Ve středu probíhalo v Poslanecké sněmovně hlasování o důvěře vládě. Co k tomuto šetnáctihodinovému maratonu ve sněmovním řečništi říci?
Doby, kdy česká pravice měla i důstojnější bardy, se vrátí jen sotva. Zbyla jí „čtvrtá cenová“ – a suchopárné cvikry. Proti svým tvářím z 90. let má i objektivní hendikep. Tehdy stačilo skořápkářsky slibovat. A v rauši, vybuzeném tím švindlem, kálet do vlastního hnízda. Ty muří nohy však vzala voda. Prolhanost tehdejších šidítek bije do očí. A mantra české pravice má na hrbu seriál diletantismu i zločinů. Běží před našimi zraky – a ne na prahu „studené války“. Jsou zvůlí surové power play – a ne přešlapy sebeobrany proti brutální přesilovce. Zahrnují loupež tisíciletí i sadistické výslechy („waterboarding“). „Gulagy“ bez soudu i politické vraždy. Války, co vraždí po statisících – a pustoší celé regiony. Domino humanitárních pohrom, nevídaných migračních vln – i terorismu, masakrující stále víc i Evropu. Kdo fandí takové špíně a zkáze, zbavil se práva kádrovat jiné. Doživotně.
Za KSČM se hlasování nezúčastnil poslanec Zdeněk Ondráček. V pátek měl vedení strany vysvětlovat, proč to udělal. Jak se vy díváte na jeho chování v této záležitosti?
Zdeňkovi rozumím. Lidsky i politicky. Mediálně se to však moc nepovedlo. Tuplem v případě krkolomného slalomu, jímž na jeho kroky reagovaly pomazané hlavy. „Odvolávám, co jsem odvolal“ sluší jen filmové komedii. V politice jsou to vlastní góly.
Před Sněmovnou se v průběhu jednání sešla demonstrace na protest proti důvěře vládě a vlivu komunistů. Co říci k takovýmto akcím, které se snaží hlučet tak, aby byly slyšet až v jednacím sále, případně si vyžádají příchod premiéra a pak po něm házejí odpadky?
Byla to estráda hysterického zoufalství. Bezedný idiotismus, vanoucí z řídkého davu, už bude volby jen a jen prohrávat. Cítí to v kostech. Tím rychleji ztrácí glanc.
Jak na vás vůbec celkově působí úroveň protibabišovské sněmovní opozice? Já mám pocit, jako by ji stále ovládali veteráni z topolánkovských časů, zejména Miroslav Kalousek a Miroslava Němcová, se svými dramatickými výstupy...
Ta sorta umí jen dvojí. Papouškovat brožurková hesla, z nichž padá naftalín – a balíkovat se z „tunelů“. Kalousek ovšem nad svými pobratimy vysoko ční. Ty samé ptákoviny shazují už ochotnickým podáním. On je velmistrem arogantních zkratek. Suterén zabedněnců uhranou i dnes. Náročnějšímu publiku jsou už jen k smíchu. Nejsem sám, kdo nabývá dojmu, že to dochází i Miroslavu Kalouskovi.
Miroslava Němcová se dramaticky střetla s poslancem KSČM Miroslavem Grebeníčkem ohledně nebezpečnosti komunismu. Jak na vás působí vystoupení této dámy z nedávné minulosti?
Na ženách imponuje vlídná dobrota. Tady však sudičky skrblily nadoraz. Tady se ostnatý drát ježí už z očí. Být tihle lidé na vzestupu, mám neklidné spaní. Míří však do politického šrotu. Z labutí písně vane zoufalý vztek. Tím spíš v ženském podání. A zrovna proti Mirku Grebeníčkovi, jednomu z posledních Mohykánů politiky, co není jen koňským handlem.
Z dalších bych ještě zmínil místopředsedu KDU- ČSL Mariana Jurečku, který hovořil o zločinech komunismu a uzavřel to slovy, že někdo má možná kostlivce ve skříni, ale KSČM má kostlivce na hřbitovech. Co říci k tomuto?
