Pane doktore, hra mezi vládou a prezidentem Pavlem dosáhla stavu, kdy prezident jde dnes na jednání vlády. Na to má právo, ale asi tam bude celkem dusno?

Dá se to předpokládat a každý, kdo je postižený mediální prostomyslností, se na toto setkání jistě těší. Protože ale víme, že od skutečného dění k mediálnímu sdělení a předpokládanému porozumění je dlouhá cesta, neměli bychom se radovat předčasně. Navíc ta cesta je nejen dlouhá, ale i strastiplná.

Ústava sice ve svém čl.64, odst. 2 dává hlavě státu právo účastnit se jednání vlády a projednávat věci, které patří do její působnosti, ale už neříká, k jakým závěrům má toto jednání vést. A také, že na rozdíl od minulosti, minulosti právo takové jednání řídit. Proto si dovolím domnívat se, že nedojde na vyhlášení války mezi Hradem a Strakovou akademií, ačkoliv v obou těchto domech je hodně lidí, kteří by si přáli, aby tomu tak bylo.

Ačkoliv je této události věnována až nadbytečná pozornost, ještě jsme se nedozvěděli, kdo bude součástí doprovodu pana prezidenta. Podle jeho návštěv různých institucí na neméně různorodých úrovních by to mohla být nejen první dáma z moci úřední, různí poradci, o jejichž kvalitě akreditací můžeme pochybovat, a kteří ani nemusí mít povolený vstup na půdu Úřadu předsedy vlády. A také, zda se nakonec vláda jako celek nerozhodne pana prezidenta jen vyslechnout.

Pokud by nakonec přece jen došlo k „výměně názorů na problémy zajímající obě strany“, jak praví poetická řeč vnitropolitické i zahraničněpolitické politické diplomacie, mohli bychom tomu rozumět také tak, že sice nedošlo k brachiální agresivitě, ale že předseda vlády nebude akceptovat nápad na demisi některého jejího člena. Přesto, že snad nějaký ten cimrmanovský šrapnel z jedné nebo druhé strany přiletí.

Na Úřadu vlády bylo dusno kvůli stávce zaměstnanců. Ty podpořil předseda ČMKOS Josef Středula. Je to od něj chytré? Manuálně pracující odboráři by mohli mít problém s tím, že jejich organizace hájí pracovníky prosazující LGBT, gender a podobné věci?

Nemohu si vzpomenout, které z veřejných vystoupení pana Josefa Středuly v posledních několika letech by se setkalo s porozuměním veřejnosti. Nebo dokonce i členů ČMKOS. Svoji politickou neobratnost projevil svou nezapomenutelnou kritikou „komunistického udavače“ a „komunistického špiona“ (myšleni dnešní předseda vlády a současný prezident ČR) ve prospěch jím obdivované Danuše Nerudové. Bylo to v předvečer prezidentských voleb 2022 a už to by mohlo svědčit o tom, že když se rozdával politický fištrón, nešel si pan Středula dvakrát.

Ale třeba si myslí, že by mohl jít ve stopách Vladimíra alias Volodi Špidly, který se v době televizní krize postavil na stranu protivládních vzbouřenců a dal svůj sociálnědemokratický demokratický um, jistě ne definitivně a naposledy, ve prospěch pracujících, aby mohli vlastnit Českou televizi.

Tentokrát by mezi příznivci pana Středuly mohli být lidé s pozitivním vztahem k typickým „bruselským“ agendám, hodnotám a nadhodnotám, kteří se v dnešní době začínají obávat, že by mohli přijít o své dotace a stát se pověstnými „proletari“, neboli proletáři. Ti byli, jak víme od klasiků, závislí na „svých kapitalistech“, a proto jejich nástupci budou mít naději na svou revoluční budoucnost. Sice dnes už třeba jen duhově vybarvenou, ale věčně revoluční. Vždyť přece heslo „Pusťte nás na ně!“ je stále ještě tak trochu popirátsku udržované při životě.

Máme 100 dní od začátku války USA a Izraele proti Íránu. Donald Trump měl křičet na Benjamina Netanjahua. Vulgárně. Jak se díváte na názor, že Trump byl vlákán do akce proti Íránu Izraelem a jeho lobby?

Obávám se k tomuto konfliktu říkat cokoliv, protože většina informací, kterými jsem od rána do večera zásobován ze všech možných pramenů, literatury a výkřiků hlav států, stejně jako kmánů z mediální galerky, může být použita proti mně. Stejně jako proti komukoliv jinému.

Fotogalerie: - Zeman navržen

Nevěřím většině zpravodajů a komentátorů těchto událostí, mimo jiné nebo hlavně proto, že je mi odepřen přístup k primárním zdrojům. Všímám si toho, že i výroky Donalda Trumpa nebo Benjamina Netanjahua jsou nám zprostředkovávány v neúplných větách a nepřeložitelných deformátech.

