Celým rokem 2019 nás provázely demonstrace spolku Milion chvilek a neskončily ani před Vánoci. V řadě vašich „Rozjezdů“ na ParlamentníchListech.cz byla o nich řeč, ale co vzkázat Mikuláši Minářovi nebo občanům, kteří se demonstrací účastní? Co jim popřát do roku 2020?
Snad by stačilo, když už jsou Vánoce a pan Minář je nebo byl studentem nauky blízké církevní religiozitě, připomenout mu biblické: Nehledej brvy v oku druhého, nevidíš-li břevna v oku svém. Ale přesvědčovat jej nechci, on už je dávno přesvědčený.
A že by si přál do roku 2020 něco jiného než další demonstrace, jsem si nevšiml. Pokud tomu tak bylo, omlouvám se.
Na rozdíl od Milionu chvilek se Andrej Babiš domnívá, že byl uplynulý rok „skvělý“. Na TV Barrandov hovořil o tom, jak se nám daří stále lépe. Kdo kritizuje, měl by si podle něj „zkusit žít na předměstí Paříže či Londýna“. Tam by prý těmto lidem stačil bohatě i jen týden. Máme se stále lépe a lépe?
Mít se dobře, nebo dokonce stále lépe je zajímavé heslo, které se, podobně jako mít se stále hůř, hodí do politiky a do parlamentních debat či hádek. Nemá ale příliš velkou vypovídací hodnotu. I kdyby se to dalo vypočítat ze statistik růstu životní úrovně, HDP, růstu výroby v hlavních segmentech ekonomiky atd., stejně to bude stále jen subjektivní pocit bídy nebo blahobytu, o kterých se dá mluvit, ale nedají se díky kontextu změřit. Dokonce i miliardář, žijící na břehu Ženevského jezera nebo na vzdálených ostrovech daleko od české až příliš sebevědomé metropole, si může myslet, že se mu nežije lépe než před lety. Tehdy, kdy jeho bohatství nehrozilo, že se ho někdo zmocní. Banka, stát, vyvlastňováním posedlý parlament nebo obyčejný grázl, který jej vyláká někam k Monte Carlu a tam ho zavraždí. S chudobou a bídou je to stejné.
Budeme-li měřit své štěstí množstvím hmotných statků a třeba i délkou života, pak se máme rozhodně lépe. Ale přiznáme-li si, že za naše bohatství někdo zaplatil svou chudobou a neštěstím, pak na svá bohatství tak pyšní být nemusíme.
Není třeba ani jezdit do Paříže nebo Londýna. Nejen v mnoha evropských metropolích je to podobné nebo si to jejich obyvatelé alespoň myslí. Pokud si to nemyslí, stejně se s tím dříve nebo později budou muset setkat.
Andrej Babiš letos musel reagovat na audity Evropské komise, táhne se kauza Čapí hnízdo, trestní stíhání proti němu bylo zastaveno a pak obnoveno, lidé proti němu demonstrují, v létě se debatovalo o odchodu ČSSD z vlády. Jak byste zhodnotil jeho působení v křesle premiéra v uplynulém roce? Obstál vůči veřejnosti? Měl by udělat něco směrem k opozici nebo k Milionu chvilek?
Šermování pojmy „veřejnost a veřejný zájem“ je v současné době populární „občanská“ disciplína. Podobně to bylo za francouzské revoluce – volonté general (obecná vůle), později německé offentlichket nebo ruská glasnosť. Všude to přispělo ke kultivaci politiky, ale také se v jejím jménu soudilo a popravovalo. Dneska se zdá, že mnozí hledají anebo už objevili, že „veřejný zájem“ je docela dobrý prostředek k tomu, jak uchvátit politickou moc.
Také když se budeme snažit sledovat toky peněz, brzy zjistíme, že naše veřejné mínění není veřejné, a zdá se mi, že to ani není mínění.
