Zemřel předseda Senátu Jaroslav Kubera. Jak jste přijal tuto zprávu?
Jako šokující. Pro mě odešel dobrý člověk, kterého jsem si velice vážil a uctíval. Když jsem s ním mluvil naposledy, ptal jsem se ho, zda bude kandidovat na prezidenta nebo na předsedu ODS. Považoval jsem za jisté, že jedno z toho nastane. Odpovědi jsem se nedočkal. Ale že už se jí nikdy nedočkám a že ani jedno nenastane… na to nejsem připraven. Je to pro mě velice smutná zpráva.
Jak dlouho jste se vlastně s panem předsedou Senátu znali? Jakou dobu jste se potkávali v politice?
Myslím si, že asi od roku 1992, od počátku ODS jsme se vídali.
Čeho jste si na něm vážil? Jak na něj budete vzpomínat?
Jako na úctyhodnou a nepřehlédnutelnou osobnost. Vybavuji si kongresy ODS. Když šel hovořit, lidé přestávali pít kafe, kouřit a šli si ho poslechnout. Byl výjimečný a ještě bych dodal, že vtipný. Možná je to při vzpomínání zvláštní, ale byl velice vtipný. Dokázal si dělat legraci i sám ze sebe, což je také výjimečné. Slyšíte, v tom, co říkám, asi nejfrekventovanější slovo je výjimečný.
Jak tato ztráta ovlivní českou politickou scénu a ODS?
Jak jsem říkal v první odpovědi, opravdu jsem s ním dost pevně počítal. Jen jsem nevěděl, čemu dá přednost. Mně se zdálo jasné, že jednu nebo druhou volbu si vybere. V případě prezidentských voleb by kandidovala osobnost s nadějí na úspěch. V případě ODS jsem v něm viděl takřka jedinou osobnost, která by z ODS mohla udělat autentickou sebevědomou pravicovou stranu. Byl autenticky pravicový, sebevědomý politik. Čekal jsem, že to samé by se projevilo v ODS, kdyby ji chtěl vést. Vkládal jsem do něj naděje jako do schopného pravicového politika, který by dnes v celkově levicové politické scéně mohl vrátit kyvadlo zpět doprava.
Ještě v sobotu měl pan Jaroslav Kubera proslov na kongresu ODS. Lidé mají v paměti jeho novoroční proslov, kde hovořil také o svobodě slova, která se ocitla pod palbou. „Nemůžeme říkat, co si myslíme, a bojíme se, že se brzy budeme bát si to jen myslet,“ varoval. Byl zastánce přístupu, „žít a nechat žít“. Jak jste bral jeho názory?
To přesně, co vyjmenováváte, jsou příznaky pravicové politiky, přesvědčení, že svobodný občan je víc než stát, že každý nemusí být regulován tisíci zákony, kontrolami, inspektory, pokutami. Věřil tomu co já, že občanovi je na prvním místě potřeba důvěřovat, vytvořit prostor, aby se mohl snažit a měl důvod se snažit, že není možné mu plody jeho činnosti odnímat, tak jak si to představuje levice. Když tvořivým lidem seberete, co vytvoří, utečou nebo přestanou tvořit, ztratí motivaci. To vše měl v sobě jako základní přesvědčení. Proto o něm mluvím jako o pravicové osobnosti.
Psali jsme:
Jak se změní Senát? Zaznívají názory, že teď už je možné klidně Senát zrušit, protože nemá smysl.
Na to, jak se změní Senát, neumím odpovědět. Když se přestane uplatňovat pravicový pohled na svět a začne vládnout nějaký levicový politik… pozice předsedy Senátu je tak významná, že loď zamíří jinam. Je jasné, že loď zamíří jinam. Podle mého názoru špatně. Bude se víc projevovat nedůvěra vůči občanům, vymýšlení zákazů a bariér. Tohle se dá snadno předpovědět, ale podrobně to zhodnotit neumím.