Pracky od krve mají všechny -ismy, spřažené proti rovnosti, svobodě a spravedlnosti. Ten, za nějž kope Marian Jurečka, však ostatní v mnohém trumfuje. Třeba už počtem století, po něž světí bezpráví a teror všeho druhu. Na 300 tisíc bylo jen nebohých žen, prohlášených za čarodějnice. Po nelidském mučení skončily na hranici. Která z obskurních diktatur se neopírala o své kutny i polní a žalářnické kuráty? Nás, Čechy, dusil „totáč“ po Bílé Hoře. Ti, co ho vykuřovali kadidlem, kradli sami jako straky.
Lidí, jež víra povznáší, si upřímně vážím. Mám mezi nimi spoustu přátel. Z grázlíků, jimž není svaté nic, se zvedá kufr jim i mně. Včetně klerikálů, neštítících se žádného darebáctví. Švindl „církevních restitucí“ je jedním z nich. Koniášovi pohrobci šlapou na hrábě. Loupeží napodruhé šíří ateismus víc než všechny volnomyšlenkářské spolky. Z lidí, hlásících se ke katolickému vyznání, zůstala od „sametu“ už jen třetina. Mít tolik kostlivců – v šifonéru i na hřbitovech – jako Jurečka, dám se na pokání. A v hadrech Svatého Františka to vezmu do Canossy. Po kolenou už z Prahy.
Jak se vy díváte na novou Babišovu vládu v koalici ANO a ČSSD? Co od ní očekáváte?
Je to vláda kapitálu – a ne těch, jejichž práci tuneluje. Kapitálu po jeho dovršeném zmrtvýchvstání – a ne „Divokého západu“, jímž se klubal z kukly. Teď, kdy sedí v sedle pevně, hlásá „Ruhe und Ordnung“, jak tomu říkával stařičký mocnář. „Klid a pořádek“ v zájmu kapitálu, co už je pevně v sedle. ANO ho zosobňuje i postavou svého mocnáře. Na cestě k moci zvolil mazanou taktiku. Opřel se o „protestní hlasy“ proti svinčíku, který tu nadělal „Divoký západ“. Tím „vyluxoval“ i elektorát partají, co tomu svinčíku kralovaly.
Vláda opřená o hlasy, jež volby vyhrály, se však nekoná. Mocnáři ANO ji zakázali „spojenci“. Třetinu resortů řídí strana, jež není řešením, ale součástí problému. Má prsty v privatizačním pitavalu. I ve žranicích z jeho trofejí. Vykolejily úplně vše – od morálky a práva až po ekonomickou strukturu. Babiš je v Trumpově pasti. Musí vzít do party ty, nad kým vyhrál. Bude mít sílu splnit slib, jímž vyhrál především? O čem bude „pořádek a klid“, pokud ne?
Z místa se nutně pohne i jeho vrtkavé zázemí. Schizofrenie voličů ANO z plebejského podhradí. Šidítek „Divokého západu“ už mají plné zuby. Jarmark falešných nadějí je však mámit nepřestal. Víry, že se naplní už za kapitalismu, se drží jako veš kožichu. ANO je jejím posledním stéblem. Je to sen o perpetuu mobile. O kvadratuře kruhu. Ne-li neposkvrněném početí. Poločas jeho rozpadu právě začal. Jak dlouho potrvá – a co mu dá ránu z milosti – bude osou české politiky. Dnešní ekonomické počasí skončí už brzy. Na kahánku mají i „evropské“ mrákoty. Ty „atlantické“ jakbysmet. Rozcestí velké kocoviny se blíží. Levice, nechce-li zůstat mimo hru, má co dohánět.
Pravicoví politici se hrozili zejména toho, že KSČM spolu s prezidentem budou ovlivňovat zahraniční politiku vlády a orientovat ji více na Rusko. Jaké jsou vaše představy o zahraniční politice vlády? Co by pro vás, řekněme, bylo už za hranou akceptovatelnosti?
Česká pravice je pitbulem „elit“, jimž se nechce „vracet nakradené“. V NATO se vidí jako v protektorátu, který nic podobného nepřipustí. Oč ubožejším trabantem „omezené suverenity“ je sama, tím víc se právě to snaží připsat všem, kdo po břiše nelezou. Znectít je jako „agenty Kremlu“ právě za to, že se troufají ozvat proti vlezlé buzeraci „euroatlantické“ vrchnosti – a skrznaskrz prolhaným hororům, jimiž posluhuje válečným magorům. Tak jako každá zhovadilost, překročí-li jisté meze, tuhne v bumerang i ta, o níž je řeč. Zvlčilá rusofobie bývala „zbraní hromadného ničení“. Teď si však právě jí šlape po štěstí sama zdivočelá pravice. Ten hodokvas politického masochismu je k popukání. Oč nutkavěji maluje čertovy rohy tam, kde to už očividně nezabírá, tím rychlejší je i vystřízlivění z celé mytologie sociálního darwinismu.
