Co Vás s Václavem Havlem spojovalo v disentu kromě společného boje proti nedemokratickému totalitnímu režimu?

Václav Havel byl laskavý člověk, který se kromě svých uměleckých zájmů věnoval také filozofickému myšlení. V sedmdesátých letech jsme s několika přáteli založili filozofickou společnost, jejímž členem se v osmdesátých letech stal také Václav Havel, takže jsme se pravidelně každoročně scházeli na takových sympoziích, kde jsme měli přednášky a diskuse k různým filozofickým tématům.

Pro co jste si ho Vy osobně nejvíc vážil?

Já jsem si ho vážil zejména pro jeho nelhostejnost k trápení druhých lidí a k nespravedlnosti. To Václava Havla vedlo k organizování různých akcí na podporu lidí nespravedlivě stíhaných a k účasti v disidentském hnutí. Přes svou plachost a rozpačitost dokázal být také vůdcovskou osobností. Tohle si málokdo uvědomuje a vůbec si to neuvědomili tvůrci filmu České století.

On se nepotřeboval nad někoho povyšovat, urážet a ponižovat ostatní, aby měl přirozený respekt svého okolí. Čím ho tedy člověk tak plachý a rozpačitý získával?

Samozřejmě že Václav Havel získával respekt nikoli autoritativními způsoby, ale originálními myšlenkami a originálními nápady, které předkládal. On byl vůdcem zcela neformálním, všichni čekali na jeho názor a jeho názor byl rozhodující. A to nejen v disentu, zejména v tom pozdějším období, ale i v Sametové revoluci a ještě chvíli po ní.