Bezpečnostní expert: Trump chce asi dovést Čínu ke krachu. Ale historie nás varuje... Hroutící se režimy začínají války

4. 9. 2019 19:55

ROZHOVOR „Donald Trump pouze plní sliby. Tvrdý postoj vůči Číně sliboval během celé volební kampaně a šlo o jedno z jeho hlavních témat,“ komentuje zahraniční dění vojenský a bezpečnostní expert Lukáš Visingr. Otázka za pět bludišťáků je, o co americkému prezidentovi ve skutečnosti jde? Možností prý je plán Čínu vyřídit a dotlačit ji ke krachu. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Visingr hodnotil i poslední úder Američanů v Sýrii a význam Vladimira Putina v čele Ruska.

Bezpečnostní expert: Trump chce asi dovést Čínu ke krachu. Ale historie nás varuje... Hroutící se režimy začínají války
Foto: Repro Youtube
Popisek: Donald Trump na konferenci CPAC

Spojené státy porušily dohody a v sobotu podnikly nálety na radikály v Idlibu v Sýrii. Rusko, ani Turecko o tom nevědělo. Co se podle vás stalo? A proč k tomu došlo?

Ruské ministerstvo obrany tvrdí, že Američané ho o tom úderu předem neinformovali, přestože mezi oběma státy existuje v tomto smyslu dohoda, která platí i pro Turecko. Má se tak zabránit nehodám a nedorozuměním. Podobnou dohodu má Rusko i s Izraelem, ale připomeňme, že navzdory tomu došlo k tragédii, když v době izraelského náletu syrská protivzdušná obrana omylem sestřelila ruské letadlo. Jinak řečeno, nějaké dohody existují, ale komunikace stejně občas selhává a nehody se zkrátka někdy stávají. Můžeme proto jen spekulovat, co se stalo.

Možná někdo na americké straně prostě zapomněl nebo nějaká technika nefungovala tak, jak měla. Američané nejspíš byli pod časovým tlakem, šlo tam o minuty, a tudíž udeřili, aniž by informovali Moskvu a Ankaru. Riskovali tím, zjevně se ovšem nestalo nic špatného. Ostatně i ta stížnost ruského ministerstva obrany působí spíš formálně, jako kdyby bylo prostě nutno splnit jakousi oficiální povinnost, tedy zvednout směrem k Američanům ukazováček, ale to je tak všechno. Myslím, že žádné následky to mít nebude, ostatně praxe dobře ukazuje, že vojenští profesionálové se téměř vždycky dokážou domluvit, jelikož se přinejmenším respektují a – na rozdíl od politiků – necítí potřebu dělat veřejné exhibice před voliči.

Útok byl proveden v době setkání vůdců extremistických skupin. Dá se takový krok morálně obhájit?

Řekl bych, že ta dost decentní reakce Moskvy dokazuje, že si Rusové uvědomují, že Američané jednali v podstatě správně, protože udeřili na setkání vůdců islamistických extremistů, kteří jsou koneckonců společným nepřítelem Spojených států i Ruska. Takové schůzky samozřejmě teroristé organizují pod maximálním utajením, v nejhlubší konspiraci a s největšími ohledy na vlastní bezpečnost, takže už samotný fakt, že Američané získali informace o čase a místu jejího konání, aby tam stačili udeřit, je pozoruhodný. Opět se dá jen spekulovat, jak se jim to podařilo. Třeba se jim povedlo dostat svého agenta blízko někomu, kdo ty údaje prozradil, možná to byl výsledek odposlechu elektronické komunikace, mohly jim dát tip i zpravodajské služby nějaké spojenecké země.

Možností je mnoho, každopádně se zdá, že to opravdu bylo získáno takřka na poslední chvíli, a proto Spojené státy musely spěchat a zaútočit. Jestliže došlo k nějakým civilním ztrátám, je to samozřejmě politováníhodné, ale ve válce lidé zkrátka umírají. Můžeme být jen vděčni za moderní přesně naváděné zbraně, které ty vedlejší ztráty dramaticky snižují, protože pokud by tyto zbraně neexistovaly, umíraly by při každém větším leteckém úderu stovky nebo tisíce civilistů, jako tomu koneckonců skutečně bylo za druhé světové války.

Jaký je váš odhad pro budoucí dění v Sýrii?

