Česká republika výrazně dotuje živočišnou výrobu, soběstačnost se ale nedaří zvyšovat. Patříme prý přitom mezi země EU, jež živočišnou výrobu výrazně dotují a dotace stále zvyšují. V letech 2015 až 2017 mělo jít na podporu živočišné výroby u nás 21 miliard, z toho deset z fondů Evropské unie. Vyplývá to z prověrky Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Co na to říkáte?
Objev úředníků NKÚ mi připadá jako zpráva rádia Jerevan a překvapuje mě. Jistě vás napadne, proč tak příkré hodnocení, vždyť kontroloři NKÚ nejsou redaktoři zprofanované a zdiskreditované České televize a la Moravec. No a právě zde je třeba hledat jádro pudla. Vrabci na střeše si totiž cvrlikají, že kontrolory naváděl na správný výklad čísel jistý téměř osmdesátiletý eurohujer z nejmenovaného resortního výzkumného ústavu, který má na svědomí mnoho zla a který velmi často s gustem pracoval proti zájmům českého zemědělství.
Mimo obilí a řepky nejsme soběstační v ničem, saldo agrárního zahraničního obchodu je rok co rok desítky miliard korun v minusu, a vtom přijde deus ex machina, úředník NKÚ, a učiní epochální objev, že nejsme soběstační a že se soběstačnost nedaří zvyšovat! To se opravdu těžko čte a je namístě otázka, k čemu je takový úředník a takový úřad dobrý, a proč toto téma nebylo nastoleno před deseti, dvaceti lety, kdy šlo tento vývoj zastavit a leccos napravit.
Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu se také zmiňuje, zjednodušeně řečeno, o „špatném rozdělování dotací“...
To přesně, omlouvám se, onen odborník, a není sám, mele už přes 20 let, že dotace mají být přidělovány především malým subjektům. Tehdy před naším vstupem do EU byl vyvinut enormní tlak na rozbití výrobní základny resortu a metody k tomu se používaly různé. Jednou z nich měly být upravené informace, které se posílaly do Bruselu v době vyjednávání před naším vstupem do EU. Informace, které se zkrátka hodily a zapadaly do představ rozbití stávající výrobní struktury českého zemědělství, chcete-li velkých podniků. Je neuvěřitelné, že člověku, který podle mého názoru poškodil zájmy českého zemědělství, je po téměř 30 letech nasloucháno dál.
Jak vy, jako bývalý dlouholetý prezident Agrární komory, hodnotíte nastavení systému dotací pro české zemědělce, ať už z ČR nebo z EU? A jak jsou na tom čeští zemědělci v porovnání se svými kolegy například v sousedním Rakousku nebo v Německu?
Tragédie prázdných stájí, vybitého dobytka a trvale se snižující živočišné výroby, není jen v množství dotací. Jistě, ty jsou důležité a nezbytné, když je všichni ostatní berou; nejsou ale samospasitelné. Za základ považuji vztah společnosti v čele s politiky a médii ke svým živitelům, tedy k těm, kdo vzdělávají půdu, pěstují plodiny a chovají hospodářská zvířata. Je mně líto, ale já jsem zde žádnou podporu dlouhé roky necítil, spíš posměšky a vytrvalé shazování. A přesně to je ten rozdíl s přístupem zemí, které v otázce zmiňujete.
V tomto duchu vnímám i zprávu NKÚ s čitelným rukopisem zlovolných našeptávačů. Srovnávají totiž nesrovnatelné, dotace od roku 2004, tedy od našeho vstupu do EU. V té době byly národní dotace na nejnižší možné úrovni a sousedi přes hranice už tehdy dostávali sumy, o kterých se nám nesnilo. Jinými slovy, západní zemědělci už tehdy byli, jak se říká na svých, kdežto my jsme začínali od nuly a o každý dotační titul jsme museli pokorně žádat Brusel. Zdroje Agrární komory, která vytrvale mapuje a dokumentuje podpory západních farmářů jejich vládami, tedy národní podpory, odhadují, že poměr je 1:4 v náš neprospěch. Když se tedy napočtou všechny dotační podpory, které dává stát, tak ty naše jsou čtvrtinové.
Rozdíl je ale i v dotacích, které jdou z Bruselu. Naši zemědělci dostávají cca 224 eur na hektar, kdežto například Belgie 400, Nizozemí 393 eur na hektar.
