nechápu, proč organizace, které existují nejméně 10 let a působí nejméně ve dvou krajích. Proč ne organizace, které fungují 10 let v jednom jediném kraji? Nebo proč ne organizace fungující pět let ve třech krajích? Nebo proč ne pouze organizace, fungující dvacet let? Vtírá se mi na mysl jedno velké podezření… Tady někdo myslel na konkrétní subjekty a konkrétní lidi za nimi… To je „politická účelovka“, jak by řekl Andrej Babiš.
Líbilo by se mi, kdyby nominujícími byly organizace nepřetržitě fungující minimálně pět let a nezastupující jednu nebo víc provázaných profesí, podílejících se na audiovizuální výrobě, ovšem svými rozpočty po celou dobu své existence nezávislé na veřejných rozpočtech. Tím by odpadl ARAS, FITES, Svaz spisovatelů, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Syndikát těch jedině pravých novinářů, Svaz knihovníků, Karlova univerzita… Vypadla by i katolická církev, neboť právní subjektivitu má každá diecéze a farnost samostatně, stejně jako židovské obce, zednářské lóže i rotariáni. Zbyli by pouze Greenpeace, skauti, Český svaz chovatelů, Svaz zahrádkářů, Český kynologický svaz, Českomoravská myslivecká jednota, některé církevní řády, Jehovisté a Adventisté sedmého dne, kteří se odmítli podílet na restitucích církevního majetku a nikdy nevzali od státu ani korunu. Takhle si to představujete?
Dosud to fungovalo tak, že kandidáty na radní nominovaly jakékoli organizace, ale fakticky šlo o politické nominanty jednotlivých sněmovních stran.
Vždy to budou nominanti stran, pokud to budou osoby, stranami volené. A je to tak správně.
Výsledné obsazení rad kopírovalo rozložení sil ve Sněmovně, ale navenek se všichni tvářili, že radní jsou nezávislí a nominovaní nezávislými organizacemi. Tento systém fungoval mnoho let vlád ODS, ČSSD a převzalo ho i hnutí ANO.
Tento systém fungoval od prohrané televizní rebelie na přelomu let 2000 a 2001, kdy vznikla potřeba stabilizovat mediální prostředí. Výsledkem kompromisu, na který přistoupili jak poslanečtí zástupci těch, kteří rebelii prohráli, tak „nezávislé“ dub-dekojské televizní odbory, byla nominace „nezávislými organizacemi“ – já tomu tehdy říkal posměšně Národní fronta.
Výsledné obsazení rad přece má kopírovat rozložení sil ve Sněmovně, má-li být naplněna litera zákona o názorové vyváženosti. Jak jinak chcete zajistit názorovou vyváženost, aktuální ve společnosti? Ta dynamická rovnováha dostala stabilizační systém zplošťující křivky možných sněmovních výsledků – ustanovení o šestiletém mandátu (o polovinu víc, než je mandát poslanců), třech třetinách a obměně jedné třetiny každé dva roky. To bylo převzato z konstrukce senátních voleb, kde se také mění každé dva roky pouze třetina senátorů.
Ovšem ke konci vlády ANO začaly volby radních skřípat. Co se stalo, že tento zavedený systém začal selhávat?
Opoziční dvojvládí ODS-ČSSD v podobě poslanců Plevy a Kučery dbalo, aby se dohoda o vyváženosti plnila. Zákony se nedělají na jedno volební období. Oba pánové ctili systém brzd a protivah, víceméně zastávali střízlivě neutrální, profesně korektní stanoviska. Byl jsem to já, kdo tak trochu aktivisticky upřednostňoval veřejnou službu, marginalizoval v ní vliv reklamy a nutil konzervativní mediální prostředí v Česku k digitálnímu pokroku. Bránili se všichni, nejdůrazněji ale Michel Fleischmann a tehdejší generální ředitel Novy Petr Dvořák. V ČT vůči digitalizaci a programovým změnám s ní spojeným prozřel generální ředitel Jiří Janeček až na nátlak předsedy své Rady Jana Mrzeny, se kterým jsem uzavřel tajný pakt. V Českém rozhlase jsem přesvědčoval generálního ředitele Václava Kasíka osobně. Nejdřív jako spolupracovník Rady a Redakce nových médií, a když už to nešlo jinak, jako člen Rady.
