Za námi je 30leté období, které nazýváme časem znovu nabyté svobody. Co pro vás osobně znamená svoboda?
Svoboda je pro mě v životě to nejdůležitější – takové nic –, a přitom je to všechno. Chutná jako pivo s dobře natočenou pěnou. Člověk by měl mít pocit, že může jít, kam chce, aniž potřebuje kamkoliv právě vyrazit; a vztahuje se to nejen k cestám…
Cítíte se svobodný v této zemi?
Sám v sobě se svobodný cítím, to je pro život nejdůležitější. Jinými slovy je podstatné nestat se hadrovým panáčkem v cizích rukou. Pokud se ptáte na naši zemi, souvisí to s mojí první větou. Ta snaha ovládnout nás, někam zařadit je obrovská. Česká republika se bohužel dostala do stadia, kdy jsou její občané rozdělováni do různých škatulek. Klíčovou roli v tom hrají média a reklama, nemohu opominout internet, to je fenomén doby.
Za dobu svého života se v tomto období cítím nejméně komfortně. Proč? Právě kvůli tlaku, neustálé kontrole toho či onoho.
Státní aparát je přebujelý, člověk se ve změti zákonů, nařízení a pravidel ztrácí. Vyskytne-li se problém, je velmi těžké si s ním prakticky poradit. Nemluvím např. o vyřízení stavebního povolení, to je banální záležitost, ale třeba o bezdomovcích. Kdysi jsem četl, že bezdomovci nám zestárli, jinými slovy, že brzy budou umírat na ulicích. To je vysvědčení dnešní společnosti. A mohl bych pokračovat dál…
A vztahuje se to k politikům, nebo k celé společnosti?
Jde o systém fungování celé společnosti, tedy i o politiky. Těm jde o to, lhostejno, zdali se na ně podíváme zleva či zprava, být „u koryta“, brát svůj plat. Politický program je nutný balast, neboť nikdo ve skutečnosti nepřichází s ničím novým. Neumožňuje to systém naší demokracie a s ním související filozofie pohybu společnosti. Potom lidé „zblblí“ reklamami ve stylu vyššího růstu HDP, lepších sociálních dávek a podobných položek hodí svůj lístek do hlasovací urny, a světe, div se, nic se neděje. Vždycky jsem se smál tomu heslu, „když nevolíš, volíš komunisty“. Na ty se neustále vymlouváme. Nemám důvod je hájit, ale je to po třiceti letech anachronismus. To bychom takhle taky mohli stále plakat nad Bílou horou.
Lidé ani neumějí být svobodní, chovají se stádně, neustále je někdo naviguje, vlastní úsudek se vytrácí, neboť si člověk neví rady ani sám se sebou. Vzniká polarizace společnosti ve stylu pražské kavárny a těch ostatních. Není tu žádný mediátor, který by dokázal obrousit hrany, nehledě k tomu, že společnost je vícevrstevnatá. Ale opět se dostáváme k filozofii systému. Ta v podstatě neexistuje. Podle mého názoru je to dáno tím, že celá, a tedy i evropská, společnost jde naprosto mylným směrem tzv. humanismu. Tedy vše pro člověka. Skrývá se za tím nehorázné drancování všeho ostatního – veškerých biologických a geologických zdrojů.
My ovšem zapomínáme na to, že humanismus se dále dělí do několika podskupin. Například tu byl vývojový humanismus, to byli nacisté, pak socialistický, třídní, to byli komunisté, no a nakonec potom náš, liberální. Náckové upřednostňovali rasu, komunisté dělnickou třídu a liberálové vyzdvihují člověka jako jedince. Přičemž všechno vychází z premisy, že člověk je na tomto světě nadřazen všem ostatním. Jako by si liberál vůbec neuvědomil, že tady na zemi není sám. Za bezbřehý, mnohdy nesmyslný byznys však platíme víc, než si sami dokážeme připustit. Vyrábíme nikoliv pro potřebu, ale jen proto, aby se zboží prodalo.
Platí za to drahnou mincí nejen naše lesy, vody a stráně, ale také ostatní tvorové, kteří s námi tuto planetu obývají a ke kterým se člověk v žádném historickém okamžiku nechoval hůře.