Úspěch Babišovy vlády musíme měřit jejím sestavením, jejím způsobem vládnutí, a nikoli množstvím křiku a vulgarit na náměstích. Kdyby se naplnily požadavky demonstrujících a Babišova vláda odstoupila, asi málokdo z demonstrantů by byl schopen říct, co má následovat. Vláda národní jednoty v čele s Pavlem Fialou nebo Pavlem Novotným? Pražská rozhádaná koalice politických adolescentů nebo těch, kdo chtějí další restituce a privatizace? Větší moc spíše tajných než zpravodajských služeb? Anebo jen omezování svrchovanosti moci stále ještě alespoň formálně suverénního státu už dávno protektorovaného odjinud?
ANO má stále stabilní podporu, současná vládní sestava by podle průzkumů měla stále ve Sněmovně nadpoloviční většinu. Apely na „ohrožení demokracie“ a zneužívání státu Babišem nefungují. Jaký předpokládáte vývoj v příštím roce?
Nemusíme všem agenturním odhadům hned věřit. Bývají tak různorodé a podivně komentované, že si můžeme dovolit jim přiznávat jen omezenou důvěryhodnost. Pokud jde o argumenty opozice, jsou obsesivně i posesivně antibabišovské, ale to by možná ani tak nevadilo. Spíš jde o tu záměrně pěstovanou vulgaritu, nestydatost a oplzlost. Ta už je dávno za hranicemi nevkusností, které pěstoval v parlamentních debatách Miroslav Kalousek. Jistě i on sám dnes s úžasem přihlíží tomu, co dokážou pustit do světa jeho potenciální opoziční partneři.
I „obecná neslušnost“, o které, zdá se, dosud neslyšeli čeští státní zástupci a ctihodné autority soudní včetně těch nejvyšších, je „ohrožením demokracie“. Dokonce větším, než si někteří starostové, zastupitelé a opoziční demonstranti umějí představit. Z historie víme, že každý revoluční režim se začal hroutit tehdy, kdy velká slova o svobodě a spravedlnosti nahradil dehonestováním nepřátel lidu, třídního nepřítele, rasově méněcenných, škůdců a zrádců, až je nakonec nacházel a našel v řadách revolucionářů, osvoboditelů a nositelů pochodní politické změny.
Jak obstála ČSSD? Prohrané volby do Evropského parlamentu, klesající preference, skutečně by na tom byla lépe, pokud by nešla s Andrejem Babišem do vlády? A co opozice? Jak se projevili Piráti, ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a SPD?
Možná vás překvapím, že jako dlouholetý kritik ČSSD si myslím, že vedení této strany dnes dělá, co může, aby to své tzv. riskantní spojení s ANO 2011 neprohospodařilo. Předseda strany Hamáček dělá na vládní úrovni, co může, ačkoliv mu jeho kolegové občas umějí hodit nějaký ten klacek pod nohy. Jeho postavení je proto mimořádně obtížné, ale troufám si říct, že začal naslouchat těm, kteří mu chtějí pomáhat dostat ČSSD ze stavu „mozkové smrti“, jak toto slovní spojení používá Emmanuel Macron.
Ty ostatní politické strany na sebe kromě kritiky vlády Andreje Babiše v tomto roce upozornily jen úspěchy a neúspěchy pražské koalice podivnými až nechutnými exhibicemi. Navíc pirátské Pusťte nás na ně! si zřejmě v ODS a v TOP 09 vyložili jako to husitské „Hrr na ně!“ a mysleli tím i ČLR a RF. Ale ani to jim nepřineslo žádnou pozitivní popularitu. Navíc i největší obdivovatelé antibabišovského proudu si nemohou být jisti, co infantilní spory z posledních dnů a týdnů mohou způsobit. Snad by se tím měla zabývat jistě vše pozorně sledující BIS, protože to vypadá, jako by některé opoziční strany pracovaly nejen ve prospěch ANO 2011, ale i našich největších zahraničních nepřátel.
Psali jsme:
Letos se česká veřejnost musela rozloučit s Karlem Gottem. S odstupem: co způsob rozloučení s legendou naší hudební scény a mediální poprask kolem něj ukázal?
