Dnes  se čím dál tím více ukazuje, že vítězem nejdelší války v dějinách Spojených států není ani tak Tálibán jako spíše sousední Čína, uvádíte na sociální síti. Proč si to myslíte?

Před bezmála 20 lety po vojenské porážce od armád USA a NATO se Tálibán uchýlil k vleklé, obtížné a nepříliš úspěšné partyzánské válce, kterou nakonec sám chtěl ukončit. Proto na jeho žádost v lednu 2016 ČLR překvapivě iniciovala mírové rozhovory s Tálibánem, jichž se zúčastnily ještě Pákistán, Afghánistán a Spojené státy. Mírová iniciativa záhy skončila, když v květnu byl při americkém náletu zabit tehdejší vůdce hnutí mulla Mohammad Mansúr. To možná byl klíčový okamžik, od něhož začala čínsko-tálibánská spolupráce, která vedla k historické fotografii Talibů s čínskými zbraněmi v prezidentském paláci v Kábulu potvrzující konečné vítězství povstalců.

Poté tiskový mluvčí Talibů Zabíhulláh Mudžáhid oznámil, že jejich hnutí má pouze jednoho strategického partnera, a tím je Čínská lidová republika. ČLR se bude podílet na obnově těžebního průmyslu, konkrétně se zmínil o nalezištích mědi, jejichž exploatace se v nejbližší době obnoví a modernizuje právě zásluhou velkého souseda. Ten má pro Kábul představovat bránu na trhy celého světa.

S ohledem na zkušenosti třeba z Běloruska se dá předpokládat, že čínské investice do těžebního průmyslu budou masivní a přijdou velmi rychle. Stejně jako vybudování nezbytné dopravní infrastruktury, což se logicky zároveň spojí s projekty poválečné obnovy Afghánistánu. Proto se čím dál tím více ukazuje, že vítězem nejdelší války v dějinách Spojených států není ani tolik Tálibán, jako sousední Čína, která islámské bojovníky podporovala, vyzbrojila a nenápadně řídí jejich první mocenské kroky.