Česko dnes? Naši předci by byli šokovaní, říká ekonom Kohout. Nejde o milé čtení

23. 10. 2018 8:31

STO LET REPUBLIKY Děkovné dopisy za mír v Evropě od roku 1945 by podle ekonoma Pavla Kohouta měly především chodit na americké vojenské základny v Německu, neboť americká armáda dlouhou dobu držela na uzdě Němce i Sověty zároveň. Díky tomuto míru Evropa zbohatla, takže nyní se jí už nechce do války. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uznávaný ekonom také uvedl, že v dnešní době máme nejnižší nezaměstnanost v EU a míra chudoby v Česku patří mezi nejnižší. „Jistě, mohli bychom být bohatší. Mohli jsme být jako Švédsko nebo Švýcarsko. Kdyby nám nebyli vládli komunisté, kdyby nás neokupovali Němci, kdyby nás senilní císař František Josef nezatáhl do nesmyslné války... Ach, všechna ta ‚kdyby‘,“ prohlásil Pavel Kohout.

Česko dnes? Naši předci by byli šokovaní, říká ekonom Kohout. Nejde o milé čtení
Foto: hns
Popisek: Pavel Kohout, ekonom

Slavíme sto let od vzniku republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a podle některých hlasů je dokonce rozkradená a rozprodaná. Je co slavit? 

Ale ano, jistě. Svoboda je vždy dobrý důvod pro oslavu. I když svoboda z roku 1918 vydržela jen dvacet let.

Anketa

Litujete, že u nás nemáme americký radar, jak se plánovalo za vlády Mirka Topolánka?

7%
93%
hlasovalo: 10964 lidí

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Naše země není ve špatném stavu, ale jsem přesvědčen, že máme na víc. Na co by předkové mohli být hrdí? Pravděpodobně na poměrně dobrý stav makroekonomiky a na vlastní měnu. Asi by nebyli potěšeni velmi slabým stavem podnikatelského sektoru, kde domácí kapitál vlastně dělá servis zahraničním investorům. Naše předky by asi nepotěšila kvalita potravinářského zboží a asi by se hodně divili, kdyby viděli současnou Prahu. Také by je asi šokovalo, s jakou byrokratickou zátěží se naši podnikatelé musejí potýkat. Nevím, jak by reagovali na informaci, že asi 75 procent českých zákonů se tvoří v zahraničí.

Zdali jsme „zakuklení a zalezlí“? Nevím, to je hodně subjektivní a vágní otázka.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

V roce 1989 nám to tak asi nepřišlo, ale škody způsobené „reálným socialismem“ byly mnohem hlubší a trvalejší, než se tehdy zdálo. I kdyby se tehdejší průmysl podařilo privatizovat jen těm nejlepším vlastníkům a kdyby nenastaly žádné privatizační omyly, stále by to mnoho nezměnilo oproti skutečnému stavu věcí. Socialismus zanechal ekonomiku ve stavu hluboké podinvestovanosti a zaostalosti. Změnit to je úkol pro celou generaci, možná dvě. 

Odliv zisků na Západ je jen důsledkem naprosto nedostatečné kapitalizace národního hospodářství – slabina, kterou se stále ještě nepodařilo odstranit, protože český kapitálový trh je slabý a chudý. Proč bereme pořád jen asi 40 procent německých příjmů? Protože jsme pomocná, nesvéprávná ekonomika fungující jako levný subdodavatel součástek a dílů. Čeká se od nás nízká cena, proto máme nízké mzdy.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výraznému očištění. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Omyl: volby v roce 1946 nebyly svobodné. Byly povoleny jen levicové strany a celá země byla hned od přijetí Košického vládního programu v roce 1945 již polosocialistická. Devizové přísliby nebyly například zavedeny až po únoru 1948, ale hned v roce 1945. Tehdy byla také zrušena burza a zestátněn klíčový průmysl. 

