Připomínáme si 34. výročí Listopadu 1989. Symbolikou ale letos bude nabitý nejen 17. listopad, ale také 27. listopad, kdy se o výročí listopadové generální stávky má konat stávka učitelů a některých průmyslových podniků. V jaké náladě si podle vás Listopad letos připomínáme?
Které datum je pro vás důležitější?Anketa
Současná vládní koalice se před volbami sama nazývala jako „demokratický blok“ a jako svůj v podstatě hlavní program chtěla do země po vládě Andreje Babiše vracet právě „demokratické hodnoty“. Listopad 1989 býval roky předtím jejich hlavním „festivalem“. Jak se jim podle vás tento cíl obnovy demokracie podařilo za ty dva roky zrealizovat?
Hlavním tahounem festivalových oslav jsou státní sdělovací prostředky Česká televize a Český rozhlas. Viděl jsem na ČT reportáž o tom, jak Jiří Mádl dokončuje film, který si opět bere kulisy roku 1968. Taky jsem viděl reportáž o škole, kde studenti dělají výstavky z padesátých let, hrají si na příslušníky StB a navzájem se zatýkají. Tak jak nám televizní tvůrci předhazovali druhou světovou válku a hrdinné osvobození Rudou armádou, stejně tak se chová euroatlantická propaganda v současnosti. Vláda před volbami lhala a lže pořád. Nevím, jestli jsou některá její rozhodnutí správná a opozice se mýlí; když takhle vláda lže, nevěříte jí už v ničem.
Smrt Karla Schwarzenberga nám před pár dny připomněla, že generace pamětníků počátků naší demokracie odchází. A střídá ji generace, která už tyto časy zná jen z vyprávění, do nějž si často promítají vlastní představy, které se mohou od těch tehdejších dost lišit. Jak moc je to co, je dnes považováno za „odkaz 17. listopadu“, reálným obrazem tehdejších tužeb?
17. listopad 1989 se stal historickým datem. Jako roky 1918, 1948, 1968. Dnešní mladí lidé v tom mají binec. Začíná to být karikatura. Havel a Kubišová jsou hrdinové, Babiš je estébák a na Hradě vládne komunistický voják z povolání, který si morální selhání odpracoval. S realitou se tenhle odraz reality vůbec nepotkává.
Fotogalerie: - Připomínka 17. listopadu
Pro mě je ztělesněním tohoto posunu volební heslo pětikoalice „patříme na Západ“. A opravdu si říkám, zda to, co je dnes Západem v podobě představ EU o záchraně světa, je tím, co jsme si jako Západ představovali v roce 1989. Co si o tom myslíte, jako pamětník?
My jsme si v roce 1989 především představovali svobodu, pravdu a lásku. A mysleli jsme, že toto všechno mají na Západě, a když se k nim přidáme, že to budeme mít taky. My jsme je vítali div ne v kroji se solí a chlebem... – a Západ si na dvoukoláky naložil všechno, co tady mělo nějakou cenu, a vyvezl na západ. Za pár korálků a levných cetek.
Možná je to za vlasy přitažené srovnání, ale jako poučení z historie si jej troufnu použít. Slavíme letos 34. výročí od Listopadu 1989, přičemž vy si pamatujete i to, jak se v osmdesátých letech připomínalo 34. výročí Února 1948. Jak jako tehdejší mladý člověk vzpomínáte na ty „osmdesátkové únory“, kdy byl rok 1948 coby počátek režimu, od kterého moc odvozovala svůj étos, už hodně vzdálenou a dost „zkamenělou“ historií?
Byla to taková společenská hra. Pamatuju si, jak jsem při hodině češtiny v nějakém roce 1972 dostal otázku, co se stalo v roce 1948. Mrknul jsem na nástěnku, v únoru 1948 zvítězil pracující lid, přečetl jsem. Učitel říkal, to ano, ale co se stalo přesně. A já jsem pokračoval, že vyšel lid do ulic a pod vedením komunistické vlády vyhnal imperialisty a buržoazii. Dál se neptal a mávl rukou. Pravda je, že tehdy bych ani nic jiného o tom neřekl stejně. Načetl jsem si to všechno až později. Je to stejné, jako když se zeptáte studentů nyní; tak vám řeknou, 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze zvítězili studenti.