Věcí za hranicí přijatelnosti by byla dlouhá řada. Uvedu aspoň dvě. Kdo soudný přitaká, aniž se propadne hanbou, zvyšování vojenského rozpočtu rychlejším tempem, než jakým porostou starobní důchody i jiné sociální dávky či výdaje na zdravotnictví, školství nebo vědu a výzkum? Kdo by si troufl vystavit i nás, komunisty, opovržení tím, že by snad „toleroval“ jak okrádání našich seniorů, tak našich dětí i budoucnosti celé země na konto cizích zbraní a válek?
Kdy naše země chrastila zbraněmi na ruských hranicích? Ani za Masaryka a Beneše, kdy nad Kremlem vlály srp a kladivo a jen kousek opodál sídlila i Kominterna. Do „Drang nach Osten“ nás nehnal ani Hitler. Máme se účastnit vojenského obkličování státu, který je jadernou velmocí, až teď? Strkat nos do tak idiotského hazardu právě proti Rusku, které nás zachránilo před nacistickou genocidou? Komunistická strana, jakkoli spojovaná i s takovým svinstvem, by si podepsala ortel.
V jakých politikách by podle vás měla KSČM nejvíce „tlačit“ na Babišovu vládu?
Od toho, jak lidi mámit sliby, na něž nedojde, jsou tu jiné partaje. My, komunisté, jsme tím posledním, kdo by měl stát o blamáž užitečných idiotů. Vyhraje-li volby mluvčí kapitálu, prosperujícího v „reálné ekonomice“, je to – oproti poskokům cizích lehkoživků – samozřejmě krok kupředu. Stále však krok na půdě vlády zisku z cizí práce. Řečnění o „programovém průniku“ je školáckou chybou. Živí podezření z programové kapitulace výměnou za růžový sen – ne-li přímo za pár teplých místeček pro „vyvolené“. Komunistická strana, na niž podobný stín padne, riskuje nenávratnou ztrátu důvěry.
My musíme dbát na jasné „red lines“ – „červené čáry“, za nimiž naše tolerance končí. Mluvit o nich nahlas od samého počátku – a ne vypouštět advokátské mlhoviny. A opoziční tlak na vládu znásobit, a ne oslabit ještě víc. S pečlivým pročtením jejího programového prohlášení si dal práci jen málokdo. Obsahuje i řadu chvályhodných cílů. I je však, až na pár výjimek, městná do mantinelů, v nichž rozdávají karty subjekty, pro něž jsou veřejná moc a zdroje dojnou stračenou. Ty z deklarovaných cílů, které se opravdu naplní, to notně prodraží – a v lecčem deformuje i věcně. Spousta jiných zůstane právě jen slibem, protože budou – za podmínek odpovídajících kupní síle většiny – pro privátní kapitál buď „málo atraktivní“, anebo rovnou nad jeho síly.
Komplexní produkční potenciál, jímž jsme už disponovali, je z velké části v troskách. Celkový výkon ekonomiky v českém vlastnictví stagnuje od chvíle, kdy prošla privatizačním šokem. „Revoluce 4.0“ se rozbíhá. Nerovnoměrný rozvoj kapitalismu – řečeno s jedním z našich klasiků – dovede do ještě drastičtějších kontur. Necháme-li to na „neviditelné ruce trhu“ – přesněji na žralocích, co za tou kulisou tahají za drátky – bude z nás přihrbená kolonie ještě víc. Řešením jsou jen zásadní průlomy ve veřejném zájmu, režii a vlastnictví. Jen ty umožní prosperitu i solidnímu podnikatelskému sektoru.