Pokud jde o očištění od komunismu, stálá přítomnost KSČM i Babišův vzestup jsou způsobeny charakterem našeho volebního systému. V systému poměrného hlasování sice těžko může vzniknout mocenský monopol jedné strany, ovšem jen za cenu neustálé nestability, politického chaosu a hledáním stále nových zachránců. Po vyčerpání řady možností, které se neosvědčily, dostal příležitost Andrej Babiš a dokázal ji využít. Do doby, než konečně pochopíme, že správný systém je přímá volba poslanců v jednomandátových obvodech, budeme věčně žít v politickém chaosu a nespokojenosti. To znamená hodně dlouho, protože měnit volební systém do Poslanecké sněmovny se nikomu nechce.

Pokud jde o Babiše jako ústřední postavu našeho dneška, volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

Znal jsem hodně lidí, kteří volili Babiše jako pravicovou alternativu k ODS, která si zkazila jméno z různých důvodů. Babišův úspěch – který je ostatně možná jen dočasný – byl způsoben tím, že hnutí ANO dokázalo stáhnout hlasy pravicových i levicových nespokojenců zároveň, protože se tváří, jako kdyby stálo nade všemi ideologiemi a řešilo jen pragmatické otázky. Upřímně, působit energicky a pragmaticky ve srovnání s rozklíženou ČSSD a stále ještě ochromenou ODS nedá zas takové úsilí.

Druhým důvodem Babišova úspěchu je fakt, že měl prostě štěstí: dostal se k moci v období cyklického hospodářského vzestupu, na němž sice nenese žádnou zásluhu, ale většina voličů to tak nevnímá. Většina voličů vnímá vládu jako řidiče. Když řídí dobře, ekonomika prosperuje a nevznikají žádné krize. Jenomže tak to není. Momentální stav ekonomiky je výslednicí mnoha dlouhodobých faktorů, včetně zahraničních, kterou jsou pro otevřenou exportní ekonomiku klíčové. Takže Babišovi asi nejvíce pomohlo, že západní Evropa z větší části překonala důsledky finanční krize z roku 2008. Jak říkám – měl prostě štěstí. Ale i štěstí se počítá.

Kromě toho, víra v politiky, kteří „to zařídí“, je univerzální. Američané připisují zásluhy či viny prezidentům, kteří jsou právě v daném okamžiku u moci. Bill Clinton sklízel ovoce po Ronaldu Reaganovi. Barack Obama byl zvolen podruhé proto, že americká ekonomika šla nahoru po velké recesi, aniž by na tom mělo mnoho zásluh. Angela Merkelová sbírá chválu za ekonomickou výkonnost Německa, která je dobrá hlavně díky reformám jejího předchůdce Gerharda Schrödera. A tak bychom mohli pokračovat. 

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „tradičních“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?

Piráti jsou liberální strana? Proč je tak nazýváte? Neměli bychom konečně trvat na tom, aby socialisty ukradené slovo „liberál“ opět získalo svůj původní význam, tedy člověka, který prosazuje občanské svobody, nízké daně a omezenou roli státu? 

Podle dosavadních zkušeností se Piráti spíše kloní k posilování moci státu. Jediným jejich jasným liberálním bodem programu je legalizace marihuany, a i zde si počínají nesystematicky. (Vynechám otázku, zda by legalizace byla správná, nebo ne.) Na Pirátech je liberální jenom jejich image. Piráti jsou vlastně sociální demokraté, kteří odložili tesilové sako a nechali si narůst dredy nebo aspoň culíky. Vypadají jinak, uvnitř jsou ale stejní socanští páprdové jako dinosauři z ČSSD.

A jestli staří kazí mladým budoucnost volbou Zemana a Babiše? Pevně věřím, že o své budoucnosti si každý rozhoduje především sám. Za mého mládí mi budoucnost kazili Husák, Jakeš a Brežněv, což bylo mnohem horší. A přece jsem se s touto zátěží dokázal nějak vyrovnat. Zeman a Babiš? Výmluvy.

Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.

