Mohl byste na úvod popsat, čím se mají velvyslanci ve své funkci řídit a jaké jsou jejich nejdůležitější úkoly?
To, co má dělat vedoucí zastupitelského úřadu, je přesně napsáno ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích. Z toho lze vypíchnout tři hlavní úkoly. Prvním je hájit zájmy své vlastní země, která ho do funkce obsadila. Druhým pak sledovat vývoj v zemi, kde působí, všemi zákonnými prostředky a podávat o tom informace do ústředí své vlastní země, odkud byl vyslán. A třetí úkol je, že má podporovat přátelské vztahy mezi oběma zeměmi. To znamená mezi zemí, která ho pověřila, a zemí, kde je pověřen. To jsou hlavní úkoly vedoucího zastupitelského úřadu.
A je někde také stanoveno, co velvyslanec ve vztahu k hostitelské zemi může, zda se smí vyjadřovat k dění v zemi, co si může dovolit říkat k vnitrostátním záležitostem dané země a naopak co už je za hranou?
To úplně přesně popsáno není. Nicméně velvyslanci jakékoli země podle mého názoru nepřísluší komentovat veřejně politickou situaci v zemi, kde působí. Samozřejmě pokud třeba nejde o totalitní zemi, kde se může zastávat ochránců lidských práv. Něco podobného, jako dělalo francouzské velvyslanectví v době Charty 77. Ale obecně platí, že velvyslanec by se neměl vůbec vměšovat do vnitřní politiky.
Jak jste vnímal slovní přestřelku českého prezidenta a amerického velvyslance? Kde se stala hlavní chyba, že k ní došlo?
Nevím přesně, za jakých okolností, kdy a co bylo řečeno, mám to pouze zprostředkované z médií. Samozřejmě velvyslanec může sdělit postoj své vlastní země hlavě státu, ale má to dělat způsobem, který zná Vídeňská úmluva. To znamená nótou nebo osobní návštěvou, při níž může hlavě státu sdělit to, co jí sděluje hlava státu, která ho vysílá. V tomto případě, pokud prezident Spojených států Barack Obama chce něco sdělit prezidentu České republiky, může k tomu použít velvyslance. A velvyslanectví formou nóty nebo osobní návštěvou, tedy audiencí u prezidenta České republiky, mu sdělí postoj Spojených států. To je standardní, to je v pořádku. A může to být i velmi kontroverzní nebo komplikované téma.
Psali jsme:
Ve sdělovacích prostředcích by tedy mezi nimi taková komunikace vůbec neměla probíhat?
To si jsem naprosto jist, že se to do médií vůbec nemá dostat. Bez znalosti přesných detailů, jak události v této kauze šly, říkám, že v každém případě obecně platí, že velvyslanci Spojených států stejně jako velvyslanci Francouzské republiky nebo kterémukoli jinému nepřísluší veřejně komentovat vývoj v České republice, komentovat ho v médiích a kriticky se vyjadřovat k hlavě státu, ať je otázka jakákoli. Od toho jsou naprosto přesně popsané metody, jak si má počínat vedoucí zastupitelského úřadu. K té přestřelce nemělo vůbec dojít, porušení bylo na obou stranách. Velvyslanec neměl mluvit do médií, prezident republiky podle mě také neměl odpovídat v médiích, měl mu odpovědět standardním diplomatickým způsobem. To znamená nótou, nebo měl pana velvyslance pozvat. Tedy nejspíš pan Kmoníček, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky, si ho měl pozvat a sdělit mu postoj prezidenta republiky.
Je vůbec únosné, aby po takové roztržce zůstal velvyslanec ve své funkci a vysílající země ho z tohoto postu nestáhla a nenahradila někým jiným?
Podle mě tenhle příběh není dobrý, protože i kdyby – a to říkám jen hypoteticky – měl pan velvyslanec stokrát pravdu, tak od toho jsou způsoby a metody, které zná diplomatický protokol, a těmi má sdělovat postoj. A pozor, pan velvyslanec nikdy nevyjadřuje svůj vlastní postoj. On vždy vyjadřuje postoj svého prezidenta, své vlády, dokonce může sdělit prezidentovi republiky něco, co mu sděluje prezident Spojených států amerických, i kdyby se s tím sám vnitřně neztotožňoval. Protože on je tu proto, aby sloužil dvěma zemím, ne aby vyjadřoval své osobní názory na to, co se děje. Ale znovu říkám, že neznám detaily, ale podle mě je velmi nešťastné, že to celé proběhlo v médiích.
