Prezident Miloš Zeman ve středu jmenoval Aleše Michla a Tomáše Holuba novými členy Bankovní rady ČNB a stávající členy Marka Moru a Tomáše Nidetzkého jejími viceguvernéry. Lze z těchto personálních změn usuzovat na změny v rozhodování či postojích ČNB?
Která strana izraelsko-palestinského konfliktu má větší díl vašich sympatií?Anketa
Z toho, že se Aleš Michl v minulosti vyjadřoval na podporu silnější koruny, nelze příliš usuzovat na to, že totéž bude podporovat i v budoucnu – jsou období, kdy ekonomice pomáhá slabší kurz, a jsou období, kdy jí naopak víc prospívá silnější kurz. V době, kdy ČNB intervenovala proti koruně a oslabovala ji, by podle mého soudu naopak bylo pro ekonomiku vhodnější, kdyby koruna byla silnější. A teď je tomu přesně naopak. Takže nelze stavět věc tak, jak to s oblibou často dělají politici, že si vyberou, že se jim dlouhodobě líbí kupříkladu kurz silný, a ten neustále prosazují. To je asi takové jako někomu neustále cpát léky na snížení tlaku, ačkoliv má občas tlak vysoký a občas naopak nízký.
Osobně si spíš myslím, že ČNB ani po obměně bankovní rady příliš nezmění svou politiku. Zejména Tomáš Holub totiž dlouhodobě v ČNB pracoval a bankovní rada často přihlížela k jeho závěrům, takže svým způsobem nepřímo směřování ČNB už ovlivňoval.
Česko si polepšilo v pořadí zemí podle úrovně průměrné kupní síly na obyvatele o tři příčky na 23. místo ze 42 evropských zemí a jeho kupní síla dosahuje 66,4 procenta evropského průměru. Poprvé od roku 2011 jsme předčili Slováky a k tomu jsem zaregistroval názor, že naše zaostávání z posledních let nebylo výsledkem přijetí eura na Slovensku, ale zejména naší intervence za slabší korunu. Souhlasíte s tím, nebo máte pro naše zaostávání za Slovenskem v uplynulých letech ještě jiné vysvětlení?
Ano, já s tím souhlasím, zas a znovu narážíme na intervence, které dlouhodobě ovlivňovaly českou ekonomiku na mnoha frontách a na většině z nich negativně. Slabší koruna skutečně výrazně snižovala potenciální kupní sílu našich občanů.
V příštím roce se sice nezmění daňové sazby přímých daní, přesto ale živnostníci, kteří platí minimální zálohu na sociální a zdravotní pojištění, odvedou o 199, resp. o 184 korun, celkem tedy o téměř čtyři stovky více. Jsou povinné odvody OSVČ optimální, nebo by se jejich výše mohla pohnout tím, či oním směrem?
Popravdě, já bych se ani tak moc nebavila o konkrétní výši odvodů OSVČ, která se mění cca o čtyři stokoruny, protože byť je to pro OSVČ nepříjemné, není to pro ně likvidační, zvláště když vezmeme v úvahu aktuální hospodářský růst a míru inflace. OSVČ totiž deptá něco úplně jiného, a to byrokracie. Stokrát nic, které umoří i osla. To máte EET, souhrnné hlášení, kontrolní hlášení, vykazování alergenů, přepočítávání ceny na gramáž, sledování původu, hygienické kontroly ... a tak dál a dál, až nakonec pro všechnu byrokracii živnostník ani nemá čas podnikat. A pak se mu není co divit, že podnikání znechuceně zabalí.
Psali jsme:
Europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná, která byla zpravodajkou k nařízení o nových cílech snižování emisí CO2 v osobních autech, burcuje českou vládu, aby nenechala zemřít český automobilový průmysl v rámci blížící se změny. Koncern Volkswagen totiž vedle toho, že ohlásil přesun výroby vozů Passat do závodu Škody v České republice, chystá do roku 2023 investovat 44 milliard eur na rozvoj elektromobility, ale pro tu budou vyčleněny pouze závody v Emdenu a Hannoveru, zatímco u nás bude do poslední chvíle vyrábět „špinavá auta“ bez jakékoliv modernizace. To by po roce 2025, kdy se mají emisní cíle zpřísnit tak, že jedinou možností bude prodávat elektromobily nebo auta na vodík, mohlo znamenat tvrdou ránu pro náš průmysl. Vidíte ten scénář pro Česko také tak černě a může s tím vláda vůbec něco dělat?
To má hned několik rozměrů. Tak předně, já bych si vůbec nebyla jistá tím, že výroba elektromobilů má před sebou tak zářnou budoucnost a že výrobě údajně „špinavých aut“ zvoní hrana. To by mě možná víc zneklidňovalo, kdyby to bylo naopak – kdyby se diesely a benzíňáky přenášely do Německa a elektromobilita k nám.
