Nedávno se v Národním muzeu konala konference Tvář veřejná, věnovaná osobnostem československých prezidentů, zvláště pak různým způsobům jejich zobrazení. Byl jste mezi referujícími a zabýval jste se osobností Ludvíka Svobody. Jak jsem zjistil, ta akce zůstala hluboce pod prahem vnímání našich oficiálních médií. Proč?
Dostal jsem možnost vystoupit na této akci, můj referát zazněl v pátém tematickém bloku spolu s referátem organizátorky konference Jolany Tothové z Národního muzea (Referát: „Muzeum soudruha prezidenta? Dynamika prezentace Klementa Gottwalda v Muzeu Klementa Gottwalda“) a Martina Jelínka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (Referát: „Táta dělníků – reflexe lidovosti Antonína Zápotockého“).
Bude-li vládu sestavovat hnutí ANO, kterého partnera v ní chcete vidět nejvíce?Anketa
Procházel jsem si program konference a mám pocit, že váš referát se poněkud odlišoval od ostatních. Byl to záměr?
Dá se to tak říci. Když mi kolegyně Tothová nabídla účast na konferenci a seznámila mne s jejím záměrem, napadlo mne přistoupit k problematice poněkud odlišným způsobem. Ukázat onu falešnou masku, jež byla činnosti Ludvíka Svobody v jednom z klíčových okamžiků našich moderních dějin nasazena, a poté se ji snažit strhnout a ukázat dotyčného reálnou tvář.
Asi se shodneme, že těchto klíčových okamžiků by se u Ludvíka Svobody našlo vícero. Vy jste si ale vybral politický převrat z února 1948. Proč?
Osočování tehdejšího ministra národní obrany Ludvíka Svobody jako stoupence politického převratu či dokonce jako jednoho z tvůrčích duchů je mimořádně podlé. Fakta o jeho skutečně zastávané pozici se v odborné literatuře objevila již před čtvrt stoletím a jsou postupně doplňována dalšími a dalšími svědectvími. Přesto obviňování dotyčného patří k oblíbené kratochvíli různých šmoků z veřejných médií – ostatně před pouhými několika dny měl prý jeden z nich označit Československo let 1945 až 1948 jako „fašistický stát“. Tito soudobí aktivisté se velice podobají zuřivým politrukům z padesátých let, svojí sebestředností, nenávistí vůči oponentům a leckdy i velmi nízkou odborností. Lze jen doufat, že aspoň tělesně jsou zdrávi.
Dotyční velmi často označují, právě v souvislosti s únorovým převratem, Ludvíka Svobodu za agenta NKVD nebo KGB…
No, ani na tomto se nejsou schopni shodnout. Ovšem je třeba si uvědomit, že v únoru 1948 NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl / Lidový komisariát vnitřních věcí) již neexistoval, kdežto KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti / Výbor státní bezpečnosti) ještě neexistoval. Tuto dvojí informaci si může ověřit každý, kdo umí zadat pár písmenek do vyhledávače wikipedie. Prostě, jak řekl Jan Werich ve své nezapomenutelné roli Rudolfa II.: „U nás máme pouze odborníky!“
Celé téma jste poměrně obsáhle rozvedl na stránkách své knihy o Ludvíku Svobodovi. Mohl byste krátce jeho pozici v oněch kritických dnech zrekapitulovat?
Prvním klíčovým okamžikem je 13. únor 1948, kdy bylo v tajné části zasedání vlády ministrovi Noskovi nařízeno odvolat jeho předchozí rozhodnutí o zbavení desítky nekomunistických okresních velitelů funkcí. Ludvík Svoboda (stejně jako Jan Masaryk) zde hlasoval pro toto nařízení, čímž se přímo postavil proti komunistickým členům vlády. Jelikož ministr Nosek nařízení vlády odmítl provést, značná část nekomunistických ministrů podala demisi, čímž vypukla vládní krize.
Vážíte si politické zkušenosti a moudrosti Miroslavy Němcové?Anketa
Ministra Ludvíka Svobodu tedy nikdo z politických představitelů, kteří vyvolali vládní krizi, neoslovil?
Je to velmi pravděpodobné. Ostatně tehdejší předseda sociálních demokratů Laušman pořádal 21. února, tedy den po vypuknutí vládní krize, večeři, na kterou pozval generála Svobodu a generála Bočka, náčelníka hlavního štábu. Na večeři byl přítomen také ministr spravedlnosti v demisi Prokop Drtina a Jan Jína, jeden z nejdůležitějších pracovníků prezidentské kanceláře. Podle hostitelových vzpomínek oba generálové odmítli vstupovat do sporů politických stran a deklarovali věrnost armády vrchnímu veliteli, tedy prezidentovi republiky.
