Máme za sebou druhé kolo volby hlavy státu, co říkáte na znovuzvolení současného prezidenta?
Zvítězil Miloš Zeman a je to dobře, protože na rozdíl od Jiřího Drahoše reprezentuje kontinuitu současného politického směřování naší země. České republice se daří dobře ekonomicky i jinak, a to navzdory různým drobným klopýtnutím. Ale i ta patří k životu. Ano, daří se nám dobře, a postavit prezidentskou kampaň na heslu, že chceme změnu, byla hloupost. Jejím obsahem bylo totiž sdělení, že se nám sice daří dobře, ale máme špatného vládce a ten nový... Co vlastně?
No, rozhodně měl masivní podporu médií a také známé osobnosti na své straně. Proč mu ani to nepomohlo?
Jaká témata mohla prezidentskou volbu nejvíce ovlivnit?
To, co naší společností v posledních měsících hýbalo, nebyly často problémy reálné, ale spíše virtuální, vyvolané politiky a jejich nohsledy, kteří se snažili zatáhnout do svého boje o moc své voliče. Znovu opakuji, je dobojováno, a bylo by tedy načase uložit zbraně, začít se zase radovat z běžných událostí nepolitického života. To znamená chovat se opět normálně, přestat hledat politické nepřátele a skončit s hádkami kvůli pseudoproblémům. A respektovat výsledky voleb.
Obávám se však stejně jako mnozí jiní, že se mediální hladina nad „třídním bojem“ o směřování naší země nezavře. Co by také těch pět let analytici odkojení Sorosovými nadacemi dělali? Není nic horšího než „permanentní revoluce“.
Psali jsme:
Čekáte tedy, že příznivci poraženého Jiřího Drahoše si budou počínat stejně jako tábor Karla Schwarzenberga, který tu prohru nedokázal celých uplynulých pět let strávit?
Odvěkou zásadou demokratických společností je, že se respektuje vůle většiny. Jenže v posledních letech se tahle zásada fatálně porušuje. Adorují se politické, názorové, sexuální a kdovíjaké menšiny. Místo toho, aby společnost menšiny pouze v rozumné míře respektovala, vytvořilo se dogma, že je třeba menšiny poslouchat. Jakýkoli minoritní požadavek, byť hloupý, je třeba ve jménu korektnosti splnit. A je jedno, pokud tím omezujeme práva většiny. Na téhle filozofii je založena i představa určitých intelektuálních a uměleckých vrstev, že budou rozhodovat o nevzdělané venkovské většině. Nemá cenu tu rozebírat konkrétní příklady, každý jich jistě zná spoustu. Stačí snad jen konstatovat, že to tak prostě je.
Obsah pojmů se snadno zkreslí, pokud do lidí pořád bušíte a bušíte. A tak se pomalu ustálil názor, že demokracie je, aby si v podstatě každý dělal, co chce. Menšina nemusí poslouchat většinu. Zvláště pokud je to menšina privilegovaná, jako jsou politici, ale jen ti vybraní; zástupci médií, ale jen ti, kteří stojí na správné straně evropskounijní barikády; a někteří umělci. Nikdo z dotčených to samozřejmě nahlas nepřizná, ale chovají se tak. Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.
Je u nás v souvislosti se znovuzvolením Miloše Zemana ohrožena demokracie, jak se rovněž ozývalo od prezidentových odpůrců?
Ti, kteří mají plná ústa demokracie a nabádají ostatní, abychom kráčeli jen k evropanství, a posmívají se vlastenectví, se sami chovají hluboce nedemokraticky, a ještě jsou přesvědčeni, že dělají misionářské dílo. Prubířským kamenem jejich skutečného demokratického smýšlení a úcty ke svobodným volbám bude to, zda přestanou urážet Miloše Zemana. Nemusejí ho milovat, ale musejí ho respektovat, protože je demokraticky zvoleným prezidentem nás všech. Ať se to někomu líbí nebo ne. Každý má jistě právo nesouhlasit, argumentovat, diskutovat, obhajovat své názory. Nesouhlasit s názory je jedna věc, ale odmítat přijmout výsledky demokratických voleb, to je na pováženou.
Jenže zázraky se obvykle nedějí. Ihned po druhém zvolení Miloše Zemana prezidentem České republiky snad každý komentátor starostlivým hlasem vyjadřoval očekávání, že Miloš Zeman přestane naši společnost rozdělovat. Ti analyticky méně zdatní hned varovali, že to ale těžko udělá, protože v úvodním projevu zdůraznil rozdíl mezi tím, jak volila Praha a jak venkov. Své voliče tak hned od prvních kroků prý zase rozděluje, místo aby je spojoval.
Jaký je tedy váš pohled na rozdělování společnosti? I vzhledem k tomu, že Jiřího Drahoše jen lehce nadpoloviční počet volil kvůli němu samému, a téměř stejné množství lidí mu dalo hlas jen jako volbu proti Miloši Zemanovi?
