Před deseti lety zemřel poslední federální prezident Václav Havel. Jak vlastně vnímáte z „pod Tater“ tuto dnes již historickou osobnost?

Myslím si, že Havla moc dobře nehodnotíme. Ostatně i v Česku se používají termíny jako „havlárna“ či „havloidé“. Už v antice se říkalo: „De mortuis nihil nisi bene“, tedy „o mrtvých jen dobře“, takže už bych to dál nerozebíral. Nakonec k tomu existují prameny jako třeba od Miroslava Dolejšího Analýza událostí 17. listopadu 1989. Jestliže mám uvést Čechy a Moravany, které považuji za osobnosti na Slovensku vážené, cením si filmaře Karla Plicky, kněze Aloise Kolíska, kardinála Tomáše Špidlíka, bratrů Čapkových, filozofů Jan Patočky a Egona Bondyho, písničkáře Karla Kryla a mnoha dalších opravdu hlubokých a celoživotně statečných, neziskuchtivých a nebažících po kariéře.

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová je označována za Havla v sukni. Souhlasíte?

Souhlasím v tom smyslu, že se naše prezidentka také více stará o nadnárodní zájmy než o své ubohé poddané. Mezinárodní agenda nemůže být národním představitelům bližší než dobro vlastních lidí. Jako příklad uvedu prý „humanitární bombardování“ Srbska a tehdejší přítomnost amerických vojáků v naší kuchyni. Pomalu je budeme mít v obýváku a vůbec nehovořím o tom, že měl být jejich pobyt dočasný.