Tuhle otázku dostávám hodně často, ale netroufám si dělat jakékoli přesnější předpovědi, jelikož tam existuje příliš mnoho neznámých a proměnných. Opozice s největší pravděpodobností prohraje, respektive část bude vojensky poražena a část přistoupí na nějakou formu domluvy s režimem. Také jsem si jistý, že v Sýrii si udrží silný vliv Rusko, protože to byl koneckonců i základní důvod, proč Moskva intervenci zahájila. Dále se dá předpokládat, že kurdský sever si uchová nějakou autonomii, ovšem jak přesně to bude vypadat, se zatím dá těžko usuzovat.

Obecně je mnohem víc otázek než odpovědí. Zůstane Asad dlouhodobě u moci, nebo se Moskva a Teherán rozhodnou, že bude vhodnější mu nabídnout nějakou formu důstojného odchodu ve prospěch jiné osobnosti? A jak se vlastně budou vyvíjet vztahy Moskvy a Teheránu? Dosud jsou Rusové a Íránci partneři, existují však stále silnější náznaky, že Rusové nejsou moc nadšeni z toho, jak se tam Íránci usídlují a že začínají využívat Sýrii pro útoky proti Izraeli, který je strategickým partnerem Moskvy. A jaká bude pozice Turecka? Turecká armáda vyvolává dojem, že by snad chtěla v Sýrii zůstat natrvalo, což se Moskvě a Damašku nebude líbit. Také je otázkou, zda budou o nějaký vliv v Sýrii usilovat západní země. Zdá se, že třeba pro Trumpa má Sýrie jen malý význam, ale naopak pro Francouze je to tradičně vysoce důležitý stát.

Jak moc se Rusku celá vojenská akce v Sýrii vyplatila? Z pohledu vojenského, ekonomického, otestování zbraní a podobně.

Vyplatila se ohromně ze všech pohledů. Ruská armáda sbírá nesmírně cenné bojové zkušenosti, které se již odrážejí například ve vývoji nových typů vojenské techniky. Rusko si otestovalo mnoho svých zbraní, jež na praktické prověření dosud dlouho čekaly. Některé se osvědčily, zatímco jiné nikoli, ovšem Sýrie byla každopádně velmi užitečným sítem, které oddělilo zrno od plev. Nasazení této techniky hodně pomohlo i ruskému zbrojnímu exportu, protože se dramaticky zvýšil zájem o ruské zbraně zejména ze strany států Středního východu, které mohly jejich použití sledovat takříkajíc z první řady, takže se to nakonec promítá také do velkého ekonomického profitu.

Nejdůležitější je ovšem hledisko strategické a mezinárodněpolitické, protože to byla i hlavní motivace Rusů. Z různých náznaků lze usoudit, že do té akce se Putin zpočátku rozhodně příliš nehrnul, spíš váhal, jenže když bylo v létě 2015 zřejmé, že je už ohrožen i přístav Tartus a že během několika měsíců by mohl padnout Damašek, ruský prezident si řekl, že již váhat nemůže. Rusové tak ochránili svůj přístav v Sýrii a zásadně pomohli Asadovi udržet se u moci, čímž Kreml jasně demonstroval, že nedovolí svržení svého spojence a že je připraven používat ve prospěch svých strategických zájmů i vojenskou sílu.

Podle serveru CNBC zjistila americká zpravodajská služba, že k výbuchu u ruského pobřeží došlo při záchraně jaderné rakety z moře, která tam skončila při posledním testu. Jaké byly vaše odhady na začátku? Objevují se informace, že se jedná o výbuch reaktoru – kvůli izotopům, které nalezli v ovzduší v Norsku. Co si o tom myslíte?

Těch teorií už se objevil opravdu velký počet. Některé přinesla ruská média, kdežto jiné se objevily na Západě, ovšem pořád není jasno a pochybuji, že v dohledné době jasno bude. Osobně si myslím, že se tam stalo něco v souvislosti se střelou s plochou dráhou letu a globálním dosahem Burevěstnik, která zřejmě využívá k pohonu atomový reaktor. Některé teorie říkají, že se nejedná o reaktor, nýbrž o cosi trochu odlišného, takzvaný radioizotopický termoelektrický generátor – RTG, kterému se slangově přezdívá též jaderná baterka. Avšak tahle zařízení mají výkon nejvýše v desítkách wattů, což na pohon takové zbraně logicky nestačí.