Naší společnosti chybí vztah k této zemi, vlastenectví, chybí laskavost a schopnost naslouchat druhému, chybí úcta ke svým živitelům, k těm poctivým, kteří svou profesi dělají ne jenom pro peníze, ale vidí v ní svoje poslání. To jsou ty pravé hodnoty, které se opravdu nezrodí štvanicemi typu vyštěkávající Tuna či Moravec nebo manipulativními závěry kontrolních orgánů, na které čeká mediální smečka a s chutí je pouští do éteru.
Vylévání mléka na pole, drahé máslo, drahé brambory... Co je ve skutečnosti příčinou těchto věcí?
Vylévání mléka na pole byl akt zoufalství, něco, co bych symbolicky srovnal s hladovkou. Snažili jsme se tehdy vyburcovat občany i politiky, a když to nešlo jinak, tak jim tímto způsobem sdělit, že chovatel nemůže za litr toho nejkvalitnějšího plnotučného mléka dostávat necelých 5 Kč, a to ještě se zpožděním, pokud bylo mléko vůbec odebráno... Bylo to ale házení hrachu na zeď, mimo dalšího vybíjení stád krav se toho tehdy mnoho nestalo.
Já navíc jsem coby prezident Agrární komory skončil před soudem. Jenom proto, že jsem si dovolil napsat dopis německým majitelům jedné místní mlékárny z Vysočiny, ve kterém jsem je upozornil na praktiky jimi dosazeného českého ředitele a požádal o nápravu. Obrazně řečeno, kdo se na pana ředitele špatně podíval, toho zažalovali. Když to tak s odstupem času sečtu, tak jejich metoda byla jednoduchá – zastrašit, stlačit výkupní cenu a kdo se ozval, tak následovala žaloba.
No a mléko nemůžete skladovat ve stáji, kravám nemůžete přikázat, aby třeba měsíc nedojily, to není soustruh ve fabrice. Takže vám nezbude, než přistoupit na podmínky odběratele a vyrábět se ztrátou, přičemž za nějaký čas vás ekonomika donutí ztrátovou výrobu ukončit.
Pro představu čtenáře o hrůznosti tohoto děsivého pádu stavů krav s katastrofickým dopadem na českou krajinu musím uvést, že zatímco jsme v naší zemi v roce 1990 chovali 1,2 milionu krav a skotu celkem 3,5 milionu, tak výstup ČSU ke konci roku 2017 je u krav 586 tisíc kusů, z toho je 216 tisíc masných bez mléčné produkce a skot celkem je na 1,4 milionech kusů. Dejte si na misku vah 3,5 milionu skotu proti 1,4 milionům a představte si, kolik půdy musí být připraveno na výrobu krmiv pro tuto masu dobytka a co se děje s půdou, když stavy drastickým způsobem zredukujete na 40 procent.
Zde je výsledek – z krajiny zmizelo 600 tisíc hektarů pícnin na orné půdě a z půdy mizí organická hmota a mění se fyzikální vlastnosti půdy, například schopnost jímat vodu. Proto nárůst ploch řepky, ne Babiš, ne velké zemědělské firmy – ale nezájem dřívějších vlád, politiků, médií a akademické obce věci pravdivě pojmenovat a založit agrární politiku, která by udržela určitou potravinovou bezpečnost a byla nakloněna domácí produkci.
To vše samozřejmě naší konkurenci ve starých zemích EU velmi vyhovovalo a vyhovuje dodnes, protože získali hospodářský prostor a odbytiště svých potravin, jejichž výrobu udrželi a dokonce i mírně zvýšili. Například Německo a vepřové maso. Ale třeba i Polsko, které si potravinovou soběstačnost za významné pomoci politiků a podpory veřejnosti udrželo.
Aktuálně se teď mluví o drahých bramborách, jejichž cena má být vyšší než například cena banánů. Zemědělci prý brambory nechtějí pěstovat, neboť se jim to nevyplatí, je to náročné i na práci. Raději zasejí třeba řepku. Můžete to čtenářům jako odborník vysvětlit? A jsme zase u těch dotací, proč nejsou rozděleny a směřovány tak, abychom nemuseli tak základní potravinu jako brambory dovážet?