Fotogalerie: - Ukrajinští Romové na Hlaváku
Jakým způsobem?
Podařilo se mi koordinovat digitálně legislativní proces tak, aby všichni zasvěcení pochopili, že se jedná o neodvratnou technologickou změnu a příležitost do budoucna. Odměnou České televizi bylo vyhrazení samostatného multiplexu veřejné služby v DVB-T pro ČT tak, že odešla z tržní závislosti na soukromých firmách, u rozhlasu to bylo zapojení rozhlasového vysílání do tohoto multiplexu ze zákona tak, že rozhlas digitalizovat musel okamžitě. O deset let dříve, než to doopravdy bylo technologicky nutné. Rozhlas dostal od roku 2000 příležitost „být u toho“. Jako jedno z prvních rádií v Evropě formátoval internet nejen jako marketingový kanál, ale jako plnohodnotné médium, navíc od samého začátku plánované nejen jako audiovizuální, ale dokonce jako multimediální, skladebné, řízené tokem programovacích dat. Dnes díky tomu má nejrozsáhlejší digitální archiv a díky multimediálním projektům, jako bylo spuštění experimentální DMB vysílání a Odhalení, se stal lídrem digitalizace i v EBU.
Proč zrovna Český rozhlas?
Technologická změna zde byla jednodušší. Skříně s archivními pásky nahradily servery, stříhací pulty a nůžky nahradil editovací software a normální PC. Vzpomínám si, jak se během 24 hodin měnilo staré studio ve sklepě budovy na Vinohradské v televizní studio nově vzniklé vzdělávací rozhlasové televize Leonardo. A já jako radní stál na štaflích a šteloval osvětlení se slovy, že jedině já můžu do elektriky šahat, protože mě ředitel nemůže za porušování předpisů vyhodit. Vzpomínám na vyděšený obličej zkušeného rozhlasového redaktora Tamchyny ve chvíli, kdy zjistil po příchodu do práce, že je prvním televizním redaktorem rozhlasu a musí si jít koupit čistou košili a kravatu… Stejně udivený byl první fotograf a kameraman rozhlasu Chalil Baalbaki.
U České televize ale digitalizace probíhala jinak, po jednotlivých krocích…
Televize rozšiřovala programovou nabídku v první řadě od zpravodajské televize ČT 24 a díky špičkové práci manažera pro digitalizaci Pavla Hanuše běžela kontinuálně digitalizace celého výrobního řetězce. Namísto pásek servery. Jiné kamery, LED osvětlení, naprosto jiná práce maskérů i výroby kulis. Nejdříve ve formátu SD 4 : 3, ale vzápětí na to ve formátu HDTV 16 : 9. Což bylo násobně datově náročnější, ale i dražší. Je to devět let, co ČT spustila HDTV vysílání ČT 1, ČT 2 a ČT Sport. Dnes už se vysílá vše v nativním HDTV 16 : 9, i když se třeba už vyrábí ve 4K nebo 8K.
Z té doby má jedno nesplněné přání. Chtěl jsem, aby nově stavěné televizní studio v Brně bylo vybaveno nejmodernějším americkým digitálním výrobním řetězcem RED, který jako jediný dokázal už tehdy přinést kameru s obrovským rozlišením 28K. Tento způsob snímání měnil zcela zásadním způsobem uvažování režisérů, kameramanů i střihačů. Všichni technici se toho báli. Škoda.
Vraťme se ale k situaci ve Sněmovně, kde se začala drolit původní dohoda na proporčním rozdělení sil v kontrolních radách veřejnoprávní televize a rozhlasu.