Máme gender, vrazi mohou studovat na univerzitách, před očima našich dětí se promenádují polonazí LGBT. Hrajeme si na ochránce demokracie a lidských práv, a přitom západní civilizace zničila původní kultury ve velké části světa. Co tedy chceme? Vydělávat? Růst? K smíchu. Divíme se, že se migranti ženou do Evropy. Je to logické, když jim západní svět zničil sociálně-ekonomické podmínky pro život. To se naštěstí netýká naší země.
Ale jaképak přerozdělování. Stát, který vyvraždil půlku Evropy, nám chce něco nařizovat? Připadá mi, jako by se nepsal rok 2019, ale 1938. Jen kulisy jsou jiné.
Cítím, že ctíte určitě hodnoty, které se ne každému budou zamlouvat. Ale shodl byste se vy například s hercem Davidem Prachařem, který hovoří o tom, že momentálně prožíváme jakousi totalitu peněz, která ovšem nemá žádný duchovní rozměr?
Je jasné, že výše HDP není synonymem spokojenosti, a já dodávám, že nikdy nebude. Za peníze si koupíte lehkou holku, ale ne lásku. Jistě se s penězi lépe žije, to ale neznamená je stavět na piedestal hodnot. Opravdová spokojenost souvisí s tím, že víte, kdo jste, kam patříte a kterým směrem putujete. Pokud vám toto není jasné, jen přijímáte a vylučujete. Tomu se říká konzum. A konzumu slouží vynálezy, vše opět připravováno pro lidi…žijeme ve věku internetu, který nás segreguje, dostává do sociální izolace. Brzy budeme národem ohýbačů hlav a němých lidí…
Vy jste hovořil o té moderní komunikační technice, já na to navážu. Možná že jsem zpátečník a nejdu s dobou, ale já jsem například trochu na rozpacích, když vidím, jak se veřejnoprávní rozhlas tou dnes už všudypřítomnou audiovizualizací de facto stále více a více přibližuje spíše k formátu televize. Mně to přijde chybné a absurdní.
Souhlasím s vámi. Přece televize má úplně jiné atributy působení na diváka než rozhlas na posluchače. Verbální vyjadřování je zcela odlišné. Je to, jako když napíšete román a vsadíte do něho fotografie, nebo malované, neexaktní, obrázky. V prvním případě čtenářům vnutíte svoji vlastní představu, například o tom, jak vypadá hlavní hrdina.
Mně osobně především vadí, že se rozhlas vzdává toho téměř nejdůležitějšího úkolu a hlavního poslání – probouzet a pěstovat v lidech fantazii…
V tom s vámi souhlasím.
Kupříkladu Ondřej Neff říká, že jednou budeme říkat „zlatá devadesátá léta“ stejně jako zlatá šedesátá. Jak si tu dobu vybavujete vy?
Tak především to byla doba naděje. Lidé začali zkrátka dělat to, co dříve nemohli (podnikat, cestovat atd.). Já sám jsem se na Západ podíval už v 80. letech – a to aniž jsem se politicky angažoval – ale proto, že jsem reprezentoval republiku ve sjezdu na divoké vodě.
V „devadesátkách“ všechno to dříve zakázané odstartovalo opravdu masivně a je pravda, že lidé se určitě cítili hodně uvolnění. Na druhou stranu je třeba vidět i to, že tzv. velká privatizace proběhla opravdu divoce. Kapitál se mnohdy koncentroval do nepovolaných rukou. Příkladů jsou stovky.
V poslední době slýcháme hodně úvah nad tím, jak vlastně ta sametová revoluce probíhala a co za ní bylo, a také se hodně diskutuje o Václavu Havlovi. Jak byste to pojmenoval?
Především si musíme uvědomit, že všichni ti lidé, kteří se po listopadu 1989 ocitli ve vedení, byli nějak svázáni s bývalým režimem. A to platilo i o Václavu Havlovi, nemá cenu si namlouvat něco jiného. Celý ten přechod z jednoho režimu do druhého byl totiž dirigován. Takže ona se z určitého úhlu pohledu zase tak velká změna neudála. Navíc protagonisté sametu, až na čestné výjimky, z ní měli a mají ekonomický profit.