Nic jiného, než že se ukázalo, jak ta oficiálně šířená politická propaganda ČT a ČRo je sice nákladná, ale naprosto nesmyslná. Monotematické odsuzování doby před rokem 1989 a s ním také všech, kteří v té době žili, nestříleli na své nepřátele jako bří Mašínové, nepodepsali Chartu 77 nebo nepracovali pro „západní“ a zřejmě „demokratické“ výzvědné služby, byli a jsou v jakkoli zkreslených dějinách té doby vnímáni jinak, než jak si představují autoři dějeBISu. Dokonce si většina občanů ČR myslela, myslí a bude myslet, že Karel Gott byl nejen vynikající zpěvák, ale i vzdělaný a slušný člověk, na rozdíl od „lavičkových hrdinů“ doby pozdní.
Co přinesly letošní oslavy 30 let demokracie? Je potřeba se nějak více vyrovnat s minulostí nebo o minulosti mluvíme až příliš často a je to zbytečné? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?
Nemám rád to z němčiny otrocky převzaté slovní spojení Geschichte vergangenheits komplex (komplex vyrovnání se s minulostí). Objevilo se hned po skončení druhé světové války a už tehdy mnozí upozorňovali na to, že je z toho cítit touha přenést část viny z viníka na jeho oběti. Dnes je to sice běžné, a dokonce se tato slovní šaráda má stát součástí výuky dějepisu v zemích EU, ale stále jde jen o vinu trestněprávní, politickou a morální. Dějiny, dokonce i ty české (nebo snad československé?), buď byly, nebo nebyly. Tak o jaké vyrovnávání se nebo narovnávání či překrucování ve skutečnosti jde?
O Janu Žižkovi bude psát jinak František Šmahel, jinak Petr Čornej, jinak Karel Schwarzenberg, jinak Miroslav Grebeníček, jinak neziskovka placená z EU, jinak s penězi z ČLR nebo Tai-pei. Jinak pán, jinak kmán.
Jakmile někdo začne nahlas mluvit o vyrovnávání se s minulostí, nikdy se neubráním podezření, že někdo chce naši minulost tak narovnat, že nám zbude jenom jedna. Ta jediná správná, ale jen do chvíle, kdy si někdo naši minulost nenarovná zase jinak. Takže to letošní vyrovnávání mne naplnilo hlubokým pesimismem. Sice ne vždy se lhalo, ale ona stačí jen polopravda, abychom z toho nemuseli mít dobrý dojem.
V obecnější rovině platí, že starší generace stále více podporuje premiéra Babiše či prezidenta Zemana, zatímco mladí Piráty či liberální strany. V Británii starší lidé hlasovali pro brexit a bylo jim spíláno. U nás starší odmítají euro či EU jako celek a jsou označováni za neinformované. O čem rozdíly svědčí? Jde jen o formu obvyklého mezigeneračního sporu, nebo je v tom něco víc?
Ano, myslím si, že je tento mezigenerační spor chtěný a organizovaný. Vždyť i na demonstracích Milionu chvilek laik vidí, že tam nejsou jen nedospělci. Navíc mezi účinkujícími na pódiích nejsou také žádná kůzlata (kids). Stejně standardní jsou skupiny mužů a žen nad padesát, kteří patří k těm verbálně nejagresivnějším. A to nemluvím o poloviditelných až nepřítomných politicích, kteří jsou dokonce blízko předpenzijnímu věku. Podobně jako některé starší dámy z divadelního a estrádního polosvěta, které si chtějí tu svou vzpomínku na budoucnost užít.
Také bychom se neměli pokoušet srovnávat britské a české občany. U obou jsou motivace velmi odlišné. To, že nějaká stárnoucí diva si myslí, že ti starší jsou neinformovaní, je prostě jen hloupost, nikoli těch starších, ale těch, kdo to tvrdí.
Co by si během svátků měli říct „mladí“ a „staří“, tak aby výměny politických názorů nekončily hádkami? Co by si obě strany mohly navzájem dát ve vyprávění o nedávné minulosti i současnosti, nebo i v poučení pro budoucnost?