Pochopitelně se nedá úplně vyloučit, že se Rusům povedl jakýsi fundamentální technologický průlom, ale reaktor zní přece jen pravděpodobněji, a to tím spíše, že zachycené izotopy dokazují, že to bylo zařízení s jaderným štěpením, zatímco v RTG probíhá jen spontánní rozpad prvků. Možná ani nevybuchl samotný reaktor, ale jiná část té střely, například startovací raketový motor, což pak poškodilo reaktor a způsobilo únik radiace. Obecně totiž platí, že zdaleka nejvíce nehod raket se stává při startu právě kvůli selháním motorů. To, že Rusko utajuje, jaká zbraň to přesně byla, je samozřejmě pochopitelné, ale myslím, že mělo otevřeně sdělit alespoň to, že došlo k poškození štěpného reaktoru a že existuje jakési relevantní riziko radioaktivního zamoření.

Vladimir Putin stojí v čele Ruska už dvacet let. Od jeho nástupu se Rusko hodně změnilo. Jak by podle vás vypadalo bez něj? A které jeho činy – pozitivní, či negativní – považujete za nejdůležitější? 

Někde jsem zaznamenal výstižný postřeh, že Rusko bez Putina by vypadalo zhruba tak, jak nyní reálně vypadá Ukrajina. Naprostý sociální a ekonomický rozvrat, selhání státu, soupeření oligarchů a různých zájmových skupin o moc, převraty, občanská válka, jedním slovem chaos. A upřímně řečeno, pokud si člověk vzpomene na trendy za Jelcinovy vlády a pokusí se o malou myšlenkovou aproximaci, tak by to docela sedělo. Někteří lidé tvrdí, že když Jelcin předával moc Putinovi, patrně vůbec neodhadnul, jaký člověk to je, jenže já si naopak myslím, že Jelcin, ačkoliv měl spoustu chyb, to naopak odhadnul velice dobře. Jelcin pochopil, že jeho pokusy o liberalizaci nevedou k ničemu dobrému a že Rusko potřebuje silnou ruku.

Vladimir Putin určitě také není dokonalý, jsem ovšem přesvědčen, že lepší alternativa pro Rusko nebyla a stále není. Podařilo se mu zemi zkonsolidovat a stabilizovat a zabránit tomu, aby přišli k moci komunisté či neofašisté. Životní úroveň se ohromně zlepšila, a ačkoliv samozřejmě nedosahuje západní úrovně, proti devadesátým letům se jedná o dramatický posun. Rusové se jistě velice rádi chlubí tím, že Putin vrátil Rusko na pozici mocnosti s globálním vlivem, ovšem tuším, že ve skutečnosti ho podporují zejména proto, že se jim za Putina prostě žije lépe než dřív.

V Moskvě se koná série demonstrací za svobodné volby. Protestující se snaží dovolat toho, aby se někteří dříve vyloučení kandidáti mohli účastnit voleb do moskevského zastupitelstva. Policie zadržuje účastníky demonstrace. Na internetu se šíří videa policejních zákroků, při kterých je vůči zatýkaným používáno fyzické násilí. Je něco takového v dnešní době v Evropě přípustné? Jak tamní dění hodnotíte?

Tady lze v podstatě plynule navázat. Putin vybudoval, respektive obnovil silný centralizovaný stát, který má v Rusku dlouhou tradici už od carských dob, ale samozřejmě to musel udělat za nějakou cenu. Vím, že teď to bude vypadat jako klišé o dobrém králi a zlých rádcích, jenže po těch dvaceti letech se prostě nevyhnutelně stalo, že ruské mocenské struktury zaplnili oportunisté, kariéristé, korupčníci, zloději či prostě neschopní, případně všehoschopní lidé. Spoustu problémů, jaké se mají řešit na lokální úrovni, se podařilo vyřešit až díky přímému zásahu z Kremlu, respektive díky tomu, že se ve věci osobně angažoval prezident, což je v tak velké zemi absurdní. A stále většímu počtu lidí to evidentně začíná vadit.

Mnozí z nich třeba dosud sympatizují s Putinem, ale kritizují systémové nedostatky toho režimu, který těžko snáší kritiku a zpětnou vazbu. Ruská opozice proto začíná nejvíc akcentovat právě ty lokální problémy typu korupce a ekologických škod, protože na to lidé slyší, a proto se také opozici začíná dařit získávat úspěchy na lokální úrovni. Dnes už se o to snaží přímo v hlavním městě. Násilné policejní zásahy proti politické opozici jsou v každém případě nesprávné a do současné Evropy zcela určitě nepatří, což však neplatí jen v Moskvě, ale také v Barceloně nebo v Paříži, že?

Situace je napjatá i mimo Evropu: v Hongkongu trvají protesty proti čínské správě, která prý omezuje tamní svobody. Na sociálních sítích také kolují videa poměrně tvrdých zákroků policistů vůči demonstrantům. Hongkongem lomcují stávky, hrozí, že se situace dále vyhrotí, Čína již naznačila, že přemýšlí i o vojenské intervenci do autonomního území. Jak postup Číny hodnotit?

