Pro Čechy jsou dnes zeměmi zaslíbenými Kanada, Švýcarsko, Austrálie a Nový Zéland. Žijete v jedné z nich. Můžete střízlivým pohledem posoudit, do jaké míry jde o pravdivé či falešné představy?

Myslím, že představy jsou vždy z principu falešné. Určitý obrázek si o dané zemi udělá člověk, který tam nějakou dobu žije neturistickým způsobem. Svoji odpověď rozšířím částí textu, který se mi zatím nepodařilo dopsat. Václav Havel s oblibou mluvil o komunistickém marasmu, z něhož se prý budou celé generace vzpamatovávat, než se naučí tak nějak správně žít v občanské společnosti, kde nakonec pravda a láska zvítězí. Tak nějak si pamatuji jeho „odkaz".

Musím připustit, že Havla a jeho pseudofilozofické bláboly nemám rád. Se skutečným životem nemají nic společného. Do Kanady jsem se poprvé dostal těsně před začátkem normalizace, tedy v září 1969. Na život v tehdejší kanadské společnosti jsem si zvykl velmi rychle. Otázka samozřejmě je, co výraz „kanadská společnost" vlastně znamená. A také, jakými dveřmi do ní vstupujete. V onom šedesátém devátém jsem přišel do studentského prostředí s nevelikým, ale zaručeným stipendiem v kapse. Univerzitní prostředí mě navíc izolovalo od problémů, které jsem na vlastní kůži vnímal až jako skutečný emigrant. Po roce jsem se vracel do Prahy se dvěma základními poznatky. První byl, že jsem mezi českou a kanadskou univerzitou neviděl podstatný rozdíl. Jako špatný chemik, za kterého se dodnes považuji, jsem za rok stačil obhájit MSc. Většinou se to dělá dva roky. Druhý byl naprostý individualismus studentů. Když jsem studoval na Přírodovědecké fakultě v Praze, v laboratořích jsme si pomáhali. Bylo to klasické rozdělení na my, tedy studenti, versus oni, tedy učitelé. Poté, co jsem do Kanady v roce 1987 odjel natrvalo, jsem si začal uvědomovat, že o té zemi skoro nic nevím. To, že člověk jede na Niagaru a navštíví nějaké muzeum nebo galerii, v podstatě nic neznamená. Zlom v poznávání cizí země nastane, když přijdete do styku s úřady, sociálními službami, pracovním prostředím a školou pro děti. Pak ještě trvá dost dlouho, než člověku v hospodě přistrčí štamgasti židli a řeknou, sedni si k nám.

Češi velmi rádi nadávají na zdejší úředníky, policisty, politiky. Je to při srovnání s vyspělým Západem oprávněné?

Protože jezdím od roku 2008 do Prahy zcela pravidelně, přišel jsem do styku s úřady a  zdravotnictvím. S několika politiky jsem si vyměnil názory prostřednictvím e-mailů. S policií jsem se při řízení auta do styku nedostal. Gustáv Husák kdysi v jednom projevu řekl: „Vy ani nevíte, co tady máte." Byla to pravda, omezená nedostatečnou možností poznat, jak to chodí jinde.