A že to všechno obstarali studenti? To je jen pohádka pro pobavení davu. Ale je fakt, že člověk se musí umět i zasmát. Byla to vysoká velmocenská hra stejně jako v roce 1938 či 1968. Studenti byli pouze mediálními nositeli té změny.
Pane Urbane, pokročme k vaší práci. Vy jste mimo jiné autorem scénáře k filmu režiséra Filipa Renče Na vlastní nebezpečí a především scénáře ke známému snímku režiséra Juraje Herze Habermannův mlýn, což je podle mého soudu velmi povedený, sugestivní a autentický film. Jak na to nahlížíte coby autor? Stává se vám někdy, že si říkáte – kde je ten můj scénář, vždyť oni točí úplně něco jiného?
(smích) No, tak upřímně, stává se mi to hodně často. V tom debutovém filmu s Filipem Renčem tam nebylo ze scénáře téměř nic! Přitom scénář byl připravený, nastavené body obratu atd. Ale zasáhla vyšší moc, jak už to v životě bývá. Byl to pro mě takový „Mnichov“ – o mně beze mě.
Pokud jde o Habermannův mlýn, připravený scénář byl oceněn v soutěži Sazky v rámci Českého lva, nicméně potom se realizace filmu ujal německý producent. Ten neustále kalkuloval a přizpůsoboval děj předpokládanému vkusu diváka.
Přece jen jsem kolem toho projektu „šlapal“ nějakých deset let a také vypracoval, tuším, čtyři verze scénářů. S výsledkem jsem příliš spokojený nebyl. Chci ale zdůraznit, že Juraje Herze jsem měl rád, a i přes mé výhrady k natáčené verzi jsem ocenil, že Habermannův mlýn vůbec vznikl. Sám Juraj Herz taky pracoval pod tlakem, ještě pár dní před natáčením ani nevěděl, která verze se bude nakonec točit. Do hraného filmu zkrátka mluví příliš mnoho lidí…
Měl jsem problémy s německým producentem, který nejenže nechtěl mně i mnohým dalším zaplatit honorář, ale ve finále mě neuvedl v titulcích jako scenáristu. Tak to už je spíš k pousmání.
Proto jste si založil vlastní produkční společnost DP Film, kde jste realizoval především vysoko hodnocený koprodukční film 7 dní hříchů?
Určitě, ta volnost vlastního rozhodování, to byl hlavní motiv. 7 dní hříchů má trochu erotický název, nevím proč, ale vždy se mi vybaví film mých pubertálních let s nádhernou herečkou Laurou Antonneli Bože, jak hluboko jsem klesla…
7 dní hříchů zraje jako víno. Dostali jsme za něj několik zahraničních ocenění, také jsme se dostali na MFF v Moskvě, což je festivalová řada A, tedy ta nejvyšší.
Sám pro sebe jej hodnotím výše než Habermannův mlýn. Českého lva jsme za tento snímek nedostali, měli jsme dvě nominace. Nepřekvapilo mne to ale, neboť toto ocenění je otázka známostí a je určeno pro úzkou skupinu filmového mainstreamu, kam já nepatřím.
Já se zastavím u vaší poslední knihy, kterou jste vydal nedávno a jmenuje se Návrat do Valbone. Je to příběh podle faktických, skutečných událostí, čemuž se ale při té četbě občas nechce ani věřit.
Proto se ptám – není tam také trochu té literární fikce?
Jedná se o příběh tří studentů, který začíná v roce 2001, kdy se nevrátili z prázdnin. Naposledy byli viděni v okolí albánské vesnice Teth. Ani Interpol nezjistil víc. Až po mnoha letech sestra ztracené studentky Jana dostává doporučený dopis z Londýna. Je v něm pas zmizelé Lenky. Ve změti razítek různých hraničních přechodů se nachází jediné, které nelze přiřadit žádnému místu na mapě – Valbone.
Jana se proto vydává po letech do Albánie zjistit, co se před lety v horách sestře přihodilo.
