Ve čtvrtek jste debatoval ve Frankfurtu o situaci v roce 1968. Co zajímavého tam zaznělo?

Zajímavé je to, že i padesát let po pražském jaru a invazi mají Němci o historii, která je v prvé řadě naší historií, zájem. Na besedě bylo asi dvě stě lidí. Přišli samozřejmě krajané, ale naprostá většina byla Němců. Přál bych si, abychom se takto zajímali o vlastní historii i my Češi. Někdy na ni zapomínáme a nepřál bych si to, abychom kvůli zapomínání a neznalosti některé chyby udělali znovu. Tvrdě bychom na to doplatili.

Jistě se vás ptali na vaše vzpomínky...

Jistě, ptali se. Říkám všude, že rok 1968 mě nejvíc ovlivnil. Bylo mi tenkrát třináct a do doby, než přišlo pražské jaro, jsem se jako každé dítě o politiku nezajímal. Věděl jsem jen, že Antonín Novotný je náš prezident, protože jsme měli ve škole na stěně jeho fotografii. Jakmile ale přišel Alexander Dubček, všichni o situaci začali mluvit, v televizi, rádiu, byly toho plné noviny. Rodiče o politice mluvili, paní učitelka ve škole nám říkala, že, když se reformy povedou, budeme mít více svobody, budeme se moci svobodně vyjadřovat, bude více věcí v obchodech a budeme mít možnost cestovat. Právě cestování mě také ovlivnilo.

V roce 1968 rodiče dostali devizový příslib do Jugoslávie a zpátky jsme jeli přes Rakousko. Překračovali jsme hranice v noci z 20. na 21. srpna a přišla invaze. Nevěděli jsme, co dělat. Tenkrát žádné chytré telefony nebyly, informace zněly protichůdně. Nevěděli jsme, zda se u nás střílí, nebo ne. Strávili jsme několik dní ve Vídni na ambasádě a spali v tělocvičně. Přes Vídeň se valily stovky, ne-li tisíce lidí a všichni emigrovali. Každý říkal: už toho máme dost, už nechceme žít pod komunisty a pod Rusy, jdeme do Německa, Švýcarska, Ameriky. Někdo chtěl zůstat v Rakousku. My jsme o tom v rodině také diskutovali. Máma by i zůstala v zahraničí, ale táta řekl, co tady budeme dělat, když neznáme jazyk? Máme doma dům, práci, rodiče… A jeli jsme zpátky. Dodnes si pamatuju, když jsme překračovali hranici, že všichni jeli v opačném směru na Západ. Jak rakouští, tak českoslovenští pohraničníci nám říkali, že jsme jediní za celý den, kteří jedeme tím směrem, a ptali se, jestli jsme si nespletli cestu a jestli opravdu chceme zpátky.

Právě pobyt v Rakousku a pak v okupovaném Československu, byl pro mě rozhodující. Když jsem si vše později v hlavě dával dohromady, bylo mi jasné, co chci, že chci svobodu. Neustále jsem přemýšlel nad tím, proč Západ ji má, a my ne, proč tam jsou obchody plné, a u nás nic není. Od té doby jsem nemyslel na nic jiného než jak to změnit. Říkal jsem si, že dění musím nejdřív rozumět, chtěl jsem studovat politologii, tak jsem si říkal: musím nejdřív jít do světa, vystudovat. Když jsem měl dostatek sil, šel jsem za svým cílem a snem, který se zrodil právě v roce 1968.

Na debatě ve Frankfurtu se všichni smáli, když jsem říkal, že bych vlastně měl Brežněvovi a Sovětům poděkovat, měl jsem určitý smysl života, za kterým jsem šel. Rok 1968 byl pro mě rok, který můj život totálně ovlivnil. Pokud by k srpnovým událostem nedošlo, můj životní příběh by se pravděpodobně ubíral jinou cestou.  

Jak bychom si mohli výročí připomínat a jak si ho připomenete vy?