Málokdy se ve Sněmovně stalo, aby ČSSD podrazila ODS nebo naopak. S příchodem trpaslíků (TOP 09), drzých veverek (VV) a zejména s příchodem ANO a Pirátů přišli do Sněmovny noví poslanci, kteří se nechtěli ničemu učit. Byli chytří jak rádio, všechno věděli a o ničem se nepotřebovali radit. S nikým. Přitom nevěděli nic. Čest výjimkám a několika profesionálům mezi nimi, kteří věděli. Volební výbor byl od toho, aby si to poslanci odseděli a dostali zaplaceno. Přestaly odborné konference, vzdělávající nováčky a ujasňující pozice jednotlivých hráčů na mediálním trhu. Přestaly informativní sněmovní semináře a hlavně, poslanci ve výboru odmítali plnit ta ustanovení zákonů, která jim ukládají povinnost kontrolovat činnost mediálních rad. Nikoho nic nezajímalo. A tak rady nikým nekontrolované, personálně obsazené poslušnými kamarády kamarádů či stranickými sluhy a ne osobnostmi, zvlčely. Tak se třeba do Rady Českého rozhlasu dostala aktivistka ODS Dana Jaklová, která to dotáhla v letech 2010–2012 dokonce na předsedkyni Rady, tisková mluvčí Středočeského kraje Mária Ptáčková nebo televizní pan Vařečka Ivan Vodochodský, navíc čtyři roky v rozporu se zákonem jako zastupitel Královéhradeckého kraje s tlačenkou KDU-ČSL.
To nebyla chyba zákona, ale poslanců, kteří zákonná ustanovení ignorovali. Realitu nelze změnit, když to nechtějí lidé za ni zodpovědní.
Sám jste byl nějakou dobu radním Českého rozhlasu. Můžete prozradit, jakým způsobem jste byl nominován a jakou jste měl politickou podporu, abyste mohl být nakonec zvolen radním?
Od roku 1995, s nástupem všeobecné dostupnosti internetu, jsem působil v Komisi pro informatiku a telekomunikace ČSSD. Podílel jsem se na prvních ideových konceptech Státní informační politiky, přípravě zákona 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, koncepčních materiálech vzniku Úřadu pro státní informační systém, a zabýval jsem se aktivně ochranou občana před „velkým bratrem“ a přípravou digitalizace médií. V roce 2000 jsem o digitalizaci přednášel Radě Českého rozhlasu a následně byl požádán, abych se podílel na realizaci strategie přežití rádia veřejné služby v digitální době. Generální ředitel Kasík jako dlouholetý rozhlasový profesionál v té době novým médiím moc nevěřil. Netušil, že mu budoucnost klepe na dveře od kanceláře. Ve chvíli naprosté beznaděje jsem si uvědomil, že radit někomu, kdo nechce, nelze. A tak jsem se rozhodl stát se jeho nadřízeným.
Jakže?
Chtělo to vsadit vše na jednu kartu, vyvázat se ze stranických závazků a dál jít samostatně. Přerušil jsem po obsáhlém zdůvodnění členství v komisi a přerušil jsem pro jistotu i členství ve straně, ale požádal jsem prostřednictvím komise o podporu. Požádal jsem zároveň několik na sobě nezávislých organizací, aby mne, pokud se mnou nemají problém, nominovaly. Syndikát novinářů, romskou nadaci Dženo, Sdružení nájemníků a sdružení právníků Juridicum Remedium. Čtyři pro případ, kdyby někdo nominaci měl z nějakého důvodu potřebu stáhnout. A požádal jsem čtyři politické subjekty ve Sněmovně o podporu. Mimo ČSSD to byly vládní KDU-ČSL, Unie svobody a opoziční KSČM. Nechtěl jsem, aby na mě měl někdo monopol a pokusil se mne vydírat. A nechtěl jsem, aby mne volili poslanci ODS, protože zastávali naprosto negativní stanovisko k digitalizaci a rozvoji médií veřejné služby. Všem jsem slíbil naprosto rovnou, věcnou, odbornou komunikaci a u všech jsem to dodržel, aniž se mě kdy někdo pokoušel ovlivnit nějakým nátlakem.
