Co bylo příčinou invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968? Dalo se jí nějak zabránit?
Začněme druhou otázkou. Náhlé invazi vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968, hlavně však Sovětské armády, zabránit šlo. Nedalo se však zabránit rozmístění sovětských vojsk v Československu. Šlo tedy z hlediska obyvatel ČSSR o zanedbatelný rozdíl mezi náhlou invazí s komparzem vojsk ostatních spojeneckých zemí nebo rozmístěním sovětských vojsk v ČSSR bez onoho komparzu. Hlavním cílem totiž nebylo potlačit kontrarevoluci, tedy vnitropolitické změny známé pod souhrnným názvem „pražské jaro 1968“, nýbrž v Československu umístit trvale Sovětskou armádu.
Vše začalo v roce 1961, kdy se Sovětský svaz rozhodl přejít proti Západu na strategii útočnou. Tím neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa, sousedícího s Rakouskem a SRN, coby nástupiště útočících vojsk. Vyvstala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území, jenže československý prezident Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky s nebývalou statečností odmítal.
Stav československé armády v první polovině 60. let činil zhruba 150 tisíc osob, což již bylo na pokraji hospodářské únosnosti. SSSR ale požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně 10 procent československé mužské populace! Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe by vyžadovala astronomické finanční částky. Československá vláda byla nucena ustoupit sovětské alespoň v požadavku na umístění raketových nosičů jaderných zbraní a posléze i jaderných hlavic na svém území.
Jak to tedy bylo s taktickými zbraněmi?
Začátkem 60. let dostaly armády Varšavského paktu operačně taktické raketové systémy s doletem 39 a 170 km, ale raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou, představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné nasazení žádný vliv. Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2. 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí „speciální kompletační jednotky“ přivezeny do Československa jaderné hlavice, uskladněné do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými nosiči včetně jejich přepravy ze SSSR se předpokládalo za 18 až 22 hodin, takže by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez nich.
Dne 15. 12. 1965 podepsali sovětský a československý ministr obrany tajnou Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Její podstatou bylo vybudování tří skladišť jaderných hlavic na československém území, které by umožnilo zkrátit časový interval pro vybavení raket jadernými hlavicemi na tři hodiny. První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný souhlasil ve znění smlouvy z prosince 1965 s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však s umístěním posádek s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak si mimo uzavřené smlouvy přál navíc Sovětský svaz.
Po posledním odmítnutí Novotného během oficiální návštěvy Prahy 8. 12. 1967 odletěl Brežněv místo rovnou zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem a zařídil po stranické linii vystřídání Novotného v čele KSČ. Novotného z postu prezidenta odvolat KSČ formálně nemohla, takže se v únoru 1968 uvolnila cenzura, aby měl takzvaný hněv pracujícího lidu vůči Novotnému volný průchod ve sdělovacích prostředcích, a tím se usnadnila cesta k jeho odvolání z funkce prezidenta ČSSR. Formálně Novotný 22. 3. 1968 abdikoval sám ze zdravotních důvodů. Jednou zastavené cenzurní zásahy již pak nešly bez represí znovu nastolit.
Sovětská armáda tedy, podle vás, potřebovala být dislokována v naší republice co nejdříve a vlastně za každou cenu…
Brežněv ale nepočítal se slabostí svého vyvolence. Alexander Dubček místo toho, aby jednal podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se nechal ovlivňovat svými spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením k umístění sovětských vojsk s konvenční výzbrojí. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 až 12 tisíc vojáků Varšavského paktu, tedy Sovětské armády, na československém území.
Politické uvolnění bylo pro sovětské jestřáby vítanou záminkou, jak odstranit anomálii, kdy v samém centru předpokládané konfrontace Varšavské smlouvy a NATO leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale přímo vojensky Sovětským svazem nekontrolované. Za stavu, kdy Sovětský svaz neměl své jednotky v Československu, by každý přesun vojenského kontingentu ze SSSR na západní hranici Československa, potřebný pro plánovaný útok proti Západu, vyvolal pozornost tajných služeb. Při dislokaci sovětských vojsk v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu tam a zpět už nebudily větší pozornost. A o to šlo.
Psali jsme:
Co byste řekl k tolik dnes diskutovanému generálovi Ludvíku Svobodovi? Jeho postava se dnes ocitá v roli téměř viníka osmašedesátého...
Ludvík Svoboda, profesionální voják, bývalý učitel maďarštiny ve vojenské akademii v Hranicích na Moravě s absolvovanými dvěma roky Zemské zemědělské školy ve Velkém Meziříčí, byl člověk bez maturity, agent NKVD a kryptokomunista. Že byl spolupracovník NKVD, prozradil ve svých pamětech sám. Stačí si příslušnou pasáž přečíst.