Neměl do této záležitosti vstoupit český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek třeba hned po vyjádření pana Schapira v České televizi, čímž by nejspíš předešel následné reakci prezidenta Zemana?
Já si myslím, že určitě ano. Měl pozvat pana velvyslance Spojených států amerických, zeptat se ho na to a měl s ním probrat i způsob komunikace. Tedy jestli bylo nezbytně nutné, aby to bylo řečeno v médiích. Na to jsou standardní komunikační kanály. Velvyslanec USA je navíc velvyslanec mimořádně významné země a našeho spojence, takže si jsem jist, že kdyby chtěl něco sdělit a požádal kdykoli o audienci u prezidenta republiky, předsedy vlády nebo ministra zahraničních věcí, tak mu bude určitě umožněna.
Za dobu, co jste byl ministrem zahraničních věcí, musel jste někdy řešit nějaký podobný problém?
Zmíním jeden příklad. V době, kdy jsme řešili otázku embarga na Kubě, se lišil velmi výrazně náš postoj od postoje Španělska. Tehdy nastoupil nový velvyslanec a při nástupní audienci velmi ostře sděloval postoj španělské vlády k našemu postoji, který se týkal otázky Kuby. Nakonec jsme ale byli s panem velvyslancem v tak přátelských vztazích, že jsme při ukončení jeho mise šli spolu na večeři s manželkami. Rozešli jsme se spolu v přátelštějších vztazích než s některými jinými velvyslanci, dobře jsme spolu vycházeli a já jsem oceňoval, jak razantně hájí zájmy své země a to, že používá zásadně a jen diplomatické způsoby, ale nikdy to neřekl do novin.
Ing. Miloš Zeman
Takže by si z něj pan Schapiro mohl vzít příklad?
Problém je v tom, že velvyslanci Spojených států amerických jsou velmi často rekrutováni z lidí, kteří za celou svou kariéru nedělali diplomacii. Takže pak mohou udělat i takovéto kroky. Ale já doufám, že pan velvyslanec se určitě i z tohoto poučil, že půjde o ojedinělý případ, a ne o něco trvalého. Opakuji, že obecně platí, že velvyslanec nemá co komentovat v médiích vnitropolitickou situaci v zemi, ani to, kam jede hlava státu. Od toho má kanály, které zná Vídeňská úmluva.
Roztržku způsobila tolik diskutovaná cesta prezidenta Miloše Zemana do Moskvy na oslavy 70. výročí ukončení druhé světové války. Co si o té cestě myslíte, a nebylo by odmítnutí účasti nepatřičné od hlavy státu, jehož podstatnou část Rudá armáda osvobodila?
Je nepochybné, že Rudá armáda osvobodila drtivou část Československa. Je nepochybné, že statisíce lidí padly při osvobozování Československa, že tady položili životy příslušníci Rudé armády. O tom není nejmenších pochyb. Zároveň je naprosto nepochybné, že je těmto lidem třeba vzdát úctu, a to i ve výroční den, kdy si připomínáme konec války. To je samozřejmé, o tom, myslím, ani nikdo nepochybuje. Otázkou je forma a jaké to má souvislosti mezinárodní a vnitropolitické. Protože úctu můžete projevit stejně tak patnáctého dne měsíce, ale i sedmnáctého dne měsíce. To je věcí rozhodnutí země.
Není ale přece jen dohadování o tom, zda vláda prezidentovi cestu do Moskvy schválí či nikoli, ve světle výše uvedeného až skoro ubohé?
Situace je zcela nešťastná v tom, že se to neřešilo na samém počátku. Kdyby se to řešilo v době, kdy se návštěva začala rodit, někdy před dvěma, třemi měsíci, kdy například Spolková republika Německo jasně řekla, jak se zachová, Francie řekla, jak se zachová, tak jsme tu situaci vyřešili. Ale nejhorší je nechávat to jako by vyhnít a řešit to za pět minut dvanáct, kdy už se nedá nic řešit, protože se už s tou návštěvou počítá, s tím, že prezident republiky pojede do Ruska a zúčastní se akcí v Moskvě. Ale celé neštěstí je v tom, že se řeší za pět minut dvanáct to, co evropské země už vyřešily před měsícem.
Je nějaký rozdíl ve vnímání toho, zda při takovéto akci zastupuje stát prezident jako v našem případě Miloš Zeman, nebo premiér Robert Fico jako v případě Slovenska?
