Jak dlouho jste vlastně v České republice nebo konkrétně v Praze? Přišel jste sem kvůli práci?
Ne, došlo k tomu vlastně omylem. Na jednu stranu byla chyba, že jsem sem z Chorvatska přišel, ale na druhou stranu jsem se přestěhoval kvůli manželce, která je Češka. Seznámili jsme se v Chorvatsku a po čase mi řekla, abych se přestěhoval za ní. Tak jsem šel. Myslel jsem si, že když je tu lepší a silnější ekonomika, že Praha je větší než Záhřeb, tak to bude všechno stejné jako v Chorvatsku, ale víc peněz. Nakonec je to tak, že nic není jako v Chorvatsku, ale víc peněz tu je (směje se). Už jsem tady sedm let.
Spousty lidí odcházejí z Chorvatska, ze Srbska a Balkánu a každý si myslí, že jinde je to všechno lepší, což tak úplně není. Všude to funguje jinak. Nicméně pokud bych se chtěl někam odstěhovat jen kvůli práci a penězům, šel bych do Německa.
Takže z Chorvatska rovnou do Prahy?
Ne ne, nejdřív jsme bydleli na jižní Moravě, protože manželka je Moravanka. Chtěl jsem ale do Prahy, kde je víc příležitostí a ona začala křičet, že do Prahy nikdy, že jedině do Brna. Prostě že do Prahy ji nikdo nedostane. Tehdy jsem to nechápal, co za tím je. Dnes je mi jasné, že jako Moravanka neměla k Praze vztah. Nakonec jsme tady a je to fajn.
Přemýšlel jsem, že musí mít nějaký důvod to, že jsem zrovna v Praze, tak jsem se pustil do vlastního byznysu. Nemohl jsem už dělat pro někoho cizího jako zaměstnanec, měl jsem toho dost. Víte co, my máme na Balkánu trochu jinou pracovní etiku, než je tady u vás. Máme odlišnou mentalitu. Dneska každý chce, abyste pro něj nejen pracoval, ale také se choval tak, jak si on myslí, nosil oblečení jaké chce on atd. To je takový divný totalitarismus. Není to jen Česko, jde o většinu Evropy. Dobře, pokud to takhle funguje, raději budu sám svým pánem a válčit se státem než se šéfem.
Otevřel jsem si vlastní podnik a zase jsem si řekl, že to možná byla svým způsobem chyba. Myslím to tak, že chyby dělají člověka silnějším a dávají nové zkušenosti. Takže to nevnímám negativně. Všechno, co se mi v životě povedlo, jsem udělal z chyb. Včetně pljeskavice a ćevapů. Chyby vás naučí správně fungovat, i v práci je potřeba, abyste udělali chyby, protože jinak se neposunete.
Tady ve stánku dole pod magistrálou fungujete jak dlouho?
Už je to rok a půl. Spolupracuji teď s jedním Pražákem, Čechem. Máme stejný cíl a to je, aby se z nás stali milionáři. Stejný cíl, ale jiné metody. Já jsem člověk, který chce věci řešit systematicky jednu po druhé. Můj kolega naopak rád řeší všechno najednou. Proto on dělá marketing a já ćevapi. Ne, to je trochu ironie, ale takový já jsem. Jsme malý podnik. Já jsem přinesl nějakou specialitu z bývalé Jugoslávie, lidé to docela znají, ale není to pizza nebo kebab, co je na každém rohu. Začátek není snadný a nemůžete si ven pověsit ceduli, že máme ty nejlepší ćevapi a pljeskavice, s tím by mě lidi poslali do p*dele, protože podobné poutače používá každý druhý. Vybral jsem si jinou cestu. Od začátku lidem říkám, ať ke mně nechodí a posílám je na jedno místo, které dělá nejlepší, nejčerstvější burgery na světě a jmenuje se McDonalds. Moc lidí to asi nezná, ale zkuste to! Tak to říkám lidem.
Koukám, že milujete ironii.
No a co těm lidem mám říkat? Ať přijdou ke mně? To je přece samozřejmé.
Předpokládám, že nejlepší marketing je samotný výrobek. Když lidé poznají kvalitu, budou se vracet sami. Po Praze bylo pár stánků s balkánským grilem, ale většinou to nebylo nic extra, zatímco tohle prostě chutná jak by mělo. Co děláte jinak?
Víte co, já jsem z Chorvatska, ale bydlel jsem jednu dobu v Srbsku i Bosně. Většinu bývalé Jugoslávie jsem viděl a prošel. V Bosně se dělají nejlepší ćevapi, to je jejich kolébka. Srbsko má zase nejlepší pljeskavice. Inspiroval jsem se tam, kde to dělají nejlépe. Do pljeskavice přijde pár ingrediencí a je to bomba. V Srbsku a jinde lidi prakticky nechodí do McDonaldu, až se skoro bojím, že by tam mohl zkrachovat.