Myslím, že je načase s myšlenkovou hloupostí skoncovat. Mluvím o představě, že Miloš Zeman zemi rozděluje, zatímco Jiří Drahoš by ji spojoval. Země ve smyslu státu se skládá z milionů jedinců. Každý z nich má své představy, názory, životní zkušenosti, radosti i strasti. Rozdělení společnosti je objektivním jevem, který je starý jako lidstvo samo. V každé době existovaly společenské vrstvy, které zahrnovaly lidi si navzájem blízké způsobem obživy, stylem života, vírou. A každá taková společenská vrstva se snažila hájit své zájmy proti ostatním vrstvám. Ideál rovnosti hlásali pouze církevní blouznivci, zvěstující království boží na zemi, marxismem-leninismem odkojení revolucionáři, hlásající beztřídní komunistickou společnost, a neomarxisti, bojující za rovnou společnost bezbřehých lidských práv, samozřejmě bezpohlavní a bez pozůstatků myšlení „bílého muže“.
Mirek Topolánek
Rozdělení společnosti se přičítá Miloši Zemanovi, ale třeba v roce 2006 dostala Topolánkova ODS ve volbách 35 procent hlasů, Paroubkova ČSSD 32 procent a ostatní zbývající necelou třetinu, takže i tehdy šlo o ostře rozdělenou společnost. Jak velkým viníkem tohoto často propíraného jevu tedy současný prezident je?
Společnost se vždycky dělila. Dnes se třeba média diví tomu, že venkov hlasuje jinak než město. Jakási dívenka, která o sobě prohlašovala, že je politickou komentátorkou, dokonce tvrdila, že se Zemanovou vinou rozdělila naše společnost na město a venkov. Kdyby se ve škole věnovala alespoň okrajově výuce dějin, dozvěděla by se, že už ve starověkém Egyptě se společnost dělila na městskou a venkovskou. Každá z nich měla svůj styl života, svou zábavu, své představy o životě a svá práva. Nemá jistě cenu tu dokazovat, že tenhle rozdíl byl a je v každé společnosti. Věděli to dokonce i komunisti, kteří hovořili o dělnické třídě a venkovském proletariátu.
Do médií často pouštěná tvrzení, že Miloše Zemana volí lidé z venkova a ti méně vzdělaní, má nejspíš vyvolat pocit studu za takovou volbu a přinést hlasy jeho protikandidátovi. Čím se vyznačuje uvažování lidí z menších míst, kde má Miloš Zeman opravdu velkou podporu?
Se vznikem sociologie už v 19. století vědci exaktně popisovali, jak se liší postoje a názory obyvatel venkova od obyvatel průmyslových aglomerací. A záhy se toho začalo využívat v politickém boji. Na konci 19. století u nás vznikla agrární strana, která svou politiku postavila na prosazování zájmů venkova. Alois Švehla tehdy vymyslel heslo, které pak platilo více než tři desítky let: „Venkov proti městu.“ Přední sociolog první republiky Inocenc Arnošt Bláha, který stál u zrodu sociologie venkova, už tehdy popsal rysy chování typického jedince spjatého s venkovem, které jsou patrné i dnes. K nim patří – ve srovnání s městským obyvatelstvem – větší míra konzervativnosti, lpění na tradicích, úcta k národu a pragmatismus.
Mnozí političtí komentátoři, kteří se nad chováním venkova tváří udiveně, by si měli nějaké sociologické práce přečíst. Pak by snad nebyli překvapeni tím, kdo v Anglii hlasoval pro brexit či proč u nás má Miloš Zeman na venkově tak pevnou pozici. A určitě by nikoho z nich nenapadlo psát komentáře o nevzdělaných venkovských balících, kteří se dají ovlivnit populisty, místo aby vzhlíželi k myšlenkám pražské intelektuální kavárny.
Ing. Miloš Zeman
Psalo se také o dělení na úspěšné a neúspěšné, přičemž Zemanovi voliči dostali pochopitelně nálepku frustrovaných a závistivých. Co říkáte tomuto dělení?
Stejně tak byla samozřejmě každá společnost v minulosti diferencovaná majetkově. Neomarxistické tendence, bohatým brát a chudým dávat, jsou staré jako lidstvo samo. „Hodní“ zbojníci, jako třeba Robin Hood či Jánošík, nebyli ve skutečnosti o nic lepší než komunističtí agitátoři, kteří pomáhali znárodňovat majetek bohatých. Stejně tak bych nevěřil politikům, kteří chtějí hlasy od voličů za to, že budou jako Jánošík bohatým brát a chudým dávat. Tahle úvaha však není o sociální spravedlnosti, jen v rámci tématu upozorňuji, že společnost vždycky dělil majetek.
