Jaké jsou hlavní následky propuknutí celosvětové pandemie a jak z toho úderu ekonomicky vychází Česko?
Účet všech následků pandemie Covid-19 ještě není ani zdaleka uzavřen. Až v těchto dnech budou přicházet první odhady ekonomických statistiků, jakou spoušť pandemie v minulém roce napáchala hlavně na ekonomickém výkonu – zhruba od tří do zhruba deseti procent meziročního poklesu…
To ale zatím mluvíte o makroekonomických dopadech do tvorby hrubého domácího produktu…
…přesně tak. Řeč je jen o snížené produkci. Musím dodat jednak to, že ne všechna odvětví, země a kontinenty byly co do výkonu zasaženy stejně silně. Jednak vidíme negativní dopady i do nezaměstnanosti, inflace a hlavně registrujeme nebývale vysoké rozpočtové schodky. Úplně stranou přitom nechávám tvrdé dopady pandemie jak do demografických dat, především do zvýšeného počtu úmrtí, tak do psychologického stavu obyvatelstva, nárůstu depresí a frustrace zvláště v seniorské generaci. Ale psychická únava je plošná a všudypřítomná.
Jak si tedy v této složité situaci vedlo Česko a jak by si mělo počínat v budoucnu?
Odpovím stručně: pozdním a váhavým nástupem ke zvládnutí druhé vlny jsme – aspoň v evropském měřítku – spadli, bohužel, z původních lichotivých premiantských pozici do hlubokého suterénu. Teď a v dalších měsících by se z toho měla poučit jak vláda, tak opozice a veřejnoprávní média, protože všichni mají máslo na hlavě a svůj podíl na těch tisícovkách zbytečně předčasně zesnulých lidech.
U nás se o tom moc nemluví, ale ve Švédsku, kde vzali boj s koronavirem za opačný konec než všichni ostatní, se děsí rostoucí příjmové nerovnosti, kterou pandemie u nich urychluje. Dochází v jejím důsledku k rychlejšímu rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými po celém světě? A co je toho příčinou?
Zvyšování počtu lidí s minimálním příjmem se globálně drasticky urychluje, je ztracená – s výjimkou Číny – zřejmě celá druhá dekáda. Té se i v klimatu obecného marasmu daří tuto klíčovou složku problematiky lidských práv řešit v neuvěřitelném rozsahu desítek milionů lidí ročně.
Osobně podobu švédské „korona strategie“ vnímám jako poněkud sadistický experiment, protože byl hodně dlouho a ve velkém testován na živých a bezbranných lidech. Zatím ale nelze dělat definitivní závěry, protože jsou zřejmé jen dva údaje. Zaprvé produkce švédské ekonomiky sice loni také klesla, ale asi jen polovičním tempem poklesu než ekonomika česká, přičemž ta naše skoro šesti zápornými procenty nijak nevybočila z unijního průměru. Zadruhé má Švédy zvolená anticovidová cesta s přirozeným promořením populace, s minimem lockdownu a jiných regulačních nástrojů, sice velký ohlas u svobodomyslné části švédské populace, ale o to hůře ji vnímá poměrně významný počet pozůstalých po lidech, kteří tento školometský test ve zdraví nepřežili. Něco za něco…
Psali jsme:
A jak je to s tím nárůstem příjmové diferenciace?
Měl by být ministr Blatný odvolán?Anketa
Švédská ministryně financí Magdalena Anderssonová označila rostoucí příjmovou nerovnost za „zjevné riziko“. Jak by se jí dalo čelit? Progresívnějším zdaněním? Vždyť ale v tomto konkrétním případě se jedná o stát, který má druhou nejvyšší daň z příjmu fyzických osob na světě.
Starostem paní ministryně dobře rozumím. Příliš velký počet generací Švédů si již zvykl na komfort skandinávského socialismu, a tudíž na zásadnější změny poměrů nejsou moc ani mentálně, ani jinak připraveni. Do beztak vysokých sociálních výdajů jim také nově hluboko zatíná sekeru jednak nákladná obsluha nedávné nevděčné imigrační vlny, jednak fakt, že nemalá část tradiční populace se zřetelně neobejde bez zvýšených sociálních podpor. Navíc se o vládní peníze hlásí také militantnější část společnosti znepokojená konfrontačním vývojem v Polsku či celém Pobaltí, potažmo Ukrajině vůči Ruské federaci.
Řešení, jak tlumit narůstající příjmovou nerovnost, jistě existuje, ale zásadnější změna tvaru křivky progresívního zdanění je při dané konstelaci politických sil jen obtížně prosaditelná. Takže rozumím a zároveň nezávidím.
U nás příjmové rozdíly zatím až tak křiklavé nejsou?