Zeman je složitý případ. Je schopen říct rozumnou větu a vzápětí pak naprostou nehoráznost. Je posedlý představou o své vlastní výjimečné inteligenci, což je, mírně řečeno, pýcha poněkud neopodstatněná. Co mu osobně nejvíce vyčítám, jsou mylné ekonomické představy. Zemanovo ekonomické učení bylo moderní naposledy v 60. letech, kdy se ještě nevědělo, že je to slepá ulička. Jeho uctívání Číny také neberu. Čína není stát, od kterého bychom se měli učit, jak „řídit“ společnost. Čínské investice nepotřebujeme, máme dost jiných. Potřebujeme domácí investice. Zemanovy dobré vztahy s Ruskem jsou bizarní, ale jejich nebezpečí se podle mého názoru přeceňuje. Daleko větší riziko představuje nenápadná, ale v praxi velmi dobře fungující aliance Ruska s Německem.

První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?

Nejprve odpověď na nevyřčenou otázku, komu máme poděkovat za mír v Evropě od roku 1945. Děkovné dopisy by především měly chodit na americké vojenské základny v Německu, neboť americká armáda dlouhou dobu držela na uzdě Němce i Sověty zároveň. Díky tomuto míru Evropa zbohatla, takže nyní se jí už nechce do války.

Ekonomické zhroucení Evropě v nejbližší době nehrozí. To ovšem neznamená, že vše je v pořádku. Evropa žije na dluh. V Evropě nevznikají významné technologické společnosti jako v USA nebo v Číně. Evropa buduje nesmírně nákladný pečovatelský stát. A jak všichni víme, v domovech s pečovatelskou službou se podnikání moc nedaří. Hrozí nebezpečí, že Evropa se časem propadne do bezvýznamnosti. Bude stále existovat jako turistická atrakce, kde se vyrábí luxusní zboží, ale světový význam Evropy již nyní upadá a bude upadat i nadále.

Evropská unie zahrnuje 7,2 procenta světové populace, 23,8 procenta globálního produktu, ale šokujících 58 procent sociálních výdajů. Průměrné daňové břemeno, které platí zaměstnanci v EU, činí 44,9 procenta. Celkové zdanění dosahuje hodnoty 41 procent HDP. Dále je zde dusivá byrokracie. EU schvaluje průměrně 80 direktiv, 1200 regulací a 700 rozhodnutí rok co rok. V žebříčcích ekonomické svobody se hlavní státy EU stále propadají.

Hrozí nebezpečí, že horšící se ekonomické výsledky a nezaměstnanost povede Evropu k nastolení vlády silné ruky. Nemám na mysli neonacisty, ti jsou bezvýznamní. Mám na mysli lidi typu Junckera, Merkelové nebo Macrona. Velmi ambiciózní osobnosti, které jako jediný lék na všechny neduhy vidí stále silnější centralizaci. Ale jakmile EU jednou zavede daňovou harmonizaci, už ji ze stagnace nic neprobere. Sociální stát poroste jako nádor, až nakonec evropskou ekonomiku zničí.

Pokud jde o to vystupování z EU... Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení či po vyváženější politice vůči Rusku?

Měli bychom rozlišovat mezi spojenci a těmi, kdo nás využívají jako zdroj levné pracovní síly. Kdyby šlo do tuhého, asi bychom s rozčarováním zjistili, že většina našich spojenců je věrná jen na papíře. V každém případě je ale dobře, že jsme členskou zemí NATO, protože jakákoli jiná varianta by byla horší. Neutralita švýcarského typu sice vypadá přitažlivě, ale byla by velmi nákladná. Jedině dobře vyzbrojený neutrální stát je totiž skutečně neutrální.

Pokud jde o Evropskou unii, je to mnohem složitější. Vstupovali jsme s přesvědčením, že konečně budeme členy elitního klubu, který nám umožní zbohatnout na úroveň sousedních zemí. Nic takového se zatím nestalo a v jakékoli dohledné budoucnosti nestane – protože původní členské státy EU nás přijímaly jakožto levnou výrobní základnu, od které se očekává hlavně poslušnost. A také nám to dávají dost jasně na vědomí, pokud dojdou k názoru, že se chováme „nevhodně“.