Obávám se, že na tuto otázku neumím odpovědět. Obě tyto věkové skupiny se přestávají spolu bavit o věcech, o kterých by se měli dorozumět, a myslím si, že ani nehledají příležitost, jak to napravit. Snad tedy o těchto Vánocích by to mohly zkusit, ale poradit jim neumím. Tedy, jen asi vzájemná úcta, ale dokonce i úcta k sobě samotným, by mohly být cestou ven z prostředí neurvalé hněvivosti a neukojených vášní poslední doby.
Jakkoliv jsou voličské skupiny podporující Babiše a Zemana spokojené, tak například předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová (a zdaleka nejen ona) upozorňuje, že hrozí kolaps penzijního systému a máme 15 let na řešení, jinak stáhne ke dnu veřejné finance. O tom, že se veřejné finance přehoupnou do trvalých ztrát, a pokud neproběhne razantní reforma, za padesát let bude zadlužení vyšší než v současném Řecku, psal Reportér magazín. Dojde ke zhroucení veřejných financí? Je Babišův přístup k veřejným financím zodpovědný směrem k příštím generacím?
Už poslouchám moc dlouho, nejméně od Špidlova předsedání vládě, abych mohl věřit a rozlišit mezi ním, kdy mne někdo straší a kdy jiný varuje. Umím si představit, že je jednodušší mluvit o „zhroucení penzijního systému“ než o tom, jak by měl vypadat a co by se mělo změnit.
Je-li zde tak hrozivé a bezprecedentní nebezpečí, před kterým by mohla varovat i nějaká česká Greta Thunbergová, může to vyvolat paniku, až nenávistnou, podobnou té klimatické. Možná není ani daleko doba, kdy si připomeneme, že prý Eskymáci našli řešení stejného problému. Vyvezli „bábu a dědu“ na nějaké nehostinné věčně zamrzlé místo, nechali je svému osudu a nemuseli vymýšlet klipy na téma přemluv bábu, přemluv dědu.
Varování paní Zamrazilové a její komise nepodceňujeme, ale je-li to tak vážné, dokonce významně vážnější než dotace pro Čapí hnízdo, kde žádná materiální škoda nevznikla, a přesto tisíce demonstrantů označují Andreje Babiše za zloděje, pak by stálo za to, aby vládní strany společně s opozicí začaly pracovat pro dobro občanů ČR a pokusily se zabránit „zhroucení“. Mohly by tak učinit bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a voličskou přízeň. Bylo by to ku prospěchu nejen současných penzistů, ale i těch budoucích, už dnes ohrožovaných digitální demencí.
Vánoce jsou a mají být i svátkem křesťanství. Jenže v Česku většina lidí v Boha nevěří a navíc je zde katolická církev špiněna skandály se sexuálním zneužíváním. Stejně tak zde panuje dlouhodobý antagonismus mezi kardinálem Dukou a profesorem Tomášem Halíkem. Jak se s tím vypořádat?
Myslím, že to není nijak složité. Jen někteří musejí slevit ze své pýchy a přidat na své zbožnosti. To neznamená chodit do kostela a přiznávat tam své viny, ale také v hlubokém soukromí uvažovat o sobě a svých bližních. Milovati budeš bližního svého jako sebe sama, je podle přání učedníka Krista Spasitele Matouše, velkou hodnotou. Snažit se to pochopit jako velký celoživotní program je, zdá se, úkol olbřímý. Generacím se jej nedařilo plnit, ale to neznamená, že se o to nemáme pokoušet. Stejně jako odpouštět našim viníkům a nezastavit se jen u toho stále oblíbeného Ukřižuj, ukřižuj!
Zítra máme Štědrý den, přidáte vánoční přání?
Ani pro přání nemusíme chodit daleko – Jan Hus nám odkázal, abychom se všichni milovali a pravdy každému přáli! Je to stejně těžké jako naplnit slova Desatera, ale pokusme se o to. Asi se nám to nepovede, ale co kdyby a alespoň trochu…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