Aby ta odpověď nebyla nepublikovatelně dlouhá, omezím se jen na pár vysvětlujících tezí: Příjmové rozdíly u nás jsou a zvětšují se. Zájemci ať si nastudují historii rozevírání nůžek mezi průměrným a mediánovým příjmem za posledních třeba dvacet let. Aktuálně činil v loňském třetím čtvrtletí průměr 35,4 tisíc korun a 31,2 tisíc korun medián mzdového příjmu.
Velmi zavádějící je pracovat s ukazatelem tzv. míry příjmové chudoby, to znamená s podílem osob, které pobírají méně než 60 procent mzdového mediánu – asi 18,7 tisíc korun měsíčně. V případě České republiky jsme u tohoto relativního ukazatele sice na evropské špici, protože trvale je pod touto hranicí méně než asi milion osob, tedy přibližně deset procent populace. V zemích kolem nás nejsou výjimkou podíly patnácti až dvacetiprocentní. Důvody našeho premiantství jsou prosté – jednak je u nás záměrně extrémně, až do „jánošíkovské podoby“, zdeformovaný první důchodový pilíř dlouhodobě atakující limity ještě snesitelné solidarity bohatých s chudými a jednak máme obecně velmi nízké mzdy. Z nich se pak spočítá nutně i velmi nízký medián. Proto se nikdo nesmí divit, že „bohatý“ český důchodce je co do výše starobního důchodu nuzák oproti jeho třeba německému vrstevníkovi.
Mnohem méně příznivě pro nás vychází srovnání míry chudoby měřeno naturálními ukazateli. Třeba (ne)schopnosti včas zaplatit všechny složenky za nájem, energie a podobně, nebo mít dostatečně kvalitní stravu, potřebně zateplené obydlí, vybavenost domácnosti, lékařskou péči a tak dále.
Pokud nepočítáme řádově desítky tisíc bezdomovců, tak naštěstí o křiklavosti rozdílů pořád ještě nelze mluvit, byť to vůbec neznamená přehlížet třeba existenci lokalit se sociálně vyloučenou populací, kde ty rozdíly už jasně bijí do očí.
Pro Česko tedy progresívnější zdanění není na pořadu dne?
Tak si to rozdělme: U lidí hodně přes šedesát při přechodu z pracovních odměn na výměru starobního důchodu už si neumím vyšší progresi při výpočtu výše penze ani představit. Tam je křivka náhradového poměru ve tvaru, že před deseti lety právem vzbudila nevoli Ústavního soudu a musela být její tvrdost u nejvyššího příjmového decilu zmírněna. A u pracovních příjmů se v posledních letech hodně tlačilo na růst do té doby hanebně nízké minimální mzdy, životního minima a podobně. Odpor podnikatelské vrstvy ve společnosti je značný a i tlak odborů prosazujících slušné mzdy jako klíčové právo zaměstnanců – těch především – sice neustává, ale také reflektuje mimořádnost covidové situace. Ta zatím nějaké zásadnější diskuze a střety o zpřísnění dnešní jistě chabé progrese v daních z příjmů odsouvá do postcovidové etapy. Je otázka, jak tomu bude po volbách, ale tuším, že před nimi o tom jistě žádná ze stran a hnutí nebude chtít mluvit.
Psali jsme:
Co si máme představit pod „zjevným rizikem plynoucím z příjmových rozdílů“? Ekonomické riziko? Sociální riziko? A v čem spočívá?
Pokusím se to přiblížit na příkladu a mluvím o přelomu 50. a 60. let. Pocházím z malého města, z menšího fabrického sídliště v Havlíčkově ulici, kde v jednom vchodě v pěti bytech bydlely vedle sebe rodiny ředitele fabriky, telefonisty z podnikové ústředny, vedoucího kanceláře ředitele, nástrojaře a vedoucího technického úseku. Jména nejsou důležitá, důležité byly platy živitelů rodin. Telefonista a nástrojař měli tehdy v TESLE necelých patnáct stovek, oba vedoucí necelé dva tisíce a ředitel ještě o tisícovku více. Ve fabrice se nic neutají a lidé si i jinak vidí do talíře, a my děti jsme navíc společně chodily do školy a všechno si řekly. Takže rozdíl nejvyššího a nejnižšího platu byl tehdy asi sto procent.
Všeobecně tato nivelizace mezd v této republice, byť v porovnání s jinými státy v tehdejším bloku zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci byla zdaleka nejvyšší, nejspíše – pokud pamatuji – nikoho nepobuřovala, protože byla vnímána jako docela spravedlivá. Jinými slovy – v této zemi dlouho panovalo velké rovnostářství. Vedle minimálních odstupů v příjmech byly souběžně k dispozici jen minimálně rozdílné možnosti ve výdajích rodin: rozdíly v cenách masa, sýrů, ale i celé palety spotřebního zboží radiopřijímačem počínaje a náramkovými hodinkami konče byly zanedbatelné, na dovolenou se často společně jezdilo do rekreačního zařízení na Horní Bečvě za stejné peníze na poukaz ROH.
