Při sedmdesátém výročí justiční vraždy Milady Horákové po několika dramatických výstupech začalo zaznívat, že její památka je zneužívána odpůrci levice a lidmi, se kterými by sama Milada Horáková v životě nejspíš bojovala. Myslíte si, se znalostí historie, že by se Miladě Horákové líbilo, jací lidé tu vystupují jejím jménem?
Já si vzpomínám, když se v roce 2009 odkrýval pomník Milady Horákové na pankráckém náměstí. Organizovali to národní socialisté, kteří předtím pořádali na stavbu pomníku sbírku. Chybělo jim docela dost peněz, tak jsem jim tehdy jako předseda ČSSD pomáhal nějaké finance zajistit. Sociální demokracie tehdy dala 150 tisíc korun, přispívali jsme i osobně, já jsem dal, myslím, deset tisíc, a můj osobní přítel, rakouský sociální demokrat českého původu Eduard Harant, tehdy dal 50 tisíc eur.
Tím se nám podařilo podpořit vybudování toho pomníku. A s organizátorem té sbírky jsem se bavil teď v neděli a říkal mi, že když se tehdy obrátil na pravicové strany, tak mu buď nedaly nic, nebo částky minimální až ostudné.
Ale dneska se jim to hodí k tomu, aby nepřímo zaútočili na vládu, která spolupracuje s KSČM. Proto sledujeme všechna ta vyjádření na těch ohromných billboardech. Je to po sedmdesáti letech první rok, jinak se o Miladu Horákovou nikdy příliš nezajímali. Dneska jí mají plná ústa, všichni ti pánové Vystrčilové a Růžičkové a další takoví, kteří s ní nemají politicky vůbec nic společného.
Milada Horáková byla socialistka a tito lidé jí byli naprosto cizí. Přesto dnes zneužívají jejího jména a jejího odkazu.
Proč myslíte, že zrovna letos se stala mezi těmito skupinami takovým hitem?
Myslím, že je to nepřímý útok na vládu, na Andreje Babiše. Ten spolupracuje s komunisty, to mu vyčítají, přitom ODS nebo TOP 09 měly také možnost se s ním domluvit, a tím by bylo po problému.
Stát nějakou vládu potřebuje, pravice ji není schopná dát dohromady, nemá na to hlasy, ani schopnosti. Takže hledá důvody, jak útočit na vládu, a tohle téma je jim docela příjemné.
Pojďme si chvíli povídat o Miladě Horákové a jejích postojích. Byla členkou národně socialistické strany, byla její poslankyní. Jak moc významnou veličinou v té straně byla?
Stala se v této pozici celkem blízkou spolupracovnicí Petra Zenkla, národního socialisty, který se v polovině třicátých let stal primátorem Prahy. Národní socialisté měli pražského primátora již od roku 1919, nejprve to byl primátor Baxa, po něm primátor Zenkl.
A těžiště práce Milady Horákové, jeho blízké spolupracovnice, bylo právě v sociálních věcech. Je potřeba dodat, že ona byla žačkou Františky Plamínkové, první předsedkyně Československé rady žen, významné národně socialistické senátorky. Ta se zabývala otázkami zrovnoprávnění žen, které tehdy ještě nemělo podobu dnešních gender studies, ale skutečného úsilí o povznesení a emancipaci žen.
Horáková za první republiky nebyla nijak významnou členkou strany, ale její role se zvýšila poté, co se zapojila do protinacistického odboje. Byla vězněna, byl jí navržen trest smrti, později zmírněný na osm let káznice. Podílela se na programu petičního hnutí Věrni zůstaneme, jedné z nejvýznamnějších podzemních organizací, a svou činností si skutečně získala renomé. Takže po válce její role ve straně vzrostla. Byla stále vnímána především jako blízká spolupracovnice Petra Zenkla, který se v roce 1945 po návratu z koncentračního tábora v Buchenwaldu stal předsedou celé strany.
V roce 1946 byla zvolena Milada Horáková do prozatímního Národního shromáždění. Poslankyní byla do března 1948, kdy po únorovém převratu na svůj mandát rezignovala, jako jedna z mála tehdejších poslanců. Na magistrát, který tehdy již ovládali komunisté, se vrátit nemohla, takže pracovala v různých jiných pozicích.
Pojďme si tedy pohovořit o jejích poúnorových aktivitách. Měla tehdy nějaký ucelený politický záměr, jak jí pak bylo předhazováno v procesu?
Je Jaromír Soukup dobrý moderátor? (Ptáme se od 24.6.2020)Anketa
Po únorových změnách samozřejmě mnozí národní socialisté byli dezorientovaní, když strana prohrála svůj souboj s komunisty a sama se musela zásadně proměnit, tak pro členy samozřejmě vznikaly otázky, co teď. Po únoru asi třetina z nich přestoupila do komunistické strany, minimum, asi deset tisíc, vstoupilo do „obrozené“ Socialistické strany, která měla být formálním pokračovatelem ČSNS, a ten zbytek byl dezorientován. A Milada Horáková se snažila dát jejich činnosti nějaký řád, což se samozřejmě nelíbilo komunistům, kteří neměli zájem, aby bývalí členové strany, která byla jejich největším vyzyvatelem, prováděli nějaké politické aktivity.