Co to je pro nás vulgární křik, řekněme hrubě zlidovělý, když jsme denně konfrontováni s vyjadřováním pana poslance a MUDr. Hřiba, o kterém jeden z přispěvatelů Parlamentních listů napsal, že by si od něho nenechal změřit ani krevní tlak. A to jsme jen na české politické tatami, kde se legendy a pověsti šíří téměř stejnou rychlostí jako v kosmu. Mluví se nejen lidově, ale i rychleji, a jak říká klasik (V+W), někdy dokonce i tak rychle, že všichni všechno vědí dřív, než si to řeknou. Ale k tomu dodává - dnes už zase nejsme tak hákliví.

Názor, že americký prezident byl vlákán do hry, které se nechtěl účastnit, může být, ale také nemusí být pravda. V Bilém domě nesedí jen Velký bílý otec, stejně jako v Kremlu velkoruský gosudar a v Zakázaném městě strýček Si, ale po hladině moří nebo v kosmickém prostoru se pohybují rychle vznikající a zanikající celky, které jsou nebezpečné tím, že se nemohou domluvit. Dokonce, ani jak budou reagovat na provokace Londonburgu nebo Tel Avivu, stejně jako na hry novodobé Opričniny starodávného impéria.

Pokud bych byl přizván jako znalec, ať už na slib nebo jmenován MSp ČR, bylo by mou povinností nedopustit se právního hodnocení, jak se často v minulosti a předpokládám, že i dnes, stává. Upozornil bych všechny strany sporu na nejasný a obtížně definovatelný obsah vizuálního i verbálního sdělení. Na různě interpretovatelný obsah jakkoliv výtvarnými prostředky definovaného názoru. Navíc, který by měl být považován nejen za individuální, ale i jako skupinový. A konečně upozornil bych také na četnost činů, kterými doslova žijí česká i evropská média. Proto bych musel odkázat na konkrétní příklady trestných činů, které, v poslední době, zdá se, nabývají téměř rituální povahy.

A pokud mohu zde připomenout, že jsem za dobu své činnosti znalce a autora tzv. odborných vyjádření napsal (podle deníku znalce) na šest set takových hodnocení a měl možnost se seznámit s podobnými projevy zášti a nenávisti v Německu, Velké Británii, Francii a Itálii (kromě jiných), upozornil bych adresáta těchto posudků na jedinečnost takových případů. A vzhledem ke kontextu na často fundamentální odlišnost jejich povahy. Přehlédnutí takových zdánlivě drobných sémantických posunů od hlavního sdělení vede soudy různých instancí často k obavám před vyslovením důvodných pochybností o jejich konečném rozhodnutí a dokonce i k „útěku před spravedlností“.

Prohlubuje se poměrně tuhá válka mezi Andrejem Babišem a novináři Seznamu, Deníku N a dalších liberálních médií. Babiš si z nich dělá srandu, někdy jim otevřeně nadává. Zaslouží si to dotyční, nebo to Babiš přehání?

Nedovolím si na tuto otázku odpovědět detailněji, protože pochybuji o důvěryhodnosti zběsilé mediální kritiky Andreje Babiše jako politika. Snažím se jí z hygienických důvodů vyhýbat, stejně jako neopominutelného zdůrazňování jeho slovenského původu u jiných politiků nezajímavého. A samozřejmě, i nekonečného zájmu o Čapí hnízdo, viděného jen z jednoho a co nejužšího úhlu pohledu. Podobně i perpetuum mobile připomínající tzv. střet zájmů, který se stal pro řekněme, řekněme žurnalisty, každodenní zábavou a důvodem k pěstování orwellovských chvilek nenávisti.

Předpokládám, že pan současný předseda vlády si dokázal vypěstovat jistou odolnost a pochopil, že může odpovídat na nekonečné útoky na svou osobu tak, jak se mu líbí. Domnívám se však také, že má stále ještě dobrou paměť a dovolil bych si připomenout všem jeho tak zavilým nepřátelům, aby jej nepodceňovali. Není to tak jednoduché, jak si obsedantní běsové myslí. Vždyť války se prohrávají podceňováním nepřítele a přeceňováním svých schopností. A to i tehdy, když se některé veřejné účinkující neosobnosti domnívají, že jsou tak blízko vlivových struktur, že už jim nemůže ublížit nějaký karambol. Může, a dějiny činů a zločinů, vůle a zvůle, jsou takovými událostmi přeplněny.

Psali jsme:

Kruh lidí kolem Havla. Zbořil nad rozpadlou knihovnou

Zbořil o Minářově operetě. A o penězích

Zbořil připomněl minulost podporovatele Posseltova sjezdu

„Chvilky nenávisti“. Zbořil vrátil Hrušínskému nařčení z hrubnutí společnosti