Jaké hlavní ekonomické i společenské důsledky lze čekat od toho, že se Fialova vláda rozhodla nynější neudržitelnou situaci u cen energií řešit jejich zastropováním, a to ve výši šesti korun za kWh elektřiny a tří korun u plynu pro domácnosti, veřejné instituce a malé firmy?
Za prvé neopakujme mediální manipulaci se zastropováním na 6 Kč u elektřiny, respektive 3 Kč u plynu. To je jen cena velkoobchodní, tedy silové složky elektřiny. Konečná cena musí obsahovat všechny regulované položky (s výjimkou prozatím vládou odpuštěného poplatku na podporu OZE ve výši 0,50 Kč za kWh), takže nepochybně jsme na KONEČNÉ maloobchodní ceně elektřiny asi 10 Kč za jednu kilowatthodinu, což je o 150 % více než na jaře 2021. To je opravdu zničující pro většinu průmyslu a také pro domácnosti.
Kdo je vítězem komunálních voleb?Anketa
A k tomu tato stropovací konstrukce na úrovni 240 eur za MWh, tj. 6 korun SILOVÉ ceny, znamená, že rozdíl mezi skutečnou tržní a zastropovanou cenou zaplatí – zejména obchodníkům – vláda České republiky, tedy ze svých daní zase občané. A obchodník může od výrobce či překupníka vlastně nakupovat elektřinu za jakoukoli cenu, tedy za 500 až 1000 eur, což může být případ při extrémním chladnu v zimě a nedostatku plynu, neboť není nijak motivován šetřit.
Pokud se tento princip vystaveného bianko šeku pro seriózní obchodníky i spekulanty z domova i ze zahraničí – máme přece „liberalizovaný“ evropský trh podle hesla, utrhni, co můžeš – tedy skutečně uplatní, a nebude to kvůli byrokracii dříve než 1. ledna 2023, tak nechť vláda zapomene na částku 130 miliard pro domácnosti a 30 miliard pro průmysl. Šlo by o stamiliardy korun, které by spolehlivě rozvrátily už dnes tak problematický stav státních financí. Jak už se vyjadřují přední tuzemské firmy, mj. Škoda Auto a Třinecké železárny, tohle průmyslu nepomůže a spíše může spustit lavinu řetězových insolvencí a masového propuštění.
„Spravedlivá a přiměřená cena elektřiny pro naši ekonomiku i s vysokou cenou povolenky by měla být pod třemi korunami. I s touto cenou výrobci elektřiny dosáhnou na slušné zisky“. To je názor bývalého člena bankovní rady ČNB Lubomíra Lízala z komentáře pro Seznam Zprávy, v němž se energetické situaci v Česku podrobně věnuje. Vláda ale cenu zastropovala na 6 korunách za kWh.
Fotogalerie: - Volební štáb koalice SPOLU
Čím se dá zdůvodnit či obhájit takový rozdíl?
Ničím, jen zájmy energetických žraloků a energetického oligopolu z Česka i ze zahraničí. Zastropování sice lze pochopit jako snahu vlády ztlumit naprosté zděšení spotřebitelů na energetickém trhu, když toto opatření bylo samozřejmě oznámeno bezprostředně před komunálními a senátními volbami, ale z principu je to špatné, protože doplacení do maxima výše tzv. tržních cen nemá žádná pravidla.
Přitom máme v České republice zákon o věcně usměrňovaných cenách, máme zákon o boji proti lichvě, ale máme hlavně úkol pro vládu a pro Parlament, že musí činit vše pro blaho lidu, ale nepřijatelné ceny energie tuto společnost spolehlivě rozvrátí ekonomicky, sociálně a také politicky.
Vláda ČR nesmí bez kontroly nasypat do již tak ziskového sektoru výrobců a prodejců energie z daní občanů stamiliardy, aniž by si nechala rozklíčovat náklady a k nim připustila rozumnou ziskovou marži. Má snad někdo právo na stovky procent zisku?