Jsem přesvědčen o tom, že bychom si ho měli připomínat jako národ. Rok 1968 je pro naše novodobé dějiny velmi významný. Jako si připomínáme rok 1918 nebo nacistickou okupaci, tak bychom si měli připomínat i rok 1968, že to byl pokus mít určitý stupeň svobody a demokracie.

Samozřejmě se to nepovedlo. Jakmile lidé část svobody dostali, byla zrušena cenzura, byla možnost se shromažďovat, tak začali svobodně mluvit, novináři psát, vzniknul znovu přípravný výbor pro obnovení sociální demokracie, organizace jako KAN a to se samozřejmě Sovětům nelíbilo. Na Dubčeka tlačilo jak reformní vedení ze Sovětského svazu, tak z východního Německa, například Walter Ulbricht, protože i ten se bál o budoucnost NDR. Navíc veřejnost chtěla jít ještě dál. Výsledkem byla invaze.

Měli bychom si rok 1968 připomínat i proto, že jsme upoutali pozornost po celém světě. Není náhoda, že Němci, a to nejen starší generace, se o to zajímají. V historii 20. století naše pražské jaro, ať se to u nás někomu líbí, nebo nelíbí, určitou roli hrálo a za to bychom se neměli stydět. Také si myslím, že po těch padesáti letech už bychom měli být tak daleko, abychom se na rok 1968 a invazi dovedli podívat s nadhledem, férově a poctivě si vývoj zhodnotit, abychom stále jen neřešili přestřelky a nebylo vše jen o černobílém vidění.    

Nejen poslankyni ODS Miroslavu Němcovou rozladilo, že prezident Zeman chce věnovat výročí jen „tichou vzpomínku“. „Neumím si představit žádnou normální demokratickou zemi, kde by hlava státu podobné tragické výročí ignorovala,“ uvedla na forum24.cz. Vadí vám to také, nebo to není důležité?

Samozřejmě je to důležité. Mně to také vadí. Říkal jsem, jak byl rok 1968 důležitý, jak ovlivnil generaci, naše myšlení, náš vztah ke světu, k tehdejšímu Sovětskému svazu, pak k Rusku. A když to vezmeme ve vztahu ke komunistům, tak rok 1968 byla jejich poslední naděje. Část veřejnosti, ani ne z důvodů, že by byli zastánci komunismu, viděli dění jako naději na lepší život. Více svobody, více zboží v obchodech. Invazí tato naděje skončila. Naprostá většina lidí pak došla k názoru, že socialismus je nereformovatelný a jestli se to jednou povede, musíme mít něco jiného. Jak u nás, tak i v ostatních zemích východního bloku včetně bývalého Sovětského svazu se ukázalo, že komunismus jako ideologie je mrtvý a smrt začala v roce 1968 díky sovětské invazi.

V západní Evropě vznikl tzv. eurokomunismus, kdy komunisté ještě zůstávali ideově komunisty, ale Moskvu k tomu nechtěli. A když se Gorbačov pokusil o něco podobného, jen do Moskvy nemohly přijet tanky, tak se vše zhroutilo jako domeček z karet.

Toto by měl prezident republiky, která rok 1968 zažila, připomenout. Může výročí připomenout i v širších souvislostech jak tehdejšího Československa, tak Evropy nebo vývoje komunismu. Zodpovědný státník by toto učinil a zároveň využil výročí k celospolečenské diskusi jak u nás, tak v zahraničí. Kdyby měl koncept, mohli bychom společně i se Slováky s tématem pražského jara objet celou Evropu a pozitivně se připomenout. My toho nejsme schopni. Ani politické vedení, ani prezident. Pak se zvolí vůbec nejhorší řešení, že prezident nic neřekne, že výročí věnuje tichou vzpomínku, jak řekl mluvčí Jiří Ovčáček. To je naprosto nedůstojné hlavy státu, prezidenta. Je to špatné jak pro něj, tak pro celou naši společnost.