Za prvé sami lidé z automobilového průmyslu – na rozdíl od Evropské komise či Evropského parlamentu – si nejsou jisti, kterým směrem se vývoj bude dál ubírat: Zda ještě větším zdokonalováním dieselů, spalovacích motorů, elektroauty, nebo vodíkovým pohonem. Z průzkumu mezi špičkami manažerů v automobilovém průmyslu vyplynulo, že spíš sázejí na větší diverzifikaci pohonů, tedy na paralelní existenci různých typů pohonů. Rozhodně ale nesázejí na zánik dieselů – spalovacích motorů: benzínových a dieselových motorů – ve prospěch převládajících elektromobilů.
Za druhé u nás ve společnosti jsme si dělali analýzu ekonomičnosti provozu jednotlivých typů pohonů. A mohu vám říct, že elektroauta z toho vyšla mnohem hůř, než veřejnost většinou předpokládá, a hlavně hůř, než jak tvrdí reklamní materiály.
Když to hodně zhustím a uvedu jen závěr analýzy, vyšlo nám, že náklady na pořízení a provoz naftového vozu se vyrovnají s elektrickým až po ujetí 278 tisíc km, a to jen u auta levně nabíjeného doma. Náklady na auto běžně nabíjené se vyrovnají až po ujetí 400 tisíc km. A auto draze nabíjené se vyrovná až po ujetí 1,008 milionu km. Koupit si elektrické auto je tedy ekonomický nesmysl.
Ing. Kateřina Konečná
A co mám na mysli tím „levným“, „běžným“ a „drahým“ nabíjením? Jde o to, že pro výpočet nákladů na provoz elektromobilu je klíčové, za jaké peníze čerpáme elektřinu. Marketingové modely počítají s tím, že ujetý kilometr stojí 0,50 Kč. Jenomže kupříkladu při dobíjení z venkovní „erární“ rychlonabíječky se už dostáváme na cenu 1,27 Kč za ujetý kilometr. O tom se ale v prospektech nedočtete! Přitom tuto cenu by platili všichni ti, kteří kupříkladu bydlí v panelovém domě a nemají vlastní garáž – a těch je u nás opravdu hodně. Pro ně je elektrické auto holým ekonomickým nesmyslem.
Takže když to shrnu a vrátím se k vaší původní otázce: Tragédií vůbec není to, že elektroauta se mají vyrábět jinde než u nás. Tragédií je spíš to, že evropští rádoby zelení a socialističtí politici neustále tlačí na nižší a nižší emise až za hranici fyzikálně možného, a tím automobilkám generují nesmyslné náklady. A tak nakonec rádoby zelení politici svými zákazy a příkazy dosahují přesného opaku toho, co chtěli: Chtěli méně emisí oxidů dusíku, po zákazu vjezdu starších dieselů do Hamburku ale emise naopak stouply! Vysvětlení není zcela jasné, ale buď tu není moc velká spojitost mezi vjezdem aut do měst a emisemi, anebo zákaz v realitě stav ještě zhoršil tím, že motoristé jsou donuceni zakázané úseky zdlouhavě objíždět a tím produkují emisí ještě víc. Prostě typický důkaz, jak je tahle regulace hloupá.
Spojené království a Evropská unie chtějí po Brexitu uzavřít „ambiciózní, široce založené a vyvážené ekonomické partnerství“, stojí v návrhu dohody, kterou v Bruselu uzavřeli britští a evropští vyjednavači a na mimořádném summitu by ji v neděli měli potvrdit lídři členských států EU. Obsahuje závazek uzavřít takovou dohodu o vzájemném obchodu, která by předešla nutnosti zavést mezi Británií a unií cla. Cílem je rovněž domluvit se na takovém režimu na hranicích, který by znamenal co možná nejnižší míru kontroly zboží. Lze tak věřit tomu, že brexit by měl vzájemný obchod poznamenat nejmenším možným způsobem, když by to mělo být v zájmu obou stran?
Chtěla bych tomu věřit, ostatně pro jakékoliv omezování obchodu není důvod. Neustále totiž je opakována zcela chybná premisa: Že prý vystoupením z EU nutně musí skončit ekonomická integrace. Jenomže Evropská unie je projekt politický, nikoliv ekonomický. Ekonomickým projektem je zóna volného obchodu, a o její opuštění Británie nikdy nestála. A to, že EU, technicky vzato, prohlásila, že Brexitem bude ukončeno taky členství v zóně volného obchodu, to byl jen truc, naschvál, vydírání, nic jiného. Tak uvidíme, jestli se podařilo rozum udržet v hrsti nejen na britské, ale i na evropské straně... Nějak ve mně ale hlodá na základě zkušenosti s Evropskou unií spíš podezřívavost.
Psali jsme:
Když se noční můra stane skutečností: Vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě… – OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