Ono se nejen mluví, brambory už drahé jsou a obávám se, že mohou být ještě dražší. Stejně tak jde nahoru cena vepřového masa a bude-li letošní rok znovu suchý, porostou ceny i dalších potravin.
Stát dlouhá léta pohlížel na zemědělství jako na nepříliš důležitý obor, který ekonomicky a politicky nehraje velkou roli, a potravinovou soběstačnost bral jako zbytečnou naši starost. Často jsem slyšel, že co bude potřeba, tak dovezeme, že to tady u nás stejně neumíme vyrobit kvalitně a levně, zkrátka byli jsme takové nechtěné děti, které vlastně překážely.
V roce 1990 jsme pěstovali brambory na ploše 109 tisíc hektarů, poslední statisticky uzavřený rok 2017 říká, že je to už necelá čtvrtina, přesně 23.418 hektarů. Proč takový strmý pád? Protože je zde velká cenová nestabilita na straně jedné a klimatické extrémy na straně druhé, čili velká nejistota pro pěstitele. Mám na mysli nejistotu ekonomickou, která přináší bramborářům v dlouhodobém časovém horizontu ztrátu a médiím téma psát senzace. Není to o náročnosti na práci, ale o výkyvech na trhu a o klimatických změnách.
Podobný proces snižování ploch pěstovaných plodin proběhl u cukrovky, u výše zmíněných pícnin na orné půdě, ve výměrách chmelnic, sadů, u zeleniny a v dalších polních plodinách. Třeba len zmizel úplně a s ním i tírny lnu a textilní fabriky! Úplně stejné to bylo s bramborovými lihovary, s cukrovary.
Právě to jsou ty složité návaznosti a přediva, která naši předci budovali po mnoho generací a na jejichž pokračování v nových podmínkách jsme po revoluci nebyli připraveni a náš hospodářský prostor jsme bezdůvodně předali, často i vnutili, cizímu kapitálu.
Psali jsme:
Podle NKÚ přesto, že dotace například na chov prasat nebo drůbeže vzrostly v posledních letech až o 300 procent, stavy hospodářských zvířat se předloni oproti roku 2015 snížily. Klesla i míra krytí spotřeby hovězího a vepřového masa. Jak si to vysvětlit?
Právě tento způsob prezentace ze strany NKU mi navodil asociace zpráv rádia Jerevan. A když bych to měl trošku zjemnit, tak mi to připomíná agitku o produkci oceli z dob raných fází industrializace a budování těžkého průmyslu – tam se také v oficiální propagandě operovalo se stovkami procent všemožné podpory Ostravska, ovšem tuny oceli z vysokých pecí se úměrně tomu zvyšovaly.
Chci tím naznačit, že – pokud měření neměřitelného vyúsťující v rádoby odborné hodnocení složitých procesů zemědělské soustavy je nová metoda kontrolorů NKU – tak proč tak nečinili dříve, kdy šlo ještě leccos zachránit? Nepamatuji se, že by nás, Agrární komoru, kdy podpořili, když jsme permanentně netečné politiky důrazně upozorňovali, kde to všechno skončí.
Vy jste byl prezidentem Agrární komory devět let. Jak celkově hodnotíte současný stav našeho zemědělství, ať už živočišnou nebo rostlinnou výrobu? Kam jsme v tomto směru došli, třicet let po sametové revoluci?
Došli jsme do situace, kdy je našich 10,5 milionů občanů totálně závislých na dovozech potravin z různých koutů světa – přičemž je zvláštní, že třeba takoví zelení aktivisté mlčí. Jako by bylo normální dovážet zeleninu, která se dřív pěstovala na Znojemsku, třeba ze Španělska. Ze Znojemska je to do Prahy 250 kilometrů, z fóliovníkových pěstíren jižního Španělska je vzdálenost devítinásobná – a výsledkem jsou desítky hodin rajčat a okurek v kamionech na přeplněných dálnicích, plus stovky tun všudypřítomného plastového odpadu v moři.
A nejedná se pouze o zeleninu. U mléka je naše míra soběstačnosti 85 až 87 procent, u vajec 58 až 64 procent. Ještě horší je to ohledně drůbežího masa, kde mluvíme o 57 až 62 procentech. Tristní situace je pak u vepřového. Tam v současné době produkujeme pouze 36 až 38 procent toho, co se u nás spotřebuje.