Zmínil jste tu „obrozenou“ Československou stranu socialistickou, vzniklou po únoru na troskách národně socialistické strany. Pojďme si stručně projít, co se po únoru v té straně, do té doby jedné z nejsilnějších v Československu, dělo.
Tady se můžu opřít i o osobní zážitky. Já jsem do Československé strany socialistické vstoupil v roce 1970, kdy jsem ještě mohl hovořit s celou řadou pamětníků vzniku té takzvaně obrozené strany. Podle těchto dojmů byly na straně národních socialistů a komunistů zcela rozdílné představy, jakou roli má ta strana mít.
Národní socialisté si samozřejmě uvědomovali, jaká je situace a že po únoru budou muset nějakým způsobem s komunisty spolupracovat na bázi té „Národní fronty“, která tehdy existovala. Ale věřili, že půjde ledacos uhájit. Emanuel Šlechta, který se tehdy stal předsedou strany, byl celkem zajímavá osobnost, profesor, též guvernér státní banky, ministr. A ten věřil, že bude možné vytvořit stranu, která bude hrát v politickém uspořádání významnější roli.
Na tom komunisté samozřejmě žádný zájem neměli, tam se plánovala nějaká forma likvidace té strany, nebo její zglajchšaltování. A to se jim nakonec povedlo, protože měli mocenský monopol a absolutní kontrolu nad tím, co se v té straně děje. Měli tam dvojí zpravodajské jištění, jednak přes své agenty infiltrované do členstva, a také přes Státní bezpečnost. Takže měli přesné informace, co se v té straně děje. Byli pod absolutní kontrolou, takže nic moc dělat nemohli. A když dělali, tak to dopadlo seriálem politických procesů.
Takže to dopadlo tak, že se udělaly politické procesy z něčeho tak normálního, jako že se někdo s někým schází.
Nebyla jenom Milada Horáková, ale spousta dalších národních socialistů, kteří poté v padesátých letech skončili před soudem. Kdo byli další významní národní socialisté, kteří to „odskákali“, ať v procesu s Horákovou, nebo v jiných procesech?
V procesu s Horákovou byl souzen například Josef Nestával. Znal jsem jeho rodinu. Nebo Jiří Hejda, vynikající národohospodář, dostal doživotí.
Nestával byl mimochodem původně vytipován jako hlava té „protistátní skupiny“. Ale hlavně sovětským poradcům se z řady důvodů zdála vhodnější Horáková. Především proto, že Nestával byl advokát a bylo mu naprosto jasné, co může u soudu dělat. Kdežto Horáková byla spíše člověk, který preferoval pravdu. Když se díváte v televizi na záběry z procesu, tak ona tam vždy hovoří v takovém zapáleném stylu, že pravda zvítězí. Nestával by byl mnohem méně čitelný, a tak byla jako hlavní vytipována Horáková, u které věděli, že ze svých názorů neuhne.
O té „výměně“ ústřední postavy „spiknutí“ pár měsíců před procesem jsem taky teď k sedmdesátému výročí někde četl. Ale četl jsem to s vysvětlením, že hlavním důvodem bylo, že měl být kladen větší důraz na spolupráci skupiny se zahraničím (v roce 1950 se dost změnila mezinárodní situace – válka v Koreji, vývoj v Izraeli atd.) a Horáková měla více kontaktů na představitele strany, kteří po únoru uprchli do zahraničí…
Já myslím, že přímé kontakty tehdy Horáková neměla. Nebylo jak. Možná snad přes nějakou ambasádu, ale to se mi nezdá pravděpodobné. Ale je pravda, že byla blízkou spolupracovnicí Petra Zenkla, který do exilu skutečně odešel a v emigraci se stal šéfem Rady svobodného Československa, která plánovala, že se stane nějakou „exilovou vládou“.
Takže to, že udělali hlavní postavu procesu z Horákové, která byla známá svými blízkými vazbami na něj, byl samozřejmě vzkaz do zahraničí, k Zenklovi a jeho skupině. Byl to v podstatě teroristický pokus jej zastrašit. A nejen jej, ale samozřejmě i tu politicky aktivní část populace doma, aby se z těchto aktivit stáhla.
To je Petr Zenkl. Ale co další významní představitelé národních socialistů? Třeba Prokop Drtina, předúnorový ministr, ten, pokud vím, nedopadl v Československu moc dobře…
Pokud jde o Prokopa Drtinu, tak ten se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Pak byl dlouho v těžkém zdravotním stavu, a přesto jej odsoudili a zemřel někdy v sedmdesátých letech. Z těch, kteří odešli do exilu, byli mezi nejschopnějšími profesor Krajina, generální tajemník strany a hrdina protinacistického odboje, a také Hubert Ripka, ministr a člověk mezinárodního formátu s vazbami na britskou Labour party a Socialistickou stranu Francie.
Po únoru začala diaspora československé emigrace, ta byla rozptýlená po celém západním světě a bylo velmi obtížné dát dohromady nějakou společnou akci. Upřímně – on exil je vždycky obtížná věc. To je, jako když jste v ponorce, jen trochu větší. Ti lidé mají, velmi kulantně řečeno, složité vztahy. A samozřejme i státní bezpečnost to měla pokryté a tu a tam šikovně přiložila polínko, protože své exponenty měla všude a exil byl spolupracovníky StB dokonaly přišpikovaný.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