V této situaci, o které mluvíme, hraje roli už úplně všechno, protože všechno se bude komentovat. Ve čtvrtek jsem si četl britské noviny Financial Times a tam je článek, který popisuje jako problematickou zemi, pokud jde o otázku v evropsko-ruských vztazích, samozřejmě kromě Řecka a Maďarska už i Českou republiku. Takže se sleduje úplně všechno. Nicméně to, jestli a kam pojede prezident republiky, je výsostné rozhodnutí vlády České republiky. Ta rozhoduje, protože drží peníze na financování cesty, cestu schvaluje, a byť je prezident vrchní velitel ozbrojených sil, byť je prezident hlava státu, zastupuje stát navenek, tak vše tohle, o čem mluvíme, je uvedeno v článku 63 Ústavy. A tam se říká, že každé rozhodnutí potřebuje ke své platnosti souhlas vlády, respektive předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády a vláda za to nese odpovědnost.
Premiér Bohuslav Sobotka se vyjádřil, že se ještě nikdy nestalo, aby vláda prezidentovi někdy nějakou cestu nepovolila. Opravdu k tomu nedošlo ani v době, kdy jste byl ministrem zahraničí a premiér Jiří Paroubek něco takového zvažoval použít vůči prezidentu Václavu Klausovi?
Tehdy chtěl premiér Paroubek využít toho, co mu umožňuje Ústava a začít diktovat prezidentu republiky, kam pojede a kam nepojede. Ale strom života je zelený a vypadá jinak. Z dob, kdy jsem dělal ministra zahraničních věcí, si pamatuji, že vždy, než prezident republiky vůbec někam vyjel nebo potvrdil pozvání, zavolal premiérovi, probral to s ním a řekl mu, že má zájem jet na nějaký summit či jednání. Předseda vlády o všem věděl a nebyl zaskočen. Potom se teprve pracovalo na formální stránce věci, připravily se materiál do vlády, složení delegace, program a vláda to všechno schválila. Ale bylo to vždy až poté, co to hlava státu s předsedou vlády projednala. Nyní je velký problém, že tento typ komunikace tentokrát chyběl. Tohle všechno si měli prezident a premiér dávno vyjasnit, říci si, jak návštěva bude probíhat, čeho se prezident zúčastní, kdo bude členem jeho delegace. Protože není vkusné, aby vláda zatrhla prezidentu republiky takhle citlivou cestu, to má samozřejmě konsekvence. Mělo se určitě více komunikovat a neformálně to projednat napřed.
A jak hodnotit přístup německé kancléřky, která také jede do Moskvy uctít památku obětí druhé světové války při příležitosti 70. výročí jejího ukončení, ale o den později než všichni ostatní hosté?
Mně se zdá, že řešení od kancléřky Angely Merkelové je dobré. A proč? Kancléřka Spolkové republiky Německo tam nemůže nejet, protože to byla válka mezi Ruskem a nacistickým Německem. Kdyby tam kancléřka nejela vůbec, tak to by celosvětově vypadalo špatně. Z historických důvodů je nezbytné, aby tam paní kancléřka byla. To je správné. Ale protože zároveň hraje klíčovou roli při formulaci evropské politiky, udělala ten krok, že řekla, že uctí památku, ale nebude to devátého, ale desátého května. Připadá mi, že je to dobré rozhodnutí.
Ing. Jiří Paroubek
Americký zpravodajský expert a odborník na národní bezpečnost George Friedman říká, že skutečným cílem mocenských zájmů USA není Ukrajina, ale pokud možno nevratné poškození vztahů Německa s Ruskem. Jak s ohledem na tuto informaci vnímáte diplomatické úsilí německé kancléřky při řešení situace na Ukrajině a ve vztazích k Rusku?
Střední Evropa byla historicky prostorem, kde se prolínaly tyto dva velké vlivy. Vliv německý a vliv ruský. To známe my a také Poláci mohou vyprávět, jak to tu probíhalo. Já jsem přesvědčen, že Německo má hrát zásadní roli při řešení ukrajinské krize a při zlepšení vztahu s Ruskem. Protože Rusko potřebujeme jako partnera v boji proti radikalizovanému islámu i při řešení jiných problémů. Takže tomu, co dělá kancléřka Merkelová, rozumím, protože ona tím také říká, že má vlastní postoj k vývoji. A já spoléhám na to, že Německo sehraje pozitivní roli.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