Největší skupině československých vojáků v Polsku s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, čítající asi 700 osob, přišel z polského velitelství v Tarnopolu rozkaz, aby z Hluboczeku Wielkeho postupovali na severozápad. Svoboda ale plnil dohodu s generálem Lvem Prchalou, nejvyšším československým armádním představitelem v Polsku a večer 17. 9. vyrazil pochodem na jih do asi 100 km vzdáleného Rumunska podél tehdejší polsko-sovětské hranice vzdálené od trasy pochodu asi 40 km. Sovětská vojska ten den přestoupivší hranice a postupující do hloubi polského území však legion zajala. Ve svých knižně vydaných pamětech Svoboda tvrdil, že legion vedl rovnou do SSSR, což pravda není.
Na počátku roku 1941 předala na Benešův pokyn československá tajná služba v Londýně Sovětskému svazu jména německých agentů působících v SSSR, kteří byli pak zneškodněni. Přes tento důkaz spolupráce Stalin pozdějším zprávám československých zpravodajců o Hitlerově úmyslu napadnout Sovětský svaz nedůvěřoval. Proto Edvard Beneš ve svém dopise podplukovníku Ludvíkovi Svobodovi 23. 3. 1941 ujišťoval Sověty, že jeho vláda nikdy nenaváže žádné spojení, které by bylo Rusku nepřátelské, a zdůraznil, že spolupráce se Sověty musí zůstat v tajnosti. Jak bylo již dříve dohodnuto, bude československá zpravodajská služba Britům předávat jen takové informace, které schválí či o které požádá sovětský protějšek, tedy žádná informace nebude Britům předána bez souhlasu SSSR! Tento dopis jasně dokazuje, že Beneš už v té době věděl o Svobodových úzkých vazbách k NKVD, když se na něj s takovými věcmi obracel.
Tak to je možná silná káva… a co tak proklamované Sokolovo?
Bojové nasazení 1. československého praporu u Sokolova v březnu 1943 pod velením Ludvíka Svobody nepřineslo ani strategický, ba ani taktický úspěch, byl to z vojenského hlediska debakl. Sovětská a československá propaganda ale bombasticky tvrdily opak, Gottwald a Fierlinger za podpory Svobody činili vše, aby tuto vojenskou porážku proměnili v politické vítězství. Ludvík Svoboda ale v této zkoušce skvěle obstál – dokázal, že je ochoten a schopen se za všech okolností zcela podřídit plánům komunistického vedení a SSSR bez ohledu na lidské ztráty.
Dne 9. 5. 1943 došel z Londýna do SSSR rozkaz o jmenování plukovníka Jana Kratochvíla velitelem 1. československé samostatné brigády. Svoboda funkci zástupce velitele brigády odmítl. Nakonec československé ministerstvo národní obrany podlehlo sovětskému tlaku a ustavilo velitelem brigády Svobodu a plukovník Kratochvíl se stal velitelem všech československých vojenských jednotek na území SSSR. O rok později byl Kratochvíl jmenován velitelem 1. československého armádního sboru v SSSR.
Dne 7. 9. 1944 zaujaly československé jednotky pozici severovýchodně od polského města Krosna mezi sovětskými divizemi, den poté začal útok na Krosno, a tím i dukelská operace. Československé ztráty v boji o Krosno jsou odhadovány na 1200 vojáků. Sovětské velení vojenský neúspěch využilo k odvolání Jana Kratochvíla, a na jeho místo jmenovalo Ludvíka Svobodu, který pak bezohledně hnal vojáky vpřed v následující dukelské operaci bez jakékoli průzkumné a dělostřelecké přípravy!
… a bezprostředně po válce, kdy se odsunovalo německé obyvatelstvo nejen ze Sudet, byl prý Svoboda opět horlivý…
Po válce se Svoboda jako ministr národní obrany velmi zasloužil o vyhánění německého obyvatelstva ČSR. O fázi vyhánění označované za divokou, tedy za neorganizovanou, historici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg prokázali, že byla řízena československým ministerstvem národní obrany a vnitra takovým způsobem, aby to navenek vypadalo jako projev hněvu českého lidu. Tuto skutečnost československá vláda před cizinou zčásti zatajovala, zčásti legitimizovala. Ústní pokyny k vyhánění přicházely přímo od ministra národní obrany Ludvíka Svobody i od policejních složek ministerstva vnitra či ministra Václava Noska samého. O tom, že odsun nebyl v žádném případě neorganizovaný, to jest divoký, svědčí i skutečnost, že přes 90 procent vyhnaných Sudetoněmců do začátku října 1945 bylo vysídleno jednotkami československé armády!
Po odvlečení československých politiků do Moskvy v srpnu 1968 sovětská strana Ludvíka Svobodu považovala odpovídajícím způsobem i nadále za hrdinu SSSR a on jediný byl s to reálně odhadnout možnosti československé strany v nastalé situaci. Vynutil si propuštění Františka Kriegela, kterého si sovětská strana hodlala ponechat v SSSR a odsoudit v exemplárním procesu.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