Kasík se mnou půl roku bojoval, nakonec celé téma pochopil o rok později a stali jsme se přátelé. Bránil jsem ho pak jako jediný do posledního okamžiku, než byl exponenty ODS v Radě v polovině roku 2009 odvolán a nahrazen ohebným Richardem Medkem.
V záměrech s digitalizací médií jsem měl bezvýhradnou podporu předsedy vlády Stanislava Grosse. Od něj jsem měl zároveň mandát k přípravě digitální legislativy a slib, že nebude jakkoliv ovlivňovat dosaženou podobu, naopak. Budu mít posléze podporu vlády, i když ministrem informatiky byl velmi rezervovaný liberál Vladimír Mlynář, který dnes pracuje pro PPF, majitele TV Nova. Musím velmi ocenit roli náměstka ministra kultury Talíře z KDU-ČSL, že silně podporoval média veřejné služby. Nechtěl jsem mít střet zájmů, a pokud bych se stal poradcem premiéra nebo vládním úředníkem, zahrnuli by mě hromadami papírů jako kolegu Duspivu, když se stal vládním zmocněncem pro televizní digitalizaci. Jako novinář jsem chtěl mít navíc naprosto volnou ruku k nikým nekorigovaným politickým komentářům.
Odrazila se podpora napříč politickým spektrem i v samotné volbě?
Mým výslovným přáním bylo, aby mne Sněmovna volila v rozporu se zvyklostmi veřejně. Potřeboval jsem, aby se podpora poslanců po čase projevila hlasováním o předlohách či pozměňovacích návrzích, které budu já a moji kolegové připravovat. Místopředsedkyně sněmovny Jitka Kupčová zajistila, že plénum neschválilo návrh volební komise na tajnou volbu. 25. února 2004 jsem byl v hlasování 215 zvolen. A věděl jsem naprosto přesně, kdo mne nevolil. U některých jsem znal i důvod. Získal jsem 125 hlasů. S pohodlnou rezervou ústavní většinu za situace, kdy předseda vlády měl pouze 101 hlasů.
V roce 2005 byla přijata zásadní novela zákona o ČT a zákona o ČRo č. 127/2005 Sb. o zřízení multiplexu veřejné služby kmitočtovým přídělem České televizi a oprávnění ČT k provozování zemského digitálního televizního vysílání DVB-T a k tvorbě a vysílání dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb, zároveň s povinností vkládat do multiplexu DVB programy, další multimediálního obsahu a doplňkové služby ČRo v plném rozsahu plnění jeho veřejné služby. Tím odstartoval proces DVB digitalizace.
V roce 2006 byla jako poslední těsně před volbami přijata „vydírací“ digitální novela zákona 231/2001 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, č. 235/2006 Sb., kterou se mimo jiné „měkce“ uvolnily ruce televizi Prima a zajistilo se komerčním provozovatelům licencování kmitočtů a služeb pro sítě elektronických komunikací DVB.
Tím byl proces DVB-T legislativně pokryt, média veřejné služby získala pevnou půdu pod nohami, prostor pro rozvoj a komerční média byla do zásadních investic dotlačena. Česká republika prošla procesem digitalizace televizního vysílání skoro nejlépe z celé Evropy, při zachování nadstandardního podílu free to air terestrického vysílání a must carry stále úspěšnější veřejné služby. To není málo.
Jednou z novinek nyní chystané novely má být i nemožnost odvolání rad jako celku. Nyní tak může učinit Sněmovna, když dvakrát za sebou neschválí výroční zprávu o hospodaření ČT nebo ČRo. Nově by bylo možné odvolávat jen jednotlivé radní. Je dobře, že nepůjde odvolat celou radu?