Stojíme na prahu rozcestí, které se dějinám neodbytně vrací. Kulisy mívá různé. Podstatu shodnou. Tkví v nové šanci, jak zlepšit život každému a všem. V zajetí „elit“, raněných hamižnou slepotou, ho však spoustě z nás naopak zhorší. Skutečný pokrok si vynutí jen tlak, jenž tomu předejde. Šance a rizika průlomu, gradujícího na poli know-how a technologií, dělí kolosální vzdálenost. Tím větší tématem je pro levici, která není na prodej. Pokud se zašije v pohodlí, v němž si hoví „reformní“ odbory – a parlamentní rutiny, dirigované jinými – zruší svůj raison d’etre. Pokud ho vezme se vší vážností, její hvězdná hodina právě začíná. Dnešní civilizační rozcestí jí dává šanci promluvit z duše drtivé většiny.
Měly by podle vás být zveřejněny všechny podmínky, za kterých KSČM vládu podpořila?
Sám jsem od počátku razil názor, že s vítězem voleb se má vyjednávat co možná veřejně, a ne v zákulisním přítmí. Při troše politické invence jsme mohli bodovat už tím. A investovat tak i do souboje před volbami, pokud by na ně došlo kdykoli před termínem. Právě tím by se předešlo i všem podezřením a spekulacím, které nám nemají čím pomoci. Nejvíc tajnůstkářství i konspirace poutalo pár vět, přezdívaných „toleranční patent“. Aby se obratem ukázalo, že nám samotným nic nového vlastně nepřináší. Váže nám naopak ruce, aniž skýtá adekvátní záruky druhé strany.
Levicovou veřejnost ta asymetrie irituje. Pravici provokuje k pátrání po „trezorové“ příloze. Řečněním, že jsme „blíž k moci“, si amatérsky škodíme. Provází-li je i tajnůstkářství tam, kde to chce naprosto otevřené hledí, hrozí se to vymstít ještě víc. Tím snáz pak ODS vábí na billboardy „Bolševická vládo, Praha není stádo“. Nabízím rýmovanou repliku: „Pražáci ODS nevolí, už nechtějí být za voly.“ Hlavně však politiku, která tomu pomůže v praxi.
Ptám se proto, že už ve Sněmovně začalo zaznívat, že by některé osoby z okolí předsedy Vojtěcha Filipa měly dostávat lukrativní místa v dozorčích radách. Padala i konkrétní jména a vysoké částky. Nehrozí v takovém případě KSČM ztráta popularity?
Je-li strana deklarující, že je jedinou skutečnou opozicí, v podezření, že se žene za „trafikami“ a koryty, koleduje si o politické harakiri. Tím víc, padají-li v médiích nejen horentní sumy, ale i jména, která v KSČM nikdo jiný nezná. Nebo dokonce zapletená do korupčních afér – a dementi, pokud vůbec, zní jen vyhýbavě.
To samozřejmě vůbec neznamená, že i my bychom neměli mít právo navrhovat odborníky do dozorčích rad státních podniků a institucí. Mají-li tam však zastupovat KSČM, a ne jen kohosi osobně, právo navrhnout konkrétní jména by měl mít každý komunista. Ti, na koho padne volba, by měli vzejít z naprosto demokratické diskuse, porovnávající kvalifikaci a životopisy v dané branži i konkrétní plány, co bude uchazeč naším jménem prosazovat – i komu a jak se o tom zavazuje skládat účty. Tohle podpoří členové i příznivci strany unisono.
Když jsme hovořili o zahraniční a bezpečnostní politice – v tomto týdnu se v Bruselu konal summit NATO. Prezident Trump na něm spojencům předložil poměrně tvrdé požadavky pro další pokračování spolupráce a podle některých zdrojů v zákulisí dokonce vyhrožoval, že jinak USA NATO opustí. Změní podle vás jeho požadavky nějak výrazně politiku NATO?
Škoda že asi zůstane jen u vyděračského bububu. Odchod Ameriky z NATO by byl darem z nebes. Agrese, vedené pod „atlantickou“ fanglí, dopadly opačně, než bylo v plánu. Nabalíkovali se jen zbrojaři. Bonanza, slíbená „euroatlantickému“ civilnímu byznysu, se nekoná. O Sýrii přišel téměř kompletně. Jen zlomek toho, co z nich doloval dřív, mu kyne i z Iráku a Libye. Trump sice v politice leckdy dupe jako slon v porcelánu. Bilancím výnosů a nákladů však rozumí. To, že astronomické sumy na šarže, zbraně a munici jsou – měřeno jejich reálnou návratností – čím dál marnotratnějším špásem, říkal už v předvolební kampani.