Na to by měli odpovědět premiér Petr Fiala (ODS) a ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) spolu s ministrem průmyslu a obchodu Jozefem Síkelou (za STAN). Ta odpověď by veřejnost určitě zajímala více než televizní projev k národu, který se smrskl ve výzvu, abychom energiemi šetřili. Co po ohlášeném zastropování cen čekáte dál?
Myslím si, že situace si nakonec vyžádá vyhlášení výjimečného či mimořádného stavu v energetice, když v teplárenství už byl přijat příslušný poslední předstupeň, kde konečně promluví rozum.
V našem energetickém mixu máme podíl výroby elektřiny z uhlí cca 43 % (v zimě více) a jádra 37 %, kdy jedna kWh se výrobními náklady z 80 % produkce elektřiny pohodlně vejde do 1,50 Kč. Když k tomu přidáme slušnou marži pro výrobu, distribuci i obchod a připojíme regulované složky a daně, tak není důvodu, abychom neměli konečnou cenu pro spotřebitele kolem 5 Kč/kWh, tedy jen o 25 % výše než na jaře 2021.
Protože struktura nákladových cen elektřiny se v České republice zásadně nezměnila a klíčové uhelné doly patří výrobcům elektřiny, takže ani zde se ve vnitropodnikovém zúčtování skutečně prudký růst ceny uhlí na světovém trhu nemusí zohledňovat. To by mohlo nastat zřejmě v případě, že by si daný subjekt chtěl snížit daňový základ před očekávanou mimořádnou daní, tzv. windfall tax, ze strany státu.
Psali jsme:
Od politiků – vládních ani jiných – neslyšíme, že je nutné, aby Česko stanovovalo ceny na základě našeho energetického mixu založeného na produkci elektřiny z domácího uhlí a jaderných elektráren a že by pak byla výrazně nižší. Nejsou tedy všechny úvahy a návrhy v oblasti energií v Česku bezpředmětné, protože máme vzhledem ke svým ekonomickým vazbám na Německo svázané ruce natolik, že bychom si ani řešení, které by bylo pro nás nejvýhodnější, třeba opuštění lipské burzy, nemohli zvolit, pokud by nekonvenovalo Německu?
Pojmout německou cenu elektřiny na burze v Lipsku jako směrodatnou i pro Česko a pro další chudší unijní země ze střední a východní Evropy je samozřejmě politická hra zejména Německa, jemuž se takto legitimizuje a někdy i dotuje jeho zelená tranzice Energiewende. Ta se stala předlohou zelené unijní politiky Green Deal for Europe, jež je klíčově odpovědná za dnešní kolaps cen energie.
Ruský prezident Vladimír Putin 20 let trpělivě budovat silnou závislost Západu na ruských energetických komoditách a umně zelenou tranzici podporoval. Když si zanalyzoval, že jsme politikou Green Deal for Europe strčili celou hlavu do oprátky na ruské závislosti, zahájil válku proti Ukrajině, a když si Západ v této situaci k překvapení Kremlu dovolil vyhlásit jednotně velké balíky sankcí, Putin kolem hrdla zemí EU smyčku utáhl omezením a pak dokonce zastavením dodávek zemního plynu.
Nyní se to ukázalo v plné nahotě, když Německo přišlo o klíčový energetický koncept, že svoji stále větší nestabilní a přerušovanou produkci elektřiny z OZE „doplní“ hlavně paroplynové elektrárny z většiny na ruský zemní plyn. Protože je ho málo, nebo není teď vůbec, pochopitelně plyn prudce zdražil a s tím zdražila produkce elektřiny z těch tzv. posledních, závěrných elektráren. Ty právě v Německu tvoří jejich zničující cenu, když si doslova idiotsky zavírají letos poslední tři jaderné elektrárny, přičemž ještě loni posledních šest atomových elektráren vyrobilo 13 % německé elektřiny.
Donedávna 20 % elektřiny musel v Německu vyrábět zemní plyn, nyní ho nahrazuje samozřejmě zase nenáviděné uhlí, trochu zemní plyn a také topný olej. To jsou dnešní paradoxy 22 let trvající německé zničující Energiewende.