Je to špatně. Důvodem může být například náhle vynořivší se rozpor mezi požadavky zákona a názorem Rady. Ten rozpor se vyjevil na sklonku minulého volebního období, kdy předseda Rady ČT Pavel Matocha oznámil, že jím vedená Rada nehodlá vyřizovat stížnosti lidí na porušení zákona a Kodexu ve vysílání, neboť to prý Radě nepřísluší. To je legitimní důvod odvolání celé Rady. Pokud by nebyl předseda jako jednotlivec okamžitě na příštím jednání veřejně přehlasován a z postu předsedy odvolán. Ale jak to provést, kdyby Rada se rozhodla pro tajné hlasování? Dalším může být například škoda značného rozsahu při zanedbání povinností k majetku televize, kdy nikdo z členů nepodal vzápětí trestní oznámení a návrh na předběžné opatření soudu. Důvodů by se určitě našlo více, a všechny souvisejí s obsahem zpráv, kterými se Rada Sněmovně, a tím i nám občanům, zodpovídá ze své činnosti.
Návrh na odvolání jednotlivých radních ČRo a ČT by mohly podávat i organizace, které daného radního nominovaly. Poslanci ale jejich návrh nemusejí vyslyšet. Má takové řešení smysl?
Vydírat členy Rady? Pro organizace, které daného radního nominovaly, určitě. Představte si, že jsem zvolen za svaz scenáristů, kameramanů a režisérů a zasadím se o nevyplácení reprízného ve výši, na kterou autoři byli doteď zvyklí s odůvodněním, že takové chápání autorských práv odporuje dobrým mravům.
Významnou změnou má být možnost soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí rad. To dosud nebylo možné. Nenaruší to zásadním způsobem fungování rad?
Nezlobte se, ale advokáti jako Hana Marvanová hledají berličku soudu všude. V této zemi ale nevládne předseda Nejvyššího soudu, nýbrž vláda ve sboru a pravidla určuje plénum Parlamentu, které je nejvyšší vůlí občanů. Rada ČT či ČRo je expertním a zároveň soudním orgánem sui generis, pokud konstatuje porušení zákona či Kodexu jako podzákonné normy. Pokud někdo zákon porušil, je za to zodpovědný a v souladu se zákonem může být propuštěn. Soud může jeho odvolání proti rozhodnutí zaměstnavatele projednat, ale k rozhodnutí většiny Rady není oprávněn se vyjadřovat, protože mu schází aktivní legitimace. Takto RRTV postupovat nemůže. Bylo by velmi špatné, měly-li by se vyjadřovat soudy bez znalostí a mediálně teoretické kvalifikace k rozhodnutí RRTV, protože zákonodárce nedomyslel, když do zákona napsal, že RRTV se řídí správním právem. Ona je správním orgánem státu, ale zároveň by měla být nezávislým expertním sborem – regulátorem obsahu vysílání. Má se řídit přesně vyjmenovanými ustanoveními správního práva (například o lhůtách) pouze při přidělování licencí a jejich odebírání, ne při přijímání obsahových rozhodnutí a sankčních opatření za obsahové paragrafy. O tom má rozhodovat kolektivně většinovým rozhodnutím bez možnosti odvolání. Anebo… RRTV zrušme a ustanovme soud jako orgán dozoru a odvolání. Protože dnes se stejně všichni proti pokutám RRTV odvolávají.
Fotogalerie: - Radev a Zeman
Přijetím novely zákonů o ČT a ČRo, kterým se bude měnit způsob volby radních, se zkrátí funkční období současných rad. Opoziční strany to kritizují, protože by se tak mělo stát před chystanou volbou nového generálního ředitele ČT. Měly by současné rady, resp. jejich členové, podle vás dokončit svoje funkční období?
Nepředbíhejte koně. Návrh zákona není ani na stole k serióznímu jednání.
Jak se mohou všechny ty navrhované změny volby a pravomocí radních ČT a ČRo projevit na fungování těchto veřejnoprávních médií?
Pokud by Klímův návrh Sněmovnou prošel tak, jak byl zamýšlen a napsán, tak špatně. Rady se stanou služkami nominujících organizací a nominující budou vydíratelní exekutivou, neboť většina těch „správných“ organizací je závislá na veřejných penězích a neodváží se postavit se tomu, kdo o přídělu peněz rozhoduje. Poslušní budou odměněni. Chceme to?
Jan Potůček je dlouholetým odborným mediálním publicistou, šéfredaktor serveru Televizniweb.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Štěpán Kotrba