V každé době dělily společnost také spory mezi starší generací otců, kteří drželi trůn, panství, řemeslnickou dílnu či zemědělskou usedlost, a jejich syny, kteří se chtěli dostat na jejich místa. V každé době dělily společnost spory mezi muži a ženami. Nejstarší genderový spor v Evropě, alespoň pokud vím, vypukl na počátku 15. století a jeho středobodem byl Román o růži. Ten spor iniciovala jistá Kristina Pisánská, středověká feministka zklamaná životem v manželství, jak to tak bývá. V každé době dělily společnost nesmiřitelné ideologické boje – mezi křesťany a pohany, mezi katolíky a kališníky, mezi staročechy a mladočechy, mezi komunisty a vykořisťovateli, mezi stoupenci Václava Havla a Václava Klause, mezi euroskeptiky a eurohujery.
Takže společnost byla vždycky vnitřně diferencovaná. Proto prosím všechny, kteří se vyjadřují k dnešku, aby se mírnili, pokud halasně tvrdí, že Miloš Zeman, Andrej Babiš či kdokoli jiný společnost rozdělují. Společnost byla a je rozdělená, a bude to tak i nadále.
Takže výzvy po stmelování společnosti jsou podle vás bezpředmětné?
Společnost rozdělená sice zůstane, ale šikovný politik by měl hledat a prosazovat to, co rozdělenou společnost sjednocuje, pokud něco takového v dané době existuje. Toho ovšem nelze dosáhnout tím, že budeme venkovu vnucovat vznešené intelektuální myšlenky, že budeme bohatým brát a chudým dávat, že začneme šířit náboženství bezpohlavnosti. Společnost vždycky sjednocovaly univerzální pravdy, které byly mostem mezi parciálními rozdíly. Křesťanství náboženskou ideologií překlenulo rozpory mezi šlechtou a poddanými, romantický nacionalismus 19. století překlenul vlasteneckým étosem rozpory mezi aristokracií, městskou buržoazií a dělnictvem, komunismus překlenul ideologií třídního boje rozpory mezi městským proletariátem a venkovskými družstevníky.
Společnost by měl politik sjednocovat prostřednictvím takových idejí, které jsou přijatelné pro co nejširší vrstvy daného společenského systému. Dnes však média a politici bez jakéhokoli přemýšlení papouškují, že ideje, které vycházejí vstříc představám co nejširších vrstev společnosti, jsou populismem. Obracet se k většině, jak to dělá Miloš Zeman a jemu podobní politici, je prý demagogie. Správné ideje jsou naopak ty, které jsou „korektní“. Rozebírat tuhle naivitu snad ani nemá cenu.
Čím by se tedy dnes dala společnost sjednocovat?
Jednou z klíčových idejí, která tuto roli v minulosti kromě náboženské víry plnila, byl vztah k vlasti. Dnes však v Evropě stále sílí boj mezi stoupenci národních států a proti nim stojících propagátorů evropské integrace, kteří popírají funkci národních států. A buďme upřímní, tedy i národů a jejich zájmů.
Společnost proto dnes rozhodně nerozděluje jeden konkrétní politik, ale postoj celé společnosti ke směřování Evropy. Vlastenci oponují eurohujerům, stoupenci evropské integrace zase spílají vlastencům, které šmahem házejí do jednoho pytle s nacionalisty a div ne nacisty.
Jaké hodnoty a postoje v čele České republiky představuje prezident Miloš Zeman?
Miloš Zeman, byť nikdy neopomene zdůraznit své vlastenectví, není vysloveným euroskeptikem. Na druhou stranu je reprezentantem určitého typu společnosti, která lpí na tradičních hodnotách a odmítá nejrůznější excesy, jako jsou homosexualismus, genderové šílenství, ustupování migrantům a nepřizpůsobivým menšinám, ale také těm, kteří si usmysleli, že budeme žít zdravě, ať se děje, co se děje. Je reprezentantem těch postojů, pro které se dnes v některých vrstvách používá pejorativní přídomek „bílý muž“. Ale právě proto je sympatický tolika normálním lidem. Ať si aktivisti a aktivistky nemyslí, že jen oni vědí, jak bychom měli žít. Vše na světě je o toleranci. Pokud by nám pořád nevnucovali, co smíme a nesmíme, nechali bychom jistě v klidu žít i my je. Jenže každá akce budí reakci.
Nikdy nenajdete politika, který by se líbil stu procentům voličů. Za dané situace, kdy v naší společnosti existují naprosto protichůdné představy, a dokonce i životní postoje, nemůže žádný prezident společnost sjednocovat, pokud si společnost sama nezačne hledat cestu, jak uklidnit rozbouřené ideologické vody.
Psali jsme:
VÍNEM PROTI POHANSTVÍ ANEB STAROČESKÝ DEKAMERON – Praha, Divadlo U hasičů 3. dubna 2018 v 19 hodin. Předprodej zde
autor: Jiří Hroník