„Jestřábi“, kterým vyfoukl Bílý dům pod nosem, proti němu vedou hybridní válku. Úlitby, které jim nemůže odepřít, však bývají i mazaným manévrem. Co když to platí i o exhibici, kterou předvedl na posledním summitu NATO? „Evropa musí za svou obranu platit mnohem víc“? „Čtyři procenta HDP na vojenské účely?“ Čím víc se lze zavděčit – americkým obchodníkům se smrtí? Ustojí ale takové šílenství vlády evropských členů NATO? Kam se svým randálem mířil Trump, ví jen on sám. Objektivně však nabídl šanci, jakou Evropa ještě neměla. Vzít Ameriku za ruku. Nechat ji stáhnout vojska z Evropy. A místo paktu, kterým ji zatahuje do válek proti evropským zájmům, vybudovat systém kolektivní bezpečnosti. Bezpečí všech a rovným dílem – a ne jedněch proti druhým, a ještě pod cizím velením.
To by však v Evropě museli vládnout státníci – a ne vyjukaná pimprlata. Takže nás čeká spíš ochotnická fraška, kdy si to panstvo zkusí v Americe vyžehlit větším nákupem jejích zbraní. Proti skutečným bezpečnostním hrozbám nám jsou k ničemu. Ten samý Trump nám ovšem vyhlašuje i obchodní válku. Poskoky „našich druhů“ – „s praporem z hvězd a pruhů“ – čekají riskantní testy „spojenecké věrnosti“. Před vlastní veřejností se jimi odkopou víc než kdy dřív. Právě to může odblokovat řešení téměř všeho, co se dnes točí v bludném kruhu. Racionální politika, která není děvkou na prodej, má o čem přemýšlet. Samostatně i u kulatého stolu.
Nedávno také ve vysoké funkci v NATO skončil český generál Petr Pavel. Jak podle vás zemi v centrále Severoatlantické organizace reprezentoval?
O důstojnost lze, jak vidno, přijít i bez výčitek svědomí. Hecuje-li vášně, volající do zbraně, hvězdná pěchota, dá se to připsat i čiré nevědomosti. Generál to alibi nemá. Že NATO obkličuje Rusko, a nikoli naopak, ví přesněji než kdokoli z nás. Děsí-li přesto lidi „nepřítelem před branami“, láme rekordy kariéristické samohany.
Vteřina dějin, zblblá z vidiny „postkomunismu“, si v tom ponižování libuje. Špinavou práci svěřuje těm, jež drží pod krkem za „hříchy mládí“. Solana, zamlada anarcho-trockista, to v NATO dotáhl až na generálního tajemníka. Bez uzardění velel i agresi proti Jugoslávii. Šanony, jimiž lze vydírat podobně, „ukáznily“ i Barrosa či Joschku Fischera. Zvlášť chytlavé a efektivní jsou v případě „Bundesmutti“.
Co říkáte setkání prezidentů Trumpa a Putina? Na jaké časy se v dnešním turbulentním světě blýská?
Chytrému napoví už reakce, které vyvolal. Vzteká se „strana války“ – a její poskoci nad Vltavou. O tom, že Rusko stojí o korektní vztahy, netuší jen oběti vlastní propagandy. Té zahmyzené žlučí, mindráky a podměrečným IQ. Hroutí se však i říkanka, již melou na téma Donald Trump. Jeho předchůdci vsadili na „export chaosu“. Na „zkurvysyny, ale naše“, kam oko dohlédne. Na politiku, co umí jen škodit. Jediný pozitivní cíl si už ani neklade. V zemích, jimž nadělila masakr a rozval, se americký vliv dál ztenčil. Krvavý „Majdan“ šel po krku hlavně Rusku. To svoji suverenitu dál posílilo. Tím, kdo vrávorá nad propastí, je Ukrajina.
Trump není žádnou Matkou Terezou. Není to ale ani psychopatický kazisvět. Pro cíle, jimiž vyhrál nad „Killary“, je Rusko partnerem, a ne terčem „studené války“. Předražené zbraně mu nutit nebude. Předražený plyn z břidlic tu neudá. Nixon byl z nejzavilejších „jestřábů“. S Brežněvem si však na „détente“ plácl právě on. Trump j
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