A to se ještě málo píše o tom, že zavírání uhlí ve prospěch zemního plynu je čiré pokrytectví, protože vinou úniků metanu v místě těžby a při dopravě plynu jsou celkové emise skleníkových plynů pro planetu z těžby a spalování zemního plynu bezmála stejně velké jako u uhlí spalovaného v místě těžby. Ale samozřejmě byla a je plynová strategie velkou příležitostí k novým ziskům.
Ovšem pro Česko bude hodně obtížné se s tím vyrovnávat, když si zvyklo spoléhat se na ruský plyn dodávaný – sice pro nás předražený – z Německa. Může zafungovat v této situaci vládními politiky tak často zmiňovaná energetická solidarita?
Se zemním plynem a s jeho cenou to budeme mít o hodně složitější. Třicet let totiž naše vlády doslova spaly a vlastně se přidaly k německému konceptu, že tady ruský levný plyn bude navždy. Teď platíme za naivitu a hloupost a neschopnost diverzifikovat své zdroje a také za otálení s výstavbou nových jaderných elektráren, kdy bychom mohli jít cestou Francie, která elektřinou většinově svítí, vaří i topí. A plyn si ušetřili pro průmysl. V řadě příštích let budeme toto strategické manko v rozhodování těžce, složitě a zejména draze dohánět.
Vyhlašovaná energetická solidarita v EU, jež má dokonce i Čechům omezit spotřebu elektřiny, je teoreticky krásná věc. Ale jak máme být solidární s idiocií zelené ideologie v podání vládnoucích německých sociálních demokratů a strany Zelených, kteří navzdory všemu, co se i vinou Putinovy války proti Ukrajině děje, skutečně na Silvestra zavřou poslední tři bezemisní jaderné elektrárny, jež jsou modernější než naše Dukovany? To je pseudosolidarita, podobná následování skoku sebevraha ze střechy mrakodrapu.
Za první letošní pololetí vydělal domácí energetický gigant ČEZ mnohonásobek toho, co za stejné období minulého roku. Jak by se za těchto okolností dalo využít toho, že stát má v něm podíl téměř 70 %, k nižším cenám elektřiny u nás? A co říkáte úvahám o možném zestátnění ČEZ i s ohledem na to, že ve Francii to společnost EdF, z našeho pohledu ekvivalent ČEZ, čeká?
Celý kočkopes v podobě vlastnické struktury ČEZ je jednak důsledkem ideologie unijního stylu liberalizace trhu s energiemi, když se uměle oddělila výroba od distribuce a prodeje. A také chyb a omylů předchozích českých vlád, jež bez rozmyslu a uspěchaně prodaly a zprivatizovaly naprosto veškerý majetek v energetice. V krizi se vždy ukáže, že „neviditelná ruka trhu“ s touhou po nezřízeném zisku není dobrý lodivod do bouřlivých vod. A když jako nyní se trh řídí nejvyšší dosaženou cenou, to se nám ta obdivovaná tržní ekonomika změnila na bezuzdný kapitalismus Adama Smitha z 19. století.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Se 70 % akcií v rukou státu, zastupovaného ministerstvem financí, si vedení ČEZ i nadále dělá, co chce, respektive tvrdí, že je čistě obchodní firmou, jehož vedení musí maximalizovat zisk pro své akcionáře, když 70 % vlastní stát a 30 % akcií je v rukou soukromých investorů. Hlavní ekonom ČEZ Pavel Řežábek bez ostychu opakovaně na veřejnosti prohlašuje, že úkolem ČEZ není realizovat nějakou národohospodářskou strategii se stabilitou a cenovou dostupností energie. To si má prý stát zajistit jinde. Jenomže kde?
Vypadá to, že státu se ČEZ vymkl zpod kontroly, i když v něm má jasnou majoritu. Počíná si vůbec jako většinový majitel?
Státu zbývá vždy jednou za rok na valné hromadě schválit optimální dividendu, nebo jako nyní uvažuje o zdanění mimořádných zisků. Ta ovšem může tvořit jen mizernou záplatu na ekonomické, sociální i politické škody zaviněné rekordními cenami energie i tuzemských podniků a domácností.