Současně si příští rok budeme připomínat 20 let od vstupu do EU. Podle mnohých nastala zásadní kvalitativní změna v našich životech směrem k lepšímu až poté, co jsme se stali součástí tohoto klubu, zatímco na předcházející „klausovská“ devadesátá léta by raději zapomněli. Co si myslíte o tomto výkladu polistopadových dějin, ve kterém je tím klíčovým „civilizačním“ momentem vstup do EU?
Nemyslím si, že jsme mohli jinak. To, co se ale z EU stalo nyní, doufám, že se změní. První šance je v nadcházejících volbách do EU parlamentu. Doufám v méně socialistů, progresivismů, zastánců green dealu, ve prospěch reálné politiky. Méně ideologie, a víc pragmatismu. Pokud se to nestane, Evropa přestane mít vliv na celosvětové uspořádání, včetně sebe sama. Stane se hříčkou mocných.
Fotogalerie: - Vašáryová, Žantovský, Just
Jedním z hlavních požadavků v listopadu 1989 byla celkem nepochybně svoboda. V posledních letech ale zcela vážně zaznívají úvahy, zda té svobody není příliš mnoho a zda není třeba ji nějakým způsobem omezit. Současné ministerstvo vnitra dokonce nechává veřejně vylepovat plakáty s textem „Ústavou chráněná svoboda slova má své hranice“ a množí se trestní stíhání za verbální trestné činy. To vše je vysvětlováno slovy, že se demokracie musí bránit. Jak moc slučitelná je pro vás tato představa s tím, za co se zvonilo klíči v roce 1989?
Zaujalo mě při schvalování rozpočtu, při debatě o výjimkách, že chce koalice podpořit organizace, které pečují o demokratické hodnoty. Proč? Co to je, péče o demokratické hodnoty, když lidé se bojí cen za energie, že přijdou o auto, protože na elektrické nebudou mít, že budou v důchodu živořit a že je buď přepadne Putin, nebo mu dceru znásilní islamista, kterého sem dostaneme v rámci povinných kvót – a pokud nedostaneme, tak si ho zaplatíme v pokutě, jak nám hezky vyjednal ministr vnitra. Tahle vláda už ani nepředstírá, že hraje fér hru. Chce jen dovládnout. Za všech okolností. Udělá pro to všechno.
Debata o svobodě slova je v této zemi často spojena s veřejnoprávní televizí. Dnes mnozí mají pocit, že tuto instituci dnes ovládá jedna názorová skupina a několik vlivných redaktorů, kteří určují trendy a úhel pohledu a cokoliv jiného nemá šanci z obrazovky zaznít. Vy jste působil v televizi právě v Listopadu 1989. Dá se podle vás tehdejší formální vliv institucí a dnešní „neformální“ vliv na podobu zpravodajství srovnávat?
Změnila se jen forma. Tehdy šéfové televize docházeli na ÚV KSČ pro instrukce, mnohdy stačil telefon. Nyní způsob ideologického dohledu je rafinovanější. Funguje autocenzura, vlastní regulace a autokorekce. Pokud jste v televizi na důležitém místě, budete vysílat tzv. mainstream – to, co je v mantinelech. Tzn., když jedete dělat reportáže na Ukrajinu, víte, koho se zeptat, co natočit, jaké zdroje citovat, necháte se zavézt na místa, která jsou určena pro natáčení reportáží. Pak nemůžete udělat chybu, že byste nějak nevhodně použil vlastní hlavu nebo sdělil něco jiného, než se po vás chce. A tak se chová celý systém. Kdo se nezařadí, je příslušník tzv. antisystémové scény, který má zůstat mimo. Mimo vliv a příležitosti, prostě mimo systém.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
Alena F.