Jak sami vidíte, míra naší potravinové soběstačnosti je alarmující. Kdyby se teoreticky zavřely hranice, tak tento národ bude hladovět. Až tam jsme došli. Pro nás to bohužel znamená, že jsme velmi zranitelní a chybějí nám v dnešním nejistém světě, plném skutečných či potenciálních konfliktů, naše domácí potraviny.
Změnili jsme krajinu, ve které ještě před 30 lety byl každý třetí hektar orné půdy zelený (pícniny pro krmení dobytka), bylo násobně více brambor, cukrovky, ale i ovocných sadů a chmelnic, len, hrách a další luskoviny. Hrubě jsme narušili agrární soustavu, která se tu vyvíjela po staletí a v níž je rostlinná produkce surovinou pro živočišnou výrobu a pro zpracovatelský průmysl. To už je dnes minulostí, značnou část rostlinné produkce vyvážíme coby surovinu na západ. A pokud ji snad zpracováváme u nás, tak je dotyčný zpracovatel terčem nevybíravé kritiky a útoků zfanatizované veřejnosti. Řeč je o řepce.
Bez rozumu jsme nakládali s půdou, která se stala snadnou kořistí developerů, cizinců a zbohatlíků. Dokonce jsme z ní udělali restituční platidlo pro různé kšeftaře a šíbry. To vše za potlesku politiků, s podporou médií, většinové veřejnosti a rychlokvašených samozvaných a nekompetentních analytiků, kteří často pracovali v žoldu naší konkurence.
Sečteno a podtrženo, agrární soustava je havarovaná a současný ministr zemědělství je v dlouhé řadě ministrů kompetentní a má jasnou představu, jak sestupnou trajektorii zastavit a otočit. Stejně tak premiér či stávající prezident Agrární komory ČR. Leč obávám se, že to může být boj s větrnými mlýny, neboť u nás platí „co Čech, to odborník na zemědělství“. Obávám se, že nás nic dobrého nečeká, protože neumíme komunikovat a neumíme si naslouchat.
Souhlasíte s tvrzením některých pamětníků, že před rokem 1989 jsme byli potravinově soběstační? Jak to tehdy bylo?
Byli jsme nejen soběstační, ale v druhé polovině osmdesátých let jsme v některých komoditách byli dokonce přebytkoví. Potravinová soběstačnost a s ní spojená zaměstnanost ve venkovském prostoru začíná ve stájích, respektive u chovu hospodářských zvířat.
Pro představu čtenáře uvedu čísla ČSU, která ukazují v plné nahotě, kam jsme to dopracovali. V roce 1990 jsme vyprodukovali 1,5 milionu tun jatečných zvířat celkem (skot, prasata, drůbež, bráno v živé hmotnosti) a nyní je toto číslo na necelé polovině – 719 tisíc tun v roce 2017! Například při současných stavech prasat, kdy jsme soběstační ve vepřovém mase ani ne ze 40 procent, nemůžeme na návrat k soběstačnosti ani pomyslet. Současný stav chovaných prasat je 1,5 milionu, což je necelá třetina stavů před třiceti lety! Jenom pro představu, tato země jich uživila i přes 5 milionů – v roce 1981 byly stavy prasat 5,1 milionů kusů!
Tehdy takové množství působilo problémy v zajištění krmení, tedy obilí do krmných směsí. Ty při třetinových stavech nyní máme vyřešeny, obilí je nadbytek a tak ho vyvážíme k sousedům, kteří z něho vyrobí krmné směsi, vykrmí prasata, a vepřové maso a masné výrobky k nám dovážíme. Pokládám to za hanebnou vizitku naší země, ne nepodobnou hospodaření „banánové republiky“.
A co říci na kvalitu potravin před sametovou revolucí? Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že jsme jedli „šunty“, nebo ti, kteří dodnes vzpomínají na české salámy, mléko a další věci, které byly na pultech za komunistů?
Nebudu zde unavovat výkladem ČSN (Československých státních norem), podle kterých se tehdy potraviny vyráběly. Jenom zmíním několik postřehů a jednoduchých srovnání.