Bohužel, z motivace co největšího zisku prosakuje motivace top managementu ČEZ, jehož milionové platy a odměny se odvíjejí od dosaženého zisku před odpisy a zdaněním (EBITDA). Jestliže letos dostal šéf ČEZ Daniel Beneš za loňské hospodaření skupiny odměnu 35 milionů korun, podle dosavadních dílčích výsledků EBITDA by odměna za letošní výsledky, k nimž ničím zásadním firma kromě raketově rostoucích cen elektřiny a plynu nepřispěla, mohla překročit 100 milionů korun.
A u dalších členů představenstva by vzrostla podobně. Tohle snad není pořádná sobecká motivace?
U vrcholových manažerů je tato motivace vcelku pochopitelná, když jim to stát coby většinový majitel blahosklonně umožňuje. Ale i tak. nejsou přece jen některé kroky vedení ČEZ poněkud zarážející?
Asi máte na mysli to, že si ČEZ zlepšuje svůj rating také akceptací zelené unijní politiky, jak ukázalo Memorandum ČEZ z 16. července 2022. ČEZ chce rychle už do roku 2030 zavírat uhelné elektrárny a místo nich stavět 6 GW ve velkých solárních zdrojích. Co na tom, že už v roce 2025 Česko jako dosud exportní země bude muset začít dovážet i elektřinu a dosavadní výroba elektřiny z uhlí se celkově v ČR – včetně zavírání černouhelných a zastaralých zdrojů – hrozí velmi ztenčit ze současných 9300 MW na necelých 3000 MW.
Současně se má podle prognóz České elektroenergetické přenosové soustavy (ČEPS) zvýšit čistá spotřeba elektřiny z dnešních 60 TWh (= 60 miliard kWh) na 85 TWh, protože u nás mají být v té době mj. statisíce elektromobilů a půl milionu nových tepelných čerpadel. Odkud a za kolik, když všechny sousední země kromě Slovenska budou rovněž chtít elektřinu importovat?
Ryzí stoupenci trhu by možná řekli, když tedy stát není schopen – opravdu? – ovlivnit politiku ČEZ ve prospěch národohospodářské strategie energetické bezpečnosti a soběstačnosti, pak by měl svůj 70% podíl prodat. Je to samozřejmě hloupost – a kapitalistická Francie nyní energetický kolos EdF, kde má 82 % a který mj. řídí 57 jaderných elektráren v zemi a má stavět 6 až 14 nových reaktorů, zestátní a vyplatí menšinové akcionáře.
Tento proces měla už dávno zahájit i vláda premiéra Petra Fialy, ostatně o tom uvažoval i předchozí premiér Andrej Babiš. Nebude to levné a určitě jsou mezi minoritními akcionáři i velcí odpůrci postátnění, a to i z řad zahraničních institucionálních investorů. Ale snad nakonec skutečně zvítězí odpovědnost za svrchované zájmy českých občanů a podniků.
Vyjdou z nynějších těžkých časů energetiky posíleni zastánci obnovitelných zdrojů a Green Dealu, nebo se tento koncept postupného potlačení „tradičních“ zdrojů zpomalí, nebo dokonce ustrne či zhroutí?
Pokud jde o Green Deal a jím prosazované OZE, v našich podmínkách jde zejména o solární zdroje, tak naše energetické problémy nevyřeší, spíše je zvýší. Proč? Naše jmenovitá kapacita velkých FVE je sice velká jako JE Temelín, ale kryje od začátku října do konce března potřeby elektrické energie od 1 % v období prosinec až leden, do 3 % za říjen až březen. Každý se o tom může přesvědčit ve statistikách ERÚ.
Takže v energeticky nejnáročnějším období roku jsou podíly z FVE zanedbatelné, vlastně zbytné. V letních měsících zase pomáhají snížit náklady těm bohatším, kteří si mohou dovolit náročné spolufinancování. Ale na každou kilowatthodinu jsou v regulovaných složkách rozpočítány dle celkové spotřeby v republice poplatky za distribuci, za správu sítě, za podporu obnovitelných zdrojů – nyní vládou na čas odpuštěnou, přímý poplatek, ekologická daň a jiné. Ze všech bohatými subjekty takto uspořených kWh se tyto regulované fixní náklady musí dopočítat do spotřeby v kWh u těch, kdo fyzicky (činžovní domy) a finančně nemají statisíce na kofinancování.
