V jednom z vašich článků o budoucnosti automobilové dopravy mě zaujal termín „elektrohujer“. Koho všechno do této skupiny řadíte?

Vidíte, na to už jsem zapomněl :-) Mínil jsem tím trochu v nadsázce všechny nekritické obdivovatele elektromobility, kteří skáčou nadšením nad tím, že elektromobil nemá výfuk. Bohužel si ale většinou neuvědomují veškeré související problémy. Namátkou: pomalé nabíjení, menší dojezd, nedostatek zdrojů el. energie, malá kapacita přenosových soustav, světová nekonkurenceschopnost oproti klasickým vozům, problémy s bezpečností a odolností vůči požárům, kratší životnost elektroaut a rychlejší pokles ceny, závislost na Číně jako zdroji surovin, atd. atd. Těch nevýhod je celá řada a mockrát jsem o nich psal.

Politici tvrdí, že úvahy o zelené budoucnosti ekonomiky stojí na reálných ekonomických a vědeckých základech. Z historie už nějaké zkušenosti s takovým plánováním máme- dá se jim věřit?

Nestojí a nedá se jim věřit. Existuje celá řada vědeckých studií dokazujících, že přechod na elektromobilitu je nesmysl. Bohužel nejsou brány v potaz, protože zde nejde o vědu a o racionální argumenty. Jednoznačně se jedná o ideologii. Nicméně plánování a stanovení určitého cíle skutečně občas přináší pokrok. Pohříchu mne napadá jen pár podobných úspěchů, a sice americký program Apollo z let 1961 – 1972 a projekt Manhattan z let 1942 - 1946. Všechny ostatní megalomanské projekty vycházející z ideologie vždy končily špatně. Ať už to byl program rozorávání celin v SSSR, Velká proletářská kulturní revoluce v Číně a řada dalších. Rozdíl v uvedených příkladech spočívá v tom, že Američané ve svých projektech vždy vycházeli z exaktních technických možností, zatímco v obou zbylých příkladech se jednalo o čistě ideologická zadání, která nebrala do úvahy realitu a proto skončila průšvihem. Přechod na bezuhlíkovou ekonomiku se řadí právě do této druhé skupiny.