Co Svobodovo vystoupení na ustavující schůzi Ústředního akčního výboru večer 23. února?
Vojenskou delegaci tvořili generálové Svoboda, Boček a Klapálek (velitel 1. vojenské oblasti, zahrnující severní polovinu Čech a také Prahu), s nimiž přišel podplukovník Tomčík, Svobodův tiskový referent. Toho ministr pověřil, aby zjistil, zda jsou na schůzi přítomni členové všech stran Národní fronty (a tedy vládní koalice), jinak odmítal do sálu vstoupit. Podplukovník Tomčík byl navíc autorem definitivního znění Svobodova projevu, v němž byla deklarována loajalita k hlavě státu. Ostatně na základě tohoto projevu byl následujícího dne vydán ministrův rozkaz všem vojákům, kde přímo uvedl: „Semkněte se ještě pevněji... kolem svého vrchního velitele a prezidenta“.
Občas se však objevuje tvrzení, že ministr Ludvík Svoboda s několika generály osobně požadoval, aby prezident Beneš demisi ministrů přijal a aby rekonstruoval vládu podle Gottwaldova plánu...
Je tady problém, kdy to měl udělat. Již více než třicet let máme k dispozici přesný přehled oficiálních návštěv u prezidenta republiky z února 1948. Ministr Svoboda byl u prezidenta 20. února, a to ještě předtím, než všichni dohodnutí ministři podali demisi. Poté navštívil prezidenta v čele vojenské delegace až 27. února, tedy dva dny po skončení vládní krize. V konfrontaci s těmito přesnými údaji jsou jakékoli kombinace o osobním nátlaku vůči prezidentovi nikoli spekulací, ale bláznovstvím.
Předpokládám, že vše uvedené jste schopen doložit...
Samozřejmě. Kniha vzpomínek Jaroslava Tomčíka, kde je přesně uveden postup armádní delegace večer 23. února, vyšla před pěti lety. Vzpomínky Bohumila Laušmana publikoval Karel Kaplan, náš nejlepší znalec této problematiky, před více než čtvrtstoletím. Zároveň musím upozornit, že ony vzpomínky byly sepsány a v malém nákladu vydány ve Vídni ještě dříve, než byl dotyčný unesen zpět do Československa. Přehled návštěv u prezidenta republiky publikoval také Karel Kaplan. Vše toto uvedené navíc naprosto koresponduje s názorem vrcholného komunistického funkcionáře ze závěru roku 1965. Jedná se o výpis ze schůzky prezidenta Antonína Novotného se sovětským velvyslancem, který v ruských archivech získal a nezištně mi pro moji knihu poskytl kolega Michal Macháček.
Říkáte konec roku 1965. To byl přece Ludvík Svoboda ke svým 70. narozeninám vyznamenán jak naším, tak sovětským titulem hrdiny…
Přesně tak, v tomto případě šlo o sovětskou iniciativu a prezident Novotný z ní vůbec nebyl nadšen. Sovětskému velvyslanci si postěžoval, že byl pouze kvůli sovětskému příkladu nucen Svobodu dekorovat. Zároveň uvedl, standardním newspeakem komunistického funkcionáře: „Kolísal během Února, i když nakonec stál prakticky na straně komunistů díky přístupu Beneše“.
Pokud tedy tomu dobře rozumím, tak ministr Ludvík Svoboda v únoru 1948 po celou dobu krize stál na pozicích prezidenta Edvarda Beneše, což vlastně – pokud dobře počítám – třikrát veřejně a fakticky totožně vyjádřil. Jeho „vina“ na převratu je tedy obdobná jako „vina“ prezidenta Edvarda Beneše nebo ministra Masaryka...
Chápete to stejně jako já. Je velmi pravděpodobné, že ministr Ludvík Svoboda chápal únorové události jako pouhý střet politických stran, do něhož se jako nestraník nechtěl nijak míchat. Jako voják se pak přesně držel subordinace – demisi nepodal, protože k tomu nebyl prezidentem vyzván, ministrem zůstal, neboť původní vláda byla prezidentovým rozhodnutím doplněna. Prezidentovi pak zůstal věrný, což zaregistrovali a zapamatovali si i nižší komunističtí funkcionáři té doby, jako například tehdejší stranický tajemník v hlavním městě Antonín Novotný.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Patří Ludvík Svoboda k ikonám české historie?
autor: Jan Rychetský
charl