Srovnáte-li Česko a Chorvatsko, jak to dopadne? Naplnila se vaše očekávání z naší země?
V době, kdy jsem ještě byl v Chorvatsku a potkal tam Čechy, všichni byli úsměvaví, samá sranda a představoval jsem si, že to tak je normální. Jenže pak mi došlo, že to bylo jen pokud jsou v Chorvatsku. Tady už to tak srandovní nebo vtipné nebylo. Asi je to tím, že na dovolené se každý chová jinak. Jenže já si to představoval jak Slunce, seno, jahody nebo Pelíšky. Na druhou stranu, my na Balkáně jsme zase hodně sarkastičtí. I manželka mi občas odpoví, když na ni mluvím, že neví, zda to myslím vážně nebo si dělám srandu. Příliš velký sarkasmus zde lidé podle mých zkušeností berou špatně. To ale nemá nic společného s Českem, to bude skoro všude na světě.
Pokud někam přijdu jako cizinec, každý druhý si dává právo s tebou mluvit tak, že on je ten nejchytřejší a má na vámi primát, protože vy jste ten cizinec. Idioti jsou všude a někde je jich víc, někde míň. Ale co naplat, středoevropská a jadranská nebo balkánská mentalita jsou odlišné. Každý národ má svou historii. Na Balkáně jsme 500 let válčili, muselo se nám to zapsat do genů.
Jaký rozdíl tedy mezi Čechy a Chorvaty vnímáte?
Tady je to podle mě tak, že když mají lidé svou rutinu, jsou spokojeni. Když u nás děláte dlouho každý den něco stejně, musíte vymyslet nějaký průser, protože jako co se děje, už rok pracuju na stejném místě, něco je špatně atd.
Rozdílů je víc. Chorvati mají v mnoha věcech podle mě zpoždění. Vy máte svůj stát stovky let, zatímco my jen krátce. Jste politicky vyspělejší, my potřebujeme ještě 20–30 let, aby si to trochu sedlo. Já zase ale říkám, že tady je to už takové klidné, není to romantické, proti Balkánu nuda, ale na druhou stranu máte větší stabilitu, ekonomickou i obecně. My potřebujeme čas. Podívejte se třeba na tohle, Chorvatsko za druhé světové války bylo „samostatnou“ zemí, jmenovalo se to Nezávislý stát Chorvatsko, ale šlo o kolaborující stát s Hitlerem. To byl fašistický režim a všechno s tím spojené a tehdy Chorvatsko nemělo Dalmácii ani Istrii, která připadla Italům. Vrátil to zpátky až Tito, takže jediný komu mohou Chorvati děkovat za to, že dneska mají takto velký turismus, je Josip Broz Tito. Přitom se z něho u nás dělá monstrum, ale on osvobodil zemi od těch fašistů, na které tam dnes občas někdo rád vzpomíná. Když to slyším, přijde mi, že se ti lidi zbláznili nebo si dali nějaké houby. Jistě, i tady se najde třeba minimum lidí, co by obdivovalo Hitlera, ale jsou to jednotlivci, nikdo to neříká v televizi. U nás můžete vidět, že někdo takhle chválí to fašistické období. Nepředstavitelné. Řekl bych, že vy tady jste víc dospělí.
Stánek v podchodu pod magistrálou u pražského muzea je na klidném místě, ale návštěva stojí za to. (Foto: PL)
Co Chorvatsko a turismus? Zvláště teď na začátku léta je to u nás velké téma.
Myslím si, že kdyby Česko mělo dva ostrovy někde na moři, vydělalo by miliardy a miliardy. Chorvatsko má obrovský potenciál, může být jako Švýcarsko, ale neumí toho využít. Rád bych se časem do Chorvatska vrátil a nejlépe se stal ministrem turismu, protože se na to nemůžu dívat. Je to jako byste měl všude kolem sebe zlato na dosah ruky a naříkal, že jste chudák. Je to takové naše myšlení, ideologie. Až přehnaně si lpíme na nějakých principech a radši budeme bez peněz. Víte co, na Západě podle mě je těch principů a trvání na nich příliš málo a u nás zase moc, chtělo by to najít určitý balanc.
Co byste k nám přenesl do Česka? Co vás napadne, že by se mohlo změnit?