Vystoupení z EU není na pořadu dne, neboť ekonomická odveta za takový krok by byla drtivá. Nicméně EU je mnohem méně stabilní, než se zdá. Nikdo neví, jestli ve své dnešní podobě bude existovat třeba ještě za dvacet let. Přijde mi rozumná připravit se na různé varianty vývoje. Nic předem nevylučovat jako nemožné.

Rusko má dost starostí samo se sebou, jeho vliv na evropské dění je velmi omezený a jeho velmocenská pozice patří minulosti. Rusko je závislé na vývozu surovin na Západ, v menší míře do Číny. Orientovat zahraniční politiku na Rusko v očekávání podpory je z těchto důvodů holý nesmysl. 

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

První republika vznikla v zemi zbídačené válkou, kterou způsobilo Německo a Rakousko. Po válce následovala hospodářské krize, podobně jako v řadě jiných evropských zemí. Začátkem 30. let přišla další krize, nejhorší od roku 1874. Není divu, že mnoho lidí tehdy poznalo bídu. Přesto československý průmysl dokázal růst. Stavebnictví a architektura pak dokázaly téměř zázraky. Když se podíváme, co vše bylo jen v Praze postaveno během let 1919–1938, musíme našim předkům složit obdivnou poklonu. 

V dnešní době máme nejnižší nezaměstnanost v EU a míra chudoby v Česku patří mezi nejnižší, alespoň podle relativních ukazatelů. Jistě, mohli bychom být bohatší. Mohli jsme být jako Švédsko nebo Švýcarsko. Kdyby nám nebyli vládli komunisté, kdyby nás neokupovali Němci, kdyby nás senilní císař František Josef nezatáhl do nesmyslné války... Ach, všechna ta „kdyby“.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jedna část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky... 

Češi mají zbytečně malé sebevědomí a notorický sklon kálet si na vlastní hlavy. Český národ má překvapivě hodně hrdinů, ale většinou se o nich neví. Kolik filmů bylo například od roku 1989 natočeno o československých legiích? Ani jeden. Přitom jde o pokladnici fascinujících příběhů. O letcích z RAF se ví přece jen více, ale stále ne dost. Totéž platí pro hrdiny z okruhu atentátníků na Heydricha, který byl mimochodem unikátní v okupované Evropě. 

Bratři Mašínové jsou sporný případ, ale vážně někdo může považovat za hrdiny komunistické pohraničníky?!

Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Německé podniky zainvestovaly v první řadě kvůli vlastnímu zisku, nikoli pro naše blaho. Vděčnost není třeba. Ani dvojakého vztahu k Angele Merkelové není třeba – dívá se na nás jen jako na nástroj, nikoli jako na partnery. 

Češi mají sklony myslet si, že Německu rozumějí. Ale většinou je to mylný dojem. Pro získání skutečného obrazu Německa je třeba studovat historii, zejména ekonomickou. Výsledný obraz: Německo je již od Bismarckových dob zdrojem nestability v Evropě. Sjednocením Německa v roce 1871 vznikl obr, který má v čele státu tradičně mizerné strategické vedení. Německo naposledy vyhrálo válku právě v roce 1871, od té doby následovaly už jen prohry – naštěstí.

Kromě toho Němci tradičně nerozumějí financím na makroekonomické úrovni. V roce 1873 způsobili největší hospodářskou krizi 19. století jen proto, že nechápali elementární vztah peněžní zásoby, úvěrové expanze a hospodářského cyklu. Po první světové válce rozpoutali hyperinflaci. V roce 1932 německá vláda řešila bankovní krizi, rozpočtovou krizi a měnovou krizi, a to tak nešťastně, že namísto řešení způsobila další těžkou hospodářskou krizi. Brüningova vláda byla ekonomicky tak neschopná, že udělala vše přesně opačně, než mělo být uděláno. Výsledkem bylo volební překvapení v podobě nástupu Hitlerovy NSDAP... zbytek je historie.

Západoněmecká poválečná prosperita byla způsobena dvěma faktory. Za prvé, na londýnské konferenci roku 1953 Spojenci odpustili Spolkové republice Německo téměř všechny válečné dluhy – Německo se tak stalo největším evropským neplatičem všech dob. Mohlo budovat hospodářský zázrak s nízkoinflační měnou; Britům nebo Francouzům nikdo tuto výhodu nedopřál. 