V salámech bylo maso, nikoliv drůbeží separát, voda, mouka, škrob. Chleba byl chleba a vydržel skoro týden. Naproti tomu úroveň mléčných výrobků, zejména jejich sortiment a vysoká úroveň hygienických požadavků na samotné mléko je v dnešní době zcela určitě na vyšší úrovni. Stejně tak hovězí maso, kdy na háku u řezníka jste často jako hovězí koupil maso ze staré krávy, což bylo patrné až na talíři. Kdo si chce připomenout dřívější státní normy, ten si může koupit „retro“ potraviny – například salám gothaj, či tradiční vázané špekáčky, šunku, nebo saláty studené kuchyně. Pro chuťové pohárky nás pamětníků je to příjemné osvěžení, pro peněženku spíše opak.
Obecně platí, že dnešní doba přinesla výrazné rozšíření sortimentu potravin, daleko lepší obaly – ale na druhé straně vysoce sofistikovanou klamavou reklamu a vysoké nároky na znalosti spotřebitele, že nekoupí v krásném obalu šunt, na který ho dnes a denně navádějí všudypřítomné reklamy a letáky obchodních řetězců. S tím je potřeba něco udělat.
A já sám jsem vždy podporoval zákon o významné tržní síle, který by měl navodit alespoň minimální férovost v potravinové vertikále, tedy zemědělec – zpracovatel – obchodník. Je třeba si být vědomi toho, že po roce 1990 se staly zahraniční obchodní řetězce jednosměrnými potravinovými dálnicemi do naší země a významně se podílely a podílejí dodnes na pádu živočišné výroby u nás.
Velké diskuse se vedou o současné dvojí jakosti potravin u nás oproti například Německu nebo Rakousku. Jak je možné, že i tolik let po revoluci existují výrobky rozdílné kvality, ale přitom často stejné nebo velmi podobné ceny, pro země EU? Mají pravdu ti, kteří mluví v tomto směru o tom, že si z nás Západ dělá „popelnici Evropy“?
Na to je třeba se zeptat komisařky Evropské komise Věry Jourové, která má agendu obchodních praktik na starosti. Ona pokládá označení dvojí jakosti stejných potravin jako nekalou obchodní praktiku za vítězství – já to pokládám za vítězství kapitálu obchodních gigantů. Ale třeba se mýlím a objeví se studie o odlišných chuťových genech občanů východních zemí EU. Ale vážně; chování většiny států EU deklarované nedávným usnesením Evropského parlamentu mi připadá jako příběh hory, která porodila myš, a současně i naše ponížení.
Závadné maso z Polska, další věc ohledně potravin, která se v České republice poslední dobou řeší. V médiích se objevují další a další zprávy o tom, že kontrola odhalila salmonelu. Proč tedy maso z Polska dále odebíráme, a co říci na nedávný požadavek Evropské komise na ukončení mimořádných kontrol polského masa?
Zde bych chtěl připomenout jasný, rozhodný a pevný postoj ministra zemědělství Miroslava Tomana, který neváhal v médiích opakovat a trvat na něm. Tím udělal pro naše chovatele, ale i zpracovatele velmi mnoho – a záleží jak se zvýšené poptávky spotřebitelské veřejnosti po českém hovězím a drůbežím mase chopí a jak rychle zvýší svoji nabídku na domácí trh. Nepamatuji se, že by v minulosti našel kterýkoliv jiný ministr odvahu takto rychle a rázně reagovat.
Pokud se týká trvalého zastavení odběrů masa z Polska, tak to možné asi není a je třeba to nechat na spotřebitelích a na dobré práci kontrolních orgánů, v tomto případě Státní veterinární správy, která zaslouží rovněž ocenění. No a stanovisko Evropské komise není třeba brát vážně a ministr Toman deklaroval, že zdraví českých občanů je přednější než nehorázné požadavky Komise. A myslím si, že i pro ni to bude mít výchovný účinek.
Jinak případ s polským masem je názorná ukázka toho, jaké bezpečnostní riziko podstupujeme, když jsme tak lehce rezignovali na politiku potravinové soběstačnosti – v dnešní době je třeba spíše přijmout termín potravinové bezpečnosti. Kvalitní domácí potraviny, energie a voda jsou základními pilíři stability každé země, Českou republiku nevyjímaje.
Psali jsme:
-635006602149275864.JPG&id=10855)
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