Soláry pro bohatší část populace tak zvyšují ceny elektřiny pro většinovou chudší část populace podle hesla „individualizace výnosů a socializace nákladů“.
Nemůže chudší části populace, která doplácí na bohaté, pomoci komunitní energetika, o níž se občas mluví?
Propagace tzv. komunitní energetiky či úvahy, jak se stovka nájemníků údajně bezproblémově podělí o elektřinu v létě ze solárů na střeše paneláku, jsou jen zastíráním faktů. Solární zdroje parazitují na stabilní energetice a do jejich tzv. levné produkce se musí započítat náklady na stabilní zdroje, případně ještě enormnější náklady na ukládání energie do baterií či do vodíku, což je technologie naprosto vzdálená masovému nasazení, nemluvě o nákladech. S větším nasazením OZE, které kriticky začíná po jejich podílu vyšším než 10 % v energetickém mixu (již v ČR máme), pak nastupuje nadprodukce, která tyto zdroje vzájemně kanibalizuje, protože musí v létě prodávat i za záporné ceny, jako by dokonce platit za odběry spotřebitelům. Proto v Německu jsou OZE neustále dotovány, protože si vlastně na sebe nevydělají. Dost tristní pohled na tyto „báječné zdroje“, jež se na jasném příkladu Německa už 22 let ekonomicky nevyplácejí. Tohle přece nechceme a nemůžeme v České republice zopakovat!
Po této energetické krizi, která začala už v létě 2021, nikoli vpádem Ruska na Ukrajinu 24. února 2022, si mnozí racionální lidé představovali, že nastoupí nějaká katarze, sebereflexe, zhodnocení minulých omylů i zpytování svědomí za spáchané chyby. Nikoli, Evropská komise dokonce chce urychlit realizaci politiky Green Deal for Europe plnou aplikací legislativního balíčku Fit for 55. Popišme si situaci obrazně: Lékař sice zjistil, že nasazený lék organismu nejenže nepomáhá, ale že mu dokonce škodí, ale myslí si absurdně, že když dávky tohoto léku zvýší několikanásobně, tak že odpor nemoci zlomí.
Ing. Jozef Síkela
Ta vaše paralela tvrdošíjného lékaře, který pacientovi škodí, ale svého názoru na postup léčby se stále nechce vzdát, se hodí na našeho západního souseda. V čem představuje nejen pro Německo, ale i pro nás a pro celou Evropu největší hrozbu?
Je to tak, že největší extrém vidíme v německé Energiewende, která se stala pro unijní zelenou tranzici vzorem. Němci za 22 let transformace své energetiky – tedy zavírání uhlí a jádra – postavili v přepočtu za stamiliardy eur jmenovitou kapacitu 140 GW v OZE, v drtivé většině solární a větrné elektrárny. Ty loni kryly 41 % z celkové produkce. Ovšem s obrovskými výkyvy v závislosti na povětrnostních podmínkách, protože solární zdroje i v Německu mají časovou využitelnost 12 % z 8760 hodin v roce, u větrných elektráren jde o 20 %, u větrných parků na moři se dosáhlo i 43% účinnosti. „Zbytek“ spotřeby měly krýt hlavně paroplynové elektrárny na zemní plyn, většinově ruský. Ten není a asi už nebude. Takže nyní doslova dochází k resuscitaci uhelných zdrojů, Němci v nadcházející zimě budou ostatně pálit vše, co získají.