Fotogalerie: - Minuta za Kuberu
Když se mluví o Senátu a potřebě jeho existence, problém je v tom, že veřejnost nevnímá Senát jako důležitou instituci, a to se projevuje nízkou volební účastí. Pokud by si lidé mysleli, že jde o důležitou instituci, nechodilo by k volbám tak strašně málo lidí. Že tak málo lidí volí senátory, ovšem způsobuje jiné politické složení Senátu, než je ve Sněmovně, protože volební účast významně ovlivňuje to, kdo může ve volbách uspět. Pokud voliči silných politických subjektů k senátním volbám nepřijdou, tak jsou posíláni do Senátu lidi, kteří reprezentují jiné politické směry, např. ty, jejichž voliči jsou disciplinovaní. Dnes máme v Senátu lidi, kteří jsou kandidáty disciplinovaných voličů. To není nic strašného, ale většina, která tam nechodí, si logicky klade otázku, jestli má Senát existovat? Když to vyhodnocuji, vždycky jsem měl pochybnosti o tom, jestli je Senát k něčemu dobrý. Ale když jsem teď popsal, že tam vlastně chodí senátoři převážně reprezentující nejdisciplinovanější část naší veřejnosti, tak to není tak špatné. Brzda, která má vlastně ovlivňovat výkyvy nálad, které se projevují v parlamentních volbách do Sněmovny, je tvořena reprezentanty nejdisciplinovanějších voličů. To je vlastně dobré a odpovídá zadání, že má jít o pojistku.
Europoslanec Jan Zahradil napomenul místopředsedu Senátu Jiřího Růžičku. Ten totiž deklaroval svůj zájem o křeslo předsedy Senátu hned v pondělí. Podle Zahradila měl pár dní počkat. Bylo jednání Starostů nevhodné?
To je přece univerzální princip při tragické události v každé komunitě, nejde jen o politické nebo ústavní těleso… v každé rodině se ctí, že se na záležitosti navazující na tragický odchod významného člena komunity nereaguje okamžitě, čeká se, až uplyne nějaká uctivá doba. Bez výhrad souhlasím s bývalým kolegou Janem Zahradilem, že jde o porušení nepsaného pravidla.
Ne všichni jsou ze smrti Jaroslava Kubery smutní. Ozval se například politolog, koordinátor projektů Šádí Shanaáh. „Jaroslava Kuberu budu oplakávat asi stejně jako Miloše Zemana. Oba staří muži, kteří nerozumějí modernímu světu, nechápou ho a chápat nechtějí a snaží se to zamaskovat ‚humorem‘, který páchne po cigaretách a vyčpělém alkoholu. Minulost. Jedeme dál,“ napsal na sociální síti. Příspěvek pak raději smazal a omluvil se s tím, že se za výrok stydí. O čem to svědčí? Na sociálních sítích je spousta dalších poznámek, které nechci citovat.
Já bych řekl, že o hlouposti a sprostotě. Obojího je spousta. Možná že ti lidé, co se takto projevují, tuší, že tohle o sobě říkají. Myslím si, že naprostá většina lidí, která v sobě tuto míru hlouposti a sprostoty naštěstí nemá, je odsoudí. Jak se to říká lidově? Ti lidé si pod sebou řežou větev. Mně se to nelíbí, ale když se chtějí takhle projevovat, bránit jim nemůžeme. Myslím si, že nás, co je považují za trouby, je velká většina. Čert je vem!
Rodina si přeje rozloučení v úzkém kruhu. Co říct na závěr?
Je potřeba vyjádřit soustrast těm, pro které je to mnohem větší tragédie než pro nás. Pro mě to byl kolega z politické scény, ale pro rodinu nejbližší člověk. Umím si představit míru jejich smutku a šoku. Docela přesně si vybavuji, jaké to bylo, když mi zemřel tatínek. To je takový životní šok, že se mu nic nevyrovná. Přání rodiny je potřeba respektovat, nemá se o něm polemizovat.
Ještě dlouho si nebudu schopen připustit, že už ho nepotkám. Nějak se mi to nechce vzít na vědomí. Vím jistě, že když zaparkuji před Senátem, mihne se mi v hlavě, že se zase potkáme v restauraci a něco veselého si povíme, jako to bylo vždycky. Bude trvat dlouho, než můj mozek vezme na vědomí, že už to nikdy nebude.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