Za druhé, Američané dosadili na klíčová místa liberální ekonomy nezatížené nacistickou minulostí: jména jako Ludwig Erhard, Walter Eucken, Alexander Rüstow nebo Leonhard Miksch si dodnes zaslouží respekt, protože teorie i činy těchto lidí dokázaly přebudovat socialistickou ekonomiku nacistické Říše na moderní tržní hospodářství. Podotýkám, že liberalismus v oné době znamenal něco úplně jiného než dnes, kdy jde vlastně o eufemismus pro pečovatelský stát a centralizaci politické moci. Tedy přesný opak skutečného liberalismu! Německá varianta liberalismu – ordoliberalismus – již ve svém jméně zdůrazňovala nejen svobodu, ale i pořádek. Fungovalo to.

Dnes je ale s ordoliberalismem konec. Německo je opět řízeno lidmi, kteří nerozumějí financím. Pokud máte pocit, že německá ekonomika prosperuje, je to jednak stále ještě díky dědictví hospodářského zázraku, za druhé díky reformám bývalého kancléře Schrödera, jejichž ovoce zraje právě v současnosti. Tento německý úspěch bývá mylně připisován Merkelové, pravděpodobně nejhorší hlavě německé vlády po roce 1945. Mimochodem, Schröder je dnes mimo politiku, za své služby Rusku byl odměněn předsednictvím správních rad společností Nord Stream a Rosněfť.

A co naše vztahy s Ruskem? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii otrávili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Naše zkušenosti s Ruskem, respektive Sovětským svazem, jsou převážně hořké. Osvobodili nás, ale hlavně proto, aby si z našeho území udělali základnu pro budoucí expanzi do západní Evropy. Rok 1968 pak poznamenal naši historii i můj vlastní život. Ale to už je historie. Rusko už k nám nikdy tanky nepošle. Je čas hodnotit vztahy s Ruskem s chladnou hlavou. 

Pokud jde o hybridní válku, tu proti Evropě vedou spíše islámští radikálové než kdokoli jiný. Válka je vedena formou propagandy, finanční podpory teroristům a jejich podporovatelům, zneužíváním evropského sociálního státu – Anjem Choudary, odsouzený a nedávno propuštěný podporovatel Islámského státu, žije se svojí rodinou dlouhá léta na účet sociálního systému Velké Británie a není zdaleka sám. Samozřejmě, dominantní strategií hybridní války je masová imigrace. Některé čtvrti starých evropských měst jsou již etnicky vyčištěny od původních obyvatel.

„Ruská hrozba“ je v tomto srovnání směšná.

Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel, Václav Klaus, například. Jak je hodnotíte? Jmenoval byste další, které významně ovlivnily náš vývoj? 

Masaryk – velký muž, který dokázal v pokročilém věku založit nový stát. Navíc demokratický a relativně prosperující. Jednoznačně největší česká politická osobnost 20. století. Potřebovali bychom někoho podobného i dnes.

Beneš – politik, který selhal, když to bylo nejméně vhodné. Jeho největším selháním byl podpis smlouvy se Stalinem v roce 1943. Tato smlouva u nás prakticky zavedla socialismus ihned v roce 1945. Ano, již od začátku byla osvobozená republika nesvobodná, únor 1948 byl jen završením cesty do otroctví. Podpis této smlouvy navíc nebyl nijak vynucený. 

Gottwald – Stalinův pohůnek. Více slov si nezaslouží.

Havel – dramatik, který byl ve správný čas na správném místě. Nesnižuji jeho symbolický význam. Také jsem v listopadu 1989 nosil placku s nápisem „Havel na Hrad“ a nikdy jsem toho nelitoval. Jako politik je Havel nadhodnocený, jeho názory byly často naivní. Dávat mu vinu za vše nepodařené po roce 1989 je ovšem druhý extrém, který nemá s pravdou nic společného.