To se začalo pozvolna měnit až od počátku cca sedmdesátých let. A i poté se třeba ceny škodovek příliš nelišily od cen wartburgů či žigulíků. Ke změnám došlo až po pádu minulého režimu, především s příchodem cizích firem s naprosto odlišnou platovou politikou v jimi zde zakládaných filiálkách či v kupovaných firmách. Mezi platem regionálního šéfa a jeho řidiče už nebyl rozdíl sto procent, ale třeba osm set procent, ne-li vyšší. Podobné to bylo v privatizovaných firmách mezi šéfem, členy představenstva a dozorčí rady a běžným zaměstnancem. Náhle tu nutně skončila mzdová regulace, bez níž ale nemohl bývalý systém centrálně řízené ekonomiky vůbec fungovat, neboť to byl dřívější způsob stlačování inflace na minimální hodnoty. Na to byl málokdo připraven, nehledě na nové milionáře jen díky restitucím.
Vy mi z odpovědi děláte diplomovou práci!
To tuším, ale chci tím jen říci, že starší generace nebyla na přílišné rozdíly v odměňování za práci většinou připravena, a – pokud snad někdo není v dobře placené pozici – tak tu dnešní praxi vnímá třeba i podvědomě jako nespravedlnost. Jako popření odvěké zásady principů „stejných žaludků“.
Složitější to je u mileniálů a zvlášť v situaci, kdy jsou příjmově atraktivní pozice již obsazeny lidmi z generace dospívající těsně po listopadu 1989. Ti z další, z mladší generace, by narůstající příjmové diferenciaci mohli fandit, ale jen v případě, že „si vytáhli delší sirku“. A těchto šťastlivců je v tržní ekonomice vždy menšina. A pokud se ještě nacházejí v situaci, kdy jsou celoživotně zadluženi milionovými hypotékami – pokud na ně vůbec dosáhnou – či jim z příjmů odkrojí třetinu či více zaplacení nájemného či energií a podobně, a třeba zůstanou na jednom příjmu jen proto, že se mají se ženou rádi do té míry, že jim rodina početně narůstá – pak máte odpověď na otázku o podobě rizika. Je to oprávněná frustrace této většiny lidí z nízkého sociálního statusu, možná až v doživotním horizontu. Ale kvalifikovaně o tom píší lidé typu sociologa Kellera, Prokopa, Hampla a dalších, já jsem jen obyčejný ekonom, byť se sociálním cítěním.
Může dojít ke zvratu jevu, že bohatí stále víc bohatnou a chudí stále víc chudnou, pokojnou politickou, nebo násilnou cestou? Nebo něco takového jako zvrat ve vlastnických poměrech nepřichází v úvahu?
Pokud jsem dobře pochopil „starého“ Karla Marxe či „mladého“ Thomase Pickettyho a jejich stejnojmenná díla Kapitál, tak diferenciace ve společnosti je víceméně genetickou vlastností každé tržní ekonomiky, tedy i té naší polistopadové. Někdy se dá diferenciace tlumit více, někdy a někde méně, ale zcela eliminovat ji nelze. A že o zvrat – revoluci, zvláště krvavou, nikdo moc nestojí, na tom asi bude shoda.
Proto prozíravě koncipovaná politická uskupení se všude na světě snaží o průběžné tlumení důsledků z narůstajících rozdílů. Činí to obvykle prostřednictvím sofistikovaně vedeného sociálního dialogu – a následně profitují ze sociálního smíru. Jiné strany tuto předvídavost postrádají nebo nemají schopnost se tak chovat, a pak se nesmí divit revoltám typu „žluté vesty“ ve Francii či naposledy hnutí BLM ve Spojených státech, kdy se navíc spojí několik revolt dohromady v jednom čase. Ostatně proč chodit pro příklad za oceán: kdyby se výkonnost ruské ekonomiky nepotácela již pátým rokem kolem tak nízkých – v průměru asi jen jednoprocentních – meziročních přírůstků a loni dokonce dvouciferných růstů cen některých potravin, vyvolávající nutnost zavést od letoška cenovou regulaci, tak by nemohly mít poslední Navalného aktivity tak masový ohlas, nehledě na problematické pozadí jejich organizátorů. Ta vazba ekonomických, sociálních a politických jevů a procesů je totiž mnohem užší, než si většinou vůbec připouštíme.
Děkuji závěrem za otázky, na které není tak jednoduché odpovídat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
COVID-19
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Jiří Hroník