Když to takto řeknete, vypadá to opravdu až neuvěřitelně, ale z velké části je to reálný příběh, i ten pas z Londýna skutečně pozůstalým dorazil.
V roce 2016 se na mě obrátila maminka Jana a Michala Pavelkových, abych se pokusil zjistit, co se před lety v horách přihodilo. Já jsem totiž do albánského pohraničí již začátkem milénia jezdíval jako raftový guide (vůdce) čili ta oblast pro mne nebyla neznámá. Dohodl jsem se s rodiči a bratrem pohřešovaných studentů na postupu a ještě toho roku jsem vyrazil. Motivaci jsem měl absolutní, neboť jsem v té době měl vlastní děti ve věku těch studentů z roku 2001, tedy bral jsem ten případ velmi osobně.
Hned při první návštěvě mi připadalo neuvěřitelné, že se tři Češi mohli ztratit v relativně malých horách. Z Černé Hory do Teth přejdete za jeden den dlouhého pochodu. Ještě neuvěřitelnější byl fakt, že v oblasti zmizelo mnohem více lidí – nejvíce Srbů, několik Rusů a tři Češi. A právě čeští turisté měli v oblasti nemálo incidentů s Albánci. Byly tam případy vražd, znásilnění, krádeže nebo neštěstí na horách. Poslední případ, ten jste jistě mnozí zaznamenali, kdy v roce 2015 Albánec Sokol Mjacaj zavraždil dva české turisty, Aničku a Michala.
Zajímavé je, že všechny případy včetně poslední vraždy byly oficiálně vyřešeny, tedy kromě případů tří studentů z roku 2001. To je dost divné.
Takže vás to téma prostě chytilo i vnitřně…
Ano, to rozhodně a po všech stránkách.
Hned ta první výprava do Albánie v roce 2016 byla opravdu zajímavá, protože už třetí den jsme se s kolegou Romanem vysoko v horách potkali s člověkem, který si příběh z roku 2001 pamatoval. Následovaly další mise a další svědectví, která do sebe zapadala. Nejtěžší na celé skládačce bylo najít někoho z oficiálních míst, kdo se případem úředně zabýval. Podařilo se mi spojit s vyšetřovatelem, který řešil v oblasti případy tzv. organ trafficking, jinými slovy kšeftování s lidskými orgány! Tento muž mi potvrdil výpovědi našich svědků přímo v údolí. Ano, souvislosti případu jsou opravdu neuvěřitelné, ale na naší Zemi je možné téměř všechno.
Samozřejmě že v románu jde o to, využít získané skutečnosti a literárně je pospojovat. Vše, co je v mé knize, jsem nějakým způsobem sám zažil, nebo jsem měl s událostmi, řekněme, velmi živou zkušenost.
Co jsem měl možnost vidět, tak kritici tu knihu přijali velice příznivě s tím, že jde podle nich také, nebo hlavně, o příběh ztráty základních lidských hodnot. Je tohle ono poselství, které má Návrat do Valbone především zprostředkovat?
Hovořil jsem o tom s režisérem Emirem Kusturicou. A zjistil jsem, že on stejně tak jako já považuje téma prodeje lidských orgánů za zcela absolutní. Ve zkratce to znamená totální zneužití člověka člověkem. I v otrokářské společnosti měl otrok jistou šanci. U organ trafficking nikoliv.
Především jsem se chtěl ale zastat těch pozůstalých rodičů a bratra, na které se stát prostě vykašlal. Také nemám rád záhady. Jak řekla Jana Vávrová, nakladatelka knihy: „Záhady vznikají tam, kde není odvaha si posvítit.“ Jsem jí za to vděčný, že se ujala vydání Návratu do Valbone, nebyl to jednoduchý úkol.
Pane Urbane, vy jste se tak trochu separoval od okolí a žijete hluboko v lesích, kde tvoříte. Vyhovuje vám to?
Vyhovuje, můžu psát, toulat se po lesích, přemýšlet o tom, co jsem právě prožil, nebo o tom, co bude dál. A vždycky něco bude. Trávit život v klidu, není to báječná představa? A život představa je, buď ji naplníme, anebo ne.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