Němci teď ovšem narýsovali pro sebe i pro EU nové ambiciózní plány, což je i podle německých konzervativních expertů synonymum pro nesplnitelné a fantasmagorické, když do roku 2030, tedy za třetinu času dosavadní zelené tranzice, chce kapacitu OZE zvýšit na 370 GW, z toho o 128 GW ve VTE (postavit pět až sedm obřích větrníků každý pracovní den) a 100 GW ve FVE (pro představu: pro 1 GW výkonu ve velkých panelech typu JA Solar ze Šanghaje – vážících každý 25 kg, o ploše větší než 2 x 1 m, výkonu 455 Wp – je zapotřebí 2,2 milionu kusů!).
Lze se z energetických potíží vymanit bez přehodnocení úkolů a ukazatelů Green Dealu?
Naše současná energetická krize se logicky bez zásadní revize Green Deal bude prohlubovat. Protože její součástí jsou také normy ESG, jež ukládají bankám, pojišťovnám a postupně všem společnostem neinvestovat do „špinavých“ zdrojů z uhlí a ropy, dokonce je zásadní odpor některých zemí EU jako Lucemburska a Rakouska i mocných neziskovek v čele s Greenpeace k zařazení jádra do taxonomie podporovaných zdrojů v EU.
Řekněme si pravdu: země EU se na celosvětových emisích zlého sodovkového plynu CO2, který má prý vyvolávat nepřijatelné zahřívání planety, ale bez něho by planeta nebyla zelená, podílejí z 8 %. Z více než 30 % je to Čína, která v této pětiletce postaví nové uhelné elektrárny s kapacitou 247 GW, to je jedna velká elektrárna každý týden a větší kapacita, než má celá elektroenergetická soustava Německa. Prudký ekonomický rozmach Číny, Indie a dalších zemí rozvojového světa se bude nutně opírat o uhlovodíkové technologie.
Po úporných snahách západního světa se podíl uhlovodíkových paliv za posledních 20 let ve světě snížil z 84 % na 82 %. I kdybychom zítra dosáhli v celé EU emisní neutrality, bude to mít na celkové emise na planetě marginální vliv.
Dosáhne tedy Evropská unie vůbec něčeho, pokud pomineme vlastní postupné zaostávání v konkurenci s ostatním světem?
Ale EU prý má jít podle propagandistů Green Dealu příkladem, i kdybychom ničeho nedosáhli. Je energetická, ekonomická a společenská sebevražda EU a vyspělého Západu posedlého ekoalarmismem tím pravým příkladem? Dá se pochopit, že taková Čína nebo Rusko se na to těší a horlivě nám tleskají. Ostatně do EU se už ve stále větší míře dováží řada produktů, jejichž produkci emisní limity v zemích EU znemožnily. Že se vyrábějí s daleko větší zátěží planety třeba v Číně, to je zeleným ideologům lhostejné. Jaké pokrytectví! Protože klíčovým údajem ohledně emisní zátěže by měla být nikoli výroba v dané zemi, ale spotřeba!
Návod na řešení dal přitom už před 45 lety ve své slavné „jaderné eseji“ geniální sovětský atomový fyzik, později pronásledovaný disident a nositel Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov. Kvintesence jeho sdělení je: Nebude-li Západ budovat jadernou energetiku, nemůže být skutečně svobodný, protože bude záviset na dovozu energetických surovin ze Sovětského svazu. Celou esej si můžete přečíst na stránkách našeho spolku.
Zůstane tedy Česko už jen v zajetí představ a požadavků propagandistů Green Dealu?
Nynější vyjádření ministra financí Zbyňka Stanjury, že Česko by mělo vybudovat čtyři nové jaderné reaktory (dva náhradou za končící 4 × 500 MW bloky v Dukovanech) a dva nové ke stávajícím dvěma reaktorům v Temelíně o výkonu 2,2 GW (ostatně celkem 4 byly plánované i za minulého režimu), dávají šanci na návrat energetické reality. Do spuštění nových bloků do poloviny 21. století, a podle stanoviska našeho spolku by jich mělo být dokonce šest, se Česko nemůže vzdát výroby elektřiny a tepla z uhlí. Ledaže by se Česká republika vzdala svého průmyslu, prosperity a možná i demokracie. My si totiž ještě dobře pamatujeme, kam vede ideologie „světlých zítřků“, tentokrát pro změnu zelených.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