Dívejte, jsou věci, ve kterých jsou Češi podle mě pořád amatéři. Jsme v Praze v kavárně, ale kdybychom si sedli do kavárny v Chorvatsku, Srbsku, to je úplně jiný svět. Číšníci jsou roztomilí, milí, úslužní, dávají vám najevo respekt. Tady to stále není tak časté, já z těch podniků utíkám. Chci zaplatit účet a musím opatrně: Omlouvám se, nezlobte se, až budete mít čas, nemusíte spěchat… Zatímco u nás, mrknete, houknete, platíte. Já platím, já jsem pán a vy jako číšník máte sloužit a usmívat se. To je přece idea pohostinství.
Hodně se podle médií v současné době řeší chování zahraničních turistů u vás v Chorvatsku. Je na tom něco?
Možná to je o tom, že se cítí svobodní, nikdo je neomezuje. Doma musí dodržovat pořádek, zákony, všechna pravidla. Ptám se, proč potom přijdou k nám a jedou 180 za hodinu, zatímco doma si to nedovolí. Možná ti lidé lžou sami sobě. U sebe doma žijí ve vězení, dorazí dolů na Balkán a je to chachááá, můžu si dělat, co chci. Nebo je to tak, že až tam ti lidé zjistí jací jsou? Nevím. Myslím, že to řekl Jung, že Balkán je podvědomí Evropy. Všechno, co chceme, ale doma to nesmíme udělat. Nejde pouze o západní Evropou, v tomto smyslu existuje i Balkán na Balkánu. Část lidí tam smýšlí proevropsky a část balkánsky. Jací ti lidé jsou, se ukáže až v okamžiku, kdy zahraje hudba nebo se ožerou.
Obecně řečeno je to tak, že lidé se u nás chovají podle toho, co jim Chorvati dovolí. Tady v metru stačí, aby čas vaší jízdenky překročil minutu a máte natvrdo pokutu, volá se policie. Část lidi dorazí jako turisté do Chorvatska a berou to najednou úplně jinak. Sranda, hahahaha, turisté můžou všechno, neřeší se to tam tolik ani z té naší strany. Jde o jistý liberalismus, což pro turismus je zřejmě dobré. Chorvatské pobřeží a Praha, to jsou rozdílné věci a lákají rozdílné turisty. Sem lidé jezdí kvůli kultuře, historickým památkám a budovám, jsou tu dostupné věci jako drogy a prostituce, to je pro někoho také lákavé. Zatímco do Chorvatska se podle mě nejvíc chodí kvůli lidem a jejich mentalitě. Nejlepším zdrojem u nás v Chorvatsku jsou lidé. Jiná mentalita, jak jsem již říkal. Tady se poznáme, potkáváme se rok a pak se opatrně ptáme, jestli si budeme tykat. To ale nejde srovnávat, všichni jsme jiní. Nelze dát dva národy vedle sebe a říct, že jeden je lepší, protože… To nejde, pak z toho je nacionalismus, rasismus apod. Lidé nejsou dokonalí, to si musí každý uvědomit, pak nebudou problémy.
Co k tomu říct na závěr? Nějaké obecné doporučení k tomu, aby k sobě lidé měli blíž?
Maso. Někdo říká, že to je nezdravé, ale já tohle nesdílím. Třeba mi někdo řekne, že svůj byznys dělám špatně, protože bych měl dávat lidem deset druhů salátů, deset druhů omáčky a maso je na ho*no. Ne ne, kdepak. Maso je podle mě základ všeho a na tom si zakládám. Maso zpracovávám pečlivě, nechávám ho vyzrát, sám si ho melu, míchám, nenechávám to nikom druhém. Sám jím půl kila masa denně a trvám na tom, že to tak je správně.
Abych to uzavřel, tak chci říct, že mě těší stálí zákazníci, kteří se vracejí a chodí ke mně klidně třikrát čtyřikrát týdně. Mě, jako svým způsobem egomaniaka, to mimořádně potěší. Víte co, nikdy jsem ze sebe nechtěl dělat prostitutku, prodávat uprostřed Václaváku párky v rohlíku a udělat na tom 10 tisíc denně. To já nechci, já si raději počkám, budu to dělat poctivě a trpělivě a věřím, že jednou přijde klidně 10 milionů. Odmítám se ale prodávat a za velké peníze lidem prodávat odpad. Člověk si musí srovnat priority a nastavit si vysoké nároky. Ne ovšem kvůli tomu, že bych chtěl peníze, ale kvůli tomu, že ćevapi a pljeskavice jsou fakt nejlepší street food v Evropě. Jednou to lidé ocení a uvědomí si to. Nějaká pizza nebo kebab, kdepak. Ćevapi a pljeskavice si zaslouží, aby se z toho stal mainstream v Evropě. Je to jedna z mála věcí, která spojuje všechny národy bývalé Jugoslávie. Kvůli tomu to dělám.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
D