Je velmi příznačné, že Čína váhá, naznačuje a vyhrožuje, ovšem reálně zatím silou nezasáhla. Jde totiž o politicky extrémně citlivou záležitost. Kdyby podobné protesty propukly kdekoliv na čínské pevnině, tak nepochybuji, že by čínské policejní či polovojenské síly zasáhly ihned, jenže Hongkong představuje jiný případ. Nesmí se zapomínat, že předání Číně bylo ze strany Velké Británie podmíněno tím, že tam zůstane pluralitní politický model s veškerými právy a svobodami, a sice podle hesla „jedna země, dva systémy“. Za ty roky tam došlo k mnoha změnám, jež proběhly takříkajíc salámovou metodou a po malých krocích. Už v minulosti se v takových případech občas odehrály i protesty, ale nikdy nebyly tak rozsáhlé a intenzivní jako dnes.

Pohár trpělivosti mnoha lidí s postupným omezováním autonomie Hongkongu prostě přetekl. Pokud by Čína zasáhla silou právě v Hongkongu, těžko lze předvídat, co by následovalo, jelikož přinejmenším Velká Británie a Spojené státy by mohly reagovat velmi ostře. Dokonce už se objevily spekulace, že část radikálů mezi demonstranty už ve skutečnosti Peking schválně provokuje a stojí o to, aby Čína intervenovala a aby to bylo hodně krvavé, protože doufají, že to by mohlo západní země přimět k energické odpovědi ve prospěch Hongkongu.

Čeká Hongkong demokratická budoucnost? Jsou protesty začátkem změny v Číně směrem k demokratičtějšímu systému?

Hongkong má díky Velké Británii tradici demokracie a zjevně tam existuje velmi silná vůle k tomu, aby tento systém zůstal zachován, avšak rozhodně bych to nepřenášel na celou Čínu, neboť tam je tradice naprosto odlišná. Komunistická strana Číny nyní drží moc pevně, ačkoliv uvnitř strany probíhalo i dost ostré soupeření. To kulminovalo v březnu 2012, kdy se část radikálů s podporou některých policejních sil pokusila v Pekingu o ozbrojený převrat, ten ovšem nevyšel, jelikož generalita se postavila na stranu umírněné frakce tehdejšího prezidenta Chu Ťin-tchaa a dnešního prezidenta Si Ťin-pchinga. To je také důvod jeho těsných vztahů s armádou, jelikož Si velmi dobře ví, že bez tehdejšího postoje generálů by takřka jistě nebyl prezidentem a možná by byl dávno po smrti.

Jinou věcí ovšem je, jestli Komunistická strana Číny bude u moci i nadále, jestli vydrží ekonomickou krizi, která Čínu brzy nevyhnutelně čeká. Existuje totiž něco jako tichá společenská smlouva mezi vládou a obyvatelstvem, vzdáleně podobná tomu, co u nás fungovalo za Husáka, tedy životní úroveň výměnou za politickou pasivitu, avšak až vláda přestane být schopna svou část smlouvy plnit, může to být i hodně divoké. Rozhodně ovšem nevěřím, že by vznikla nějaká demokracie, pro to tam zkrátka neexistují podmínky. Spíš bych sázel na nějakou pragmatickou a neideologickou juntu generálů, úředníků a byznysmenů.

A nakonec obchodní válka Spojené státy – Čína. Další a další rozhodnutí na obou stranách způsobují komplikovanější výměnu zboží i samotný vztah obou velmocí. O co jde Donaldu Trumpovi, který vše rozpoutal uvalením daní na většinu zboží z Číny?

Donald Trump pouze plní sliby. Tvrdý postoj vůči Číně sliboval během celé volební kampaně, dokonce se dá říct, že to bylo jedno z jeho hlavních témat. A také stojí za zmínku, že Trumpův postup má velmi jasnou podporu i u lidí, kteří na něm jinak nenechají nit suchou, jelikož i opoziční demokraté volají po rázných krocích. Čína záměrně podhodnocuje měnu, uvaluje restrikce na dovoz z Ameriky, nebere ani nejmenší ohledy na patentové a autorské právo. Dřívější prezidenti to zpravidla tolerovali, popřípadě jenom prázdně vyhrožovali, ale Trump se nebojí konat.