Klaus – nejinteligentnější polistopadový politik, velká osobnost i se svými chybami. Bohužel podcenil důsledky kuponové privatizace a nenechal si poradit od Tomáše Ježka. To vedlo společně s „opoziční smlouvou“ k volební prohře, ze které se česká pravice nikdy nevzpamatovala. 

Za zmínku stojí také generál František Moravec, velitel československé rozvědky v Anglii a autor plánu atentátu na Heydricha. Bez něho by pravděpodobně nebylo Československo obnoveno v téměř původních hranicích (až na Podkarpatskou Rus), protože mnichovská smlouva by nebyla bývala anulována.

Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence?

Rozvod Čechů a Slováků byl zřejmě nutný. Slováci prostě chtěli svůj stát, první skutečně samostatný stát v dějinách svého národa. Měli na to právo. A pokud si vzpomenete na politický chaos v letech 1990–92, je těžké si představit, jak by do dnešních dnů fungovala federace se třemi vládami a třemi parlamenty. I teď je naše politika ve stavu permanentního maléru, ale v podmínkách federace? To si už vůbec neumím představit. Nynější vztahy jsou bezproblémové, co víc si můžeme přát?

Finálně řečeno: Co nás nyní ohrožuje? Migrace? Vlastní uzavřenost? Neschopnost srovnat se s minulostí? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?

Evropskou unii ohrožuje trvající expanze sociálního státu a zároveň expanze byrokracie, na úrovni národní i unijní. V Evropě je těžké podnikat, je těžké zaměstnávat, je těžké dodržovat tisíce různých zákonů, vyhlášek, direktiv. Je to těžké a drahé.

Kdyby EU fungovala jako obchodní federace bez velikášských ambicí vybudovat „Spojené státy evropské“, bylo by to báječné. Volný pohyb osob, zboží a kapitálu je skvělá věc. Politické tlaky ke stále vyššímu stupni centralizace ovšem nakonec Evropskou unii zničí, protože každý tlak vytváří protitlak. Brexit vůbec nemusel nastat, kdyby Británie nebyla vystavena nesmyslným tlakům z Bruselu. Británie před referendem nabízela kompromisní řešení, ale „Bruselané“ je s výsměchem odmítli. Toto potupné odmítnutí Cameronových návrhů bylo faktorem, který nakonec těsně převážil během referenda. Viníkem Brexitu je především Brusel.

O imigraci jsem se zmínil. Jak chce EU fungovat, když přijme miliony nových zájemců o sociální dávky? A nedělejme si iluze, že velké množství Afričanů, Arabů a Afghánců nám v Evropě přispěje k tvorbě hrubého domácího produktu. Statistiky z britského Office for National Statistics dokládají, že tyto etnické skupiny od státu spíše berou, než aby platily daně. Můžeme teoreticky uznávat rovnost všech lidí, můžeme se tvářit jako humanisté a sami sobě lhát, že konáme správnou věc, ale fakta jsou fakta. A to nemluvím o bezpečnostních rizicích.

Pokud jde o Česko, hlavním rizikem je opět expanze nenechavého a věčně hladového státu. Stát chce brát a brát, ale podmínky, které vytváří podnikatelům – zejména domácím podnikatelům – jsou stále horší a horší. Z ministerstva financí se stává feudální vrchnost. Mezitím jezdíme na silnicích, které připomínají třetí svět a marníme na úřadech čas věcmi, které se ve vyspělých zemích vyřizují přes web. Za to nemohou ani Rusové, ani islámští teroristé, ani Evropská unie. Toto vše je čistě náš vlastní problém.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Psychicky nemocní“ islamističtí atentátníci a „pravicový extremista“ z Christchurch? Psychiatr varuje: Jakmile lidé zpozorují dvojí metr...

15:05 „Psychicky nemocní“ islamističtí atentátníci a „pravicový extremista“ z Christchurch? Psychiatr varuje: Jakmile lidé zpozorují dvojí metr...

ROZHOVOR „Byl v té straně jediný, kdo byl často slyšet, a to s názory, za které se stydět rozhodně n…