Ostatně už když avizoval, že mezi jeho poradci bude i profesor Peter Navarro, dlouhodobý nesmiřitelný kritik Číny, vyvolalo to na straně Pekingu neobvykle emotivní, až hysterické reakce. To v kontextu asijské kultury vypovídá o velkém strachu a podobně se dají hodnotit čínské snahy vzdorovat americkým clům. Čínský establishment zjevně spíše improvizuje, protože pro takovou situaci neměl žádné propracované plány. Oni asi prostě nevěřili, že Trump hodlá udělat přesně to, co slíbil. A o co mu přesně jde? Jak by dnes řekly děti, to je otázka za pět bludišťáků. Trump tvrdí, že chce takhle donutit Čínu, aby přestala používat neférové obchodní praktiky, ale klidně bych věřil, že ji hodlá totálně vyřídit. Možná ji chce dotlačit ke krachu, respektive chce těmito kroky zatlačit na slabé stránky Číny a urychlit nástup té ekonomické krize.

A o co jde vlastně Číňanům? Jaké jsou jejich možnosti? Mohli by Americe „zavařit“?

Čína potřebuje co nejdéle udržet růst HDP, jelikož její ekonomický model je na tom založený, ačkoli je otázkou, zda lze těm čínským údajům opravdu věřit. Přibývá expertů, kteří tvrdí, že Čína své statistiky může upravovat, popřípadě prostě lže. Čínská ekonomika tak možná roste daleko pomaleji, možná se již začíná propadat. Těžko říct. Ale samozřejmě to neznamená, že Čína je bezmocná, i když ten argument o amerických dluhopisech, který se nejčastěji uvádí, patří pouze do říše pohádek. Ono tvrzení, že Čína je jakýsi americký bankéř, tedy že si pomocí dluhopisů koupila Spojené státy, zkrátka není pravdivé, jelikož z celého veřejného dluhu Spojených států patří Číně jen okolo pěti procent.

V žebříčku států, které jsou věřiteli Spojených států, sice byla dlouho první, avšak letos spadla na druhé místo za Japonsko. Mimochodem, Američané jako soukromé osoby vlastní více dluhopisů než čínská vláda. Tolik k této pohádce. Pokud bych se na místě Spojených států něčeho bál, tak toho, že Čína omezí export vzácných kovů, jako neodym, yttrium či skandium, jež potřebuje americký průmysl. Naneštěstí pro Peking se v poslední době objevují i nová ložiska – například u Japonska nebo v Austrálii – a také není náhoda, že se Spojené státy znovu zajímají o Afriku, kam expanduje i vliv Číny a kde se nalézají i obrovská množství ložisek nerostů. Obě velmoci na černém kontinentu zkrátka soupeří o přístup ke strategicky vysoce důležitým zdrojům.

Dá se odhadnout, kam tento celý spor povede? Jak daleko jsou obě strany ochotny zajít?

Trump dal opakovaně a jasně najevo, že Číně ustupovat nebude. Na rozdíl od většiny politiků má totiž velké zkušenosti a znalosti z byznysu a má tým poradců, o kterém to platí ještě víc. Patrně moc nevěří oficiálním čínským statistikám a chápe, že čínská ekonomika je strukturálně velice slabá, a proto ví, že Amerika tahá za mnohem delší konec provazu. Jednoduše řečeno, další gradace obchodní války může vést k tomu, že Američanům zdraží některé spotřební zboží, což je jistě nepříjemné, ale není to konec světa, kdežto v případě Číny to může vést ke krachu. Čínská ekonomika je totiž nafouknutá a přehřátá bublina, což platí zejména o akciovém a realitním trhu.

Pekingské vedení si myslí, že růst se dá nařídit a krize se dají zakázat, což je ale samozřejmě absurdní, protože ty problémy se jenom skrytě hromadí, takže ten pomyslný papiňák jednou vybuchne. Trumpův tým to evidentně dobře chápe a začíná sahat i ke zcela nečekaným krokům. Například teď se mluví o tom, že by Spojené státy mohly začít od Pekingu požadovat splacení starých dluhů z éry Čínské republiky. Jak jsem říkal, vůbec bych se nedivil, kdyby Trumpovi ve skutečnosti šlo o zhroucení čínské ekonomiky. Dá se těžko předpovídat, co by následovalo potom, ale dějiny bohužel varují, že režimy, jimž se začíná rozpadat ekonomika a které se chtějí ještě aspoň chvíli udržet u moci, mají často takový hloupý zvyk začínat války.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Zuzana Koulová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

16:27 Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

ROZHOVOR „Je to další otřesný důkaz selhání politiky multikulturalismu a celého toho šílenství s při…